Antonín Líman
Chrám plný květů
Výběr ze tří staletí japonských haiku


Recenze: recenze Zdenky Švarcové v A2 4/2012 | recenze Martina Tiraly v Lidových novinách | recenze na Nostalghia.cz
1. vyd. 2011, ISBN 978-80-7436-015-2, Váz. , 340 str.

doporučená cena: 398 Kč
naše cena
: 318
ušetříte: 80
SLEVA: 20 %
Obsah stránky:
Anotace | Obsah | Ukázka | Ukázka v pdf

recenze Martina Tiraly v Lidových novinách

 

Chrám plný květů poezie haiku

 Do staré tůně / skočila žába / žbluňk

Macuo Bašó (1644-1694)

 

V českých překladech je japonská poezie zastoupena poměrně hojně a podobně jako v případě recenzované knihy se většinou jedná o poezii haiku. Haiku samozřejmě není jediným druhem japonské poezie a stejně tak nelze říci, že je dodnes nejpreferovanějším básnickým útvarem. Přesto je však tato básnická forma považována za největší japonský přínos světu poezie. Sedmnáctislabičná haiku ostatně netvoří jenom japonští básníci, mezi jeho obdivovatele a příznivce patří i nadšenci z řad českých literárních kruhů. Nemalou roli při formování tohoto kulturního podhoubí hrají překlady původních haiku z japonštiny do češtiny. Chrám plný květů bude v tomto ohledu jistě brzy považován za jeden z hlavních inspiračních zdrojů. Nicméně japonská haiku jsou v první řadě překládána pro potěchu čtenářů, kteří si právě díky překladům dokážou vychutnat hloubku a naléhavost ukrytou za touto stručnou básnickou formou disponující jen třemi verši o několika slovech.

Profesor Antonín Líman zařadil do svého výběru to nejlepší, co japonští básníci během více než tří set let existence haiku vytvořili. Od sbírky Mléčná dráha z roku 1937, která obsahovala zdařilé překlady haiku z němčiny, se jedná o první antologii takového rozsahu. Ostatně Chrám plný květů není prvním Límanovým výběrem haiku, překlady těch nejslavnějších básní uveřejnil již v r. 1996 ve sbírce Pár much a já, na niž navázal překladem Bašóovy slavné Úzké stezky do vnitrozemí (2000) a výběrem haiku Kobajašiho Issy (1763-1827) ve sbírce Boží člověk Issa (2006). Kromě básní haiku se věnuje rovněž starojaponské poezii waka a moderní próze, pořídil kompletní překlad nejstarší básnické antologie Manjóšú (2001-2009) a za překlad novel Vlnění válečných let a Příběh trosečníka Johna Mandžiróa spisovatele Ibuseho Masudžiho (1898-1993) získal v roce 2008 cenu Josefa Jungmanna.

Sbírka Chrám plný květů překračuje doposud vydané sbírky haiku v mnoha ohledech. Zaprvé, samotné básně jsou vždy doplněny zasvěcenými medailony jednotlivých básníků a poznámkami. Životopisné údaje a vysvětlující komentáře mohou v některých případech dopomoct k pochopení kontextu vybraných haiku. Vzhledem ke kulturněhistorickým odlišnostem a stručnosti formy jsou někdy takovéto informace přímo nepostradatelné. Avšak ke cti překladatele svědčí fakt, že většinu haiku převedl do češtiny tak, aby žila vlastním životem i bez komentářů. Zadruhé, značný prostor věnuje i básníkům z moderního období a současnosti, nikoli jen klasikům známým i z jiných sbírek, například z Mléčné dráhy. Z hlediska rozsahu je téměř polovina antologie vyhrazena poezii moderních mistrů. Čtenář tak má možnost seznámit se s haiku po revolučním roce 1868, kdy se Japonsko vydalo na cestu převratných reforem, které se dotkly i sféry literárního umění. A zatřetí, velkou předností sbírky Chrám plný květů je skutečnost, že představuje poezii haiku v jejích různých podobách, nikoli jen jako strnulou formu vzhlížející se ve starých dávných časech.

Sbírka je chronologicky rozčleněna do pěti kapitol. Přičemž s výjimkou první kapitoly jsou básníci řazeni abecedně podle jejich jmen. První kapitola je výjimečná rovněž v tom, že jsou v ní zahrnutí nejslavnější básníci období Edo (1600-1867), Macuo Bašó, Josa Buson (1716-1694) a Kobajaši Issa, jejichž tvorba je představena v různých podobách, jak ji většina čtenářů ani nezná. Například u Bašóa můžeme na jedné straně vychutnat krásu a naléhavost jeho básní inspirovaných zenovou filozofií: Do stmívání / nad mořem bílý záblesk - / výkřik divoké kachny, na druhé straně jej spatřujeme v poloze hravé a mimořádně lidské: První ledová sprška - / i opička touží / po kabátku. Mezi mistry haiku je zařazen rovněž spisovatel Ihara Saikaku (1642-1693), jehož čeští čtenáři znají spíše jako autora prozaických děl, např. Největší rozkošnice (1686), a v hojné míře jsou zastoupeny i ženy, které si se svými mužskými protějšky v ničem nezadají, např. humorně laděná báseň paní Čigecuni (1633-1718): V chrámu se milují kočky - / být to muž se ženou / to by je hnali. Druhá kapitola je vyhrazena Bašóovým žákům, mezi nimiž vynikají hlavně básníci Hattori Ransecu (1654-1707) a Takarai Kikaku (1661-1707), avšak znalcům Bašóovy poezie bude jistě znám i Kawai Sora (1649-1710), jenž svého mistra doprovázel na jeho pouti do východních provincií, kterou lyricky popsal v již zmíněném díle Úzká stezka do vnitrozemí. Jako úvod do zenové tvorby slouží třetí kapitola, v níž jsou zahrnuta haiku dvou zenových mistrů, přičemž nejvíce prostoru je vyhrazeno mnichovi Taiguovi Rjókanovi (1758-1831). Důkazem jeho nadhledu a smyslu pro sebeironii je např. báseň, v níž originálním a rozverným způsobem dokázal parafrázovat slavnou Bašóovou báseň zmíněnou v úvodu: Do nové tůně / skočila žába - / ani šplouchnutí. Čtvrtá kapitola zahrnuje poezii Busonových žáků a současníků. Většina z nich se po jeho vzoru věnovala i malířství, není proto překvapením, že jejich básně bývají někdy označovány za impresionistické črty. Jako obraz či detailní záběr ve filmu působí haiku Takaie Kitóa (1741-1789): V paprscích slunce / se roztančil prach / vějíř je politý sake.

Poslední kapitola je nejdelší, obsahuje haiku třiceti pěti básníků, kteří se zasloužili o modernizaci a současně o konzervaci této básnické formy. Právě díky nim přežilo haiku jako poetické médium až do dnešních dob. Bezesporu nejdůležitější osobností v dějinách haiku byl básník Masaoka Šiki (1867-1902), který na konci 19. století tuto poezii resuscitoval. V době, kdy Japonsko horlivě přejímalo vše západní a odmítalo tradiční domácí hodnoty, Masaoka Šiki hlásal návrat k tradičnímu haiku. V této básni se např. vrací k duchu soucitné poezie Kobajašiho Issy: Po mokré verandě / mokrýma nožkama / hopká vrabčák. Hojně jsou zastoupeni rovněž japonští spisovatelé, konkrétně Nacume Sóseki (1867-1916), Akutagawa Rjúnosuke (1892-1927) a Nagai Kafú (1879-1959), jejichž překlady prozaických děl jsou známy i u nás. Tito spisovatelé se během svého života museli vyrovnat s různými literárními směry, které do Japonska pronikaly překotně jeden za druhým. Haiku pro ně byla formou, k níž se mohli kdykoli utéct a odpočinout si od uspěchané doby, v níž žili. Mezi mistry moderní poezie nechybí ani Taneda Santóka (1882-1940), „piják a poutník“ známý z dodnes oblíbeného výběru Pár much a já. Náměty jeho básní se mohlo stát cokoli, co jej zrovna oslovilo, zasáhlo, či mu vadilo: Vřeštění jazzu / jež nepřehluší ani / recitace súter. Moderní haiku se od tradičního haiku liší hlavně slovní zásobou, ale po stránce formální příliš změn nedoznalo. Že je však tato básnická forma životaschopná, dokazují básníci a básnířky ze současnosti, kteří jsou do sbírky rovněž zahrnuti. Majuzumi Madoka (1965-), sklízí úspěch doma i v zahraničí, její haiku se nevyhýbají hamburgerům ani západním automobilovým značkám: Přijeli jsme / červeným Porsche / a sbíráme pelyněk. Současné zde konfrontuje s tradičním; sbírání pelyňku je motiv známý z klasické japonské poezie waka. Tomita Takuja (1979-) je podle Antonína Límana příslušníkem generace, která pohrdá konvenčními hodnotami, jeho nihilismus však nepostrádá jistou dávku humoru: Jaká extáze - / prožrán termity dům se / sesul na haldu.

Různé básnické osobnosti, navíc v rozdílných tvůrčích polohách, dokazují, že haiku je poezie, která v průběhu věků neustrnula, má dnešnímu čtenáři stále co říct. A komu sedmnáct slabik japonského originálu nestačí, může si básně vychutnat při pohledu na nádherné ilustrace, jimiž je celá kniha doprovázena. Ve většině případů se totiž jedná o díla samotných básníků zařazených do této sbírky. Věřím, že vybrané básně a jejich překlady si najdou cestu do srdce každého čtenáře, i toho, který se s haiku ještě nikdy nesetkal.

 

                                                                                  Martin Tirala