Moudrost nedokonalosti.
Proces individuace v životě buddhisty
Obsah stránky:
Anotace |
O knize |
O autorovi |
Obsah knihy |
10. kap. Únik do duchovna |
Ukázková miniknížka
Recenze: Petr Třešňák: Jak se nezbláznit z buddhismu
Recenze: Petr Třešňák: Jak se nezbláznit z buddhismu
1. vyd. 2009, ISBN 978-80-86685-96-0, váz., 280 str.
doporučená cena: 348,-Kč, naše cena: 278,-Kč, ušetříte: 70,-Kč
ROZEBRÁNO
ROZEBRÁNO
témata: buddhismus | Mangalam | osobnostní rozvoj | psychologie | religionistika | tibetský buddhismus | zdravý životní styl
klíčová slova: buddhismus - individuace - Lisý, Petr - Moudrost nedokonalosti - Preece, Rob
klíčová slova: buddhismus - individuace - Lisý, Petr - Moudrost nedokonalosti - Preece, Rob
Petr Třešňák: Jak se nezbláznit z buddhismu
Mapa pro každého, kdo ochutnává exotické duchovní nauky
Názory na přenášení cizokrajných duchovních systémů do západního prostředí se obvykle rozcházejí. Miliony vyznavačů nacházejí v exotických tradicích bohatství rituálů nebo meditačních technik, které jejich vnitřní potenciál dokážou rozvíjet mnohem lépe než často ideologicky zprostředkované západní křesťanství. Skeptičtější část populace pak namítá, že buddhistická meditace, hinduistické mantry nebo dervišské tance vytržené z původního kulturního kontextu prostě nemohou jako cesta duchovní seberealizace „fungovat“.
Není mnoho autorů (a ostatně ani duchovních učitelů), kteří mají dost zkušeností na to, aby zájemce provedli úzkou pěšinou mezi zrádně nekomplikovanou oddaností a odmítavou skepsí. Po skvělé knize americké zenové učitelky Mariany Caplan Slepé uličky osvícení, vydanou u nás v překladu před pár lety, teď čeští čtenáři dostávají snad ještě výstižnější vhled do problému „multi-kulti“ spirituality – osobně vyprávěný esej Moudrost nedokonalosti britského buddhisty a psychologa Roba Preeceho.
Temnotě naproti
Rob Preece si prošel peripetiemi, které působí trochu jako učebnicový příběh spirituálního hledání ve druhé polovině 20. století. Vyučený elektrikář z nepříliš harmonických rodinných poměrů uslyšel na sklonku puberty vnitřní volání a podobně jako tisíce jeho druhů z generace pozdních 60. let odešel hledat vnitřní klid a naplnění do Indie. Procestoval také Nepál, Tibet a Bali, učil se u mnoha věhlasných mistrů, meditoval v klášterech i v ústraní himálajských štítů. Během návratů do rodné Anglie se pak naplno účastnil společného života v buddhistických komunitách.
Naplňující a oblažující duchovní pouť se ale během let zvolna měnila v křížovou cestu. Prázdnota a nespokojenost, probublávající negativní emoce, deprese a ztráta pocitu smyslu takové praxe, to vše se měnilo v nesnesitelné břemeno, které Preecemu bolestně připomínalo, jak daleko se nachází od vytouženého ideálu osvícení. Úsilí neneslo plody, ale další utrpení, přetvářka před ostatními členy komunity, v níž se bez ohledu na skutečný vnitřní stav duše nosila vyrovnanost a deklarativně pozitivní pohled na svět coby známky duchovní vyzrálosti, jeho frustraci ještě stupňovala. V tradičních buddhistických textech nenacházel pomoc, tento pád na samé dno pochybností jako by neznaly nebo neřešily.
Velká část duchovních adeptů v takovém bodě deziluze svou praxi opouští, případně výrazně poleví. Rob Preece se ale cíleně vydal temnotě naproti. Přečetl dost knih, aby věděl, že pramen se často skrývá na samém dně, že jeho vnitřní proces má až příliš mnoho souvislostí s osobním psychickým pozadím a kulturním prostředím, ve kterém vyrůstal. Západ zůstal silným kořenem jeho existence i po letech strávených modlitbami v Himálaji. Svého dalšího učitele tedy musí hledat tady.
Odvážit se k pádu
Zřejmě jako obrana vůči pohrdavému ateismu, jenž se rád pokoušel interpretovat spiritualitu coby náhradní psychické řešení slabého já, si věřící všech tradic střeží svou duchovnost jako ryzí kvalitu, nekontaminovanou lidskou přízemností. Není to ovšem tak jednoduché. Zmiňovaná Mariana Caplan ve své knize píše, že už samo vstoupení na duchovní stezku bývá ztělesněným paradoxem: zájem o nauky, v jejichž středu stojí koncept vzdání se vlastního ega nebo rozpuštění já ve vyšším vědomí, tu projevuje samo ego, jež zpravidla touží po novém dobrodružství, úlevě nebo získání exkluzivní pověsti. Tedy po všem jiném než vlastní destrukci.
Rob Preece svého hlavního učitele našel v Carlu Gustavu Jungovi, ale v mnohém navazuje také na amerického lékaře Charlese Whitfielda, autora klíčového termínu spiritual bypassing, tedy duchovní objížďka. Specialista, který pracoval s pacienty po těžkých traumatech, si povšiml, že víra a duchovno bývají způsobem, jakým lidská psychika obchází těžké zážitky, vyhýbá se kontaktu s traumatem a upíná se k vyššímu zdroji síly. Řešení funguje, ale jen dočasně, dokud se vytěsněné obsahy neobrátí proti svému vězniteli nebo jeho okolí.
Rob Preece prošel intenzivní psychoterapií, díky níž pochopil, že duchovní cesta mu do značné míry sloužila jako útěk před přijetím zodpovědnosti za nudný každodenní život. Sám se stal jungiánským terapeutem a po letech práce s klienty došel k závěru, že hlavní odlišností, která ovlivňuje duchovní praxi na Západě od Východu, je – kromě silného důrazu na individualismus – právě vysoká míra neurózy pramenící z dětských traumat. Společenství kolem asijských ášramů a chrámů totiž stále představuje mnohem tradičnější společnost, nepoznamenanou tolik stresem a rodinným zneužíváním, kdežto v Evropě nebo USA se právě dědictví dětských zranění stává často hlavním vnitřním motivem, proč se vůbec do hledání vyššího přesahu pouštět. Duchovnost se pod jeho vlivem mění v únik, lpění na čistotě v popírání vlastní slabosti, vztah ke guru v projekci ideálního otce, služba druhým v patologické naplňování role oběti.
Spřízněným okolím bohatě potvrzovaná správnost naší duchovní volby pak celý problém konzervuje a ztěžuje hledání cesty z něj. Navíc psychickým zraněním svých žáků východní učitelé v lepším případě moc nerozumějí, v tom horším je pak projekce studentů samotné vtahují do kruhu zneužívání, takže končí jako majitelé duchovních harémů a sběratelé rolls-royceů.
Dílo Carla Gustava Junga vznikalo dříve, než na Západě propukla buddhistická horečka, ale v pojetí Roberta Preeceho se mění v ideální texturu, do níž lze problémy postmoderní spirituality zapracovat. Jung rád hovořil o integraci stínu: ta nejdůležitější část duchovní práce začíná ve chvíli, kdy pohlédneme do tváře vlastním zraněním, přízemním a bolestným motivům, jež nás skrytě vedly, a lety meditační praxe vystavěná představa o vlastní dokonalosti se začne bortit. Odvážit se k pádu a přijmout ho za svůj je hlavní úkol duchovního adepta a také způsob, jak v bludišti iluze a temnoty zahlédnout světlo.
Mapa pro všechny
Rob Preece sice většinou mluví o buddhismu, ale jeho kniha je univerzální a stejně přínosná třeba pro křesťany. Jungiánské archetypy, na nichž Preece ukazuje aspekty duchovního vývoje, patří do společné vrstvy lidského nevědomí. Navzdory významným odlišnostem věrouk totiž lidská cesta k Bohu vykazuje ve všech kulturách podobnou dynamiku, vede přes podobné překážky a ke stejnému cíli. Ostatně energetické mechanismy přežívání a vynořování traumatu se také příliš nezajímají o to, do jakého kostela člověk chodí.
Preece vytváří pro západního čtenáře srozumitelnou psychospirituální mapu, s jejíž pomocí je snazší nezabloudit nejen v přitažlivých exotických doktrínách, ale také na nedělní mši. Mapu, jejímž měřítkem nejsou mystické zážitky, deklarovaná zbožnost ani duchovní pokrok, ale nenápadná věta, jejíž pravý smysl se učíme chápat celý život: moudrost neznamená dokonalost, ale přijetí vlastní nedokonalosti.
(Respekt 29/2010)
