Higuči Ičijó: Zápolení<br> <span class='sub-title'>Výbor z díla</span>
Higuči Ičijó: Zápolení<br> <span class='sub-title'>Výbor z díla</span>

Higuči Ičijó
Zápolení
Výbor z díla

1.. vyd. 2008, ISBN 978-80-86685-86-1, Váz., fotografie, 198 str.

doporučená cena: 178 Kč
naše cena
: 125
ušetříte: 53
SLEVA: 30 %
Obsah stránky:
Anotace | Obsah knihy | O autorce | Úvodem | "Zápolení" (ukázka) | Doslov - zápolení o život a umění

"Zápolení" (ukázka)

1. U chrámu

Dlouhá je odtud cesta kolem smutečních vrb, od nichž dohlédneš k hlavní bráně do Jošiwary, podél kanálu, který obhání celou Čtvrť, černého jak úsměvy jejích kurtizán. Odráží se v něm světla honosných mnohopatrových podniků, jejichž halas doléhá až sem do postranních uliček. Dnem i nocí tudy projíždějí hosté, kolik to vynáší, si nelze ani představit.

Tady v sousedství se říká U chrámu, což sice zavání určitou důstojností, ale podle místních je i v tomto okolí pěkně živo. Jakmile však zabočíš kolem Mišimské svatyně, je zřejmé, že zde jsou příjmy skrovnější: žádné honosné stavení, jen souvislé kolonie deseti i dvaceti přízemních domků s propadlými římsami a nedbale pootevřenými okenicemi. Před mnohými celé rodiny usilovně vystřihují podivné papírové výtvory a natírají je bělobou a barevnými laky, přes den je pak suší, po večerech sestavují a lepí zezadu na dřevěné tyčky, až se podobají jakýmsi vějířům pestrých pochoutek na špejlích. - Vy nevíte, k čemu jsou? diví se místní, budou z nich hrabičky pro štěstí, co se jim říká medvědí tlapy, každej hrabivec si je pořídí a pak si je sem ponese v listopadu, když se tady ve svatyni slaví Otori, vysvětlují. Řemeslníci, kteří se tím živí, prý začnou s prací hned, jak se odklidí novoroční výzdoba, a pak se celý rok jen ohánějí, a i ti, kteří si tím jen přivydělávají, třeba na novoroční oblečení, mají už od léta ruce a nohy samou skvrnu od laků. Velký Otori - modlí se prý - ty, jenž bohatě odměníš každého, kdo si hrabičky koupí, obdař svou štědrostí i nás, kteří je vyrábíme. Kupodivu se však ještě neproslechlo, že by tady kolem někdo příliš zbohatl.

Většina zdejších rodin nachází živobytí v jošiwarských nevěstincích: manžel dělá poslíčka či vrátného v některém skromnějším podniku, při pochůzce mu čas od času u pasu zachrastí svazek visaček od obuvi, kterou si u něj uložili klienti. Když se navečer vypravoval do práce, manželka za ním úzkostlivě křesala křemínky, aby se ráno v pořádku vrátil. Všude tu číhá nebezpečí: onehdy se proslechlo, že při rvačce u jistého podniku přišlo o život deset okolostojících, jindy zas klient vyhrožoval pomstou kvůli zmařenému plánu, že si s tou svojí oba vezmou život. Co se dá dělat? Každý večer muž odchází s nasazením života a je až udivující, jak svižně si kráčí, téměř jako na vycházku.

Jeho dcerka zatím cupitá drobnými krůčky, v ruce lampion, jenž vyhlašuje jméno jednoho z lepších podniků. Možná že jde vypomáhat proslavené kurtizáně nebo právě doprovodila hosta z vyhlášené zprostředkující čajovny. Snad ani nepřekvapí, že i ona sní o slávě, ale copak z ní bude, až se vyučí?

Teď kolem spěchá elegantní třicátnice za rychlého klapotu tmavých dřeváků ladících s diskrétním pruhovaným oblečením, pod paží balík. Na postranním můstku přes kanál zadupe patou dřeváku, aby se ohlásila, pootevřou se zadní vrata od podniku.

Můžu to odevzdat tady? Kolem brány je to moc daleko... vysvětluje, bezpochyby švadlena, která šije na objednávku pro kurtizány.

Ženy se tu oblékají nápadně. Málokterá dívka má vzadu pevně uvázaný úhledný pás, spíš si volně obtočí něco širokého s křiklavým vzorem. Mnozí se pohoršeně odvrátí: U dospělé by se to ještě sneslo, ale támhleta nestoudná holka, co si drží píšťalku nezpůsobně mezi rty, vždyť jí bude sotva patnáct! No, takové je tu prostředí. A podívejte se na tuhle, donedávna si v hodinovým podniku někde u kanálu nechala říkat po milence prince Gendžiho, teď se dala dohromady s jedním místním gaunerem a pořídili si stánek, kde opékají kuřecí kousky. Nemají ani ponětí, jak obchodovat, a jestli z toho všeho bude jen hromada kůstek, ona se klidně může vrátit na své staré působiště a tam si nechat říkat madam. Zde se však těší větší úctě než kterákoli spořádaná hospodyně a bezpochyby imponuje i mladým děvčatům.

Hlavní jošiwarská ulice stojí za podívanou obzvlášť během zářijového karnevalu: sedmi osmiletí kloučci s bravurou předvádějí čísla toho či onoho proslulého klauna a napodobují oblíbené žertéře s takovou přesvědčivostí, že by jejich talent a přičinlivost ohromily i matku mudrce Menga. Výborně! Výborně! povzbuzují je diváci, a oni že se teď půjdou předvádět k nevěstincům. Každým rokem jim přibyde na troufalosti a v patnácti jsou až děsivě vyspělí: při návratu z lázní, ručník přehozený jen tak ledabyle přes rameno, si pobrukují pikantní šlágry. Gičončon gičončon, zní rytmus místních popěvků i ze školy při hodinách zpěvu a na hřišti se žáci navzájem povzbuzují nepřístojnými výkřiky. Říká se, že práce každého učitele je namáhavá, natožpak pro ty, kteří učí zdejší mládež.

Školou se tu rozumí Ikueiša hned v sousedství Jošiwary, zařízení sice poněkud zastaralé, kde se téměř tisíc žáků tísní ve skromných učebnách, ale učitelé jsou prý velmi oblíbení. - Že tvůj táta obhlíží u kanálu! utrhují si spolužáci z chlapce, jehož otec je hasičem v Jošiwaře; všichni vědí, o co tam jde, aniž by jim to někdo vysvětloval. Šplhají se přes ohradu ve snaze napodobit obratnost hasičů na žebřících, a když některý ulomí bodec u zábradlí, jiný to donese tónem placeného udavače, možná vlastního otce: Prosím, to on polámal tu ohradu! Táta dělá kobylu, že jo? Dotyčný zrudne studem: Jak má chudák dítě připustit, že otec chodí za klienty vymáhat dluhy pro nevěstince? Mnozí úspěšní podnikatelé zařídí synáčkům vychování někde dál od Čtvrti. Oni se pak bez ostychu vydávají za bůhvíjakou honoraci, nasadí si akademickou čapku se střapci, nenuceně si chodí ve skvělém evropském obleku, a ještě ke všemu se nechají podlézavě oslovovat Mladý pane! Mladý pane!

Do Ikueiši chodí i Nobujuki, syn představeného chrámu Rjúgedži. Příbuzní jej ještě občas pohladí po hustých černých vlasech, ale za pár let, až přijme kněžské jméno Šinnjo, bude chodit v černé kutně s oholenou hlavou. Je ovšem možné, že se k této dráze rozhodl sám, v každém případě je po otci velmi snaživý. Již v dětství byl poněkud zamlklý a spolužáci, kteří ho mívali za podivína, na něj často něco nepěkného ušili, třeba po něm mrštili mrtvou kočkou: Máš to na starosti, tak se s tím vypořádej. Ale to bylo dřív, teď ve čtrnácti má pověst nejlepšího žáka ve škole a nikdo si z něj neutahuje. Má obvyklou, středně velkou postavu, ale snad i kvůli těm krátce přistřiženým vlasům je na něm něco zvláštního, že to již teď svádí říkat mu Šinnjo.

2. Parta z Uličky

Nedaleko chrámu Rjúgedži se dvacátého srpna mají konat oslavy svatyně Senzoku. Každý blok se snaží vystrojit co nejskvělejší alegorický vůz nebo pojízdné jeviště. Polonazí mladíci, zlití potem, je při oslavách potáhnou a vytlačí vzhůru na násyp u Čtvrti, snad se dokonce pokusí proniknout ohradou mezi nevěstince. Až se o těchto záměrech doslechnou ti mladší, k jakým neplechám je to podnítí? O stejném oblečení ani nemluvě, každá parta si samozřejmě naplánuje nejrůznější lotroviny, že by z nich dospělému běhal mráz po zádech.

Partu z Uličky, jak si sami říkají, vede patnáctiletý Čókiči, syn náčelníka hasičské hlídky, hrubián, který se chová nesmírně nadutě, obzvlášť od loňského podzimu, kdy zastupoval otce při obchůzkách Čtvrti během karnevalu. Pás švihácky uvázaný nízko kolem boků, a pokud vůbec odpoví, tak vždycky přidrzle, a jen tak napůl úst. Manželky hasičů za jeho zády reptají: Kdyby to nebyl náčelníkův kluk, tak bych mu... Vždy se snaží prosadit svou a roztahovat se i mimo vlastní sféru, ale Šóta, který vede Hlavní ulici, si s ním nezadá. Je ze zámožné rodiny a sice o tři roky mladší než Čókiči, ale příjemný a lidé ho mají rádi. Chodí do vyhlášené státní školy, kde sice zpívají stejné písně, ale ve srovnání s ní Čókičiho Ikueiša zní jaksi uboze.

Během loňských i předloňských slavností děti z Hlavní ulice - přidalo se k nim i několik mladých mužů - nachystaly mnohem skvělejší podívanou než Čókičiho Ulička, která se jim zdaleka nemohla vyrovnat. Jestli Ulička prohraje i letos, vyzní jeho obvyklé Nezapomeňte, kdo sem! Čókiči z Uličky! jako holé velikášství a on nedá dohromady ani dost lidí na plavecký souboj v Bentenské nádrži. Fyzicky by měl samozřejmě převahu, Šóta však přitahuje lidi svými vědomostmi a zdvořilým chováním a bylo pokořující, že se k němu tajně přidalo i několik kluků z Uličky, jako Tarókiči nebo Sangoró.

Do slavnosti již zbývají pouze dva dny, a bude-li to vypadat, že opět prohraje, Čókiči se do Šóty rozhodně pustí, ať ho to stojí, co chce, i kdyby měl přijít o oko nebo třeba o nohu. Jestli si Šóta odnese pár modřin, bude to stát za to. Mít tak na svý straně Ušiho, jehož táta tahá rikšu, Bundžiho z kadeřnictví nebo Jasukeho z hračkářství, měl by možná naději. Ale nejlepší by bylo dostat toho z chrámu! - Nobu! Ten by určitě měl spoustu dobrejch nápadů!

Navečer osmnáctého se Čókiči prodíral bambusovou houštinou k Rjúgedži, zuřivě odháněje komáry od očí a úst, a loudavým krokem přešel chrámovou zahradu:

Nobu, Nobu, seš tam? Můžu s tebou mluvit? - Já vím, že vo mně říkaj, že sem hrubec. No, možná že sem, ale já už to vopravdu nemůžu snýst. Začlo to vloni, víš, po lampionovým závodě. Šóta s těma svejma trpajzlíkama si začli se rvačkou. Přiřítili se a pustili se do mýho malýho bráchy. Představ si, že tomu škvrněti rozbili lampion, pak ho zvedli do vzduchu a vyřvávali, jaký že sme v Uličce slaboši. A ten Dlouhán z pekárny, co se tváří, jako by byl dospělej jenom proto, že je velkej, potom začal s utrhačnejma řečma, že náš táta vede vepředu hasiče a já že se prej za nima vleču jako vocásek! Jako prasečí vocásek! Já sem v tý době táh s vostatníma vůz k Senzoku, a když sem se to dověděl, řek sem, že si to s nima jdu vyřídit, ale táta mi tak vynadal, až sem pak v noci brečel. A předloni, to přece víš, jak sme se šli kouknout k papírnictví, kde ty z Hlavní ulice předváděli ňákou frašku, a voni, že si snad můžem v Uličce vymyslet svoji zábavu! A nejvíc ze všeho mě štve, jak toho Šótu pořád vynášej do nebe. To se ví, že je bohatej, dyť sou to vyděračský lichváři ze zkrachovaný zastavárny. Každej bude rád, když ho zmlátíme. Letos si to s ním chcem rozdat a všecko mu to vrátit. Co říkáš, Nobu, pomůžeš? Kvůli kamarádům. Já vím, že ty nejseš na rvačky, ale jenom kdybys byl s náma, rozumíš, abychom zbavili Uličku tý hanby. Nepomůžeš nám dát tomu nafoukanci do huby? Vytahuje se i s těma jejich písničkama. A když se posmívá, že sem trouba, co chodí do blbý školy pro pitomce, tak to platí i na tebe, že jo? Nepomůžeš? Prosím tě. Třeba že bys nes lampion. Mně už je z toho vopravdu nanic, a jestli letos zase prohrajem, bude se mnou konec, vyhrknul a široká ramena se mu přitom třásla.

Ale vždyť já nejsem žádnej silák, namítl Nobujuki.

To nevadí.

Ani neumím nýst lampion.

To taky nevadí.

A co když i se mnou Ulička prohraje?

Tak prohraje. Sem na to připravenej. Nemusíš nic dělat, jen dyž tě ty nafoukanci uviděj s náma, tak nás to zvedne. Já se v takovejch věcech nevyznám, ale ty seš chytrej. Až voni se budou vytahovat cizíma slovama, ty jim budeš moct vodpovědět. Ohromný! Hned je mi líp. S tebou jako by nás bylo tisíc! - Moc ti děkuju, Nobu, řekl Čókiči s neobvyklou zdvořilostí.

Čókiči, dnes v hrubých sandálech a pevně stažené pracovní haleně, Nobujuki v tmavém kaliku s purpurovým pásem. I jejich názory se různí a málokdy si porozumí. Nobuovi rodiče však mají Čókičiho rádi: Vždyť jsme ho slyšeli tady od brány, hned jak se narodil, říká velebný představený z Rjúgedži i jeho paní. Ovšemže se Nobujuki také cítí dotčen, když na něj cestou do školy pokřikují: Ikueiša, žádná klasa! Škoda že Čókiči není příjemnější a nemá žádného opravdového kamaráda, zatímco za Šótou stojí i ti starší ze sousedství. Pokud Čókiči prohraje i letos, nesporně to do velké míry zaviní Šóta s tou svou bandou.

Když se na něj tedy Čókiči tak otevřeně obrátil, nebylo snadné ho odmítnout, a Nobujuki řekl, že s nimi půjde. Půjde, slíbil, ale dodal, že by bylo nejlepší, kdyby vyhráli bez rvačky. Ale jestli si nakonec s něčím začnou oni, nedá se nic dělat. Když na to přijde, nějakýho Šótu z lichvářství si přece otočí kolem prstu.

Nobujuki dočista zapomněl na svou nesmělost. Vyndal ze zásuvky repliku starobylé dýky, kterou mu někdo přivezl z Kjóta. Čókiči si ji s obdivem prohlížel: Tohle by mohlo pořádně říznout. - Pozor! S tímhle se jen tak nemává!

3. Midori

Rozpuštěné by jí jistě sahaly až k patám, má však své bohaté vlasy vzadu pevně stažené a vepředu načesané do vysokého uzlu šaguma, doslova "brunátný medvěd", což u mladého děvčete zní poněkud hrozivě, ale v těchto dnech je to módní účes, oblíbený i mezi mladými dámami z lepších rodin. Dívka má světlou pleť a rovný nosík, ústa sice poněkud velká, avšak pěkně tvarovaná. I když brány jednotlivě, její rysy zdaleka nepřipomínají klasickou krásku, při setkání se mile podívá přímo do očí, hovoří příjemným, jasným hlasem a každého zaujme svým živým, půvabným zjevem.

Hele, Midori z Daikokuji! Tu bych chtěl vidět za tři roky! Mladí muži se za ní ohlížejí, jak si s ručníkem jen tak ledabyle v ruce vykračuje z ranní koupele v růžové bavlněné jukatě s nápadným vzorem poletujících ptáků a motýlů, vysoko nad pasem dvoubarevný saténový pás, na nohou černé lakované sandály s neobvykle vysokými podrážkami.

Midori se narodila v Kišú a dosud si zachovala půvabně zpěvavý jižní přízvuk. Je to však její nesmírná štědrost, která každého udiví. Jistě, má na svá léta nezvykle plnou portmonku, zčásti díky své sestře Ómaki, která je velmi úspěšnou kurtizánou v Daikokuji. Ve snaze udržet si přízeň této dámy, mladší děvčata v podniku, dokonce i madam, často Midori něco podstrčí: Tady máš, děvenko, běž si koupit panenku... Tohle bude sice jen na míček... Midori se samozřejmě necítí nadměrně zavázána a přijímá vše bez přílišného děkování. Bez rozmyšlení koupí gumové balonky pro dvacet kamarádek a onehdy skoupila veškeré staré zboží od své známé v papírnictví, jen aby ji potěšila. Takové dennodenní utrácení se ovšem na děvče jejího věku a postavení nesluší, ale rodiče pokaždé jen přimhouří oči a nikdy ji nehubují. Copak až dospěje?

Možná překvapí, že ji rozmazluje i pan majitel Daikokuji, uvážíte-li, že ji nepřijal za vlastní a že rozhodně nejsou spřízněni. Když tehdy přijel do Kišú posoudit Ómaki pro svůj podnik, přemluvil její rodiče, aby se i s Midori přestěhovali do Jošiwary. Kdo ví, co všechno za tím bude. V každém případě teď oba rodiče v Daikokuji dohlížejí, zároveň matka šije pro kurtizány a otec dělá účetního pro nějaký menší podnik ve Čtvrti. Midori posílají na hodiny zpěvu, tance a šití, jinak si kromě školní docházky může dělat, co chce: půl dne se bavit u sestry v Daikokuji, půl dne si hrát venku na ulici, do soumraku obklopena tóny šamisenů a bubnů a nachovou září šarlatových rób. Když se přistěhovali, nosila puntíkovaný odpínací límeček z podšívky a spolužačky na ni pokřikovali Venkovanka! Venkovanka! Byla z toho tak nešťastná, že proplakala tři dny a tři noci. Teď je to ona, která se vysmívá: No ty ale vypadáš! Nikdo jí to neumí vrátit.

Dvacátýho je svátek, musíme něco skvělýho podniknout! naléhají na ni kamarádi.

Tak každej něco vymyslete, cokoli, co nejvíc nápadů! Ať to stojí, co chce, to nechte na mně, bez okolků se ujala výdajů jako obvykle. Děti přijmou velkorysost hbitěji než dospělí; dobře vědí, že by štědřejší mecenášku nenašli.

Co teda předvíst nějakou hru? Pronajmem si krám, aby tam bylo vidět z ulice.

To né, radši obstarat přenosnou svatyňku, pořádnou, jako maj u Kabatů. Aťsi je těžká, my ji unesem, jatčoi, jatčoi... rozjařený mladík s ozdobným ručníkem stočeným kolem čela hned zvedá ruce, a podpíraje pomyslné břemeno, začne podupávat v slavnostním rytmu.

Ále, to není nic pro nás, namítají z postraní děvčata, jenom se koukat, jak vy kluci vyvádíte. Midori, tobě se to taky nelíbí, viď? Co ty říkáš? Zřejmě by místo slavnosti raději šly někam do divadla.

A co laterna magika? rozhlíží se Šóta rozzářenýma očima: Co říkáte? Já mám nějaký obrázky doma a Midori může koupit další. Promítali bychom v papírnictví, ne? Já budu promítat a Sangoró z Uličky by k tomu moh vykládat. Co říkáš, Midori?

Ohromný! Ohromný! Sangoró každýho rozesměje. Kdyby tak šlo promítnout i jeho!

Na všem se dopodrobna domluvili. Šóta dostal na starost obstarat vše potřebné a bylo ho pak vidět, jak celý upocený směšně pobíhá sem a tam.

Devatenáctého ráno už se o jejich plánech vědělo i v Uličce.

4. Svátek

Nikdy tu nejsi mimo doslech bubnů a šamisenů, a přesto, svátek Senzoku je něco docela jiného, větší rámus je snad jen v listopadu během Otori, a i sousední svatyně se horečně připravují ve snaze předčít jedna druhou.

Každá parta dětí si pořídila jednotné oblečení ze ztužené bavlny, vzorování vyhlašuje příslušně Uličku nebo Hlavní ulici. Někdo zareptal, že vloni byly vzory lepší. Rukávy mají svázané lněnými stuhami barvenými jasmínovou žlutí, pokud možno co nejširšími. Ti mladší, bude jim nanejvýš čtrnáct, si na ně zavěsili sedm, devět, někteří až jedenáct pestře lakovaných figurek: červené kulaté bůžky daruma, sovičky, psíky z papírové hmoty... Na zádech jim cinkají zvonky nejrůznějších velikostí, jak rozjařeně poskakují kolem jen tak v ponožkách.

Opodál stojí Šóta ze zastavárny. Jeho světlá pleť se jasně odráží od tmavomodré vesty pod červeně pruhovaným kabátcem. Neobvykle skvělé oblečení doplňuje pevně převázaný bledě modrý pás z krepovaného, nepochybně luxusního hedvábí, nápadné jsou i skvostně provedené znaky na límci a v pásce kolem hlavy má připevněnou slavnostní květinu. Sandálem vydupává rytmus bubnů, přesto však stojí mimo rámusící houf.

Předvečer proběhl bez nehod a teď za soumraku o hlavním svátku se dvanáct dětí, převážně z Hlavní ulice, sešlo v papírnictví. Chybí jen Midori, zřejmě se zdržela s večerní toaletou. Šóta ji šel několikrát vyhlížet ke vchodu:

Kde je? Kde může bejt? Sangoró, doběhni pro ni! Jo, tys v Daikokuji eště nebyl, že. Křikni od plotu, určitě tě uslyší. Honem! Pospěš si!

Už jdu, ale nechám si tu lampion. Pohlídej mi ho, aby mi někdo neukrad svíčku.

Vynech ty dlouhý řeči, skrblíku, a radši už jdi!

Hned sem zpátky, jako na koni! Sangoró, přestože starší než Šóta, se ani neurazil a vyběhl ven.

Úplnej rytíř na bílým koni! chichotají se děvčata.

Sangoró opravdu vypadal legračně: Přitloustlý, s velkou hlavou na krátkém krku, vyboulené čelo nad placatým nosíkem a nápadně vyčnívající zuby, jež mu vysloužily přízvisko Zubatý Sangoró. Jistě, má velmi tmavou pleť, ale nejvíce na něm zaujme jeho komické vzezření: usměvavé důlky ve tvářích a křivá obočí, jako by mu je někdo naslepo přilepil, jedním slovem dobrácký klaun. I dnes má na sobě své každodenní oblečení. Nestačil sem si pořídit dohodnutý kimono, řekne ledabyle těm, kteří nevědí, jak jsou na tom doma špatně.

Jeho otec tahá drožku, ale přestože má dobré stanoviště přímo u nevěstinců a ze všech sil roztáčí kola vozu, nedaří se jim vybřednout z bídy. Sangoró je nejstarší ze šesti dětí a předloni, když mu bylo dvanáct, dost velký, aby začal vydělávat, šel vypomáhat do tiskárny nedaleko Asakusy. Příliš se však nesnažil a po deseti dnech toho nechal, ani jinde nevydržel víc než měsíc. Přes zimu pak doma zdobil míčky a v létě vypomáhal ve stánku s ledem u ošetřovny. - Naprostej poklad, pochvaloval si majitel vtipkování, jímž Sangoró umně lákal zákazníky.

Od loňského svátku, kdy ho viděli, jak táhne pojízdné jeviště, ohrnovali nad ním kamarádi nos: Seš jak komediant z Mannenčó! Dodnes mu tak říkají. Má však tu výhodu, že ho berou jako šaška a povětšinou mu nikdo nic nezazlívá.

Celá jeho rodina se cítí zavázána zastavárně Tanakaja, která patří Šótově babičce. Jistěže, úroky jsou vysoké, ale musí být vděčni za půjčky, jež jediné je drží nad vodou. Sangoró tedy nemohl dost dobře říct, že nechce, když ho Šóta zval, aby se přidal k Hlavní ulici. Zároveň však jejich domek patří Čókičiho otci a pozemek chrámu Rjúgedži, navíc, on sám se narodil a vyrostl v Uličce, takže odejít z její party otevřeně bylo obtížné. Když pak začal kradmo docházet do Hlavní ulice, znamenalo to snášet vyčítavé pohledy kamarádů.

Midori stále nešla. Šóta se v papírnictví posadil a začal si pobrukovat "Tajná láska nepřetrvá...".

Podívejme se něj! rozesmála se paní prodavačka, budeme tě muset hlídat!

Šóta zrudl až po uši: Tak jdeme! řekl poněkud hlasitěji, než bylo třeba, a rozběhl se ven. Vtom se ve dveřích srazil se svou babičkou.

Tak tady jsi! Proč ses nepřišel najíst? Pořád jen samá zábava. Copaks neslyšel, když jsem tě volala? Můžete si zase hrát potom, řekla ostatním, načež se s poděkováním rozloučila i s paní. Šóta, nemaje na vybranou, beze slova šel za ní. Sice ubylo jen o jednoho, v krámku však bylo najednou pochmurno.

I dospělýmu se po něm stýská. Ne že by byl veselá kopa nebo šprýmař jako ten malej Sangoró, ale málokdy potkáte tak milýho chlapce z bohatý rodiny. Ale ta jeho bába protivná..., klevetí místní paničky: Už je jí dobře přes šedesát, a přitom si strojí vlasy jako nějaká holka. Ještě tak se namalovat! Hlásek má jak mílius, ale dlužník umře, a ona jde bez obalu vymáhat peníze. Snad si ten měšec vezme s sebou do hrobu. -No jo, ale srovnávat se s ní nemůžem, peníze dělaj svoje. Taky by se mi nějaký hodily. - Prej půjčuje i velkejm firmám ve Čtvrti. Kolikpak asi má? odhadují na ulici stařenin majetek.

5. Zablácený sandál

"Žalostné je o samotě čekání..." říká píseň. Jde tady snad o lásku?

Chladivý větřík zpříjemnil letní podvečer a Midori, po celodenním žáru osvěžena z lázní, se upravuje před vysokým zrcadlem. Účes jí poopravila matka sama. Překrásné dítě, usoudila, i když je moje vlastní. Prohlíží si dceru ze všech stran: jen ještě trochu pudru vzadu na krk.

Lehké, chladivě azurové kimono s jemně provedeným vzorováním převázaly úzkým svátečním pásem z krémového hedvábí protkaného zlatými vlákny. Ještě chvíli potrvá, než vyberou vhodné sandály z řady narovnané vedle verandy.

Co jí tak dlouho trvá? Sangoró, uzívaný nudou, už pokolikáté obešel plot. Navíc všude kolem neobvykle vytrvalí velcí komáři; jakmile je odežene, hned přibzučí zpátky, koušou ho do zátylku, do čela... Už toho opravdu začínal mít dost, když se Midori konečně objevila, že tedy půjdou. Beze slova ji vzal za rukáv a dal se do běhu. Po chvilce celá udýchaná, rozbolavělá, že už nemůže. A proč mají tak naspěch? Ať si tedy jde Sangoró napřed.

Když trochu později dorazila do papírnictví, Šóta už byl pryč, asi zrovna večeřel. Midori zesmutněla: Takhle nebude žádná legrace. Bez něj nemůžem promítat. Nemáte nějaký vystřihovánky, obrátila se na paní v obchodě, nebo třeba skládačky? Cokoli, ať se trochu zabavíme.

Tady máte, paní jim hned půjčila nůžky a děvčata se rychle dala do vystřihování. Sangoró s chlapci se mezitím pustili do karnevalových popěvků: "Na všech domech lampiony, všech Pět ulic v halasu. Jen se panstvo podívejte, v jakém je Čtvrť rozkvětu!" Nejsou sice zcela sladění, ale naprosto přesně si pamatují každé slovo, gesto a úder bez chyby, přesně tak, jak je předváděli minulý, předminulý rok. Přes deset jich bylo zabaveno povykováním, když se zprostřed shluku zvědavců u vchodu ozvalo:

Jsi tam, Sangoró? Poď sem na chvíli! Pospěš si! Byl to Bundži z kadeřnictví.

Jo, už sem tu! Sangoró bezstarostně vyběhl ze dveří, a vtom dostal do tváře pěstí: Tady máš, ty podrazníku! Už si zapomněl? Já sem Čókiči! Já ti dám urážet Uličku a zahrávat si s náma! Teď to schytáš!

Sangoró, ohromen, chtěl utéct zpátky do krámu, ale někdo ho zase přitáhl vzadu za vlasy.

Zmlátit ho! A Šótu taky, vytáhněte ho! Ten srab nám nezdrhne, a toho pitomýho Dlouhána z pekárny taky dostanem!

Jako hučící mořská vlna se přivalili ke krámu, roztříštěný lampion spadl ze střešního převisu... No dejte přece pozor! Tady u krámu se mi neperte! křičí paní, ale kdo by si jí všímal. Snad čtrnáct patnáct jich zaútočilo, pásky kolem hlav, v rukou obrovské lampiony, hrnou se dovnitř v zablácených sandálech, tlučou kolem sebe hlava nehlava.

Šóta, na nějž měli namířeno, však není k nalezení.

Kam ste ho schovali? Kam utek? Honem řekněte, nebo vám všem ukážem! Shlukli se kolem Sangoróa, mlátí ho, kopají, až se Midori, celá rozlítostněná, protlačila mezi ně:

Nechte ho bejt! Sangoró vám nic neudělal. Jestli chcete Šótu, tak si ho najděte. Nikam neutek, ani sme ho neschovali, prostě tu není. Tady si hraju já s kamarádama, tak vypadněte. Ne, ne! Sangoró už je zase na zemi! Čókiči, ty mizero! Proč ho mlátíte? Jestli si to chcete na někom vylejt, zkuste si to na mně! Pusťte mě na ně, snaží se vytrhnout paní prodavačce, a znovu začala nadávat Čókičimu.

Co žvaníš, couro? Seš jen děvka na prodej, jako ta tvoje sestra! Na tebe stačí tohle! Čókiči, vzadu za ostatními, namířil zablácený sandál. Neminul se: Midori, čelo potřísněné blátem, zbledla. Chtěla by popojít dopředu, ale paní ji drží v objetí:

Vždyť si ublížíš!

Dobře ti tak! A abyste všichni věděli, chvástal se Čókiči, je s náma Nobu z chrámu. Rozdáme si to s váma, kdykoli budete chtít. Blbouni! Slaboši! Tady máš ty, Sangoró, srabe jeden! A dej si pozor, až pudeš za tmy domů! Znovu ho srazili k zemi.

Venku zazněly rázné kroky; někdo musil uvědomit strážnici.

Zdrháme! vykřikl Čókiči. Všichni, Ušimacu, Bundži a asi deset dalších se rozutekli do všech stran, někteří jistě vběhli do průchodů mezi postranními uličkami.

Sangoró, zmlácený, zahanbený, se bezmocně rozkřičel:

Vy mizerové! Mizernej Čókiči! Mizernej Bundži! Mizernej Ušimacu! Proč ste mě nezabili? No tak, zkuste mě zabít! Ale nemyslete si, nebude to tak lehký. Já jen tak neumřu! Přijdu vás strašit a všecky vás pobiju. To si pamatuj, Čókiči, ty mizero jeden! Sangoró vzlykal, horké slzy mu stékaly po tvářích. Nakonec se hlasitě rozplakal. Celé tělo ho muselo bolet, rukávy měl potrhané, na zádech a na bocích byl umazaný od hlíny.

Paní, zprvu ohromena jeho zuřivým výbuchem a neschopna jej zastavit, teď přiběhla, objímá ho, hladí ho po zádech a oprašuje z něj hlínu: No tak, už neplač. Bylo jich tolik, co se dalo dělat? Všichni byli tak velcí, nic bychom proti nim nezmohli. A ty už vůbec ne. Ještě že ti moc neublížili. Ale mohli by ti něco udělat, až půjdeš domů. Naštěstí můžeme poprosit tady pana strážmistra, jestli bude tak hodný a půjde s tebou, abychom se nemuseli strachovat. - Stalo se to takhle, prosím, obrátila se k strážníkovi a vysvětlila mu, co se tu událo. Ten pak vzal chlapce za ruku, a že tedy půjdou.

Sangoró couvnul: Ne, ne, to nemusíte. Radši půjdu sám.

Ale copak? Čeho se bojíš? Jenom tě doprovodím domů. Nemáš se čeho bát, usmál se a pohladil ho po vlasech.

Sangoró se však stáhl ještě víc: Jestli se náš táta doví, že sem se pral, tak mě seřeže. Čókičiho táta je náš pan domácí, víte.

Tak tě jenom dovedu ke dveřím. Neboj se, nic na tebe neřeknu, ujišťoval strážník skleslého chlapce a odváděl ho ven.

Kolemstojící se za nimi ulehčeně dívali, když tu na rohu úzké uličky se Sangoró zničeho nic strážníkovi vytrhl a v mžiku zmizel z dohledu.

[...]