Egon Bondy
Poznámky k dějinám filosofie sv.
I-VII

2017, Váz., ilustrace,

SLEVA: 30 %

PŘIPRAVUJEME
Obsah stránky:
Anotace | Obsah jednotlivých svazků | Ukázka textu ze sv. I (Čínská filosofie 1) o Tao Te ťingu

Ukázka textu ze sv. I (Čínská filosofie 1) o Tao Te ťingu

[...]

Kratičký spisek (v originálu 5000 znaků), byl již od starověku čten různě, ba nejrůzněji. Tyto možnosti opravdu poskytuje. Přináší inspirativní podněty pro politologii, vojenskou taktiku a strategii, vedení života, bojové umění atd., současně může být čten jako vynikající báseň v próze či jako mystické poznání a vyznání (tato různočtení umožňuje jednak mnohovýznamnost textu, jednak čínské znakové písmo, jehož autor využívá bravurně k tomu, aby do značné míry navodil právě onu nutnost rozvažování nad správnou interpretací, která by čtenáře vedla k hlubšímu zamyšlení). Nikdo nikdy však nezpochybňoval, že jde o text filosofický, ba většinou se uznává, že to byla a je jeho hlavní a původní intence. V čínských dějinách jej četl každý vzdělaný člověk a už tím byl jeho význam pro čínskou kulturu dalekosáhlý. Během posledních pouhých 160 let se stal zdaleka nejpřekládanější čínskou knihou vůbec (k roku 2005 kolem 300 překladů včetně současné čínštiny).

Tao Te ťing nám začne klást otázky hned jak vezmeme knihu do ruky. Neznáme totiž ani autora ani dataci. Převážná většina odborníků se shodla dnes na přelomu 4. a 3. století, a to i v Číně, kde se od začátku Chanů až do začátku 20. století věřilo, že text byl psán v době Konfuciově. Přijmeme-li moderní dataci, pak filosof si okamžitě položí otázku, jak a proč je možné, že jediné filosofické dílo věnované ontologickým otázkám vzniká ve starověké Číně tak pozdě, že se zatím už vyvinulo a rozvinulo mnoho samostatných škol, které se zabývají v podstatě jen společenskou problematikou. Nejjednodušší odpověď je možná také správná: při holistickém pohledu na Skutečnost ("Svět") se jeví celostní ontologie tak samozřejmá - podložená skutečně věkovitou všeobecnou zkušeností, že nevzniká potřeba ji zpochybňovat a spekulovat o ní, jak bylo naopak přímo nutkavé při rozdvojení Skutečnosti na imanenci a transcedenci. V odpovídajícím čase si nicméně nějaký hloubavý intelektuál uvědomil, že bez dostatečně zřetelného vyjádření ontologického základu Skutečnosti vyvstává jisté nebezpečí, že filosofie jako ideový komplex ztratí svoji vnitřní koherenci a jednotlivé "školy" si přestanou být vědomy společné sounáležitosti. (To se stalo, jak dobře známo, například všem náboženským učením.) Anonymní autor (je nepochybné, že Tao Te ťing je spisek "jedné ruky") prokázal skutečnou filosofickou moudrost i v tom, že text, který ani na jednom místě není kompromisnický, nekoncipoval jako "další nové učení", ale ani jako militantní vyvracení "ostatních učení".

Všichni překladatelé a badatelé se shodují v obdivu k mistrovství, s nímž je Tao Te ťing napsán. Využívá možnosti čínského a jazyka a znakového písma až na samé hranice únosnosti a má naprosto pravdu, když několikrát opakuje, že "jeho učení" je to nejjednodušší - a dokonale srozumitelné - nicméně čtenář při prvním čtení nabyde velmi rychle dojem, že text je temný a nesrozumitelný. I jestliže by byl text psán v době Konfuciově, dokázali vzdělanci - kteří chtěli - psát daleko jasněji.

Při naprosto zásadní odlišnosti čínštiny od indoevropských jazyků pomáhá překladateli mj. to, že čínština musí přísně dodržovat pevnou gramatickou stavbu věty. Podle ní se určuje čtení znaku, jenž je většinou sám o sobě více než polyvalentní. Takže v našem případě již první dva verše Tao Te ťingu nás staví před problém, jenž se jevil být po mnoho generací prakticky neřešitelný. Vážnost tohoto problému se zmnohonásobila tím, že první dva verše první kapitoly jsou vlastně maximálně kondenzovaným filosofickým poselstvím celého Tao Te ťingu.

Každý z těchto veršů má 6 znaků, z nichž v prvním verši 3 jsou psány znakem tao, v druhém verši opět 3 znakem pro ming.

Podle zmíněných gramatických pravidel v prvním verši je tao na začátku věty větným podmětem a podle našich zvyklostí tedy substantivum. Tao "na druhém místě" je podle těchže přísných zákonitostí sloveso (gramaticky je nadto jako sloveso zřetelně uvedeno), tao na třetím místě je větný předmět, v daném příkladě tento znak nemá "rozhodující úlohu". (Analogicky je tomu v druhém verši.)

"Tao na prvním místě" je opravdu větný subjekt a bylo v důsledku toho vždy bezproblémově čteno jako běžně užívané substantivum Cesta. "Tao na druhém místě" musí být sloveso. Problém je v tom, že žádné sloveso, které by bylo odvozeno od substantiva cesta, v čínštině neexistovalo a neexistuje. Tento znak byl ve slovesné verzi chápán vždy v čínštině jako "hovořit o ...".

Již první dokonale kompetentní překladatel Tao Te ťingu Stanislas Julien (Paříž 1842) se nad tímto problémem značně pozastavoval a věnoval mu velice rozsáhlou poznámku, v níž zdůrazňoval, že skutečně toto "tao na druhém místě prvního verše" je sloveso od TAO (Cesta) - leč, nedá se nic dělat, je nutno to přeložit jako "hovořit o ...", i když smysl je velmi matoucí. Od této doby je první verš neuralgickým bodem pro všechny překladatele, nikdo prakticky nebyl s překladem "hovořit o ..." spokojen, nejvýše snad křesťansky orientovaní překladatelé (velmi mnoho překladů z čínské starověké literatury v 19. a ještě v první polovině 20. století dělali křesťanští misionáři), kteří se dobře rozpomněli na to, že i ve Starém zákoně Jahve sám sebe charakterizuje jako nepojmenovatelného a Mojžíšovi na přímou otázku odpovídá "jsem, který jsem" - mluvit o Bohu se nedá a v ortodoxním judaismu dokonce ani nesmí. Jinak ale překladatelé zkoušeli kde co. Vlastně jeden z prvních odvážlivců byl náš Richard Dvořák (1912), který na tomto místě použil slovesa "kráčet". Nelze vypovídat celou historii překladů, jde o to, že až v 80. letech profesor Graham (tehdejší autorita nad autority) naprosto rezolutně prohlásil a také vyargumentoval, že je nutno překládat dotyčné místo slovesem odvozeným od TAO a v angličtině volí tedy termín "to way" (tedy naprostý neologismus, protože podobné slovo v angličtině ani u nás a v jiných jazycích neexistuje). V roce 2003 vydal profesor Ames (dnešní autorita č. 1) velmi rozsáhlý komentovaný překlad Tao Te ťingu, v němž se samozřejmě u tohoto místa velice podrobně zastavuje a dospívá k závěrům skutečně převratným. Po pracném studiu nejstarších čínských textů dospěl k závěru, že původní význam znaku tao byl prostě odedávna slovesný tvar, odpovídající indoevropskému gerundivu (v našem jazyce zaniklo) a zásadně tao (ať stojí na jakémkoli místě věty) překládá slovesným tvarem. Podle něj je nejstarší výskyt znaku tao v Šu-ťingu (začátek Západních Čouů) v kontextu, kde jde o kopání velkého odvodňovacího kanálu podle předem inženýrsky projektované trasy. Že polovinu složeného znaku tao tvoří hlava, že tedy TAO nějak souvisí s myšlením, se vědělo už dávno. Amesův přínos je zejména v tom, že v druhé části znaku našel zřetelné odkazy na vykonávanou aktivitu, která v tomto znaku je zakódována podle něj velmi tvrdě: znak tao tedy podle Amese značí, že "trasa" (Cesta) je: a) projektována; b) je vykonávána s určitou aktivní námahou - tj. Cesta je klestěna (například mačetou) či kopána (motykou), či budována (například v mělké řece jsou kladeny kameny, po nichž lze přejít apod.), v žádném případě nejde u TAO o cestu, která už je hotová, vyšlapaná, prochozená a běžně užívaná, takže na ni jenom klademe nohy. (K tomu bych připojil jenom poznámku, že jestliže - jak dnes odborníci vesměs předpokládají - kategorie TAO vznikla již v mladším paleolitu - tj. ve společenství lovců-sběračů - pak nejen filologicky, ale i "empiricky" - předcházelo sloveso - a činnost - "chodit", "jít" apod. podstatnému jménu cesta. V podmínkách společenství lovců-sběračů cesty prostě neexistovaly a kamkoli chtěl někdo jít, tak si svoji trasu musel nejdříve naplánovat, promyslet atd. ale potom ji skutečně vyrubat, proklestit apod.) Profesor Ames tedy zásadně překládá tao jako "way-making". Je to vlastně teď po pětadvaceti letech snahy kolektivu všech sinologů začátek nových pokusů. Amesův pionýrský překlad bude zajisté modifikován, prohlubován atd.; budoucnost ukáže, zda nás podobný hloubkový a velice na pracovní čas náročný rozbor i dalších kategorií, s nimiž Tao Te ťing (a vlastně čínská filosofie vůbec) pracuje, nepřivede k objevům podobně zarážejícím - alespoň profesor Schipper na tuto možnost poukazuje, když s největší důrazností vyzývá ke studiu dosud opomíjené "lidové" protolékařské a vůbec protovědecké literatury, ale i textů hermetických, dokonce okultních atd., jelikož jeho výzkum jej dovedl k závěru, že v této čínskými filosofy přehlížené (byť jim známé) literatuře je obsaženo velice mnoho původního materiálu právě ke vzniku a rozvíjení se taoismu, ale vlastně i další čínské kultury. Z těchto před našima očima probíhajících objevů a proměn v porozumění starověké čínské filosofii vyplývá podle mého názoru zcela praktický konkrétní závěr, že zřejmě nezbývá nic jiného než základní filosofické a abstraktní termíny čínské filosofie užívat v originálu a zařadit je do soustavy filosofických kategorií, se kterou pracujeme, tak jako jsme to již udělali v případě sanskrtu, odkud řada termínů přešla jak do evropské filosofie, tak dokonce do speciálních věd.

Skočili jsme do problematiky Tao Te ťingu skutečně střemhlav. Myslím si však, že to porozumění dalšímu výkladu spíše prospěje než aby ho ztížilo.

Samozřejmě že v průběhu mnoha tisíciletí termíny, jež původně vyabstrahovali intelektuálové mladšího paleolitu z prosté empirické indukce, měnily svůj význam, či alespoň se jejich význam posouval. Někdy až tak daleko, že zmizely za obzorem filosofů, byť jim byly známy, a jejich hájemstvím zůstaly protovědy a paravědy (okultního charakteru), kde si uchovaly svoje místo a, což je důležitější, i svoji původní (?) funkci. Proto poukaz a výzva profesora Schippera mi připadá zcela na místě. Nejlépe toto proměňování v průběhu doby, kdy už máme písemné záznamy, můžeme sledovat u kategorie TE. Téměř nezměněny zůstaly jin + jang; TAO samozřejmě nikdy nevypadlo z filosofického vokabuláře, tím méně z každodenního životního pocitu a vědomí všech prostých obyvatel Podnebesí, leč filosofové je stále jemněji precizovali, až skutečně nabylo obsahu a významu, který je pro nás nejlépe převeditelný jako "proces". Kategorie, která byla nepochybně kdysi maximálně důležitá, ne-li dokonce nejdůležitější, tj. čchi, se již v období Východních Čouů stala značně rozostřenou, její (pro nás věru podivné) vzájemné spojení s kategorií TE (které je pochopitelné v období dokonale živého šamanismu) je už pro nás nejasné a ve filosofii se význam kategorie čchi během další doby stále více ztrácí souběžně s tím, jak kategorie TE přechází z roviny ontologické do roviny čistě etické. Mnoho starobylých termínů, které měly zcela konkrétní význam a byly v obraze mladopaleolitiků funkčně zapojeny do "průběhu Cesty", se už ve starověku skoro vytratilo a později i zmizelo (například kategorie ťing, s níž se setkáváme v Tao Te ťingu aj.). Jejich život pokračuje v literatuře proto- a paravědecké, jak zmíněno již výše. Uvědomme si, že i řecká filosofie zápasila s velikými pojmovými nesnázemi a houfně si vypomáhala neologismy, k nimž se v Číně uchylovali naopak jen zřídka.

Nás pochopitelně nejvíc zajímá kategorie TAO, protože ta je vskutku a nezpochybnitelně onou "nejzazší" kategorií, kterou čínská ontologie užívá. Už jsme se zmínili, že i její interpretace se změnila. Jestliže profesor Ames zde zdůrazňuje "klestění cesty podle promyšleného plánu" (to je ovšem pouze parafráze), pak je potřeba říci, že je nejen možno, ale zcela evidentně nutno (jak uvidíme ještě dále) jít ještě hlouběji. Ponecháme-li stranou velmi významnou okolnost, že čchi jako jakási "hylozoistická" "energo-materie" (opakuji jen dnes často užívaný moderní překlad) mohla být vůbec nejstarší čínskou abstrakcí - pak se dostáváme ke kategorii, která je známá u všech mladopaleolitických společenství, že vlastně "základem" celé skutečnosti, v níž žijeme, je chaos. Jestliže chaos je v Tao Te ťingu pouze naznačen (zato ale na řadě míst), pak Mistr Čuang o něm hovoří otevřeně, a proto- či paravědecká (a samozřejmě všechna hermetická) literatura frekventují tento pojem co nejčastěji a poměrně přesně ho "definují" a konotací, jež z tohoto pojetí vyplývají, velmi funkčně využívají! Z hlediska dějin lidské kultury na tom není nic divného. Zajímavější je, že v Číně se představy chaosu nikdy nijak neděsili, dokázali ho chápat zcela jinak, než tomu bylo v mediteránní oblasti. (Již v Sumeru personifikovaný jako příšerná bohyně Tiamat na "počátku věků".) Nesnažili se ho diabolizovat, ale naopak hledali, jak ho usměrnit, využít, v nejhorším případě přežít, protože věděli, že "vichřice netrvá celý den" (viz Tao Te ťing) a že z určitého aspektu má i destruktivní stránka chaosu pozitivní význam, když už to všecko pokazíme do té míry, že jinak než odstraněním se té pokažené a nás ubíjející stavby nezbavíme. Vlastně kolem této problematiky se točí celá čínská kulturní tradice a samozřejmě filosofie. Jelikož pak v následujícím textu nebude o kategorii chaosu mnoho řeči, upozorňuji čtenáře předem, aby na tuto kategorii nezapomněl, protože - když nic jiného - tak to, že "eventuálním destruktivním působením chodu Skutečnosti" se v Podnebesí nevyhýbají tím, že by si jen dávali šátek před oči, nýbrž jsou si dobře vědomi, že "destruktivní síly" jsou ve světě velice aktivně přítomny neustále, ba přímo principiálně: jde o to, najít metody, jak je udržet, abych tak řekl, v "únosné míře". Je to psychologicky důležité: Číňané nad pohromami nezůstávali stát jako opaření, ale hned se znova pouštěli do rekonstrukce. (V podstatě je třeba vědět, že hodnocení chaosu bylo mezi obyvateli Podnebesí dokonce výslovně pozitivní: chaos je s to vše obnovovat a oživovat. Ještě u Mao Ce-tunga.)

Stále se ještě držím TAO, neboť - marná sláva - na tomto pojmu všecko stojí. Jestliže návrh profesora Amese je z filologického hlediska maximálně významný a akceptovatelný, analyzuje pojem a znak pro TAO, abych tak řekl, v období, kdy vývoj znaku byl na půl cesty (pokusili jsme se podívat dále hlouběji do dějin); a od dob, z nichž známe podle Amese nejstarší užití znaku v Šu-ťingu, až k nám je ještě druhá půlka cesty. Z tohoto hlediska potom je nutno říci, odhlížím-li od filologie a chci-li podat jen filosoficky přesný překlad prvního verše, že by pak první verš Tao Te ťingu patrně musel znít takto:

"Proces, má-li se procesovat, není obyčejné hýbání se."

To je pro nás Evropany - polopaticky.
Moderní čínštině stačí - je hned srozumitelné:

"Cesta, má-li být Cestou, není (rozhodně) obyčejná cesta."

Zavedli jsme místo tradiční Cesty termín Proces, protože je pro naši abstraktní práci daleko obvyklejším termínem. Sloveso "procesovat" je samozřejmě novotvar, ale není tak "hrozný", aby jej nebylo možno použít ve všech indoevropských jazycích: jeho význam je potom zcela evidentní, nikdo by se jim nedal zmást. Posléze termín, který překládáme jako "obyčejné", je termín, jenž byl skutečně sta a staletí překládán jako věčný, leč termín věčný, který je pro nás příliš jasně zatížen náboženskými konotacemi, má v Číně jiný význam a sám znak kromě překladu "věčný" rovnoprávně připouští překlad "běžný" či "obyčejný", což uvidíme u tak maximálně významného konfuciánského spisku jako je Čung Jung, k němuž se dostaneme na závěr naší knihy. Nemám nejmenší zájem na tom, abych text Tao Te ťingu "modernizoval", ať už pojmově či jazykově. V překladu se v 99 % držím základního nebo původního významu a čtení znaku a většinu tzv. "nepřeložitelných" gramatických vazeb neobcházím ani nezamlčuji, nýbrž překládám je prakticky doslovně podle originálu, což se na první pohled zdálo být více než odvážné, v praxi ale, jak ukazuje výsledek, usnadnilo filosofické pochopení textu. Že samozřejmě při tomto překladu, jenž pomíjí všechny sekundární konotace znaků, jež umožňují autorovi dát celému spisku charakter velice apelativní básně či "mystického vyznání se", zaniká estetická stránka textu aj., je bohužel ztráta, leč chceme-li skutečně vyextrahovat jasnou linii filosofické myšlenky Tao Te ťingu, pak jinak postupovat nemůžeme, protože široké sémantické pole prakticky každého čínského znaku umožňuje sice estetické obohacení, ale tím právě většinou zcela zakrývá prostou jednoduchou, ale údernou myšlenkovou intenci.

Autor psal pro své současníky, vyjadřuje se tedy slovníkem, jemuž jeho současníci (a to nejen vzdělanci) dobře rozuměli. Nikde proto nevysvětluje, co který odborný terminus technicus znamená. Takže náš čtenář se dnes nedozví v Tao Te ťingu, co to je čchi, TE, jin + jang atd., v podstatě ale podobně by stál před řeckým originálem filosofického textu předsókratovců, kdyby neměl po ruce stovky spolehlivých vědeckých výkladů, které již toto téma zpracovaly. Jestliže dnes znova překládáme staré řecké filosofy a prohlašujeme, že dosavadní překlady byly nedostatečné, ba dokonce mylné, tak tím spíše musíme předpokládat, že čtení indických a čínských textů kolem roku 1900 bylo asi méně spolehlivé, než může být dnešní. Někdy ovšem jde opravdu o změny, které vyvracejí dosud pěstovaný názor laiků. Vědeckých a spolehlivých populárněvědeckých knih o starověké Číně nebude během 21. a 22. století pořád ještě dost.

Znejasněním textu chtěl autor přimět čtenáře k aktivní spolupráci, leč i mistr tesař se někdy utne. To, že někdy přestřelil, bohatě vynahrazuje nejen čtenáři, ale i nám jako historikům filosofie tím, že důsledně zachovává, ba zdůrazňuje momenty (a výrazy), jež k důsledně hloubavému vážnému promýšlení holistické ontologie nutně patří: to jsou všechna ta "tajemství", "hlubiny", "nepojmenovatelnosti", atd., jimiž se to v Tao Te ťingu jen hemží. Bylo by velikým omylem domnívat se, že to jsou autorovy přídavky, ve vědomí obyvatel Podnebesí byla tato adjektiva vesměs pociťována jako přirozený průvodní znak ontologických pojmů. TAO je skutečně nedohledně hluboké, současně jako uragán i jako klidná tůň, je nevyjádřitelné slovy, ba i pojmy, ale nikdy nikde neklade žádné zábrany tomu, abychom je poznávali, analyzovali, zkoumali ho atd., je "nehumánní", ale evidentně je benevolentní (a vysloveně straní všemu, co se rodí, začíná), jako "neopracovaný kmen" je "středovou osou" Universa, mimo TAO není vůbec nic, protože TAO nemá hranic v čase ani prostoru, a v důsledku toho nikdy "nepřeteče přes okraj", atd. Je naprosto nepochybné, že s těmito charakteristikami bylo TAO spojováno od pravěku. V konfrontaci s tradicionalistickým Konfuciem či naopak přehnaně racionalistickým legalismem či naopak zdůrazněným individualismem (Jang Ču), kvietistickou náladou (Mistr Čuang) atd. nemá Tao Te ťing nic společného v tom smyslu, že by preferoval jedno z těchto stanovisek. Všechna tato stanoviska lze v Tao Te ťingu v rudimentární či zárodečné podobě nalézt, autor je znal, dokonce možno říci, že je vlastně všechna i akceptoval, chtěl se postavit jen proti jednostranné indoktrinaci, kterou si mnohé z těchto škol vynucovaly. To byli například konfuciánci, mohisti, legalisti aj. Autor obracel pozornost čtenáře systematicky na to, že je sice pravda, že tvoříme s Nebesy a Zemí velkou triádu (stejně jako to prohlašovaly i ostatní školy, zejména někteří konfuciánci jako Sün-c'), ale že kvůli tomu nesmíme zapomínat na to, že zasahování do přirozeného rytmu a proudu procesu musí být maximálně obezřetně připraveno a domyšleno, jinak nás postihne malér. O tom, že dnes jsme v maléru, hovoří všichni ostatní čínští filosofové starověku, rozdíl Tao Te ťingu od nich je v tom, že poukazuje na komplexnost problému, tj. že do maléru jsme spadli nejen jedním ze způsobů, jež padají v úvahu, ale všemi dohromady nebo jejich kombinací. Do maléru padáme a v něm se udržujeme. Kdo by se nad důležitostí tohoto poznatku a tohoto poučování pozastavoval jako nad čímsi vedlejším, nechť odloží zatím čínskou filosofii stranou a podívá se trochu podrobněji na průběh dějin lidstva. Průběh dějin lidstva jako by byly Goyou vytvořené ilustrace, série rytin přímo k textu Tao Te ťingu. Zoufání autora nad tím, že jeho zcela jednoduché učení nikdo nenásleduje a dokonce ho nechce ani chápat, bychom my dnes řekli tvrdšími slovy, že nejde o neschopnost pochopit, ale nechuť jednat správně, nechuť, od níž nám nepomáhá ani stále tvrdší historická zkušenost, kterou během tisíciletí získáváme.

(Poznamenávám jen, i kdyby byl autor psal v době Konfuciově, byla by potřeba napsat spis o ontologii stejně urgentní jako o pár století později: však již za doby Konfuciovy pilně teoreticky pracovali velmi jednostranní legalisti, velmi jednostranní šen-nungovci, pravděpodobně velmi jednostranní individualisti typu Jang Čua aj.)

Přejdeme nyní k vlastnímu textu, v němž ne všechna "temná" či "nejasná" místa budeme provázet poznámkami pod čarou, protože to bychom mohli tu poznámku dělat ke každému slovu. I kdybych doprovodil každý znak - respektive slovo - zvláštní poznámkou, čtenáři by to moc nepomohlo, pokud by se nezačal zamýšlet sám. Toho si byl vědom už autor textu a od těch dob se nic k lepšímu nezměnilo.

(Překlad Egon Bondy ve spolupráci s Davidem Sehnalem)

Část I.: Kanonická kniha o TAO, kap. 1-3

1.

TAO (Cesta), které má být TAO, není běžná cesta -
pojmenování, které má být Jménem, nemůže být obyčejné pojmenování.
Není (ho) - (pak jen) Nebe a Země.
Je (-li) - (pak) matkou 10 000 věcí.

A tak teda:
Běžným "není" chci zvýraznit subtilnost TAO,
běžným "je" chci zvýraznit jeho sebevymezování se.
To dvojí povstává společně současně a jen to pojmenováváme různě.
Obojímu vlastní nazvu Bezedné Tmoucí,
tmoucnější a tmoucnější pod bezednou tmoucností
- bránu všeho úžasného.

2.

V Podnebesí,
jakmile určíme krásné jako krásné - pak i ošklivé,
jakmile určíme kladné jako kladné - pak i záporné.
A tak:
Je a ne-je se navzájem rodí,
těžké a lehké se navzájem tvoří,
dlouhé a krátké se navzájem porovnává,
vysoké a nízké se navzájem přiklání,
zvuky a hlasy se navzájem slaďují,
před a po se navzájem sledují.
A teda:
Nejmoudřejší lidé řešili záležitosti nekonáním,
vychovávali beze slov
a vytvářeli 10 000 věcí, aniž by to komentovali,
žili, aniž by přivlastňovali,
konali, aniž by řídili,
skutky završili - ale nelpěli na nich.
Vždyť právě proto, že na nich nelpěli, (vůbec) žádné nebyly opomenuty.

3.

Nevyzdvihujeme-li chytřejší, tak lidé nebudou soupeřit,
nebudeme-li považovat za cenné těžko získatelné věci, pak z lidí nebudou zloději,
nebudeme-li vyzdvihovat, co vzbuzuje žádost, tak srdce lidí nebudou zmatená.
A tak teda:
Když vládli Nejmoudřejší lidé, srdce lidí čirá, břicha plná
nároky oslabené, kosti (a svaly) posilněné.
Tím obvykle dosahovali, že lidé byli v nevědomosti,
nedělali si zálusk, a tak (Nejmoudřejší) dosahovali, že chytračící si netroufali míchat se do věcí.
A kde se koná s nezúčastněností, tam pak není nic, co by nebylo v pořádku.
(ukázka překladu je zde bez Bondyho vysvětlujících poznámek)

[...]

Hodnocení knihy
kniha zatím nebyla hodnocena

ohodnoťte knihu  

Jedna z nejlepsich studii o Buddhovi, ktera existuje.
Další naše knížky
DharmaGaia mj. vydala:

Egon Bondy: Buddha