Antonín Líman
Chrám plný květů
Výběr ze tří staletí japonských haiku

1. vyd. 2011, ISBN 978-80-7436-015-2, Váz. , 340 str.

doporučená cena: 398 Kč
naše cena
: 318
ušetříte: 80

SLEVA: 20 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | Obsah | Ukázka | Ukázka v pdf

Ukázka

 

Macuo Bašó
bezesporu největší japonský básník, kterému Japonci s téměř zbožnou úctou říkají Bašókó neboli „vévoda Bašó“. Básník je též uctíván v různých svatyních, například ve svatyni Tada ve městě Komacu, kterou na svých cestách navštívil. Bašó se narodil u města Ueno v provincii Iga, třicet kilometrů jihovýchodně od Kjóta.
V roce 1656 mu zemřel otec, který byl nižším samurajem, a on vstoupil do služeb Tódóa Jošitady, syna místního knížete. S Jošitadou ho spojoval zájem o haiku, kterému se oba mladí muži horlivě věnovali. Bašóova první báseň pochází z roku 1662. V roce 1664 se v antologii haiku, vydané v Kjótu, objevila dvě Bašóova haiku a jedno od přítele Jošitady. V dalším roce pak spolu s třemi jinými básníky vydali sbírku renku o sto verších. Bašó přispěl osmnácti verši, a jsou to jeho první zachované básně tohoto druhu.
Jeho život do té doby byl klidný a spořádaný, přijal dokonce samurajské jméno Macuo Munefusa a je pravděpodobné, že mohl strávit zbytek života jako poslušný nižší samuraj v knížecích službách. Pak se ovšem stalo něco nepředvídaného a tragického, co Bašóův život od základu změnilo: jeho přítel a dobrodinec Jošitada náhle zemřel a z poslušného samuraje se naráz stal básník a poutník, který se zřekl svého postavení a veškerých nároků na majetek. Hlavou klanu se stal Jošitadův mladší bratr, který se oženil s vdovou po mladém knížeti. Bašó se prý ihned vydal na dlouhou cestu. Proč se vzdal samurajské hodnosti a vyměnil ji za nejistý osud poutníka? Zdá se, že si jasně uvědomil nepříliš růžové vyhlídky služby u nového pána, kterého téměř neznal. Bašó prý dokonce uvažoval o sebevraždě, ale tu zakazovaly dobové zákony. Často se rovněž spekuluje o milostném životě mladého básníka, někteří tvrdí, že měl poměr s ženou staršího bratra, Jošitadovou dvorní dámou, či dokonce s jeho ženou. Tyto senzační dohady jsou zřejmě jen výtvorem životopisců, kteří se snaží skromnému básníkovi přidat romantickou gloriolu. Pravděpodobnější se jeví teorie o jeho vztahu s mniškou Džutei, se kterou mohl dokonce mít několik dětí.
Několik dalších let strávil Bašó střídavě v Uenu a Kjótu, kde se pilně vzdělával ve skládání básní, v kaligrafii a filosofii. V roce 1667 vyšla antologie haikai, která obsahuje jedenatřicet jeho veršů. Jeho tvorba byla též zařazena do tří dalších antologií, které byly sestaveny v letech 1669–1671. Bašóovo jméno se pomalu stávalo známým mezi básníky v hlavním městě a věděli o něm i milovníci poezie v rodném Uenu, takže když projevil přání sestavit antologii haikai, přihlásilo se mu na třicet básníků. Tato kniha, nazvaná Hra s mušlemi (Kai oi) byla věnována jedné svatyni v Uenu v roce 1672. I když Bašó do této knihy přispěl svými básněmi, největší cenu mají jeho vtipné kritické komentáře k výtvorům ostatních básníků.
Na jaře 1681 zasadil jeden z Bašóvých mecenášů stromek japonského banánovníku (bašó) u jeho domku v Edu a lidé mu pak začali říkat „Banánová chaloupka“. Bašóovi se tento název zalíbil a přijal ho jako svůj pseudonym. [1] Jeho život v Edu nebyl lehký, ale básník měl své příznivce, kteří mu pomáhali. K pohodlnému a zajištěnému životu však neměl vlohy a tak se v druhé půli svého života vydával na dlouhé a namáhavé cesty. Pouť znamenala především duchovní disciplínu, hledání nové inspirace a navázaní na duchovní dědictví starších básníků.
Na první velkou cestu se Bašó vydal na podzim roku 1684 a nazval ji Poutí počasím ošlehaného kostlivce (Nozaraši kikó). Na cestě z Eda do Kjóta prošel asi dvanáct provincií a navštívil Velkou svatyni v Ise. V roce 1687 se vydal na pouť do svatyně Kašima asi padesát mil od Eda, aby zde obdivoval dožínkový měsíc. V Kašimě též navštívil svého zenového mistra Buččóa, u kterého studoval. Cestovní deník z této pouti se jmenuje Návštěva v Kašimské svatyni (Kašima kikó). Hned nato se začal připravovat na další pouť, tentokrát do severních provincií. Doprovázen Sorou, vyšel Bašó z Eda na jaře 1689. V Úzké stezce do vnitrozemí (Oku no hosomiči)popisuje básník, jak se s ním ve Fukagawě rozloučili jeho žáci a příznivci. Po cestě navštívili svatyni v Nikkó, lázně v Nasu a na tichomořském pobřeží obdivovali krásu Macušimy. Z Hiraizumi, městě známém poslední bitvou vojevůdce Jošicuneho se vydali na západ do Sakaty na pobřeží Japonského moře. Tady napsal Bašó jedno ze svých nejznámějších haiku o rozbouřeném moři a Mléčné dráze nad ostrovem Sadó. Deník z této cesty (Úzká stezka do vnitrozemí, česky DharmaGaia 2000). představuje vrchol Bašóovy tvorby a nejlepší příklad jeho hlubokého vcítění do kulturní krajiny a do neosobního majestátu divoké přírody. V devadesátých letech pobýval často v Příbytku padajících tomelů u svého milého žáka Mukaie Kjoraie. Tyto pobyty ho inspirovaly k napsání Deníku ze Sagy (Saga nikki). V roce 1691 vydal svou nejlepší sbírku, která představuje vrchol jeho básnické tvorby, Opičí kabátek (Sarumino).Jeho poslední cesta vedla do rodného Uena, do Kjóta a posléze do Ósaky, kde též zemřel, obklopen věrnými žáky a příznivci. Na této cestě jej doprovázel syn mnišky Džutei, Džiróbei. Bašóovo poslední haiku je smutné: „Na cestách nemocen, mé sny se toulají pustým močálem.“
 
Do stmívání
nad mořem bílý záblesk –
výkřik divoké kachny
 
Pod sakurou
polévka rybí salát
a na všem okvětní lístky
 
Jarní vánek
čechrá květy sakur –         
usmívají se jako já?
 
Když rozkvetou
stařenky sakury
vzpomínají na mládí
 
Jaro už odchází
ptáci pláčou
i ryby mají oči plné slz
 
Nesnaž se být jako já
jak meloun rozťatý
na dvě stejné půlky
 
Jak vzácný člověk –           
i bez toho šlehnutí blesku
je osvícený
Zajímavá zenová či spíš antizenová báseň. Bašó naznačuje, že moudrý a rozumný člověk vlastně vnější zenové pomůcky osvícení nepotřebuje.
 
Z Eda nesu
na vějíři malý suvenýr –
horský vánek z Fudži
 
Na lodi v zálivu Akaši:
V hliněném džbánu
sní chobotnice
svůj krátký letní sen
 
Co chvíli
přitáhne obláček a dá nám
oddechnout od měsíce
 
Pán z Luny
nemá kde bydlet –
měsíc mu zmizel v dešti
Japonci si personifikují měsíc obrazem „muže z měsíce“ (kacuraotoko), kterého si představují v jeho tváři.
 
Můj letní plášť –
ještě jsem nevychytal
všechny vši
 
Cikáda zpívá –
o říši smrti nemá
ani potuchy
 
Jak měkkýš
se skořápkou škeble
loučím se s podzimem
 
V bílém svítání
blýskla se bílá rybka
cípkem závoje
 
První ledová sprška –
i opička touží
po slaměném kabátku
 


[1] Bašóova životopisná data jsou převzata z monografie Makoto Uedy The Master Haiku Poet Matsuo Basho.