Higuči Ičijó: Zápolení<br> <span class='sub-title'>Výbor z díla</span>
Higuči Ičijó: Zápolení<br> <span class='sub-title'>Výbor z díla</span>

Higuči Ičijó
Zápolení
Výbor z díla

1.. vyd. 2008, ISBN 978-80-86685-86-1, Váz., fotografie, 198 str.

doporučená cena: 178 Kč
naše cena
: 125
ušetříte: 53
SLEVA: 30 %
Obsah stránky:
Anotace | Obsah knihy | O autorce | Úvodem | "Zápolení" (ukázka) | Doslov - zápolení o život a umění

Úvodem

Úvodem - Společenské a literární pozadí

Byla to novela "Zápolení" (Takekurabe), publikovaná na jaře 1896, v posledním roce autorčina života, která jí zaručila trvalou pozici v panteonu raných klasiků moderní japonské literatury. Po jejím vydání se Higuči Ičijó stala okamžitou senzací, byly oceněny její další pozdní povídky a později i rozsáhlý deník, který poněkud nesoustavně psala od svých patnácti let. Poznatky z deníku Ičijó o jejím literárním snažení během prohlubující se chudoby a postupného společenského poklesu rodiny, spolu s romantickými prvky a předčasnou smrtí, přispěly k určité sentimentální aureole kolem její osobnosti. Ta však nemůže být dostatečným důvodem, proč byly dvě novely a několik drobných povídek několikrát zdramatizovány pro divadlo a film, přepracovávány do moderní japonštiny a dosud vycházejí v komentovaných edicích ani proč je její tvorba stále předmětem kritického hodnocení z hlediska měnících se společensko-literárních stanovisek, jak v Japonsku, tak i v zahraničí.

O tom, jak se Higuči Ičijó propracovávala k těmto pozoruhodným a ve své době výjimečným dílům, bude pojednáno v Doslovu; zde jen krátce o soudobém literárním prostředí, které je s takovým nadšením přijalo.

Tvorba Ičijó spadá do první poloviny 90. let 19. století, jednoho z nejbouřlivějších období vývoje japonské společnosti. Od otevření Japonska v roce 1867, po dvou a půl staletích téměř úplné izolace od okolního světa, uplynulo čtvrt století a země byla ve víru proměny od feudálního absolutismu k národní státnosti podle vzoru vyspělých, zejména evropských zemí. Bylo zavedeno nové zákonodárství, vznikají nové instituce, rozvíjí se průmysl, spoje, sdělovací prostředky atd. Ze zámoří rovněž pronikají pro Japonce zcela nové ideje a myšlenkové podněty týkající se postavení jednotlivce ve společnosti, etických, sociálních a humanitních problémů.

Ve srovnání s politicko-hospodářským rozmachem byl však vliv nových idejí na širší japonskou veřejnost mnohem komplikovanější a pomalejší. Tradiční, především konfuciánské učení a morální kód, jež po staletí určovaly společenské a rodinné vztahy, včetně například nerovného postavení žen, zůstávaly v 90. letech 19. století platné pro velkou většinu japonské společnosti a v některých ohledech byly novým zákonodárstvím dokonce zesíleny. Uprostřed prudkých změn probíhajících v hospodářském a veřejném životě široce přežívá tradice i ve sféře literární: poezie a próza dvorských kruhů 10.-13. století psaná v klasické japonštině - rovněž díla čínských klasiků - si v druhé polovině 19. století stále udržují své postavení jakožto zdroje estetických hodnot a vzorů stylistické dokonalosti; jejich znalost, dovednost je kaligraficky přepisovat, podle pravidel napodobit či inspiračně použít, jsou i nadále považovány za příznak vzdělání a kultivovanosti.

Také nadaná dcerka rodiny Higuči, usilující o společenský vzestup, vstoupila do tradiční básnické školy, v níž se povětšině vzdělávaly dívky z "lepších vrstev" četbou klasických textů a zejména skládáním tradičních pětiverší v dosud dominantním ortodoxním stylu založeném na poetice kodifikované na přelomu 12. a 13. století. Již od raného dětství však četla i velmi rozšířené populární čítanky a romance, jež navazovaly na měšťanský román 17. století, ale jakožto převážně zábavná próza byly oficiálně odsuzovány jako bezcenné a vulgární - mimo jiné proto, že se v nich používal mluvený jazyk. Byla to však právě tato jediná dosud živá literatura, která po krizi v době otevření země využila růstu populárních novin a jako první reagovala na společenské změny, například satirizováním přehnaného napodobování evropského způsobu života a myšlení. Ve stylu sentimentálních romancí, dobrodružných "historií" a naučných traktátů byla zprvu uváděna do Japonska i díla evropské literatury a v polovině 80. let psány takzvané politické romány, tj. fantastické příběhy prodchnuté tehdy aktuálními ideály demokracie a patriotismu. Ještě na počátku 90. let, když se Ičijó pokoušela publikovat, jí bylo doporučováno přiblížit svou tvorbu tomuto populárnímu vkusu.

Osmdesátá léta však byla též obdobím intenzivních snah o uměleckou literaturu, včetně pokusů o věrný umělecký překlad evropských realistických románů, zejména děl anglických a ruských, a o jejich napodobování. Jejich dosah byl ale omezen na intelektuální elitu; neexistují žádné náznaky, že by Ičijó četla překlady evropské literatury - v posledním roce svého života snad pouze Dostojevského Zločin a trest - nebo že by byla zásadně ovlivněna soudobými literárními diskusemi. Podstatněji se jí dotkl proud, který se již v 80. letech - v reakci na čistě komerční produkci a na "naučný" přístup, s nímž byla prozaická díla užívána k horlivému, a často povrchnímu přejímání všeho západního - obrátil k výše zmíněné měšťanské próze jakožto standardu pro novou uměleckou tvorbu. Skupiny a jednotlivci experimentovali s náměty a idejemi, se stylistickými postupy i se samotným jazykem. Mnozí, i když často s rozdílným zaměřením, ve snaze o esteticky kvalitní zábavnou literaturu vědomě vyhledávali, oživovali a navazovali na vrcholná díla domácí prozaické tradice, což jistě přispělo k jejich úspěchu.

Zatímco v osvíceneckých intelektuálních kruzích se 90. léta vyznačovala intenzivním přejímáním literatury a myšlenek ze zámoří, pokud jde o čtenářský zájem, bylo to takzvané "období Kójó-Rohan" podle nejúspěšnějších soudobých autorů, jimiž byli Ozaki Kójó (1868-1903) a Kóda Rohan (1867-1947). Ičijó četla jejich díla i nově ceněné romány Ihary Saikakua (1642-1693), který byl jejich nejdůležitějším inspiračním zdrojem. Kójó i Rohan se po uveřejnění novely Takekurabe ("Zápolení") v časopise Bungakkai(Literární svět), jejž v letech 1893-1898 vydávala stejnojmenná skupina mladých intelektuálů, stali nadšenými obdivovateli Ičijó. Jeden z redaktorů tohoto časopisu, mimochodem stejně jako Ičijó ctitel japonských klasiků, ji "objevil" již o několik let dříve a čas od času ji žádal o příspěvky. Ale bylo to paradoxně souznění pozdních povídek, jež Ičijó psala téměř v izolaci a bez ohledu na komerční úspěch, s evropskými ideály sociální spravedlnosti, feminismu a s moderními pojmy, jako jsou opravdovost, emocionalita a sebevyjádření, jimiž byla skupina Bungakkai prodchnuta, které umožnilo jejich uveřejnění a okamžité nadšené přijetí.