Antonín Líman
Chrám plný květů
Výběr ze tří staletí japonských haiku


Recenze: recenze Zdenky Švarcové v A2 4/2012 | recenze Martina Tiraly v Lidových novinách | recenze na Nostalghia.cz
1. vyd. 2011, ISBN 978-80-7436-015-2, Váz. , 340 str.

doporučená cena: 398 Kč
naše cena
: 318
ušetříte: 80
SLEVA: 20 %
Obsah stránky:
Anotace | Obsah | Ukázka | Ukázka v pdf

recenze Zdenky Švarcové v A2 4/2012

 Haiku – verše bez hněvu

 

Ten den

kdy začal podzim

spravili mi zub stříbrem

Akutagawa Rjúnosuke (1892-1927, přel. A. Líman)

 

Sešlo se mi na stole několik publikací věnovaných básnickému útvaru původem z Japonska – trojverší haiku. Na prvním místě je to Chrám plný květů, „výběr ze tří staletí japonských haiku“, vydaný v precizním provedení (dobové ilustrace, kaligrafie, elegantní přebal, poznámky, medailonky básníků a básnířek, předmluva, doslov, poznámka k ilustracím) nakladatelstvím DharmaGaia a Česko-japonskou společností na sklonku minulého roku. Bezmála čtyři sta haiku od osmatřiceti autorů vybral, přeložil a uspořádal Antonín Líman s odbornou pomocí dalších japanologů, Denisy Vostré, Martina Tiraly a Robina Heřmana. Antologie je významným příspěvkem k české japanologické literatuře a z velké části i k českému překladu z takzvané staré japonštiny, tj. z japonštiny doby klasické (cca 800-1192), středověké (1192-1600) a předmoderní (1600-1868). Dnes, kdy počínaje Verši psanými na vodu Vlasty Hilské a Bohumila Mathesia existuje již kolem sedmdesáti titulů těchto překladů z dílen až dvaceti překladatelů, můžeme mluvit o české škole překladu ze staré japonštiny. Líman ve své antologii připomíná začátky překládání haiku v Čechách tím, že cituje překlad jednoho z žáků Mistra Bašóa, Hattori Ransecua (1654-1707), jejž do své antologie Mléčná dráha zařadil v roce 1937 básník a překladatel Alfons Breska (1873-1946):

List suchý z větve / se tiše snes a hladí / náhrobní kámen

 Nejstarším básníkem vybraným pro Chrám plný květů je už od 18. století ikona tohoto žánru – Mistr Macuo Bašó (1644-94), nejmladším je Tomita Takuja (nar. 1979), jeden z údajných pěti milionů aktivních haidžinů, tedy tvůrců haiku, v současném Japonsku. (Údaj je z r. 1998. V knize Stopy snů, Traces of Dreams věnované tradici haiku, jej uvádí americký literární vědec Haruo Širane.)  Uda Kijoko (nar. 1935), v „chrámu“ nejmladší z básnířek, které trojverší haiku proslavilo, se – opěvujíc Měsíc - vysmívá tradici jeho opěvování:

Na nebi měsíc / na zemi otřepané řeči / o jeho toulkách. (Přel. A. Líman)

 Od r. 1951 reprezentuje pětimilionový národ haidžinů mimo jiné i mnohokrát oceněný básník a teoretik haiku Kató Ikuja (nar. 1929), jehož sto haiku vydal v komentovaném překladu do angličtiny (s uvedením japonských originálů) Itó Isao, profesor Univerzity v Aiči. Začíná příznačně výběrem ze sbírky Podzimní stmívání (Aki no kure). Proč „příznačně“? Lidé obeznámení s haiku vědí, že je to poezie tradičně spjatá s ročními dobami a dalšími koloběhy v přírodě, vědí, že se tradují kánonická „sezónní“ slova patřící k určité roční době. Antonín Líman už dříve přesvědčivě identifikoval japonské šiki („čtvero ročních dob“) jako Velký kód japonské literatury s přesahem do dalších umění. V „podzimu“ je zakódován nejen „suchý list“ ve shora citované haiku Ransecua, ale i „začátek konce“ v Katóově intelektuálně znějící haiku, v níž je podzim schován za homonymní narážkou na „chladnou (podzimní) sprškou“ (šigure) přetavenou do prvního zvukomalebného verše šigururu ja:

  Pěkné zchlazení / když se i kacířství / nakonec přidá k tradici.

           Přitažlivost šiki jako čtveřice „stálých proměnných“ inspirujících básníky v určitých zeměpisných šířkách dosvědčuje i tvorba skupiny amerických básníků-studentů z literárního semináře prof. Marvina Marcuse, jimž jejich univerzita (Washington University in St. Louis) vydala antologii původních haiku s názvem Autumnalisms („Podzimnosti“?). Třináct autorů (včetně editora M. Marcuse) reflektuje tuto roční dobu v sériích po dvanácti až šestatřiceti haiku. Třebaže nedodržují pravidla řazení ze 17. století, hlásí se svými haiku k tradici rozvíjení tématu přiřazováním dalších slok ke sloce úvodní. I „podzim“ tak může být jmenován, zobrazován či zpřítomňován skrze své i člověčí atributy v bezpočtu podob objevujících se v básníkově mysli.

Tonoucí ve spadaném listí / dusí se podzim / lapá po dechu  

a návazně v duchu podzimní melancholie:

            Slunce jen způli nad obzorem / krvavé světlo stéká po západním nebi / dál nic nevíme

              Andrew Sapthavee (student biologie, přel. Z.Š.)

Hravě bychom tu mohli navázat a přidat „sloky“ české provenience:

            Je zima starci /a vše se před ním skrývá / v slunečním světle

                        Ivan Wernisch (LtN, 8/2/1996)

                Smutek přichází / sobě se vzdalujeme / každým krokem blíž

                        Jaromír E. Brabenec (ze série zhudebněné M. Báchorkem, Janáčkův máj 2011).

                 Haiku má své začátky v hravém (rozverném, lehkovážném) skládání a řazení kratších a delších slok (ku); kratší slokou se rozumí dvojverší (7/7 slabik) delší slokou trojverší (5/7/5 slabik). Navazováním slok vzniká řazená báseň, v níž od počátku udávala tón první, „delší“ sloka hokku. Byla prestižní a stalo se zvykem pořizovat soubory těchto slok a také skládat samostatné hokku, později nazývané haiku. V době svého vzniku ve druhé polovině 16. století dostalo „hravé“ spojování slok název haikai no renga. Seřazení dvou a více ku bylo obvykle dílem dvou a více básníků, ale vznikaly i sekvence jednoho autora. Důrazem na „hravost“ („hai“) se tato forma vymezila vůči ranější básnické formě renga, jejíž tvorba byla spoutána pevnějšími pravidly. V obou případech měl však tvůrce při navazování na předchozí sloku osvědčit své umění vytříbeného výrazu (kotoba) a smysluplného obsahu (kokoro). Po staletí si každá další generace básníků do těchto nároků přirozeně promítala – a promítá – představy tříbené na jedné straně stále delší tradicí, na druhé straně naplňované stále novým smyslem. Ustavičně se mnohé mění v lidském životě i v básnickém jazyce, ale kouzlo, jež sebou nese výzva vtělit do tří veršů odraz silného prožitku, neodeznělo v 19. století spolu s japonským feudalismem, naopak – haiku nejen že zůstala sváteční chvilkou japonské všednodennosti, ale stala se i jednou z významných „značek“ japonského kulturního exportu, jak připomíná M. Marcus v Předmluvě k Podzimnostem. Pročítáme-li však sbírky haiku od nejstarších až k těm, jež vznikly ve 21. století, vidíme v mnoha případech zřetelný odklon od významu předpony hai-, tedy od hravosti, lehkovážnosti, rozvernosti. Co spojuje „haidžiny“ napříč staletími je spíše vážnost a úcta k tomuto žánru, potěšení, jež přináší spříznění „poezií bez hněvu“. Na rozdíl od ještě starší japonské básnické formy – pětiverší tanka, se v haiku téměř nesetkáváme – ve výrazu ani v obsahu – s negativními emocemi, jako jsou hněv, zášť, vztek, opovržení apod.  Může to znít jako klišé, možná však právě tato vlastnost haiku „spojuje národy“ (tedy jejich básnící část) už od 19. století. Je zřejmé, že i haidžiny „globální vesnice“ spojuje zaujetí projevy a proměnami života ve světě, který – vědomě prožíván – opakovaně podněcuje obrazotvornost při spatření zdánlivých nepatrností světa, nekonečnosti vesmíru a konečnosti lidského života.

            „Smrt sestřičky Čine“

            Běda – / světluška na mé dlani / zhasla

                        Mukai Kjorai (1651-1704, přel. A. Líman)

                 Zajímavé je srovnání úvah editorů shora uvedených tří antologií tam, kde se snaží formulovat podstatu poezie haiku. Marvin Marcus hovoří o protnutí se malého s velkým, pomíjivého s ukotveným, obecného se zvláštním. Říká: „Z duchovního hlediska vytváří haiku prostor k zamyšlení, v němž věci malé a zdánlivě nedůležité kouzlem nabývají výsostných významů. Je to panství zenového minimalismu a přesahů, v němž je prázdnota mu ideálním výrazem a konečným významem.“ Itó Isao popisuje umění haiku Katóa Ikuji následovně: „Ikuja věří ve slova Mistra Čuang-c´ o tom, že ´člověk přichází prázdný a odchází naplněný´. S myslí čistou jako tabula rasa začíná chápat to, co nabyl zkušeností a k čemu jej přivedla intuice. Jakmile si uvědomí, že pochopená fakta sama o sobě nejsou ničím, pohrává si s nimi ve vlastním prostém světě s myslí oproštěnou. V pozadí jeho umění lze spatřit zenový světonázor: jedno je mnohé, mnohé je jedno, forma je ničím, nic je formou. Díky tomuto přístupu se mu otevírá svět pro umění prosté předsudků.“ A konečně Antonín Líman v Předmluvě k Chrámu plnému květů: „Tak jako zen, haiku je především ´Cesta´, duchovní hledání, kde prvotní je prozření a uvědomění, záznam zkušenosti až druhotný.“

Zdá se, že miliony milují haiku i proto, že stále zůstává mimo dosah jednoznačné definice.

                                                                                                                                                                                                        ,