Yongey Mingyur Rinpočhe
Radost ze života
Štěstí jako vědecká disciplína

2. vyd. 2017, ISBN 978-80-7436-083-1, Brož., 286 str.

doporučená cena: 348 Kč
naše cena
: 278
ušetříte: 70

SLEVA: 20 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | Obsah | Pochvalná slova o knize Radost ze života | O autorovi | Předmluva | 1. Cesta začíná | 2. Vnitřní symfonie | 3. Za myslí, za mozkem | 9. Nalezení rovnováhy

1. Cesta začíná

"Existuje-li na světě náboženství, které dokáže reagovat na potřeby moderní vědy, pak je to buddhismus." - Albert Einstein

Máte-li buddhistický výcvik, nevnímáte buddhismus jako náboženství. Přemýšlíte o něm jako o vědecké disciplíně, způsobu zkoumání svého vlastního prožívání prostřednictvím technik, jež vám umožňují pozorovat své vlastní činy a reakce způsobem zbaveným všech předsudků. Smyslem celé věci je dospět k pochopení: "Aha, takhle tedy pracuje moje mysl. Tohle musím dělat, abych byl šťastný. A tohohle se musím vyvarovat, abych se necítil nešťastný."

Ve svém jádru je buddhismus velmi praktický. Děláte prostě věci, které napomáhají rozvíjet pocity vyrovnanosti, štěstí a sebedůvěry, a vyhýbáte se těm, které vyvolávají znepokojení, beznaděj a strach. Podstatou buddhistické praxe není vlastně snaha o proměnu myšlenek či chování tak, aby se z vás stal lepší člověk. Tkví spíše v pochopení, že ať si myslíte cokoli o okolnostech, jež určují váš život, dobří, celiství a dokonalí už jste. Jde tu o odhalení vrozeného potenciálu vaší mysli. Jinými slovy, buddhismus se nijak zvlášť nezabývá zlepšováním. Jde mu o rozpoznání toho, že jste právě tady a právě teď tak celiství, tak dobří, tak dokonale spokojení, jak jen vůbec dokážete být.

Asi tomu nevěříte, že?

Dlouho jsem tomu nevěřil ani já sám.

Rád bych začal zpovědí, i když to bude možná působit podivně v případě někoho, kdo je pokládán za reinkarnovaného lamu, o němž se předpokládá, že učinil řadu nejrůznějších nádherných skutků v předchozích životech. Od mého nejranějšího dětství mě sužovaly pocity strachu a úzkosti. Srdce mi bilo jako o závod a často jsem se celý zpotil, kdykoli jsem se ocitl v přítomnosti neznámých lidí. Pro tento nepříjemný pocit neexistoval jakýkoli důvod. Žil jsem v nádherném horském údolí, obklopen milující rodinou a množstvím mnichů, mnišek a dalších lidí, kteří se upřímně věnovali studiu toho, jak dosáhnout vnitřního míru a štěstí. A přesto mě úzkost doprovázela jako stín.

Bylo mi zhruba šest, když jsem poprvé začal zažívat jistou úlevu. Poháněn především dětskou zvědavostí, začal jsem slézat svahy obklopující údolí a tam jsem postupně prozkoumával jeskyně, kde generace lidí, praktikujících buddhismus, trávily život v meditaci. Někdy jsem vešel do jeskyně a předstíral jsem, že medituji. Samozřejmě jsem neměl sebemenší potuchy, jak na to. Prostě jsem tam jen tak seděl a v duchu opakoval Óm mani peme hung. Mantra, neboli opakování speciální kombinace starodávných slabik, je praxe známá snad každému Tibeťanovi. Někdy jsem tam vydržel sedět celé hodiny a v duchu recitoval, aniž bych věděl, co vlastně dělám. Ať už to bylo jakkoli, cítil jsem, jak se mě zvolna začíná zmocňovat pocit klidu.

A přesto, i po třech letech vysedávání v jeskyních ve snaze přijít na to, jak meditovat, moje úzkost rostla, až nabyla rozměrů, jež by na Západě pravděpodobně diagnostikovali jako rozvinutou duševní poruchu - panický strach. Po nějakou dobu jsem dostával neformální instrukce od svého dědečka, velkého mistra meditace, který na své duchovní schopnosti nijak neupozorňoval; nakonec jsem ale sebral odvahu a požádal matku, aby tlumočila mému otci Tulku Urgyen Rinpočhemu moji žádost o studium pod jeho vedením. Otec souhlasil a další tři roky mě vyučoval různým metodám meditace.

Zpočátku jsem tomu moc nerozuměl. Pokoušel jsem se uklidňovat svou mysl podle jeho instrukcí, ale žádný klid nepřicházel. Popravdě řečeno jsem během těchto prvních let formálního tréninku cítil ještě větší neklid než předtím. Rušila mě celá řada věcí: tělesné nepohodlí, zvuky v okolí, konflikty s jinými lidmi. Až o mnoho let později mi došlo, že to ve skutečnosti nebylo zhoršování; jen jsem si stále víc uvědomoval trvalý proud myšlenek a smyslových vjemů, o nichž jsem dosud neměl tušení. Při rozhovorech s jinými lidmi, kteří procházeli stejným procesem, jsem došel k poznání, že je to obvyklá zkušenost těch, kdo se teprve učí pozorovat svou mysl prostřednictvím meditace.

Ačkoli jsem občas prožíval krátké záblesky klidu, hrůza a strach mě dál pronásledovaly jako hladoví duchové - zvláště když mě vždy po několika měsících vypravili do kláštera Šerab Ling v Indii, kde jsem měl studovat pod vedením nových učitelů spolu se zcela neznámými lidmi. Pak mě poslali zase zpátky do Nepálu, abych pokračoval ve studiu se svým otcem. Šerab Ling je hlavním sídlem 12. Tai Situ Rinpočheho, jednoho z velkých žijících mistrů tibetského buddhismu a zároveň jednoho z mých nejvýznamnějších učitelů, jemuž nikdy nebudu s to splatit jeho převelikou moudrost a laskavost, s nimiž dohlížel na můj duchovní rozvoj. Tímto putováním mezi Indií a Nepálem a formálním studiem pod vedením svého otce a učitelů v Šerab Lingu jsem strávil asi tři roky.

Jeden z nejhorších okamžiků mého dosavadního života nastal krátce po mých dvanáctých narozeninách, kdy mě vyslali do Šerab Lingu ze zvláštního důvodu, jehož jsem se obával už dlouhou dobu: byla jím má formální intronizace, obřad, při němž bylo oficiálně potvrzeno, že jsem inkarnací Prvního Yongey Mingyur Rinpočheho. Ceremoniálu se účastnily stovky lidí a já musel dlouhé hodiny přijímat jejich dary a žehnat jim, jako kdybych byl někdo opravdu důležitý a ne jen vystrašený dvanáctiletý kluk. Jak čas plynul, začal jsem tak blednout, že můj starší bratr Tsoknyi Rinpočhe, jenž stál vedle mě, měl dojem, že omdlím.

Když vzpomínám na toto období a všechnu tu laskavost, kterou mi projevovali moji učitelé, divím se, jak jsem mohl být tak ustrašený. Je jasné, že základem mé úzkosti byla skutečnost, že jsem nebyl s to rozpoznat pravou přirozenost své mysli. Dosáhl jsem intelektuálního pochopení, nikoli však takové přímé zkušenosti, jež by mi umožnila nahlédnout, že jakýkoli pocit strachu či nepohodlí je jen produktem mé vlastní mysli a že neotřesitelná základna vyrovnanosti, jistoty a štěstí je blíž, než jsou mé oči schopny vidět.

Ve stejné době, kdy začal můj formální buddhistický trénink, se událo něco nádherného; přestože jsem to nepochopil hned, tento nový zvrat událostí měl mít dalekosáhlý vliv na můj život a měl zásadně urychlit můj osobní vývoj. Postupně jsem se seznamoval s myšlenkami a objevy moderní vědy - zvláště pak výzkumem povahy a funkcí mozku.

Setkání myslí

"Musíme projít procesem sezení, pozorování mysli a zkoumání této zkušenosti, abychom pochopili, o co doopravdy jde." - Kalu Rinpočhe, Drahocenný klenot názorných instrukcí (The Gem Ornament of Manifest Instructions, ed. Caroline M. Parke a Nancy J. Clarke)

Již v dětství jsem se setkal s chilským biologem Franciscem Varelou, který se později stal jedním z nejproslulejších neurovědců 20. století. Francisco přijel do Nepálu studovat buddhistické metody mentálního sebezkoumání pod vedením mého otce, jehož pověst k nám přilákala velké množství západních studentů. Francisco se mnou často hovořil o moderní vědě a zvláště pak o své specializaci, zkoumání struktury a funkcí mozku. Své lekce se samozřejmě snažil přizpůsobovat chápání devítiletého chlapce. Když ostatní západní studenti mého otce zjistili, že se zajímám o vědu, začali mě i oni vyučovat moderním teoriím na poli biologie, psychologie, chemie a fyziky. Bylo to trochu jako učit se dvěma cizím jazykům zároveň: na jedné straně buddhismu, na druhé moderní vědě.

Jak si vzpomínám, dokonce už tehdy mě napadlo, že mezi nimi není tak velký rozdíl. Terminologie byla rozdílná, ale významy se zdály být skoro totožné. Po nějaké době jsem přišel na to, že také metody, jimiž západní a buddhističtí vědci zkoumají objekty svého zájmu, jsou si velmi blízké. Klasické buddhistické texty začínají představením teoretického či filosofického východiska výzkumu, obecně nazývaného "Báze". Poté následují různé metody praxe, obecně označované jako "Cesta" a na závěr se můžeme seznámit s rozbory výsledků osobních zkušeností a návrhy pro další studium, typicky označovanými za "Plod". Západní vědecký výzkum často postupuje podobně. Začíná teorií či hypotézou, pokračuje výkladem postupů, jimiž je teorie ověřována a končí analýzou, srovnávající výsledky pokusů s původní hypotézou.

Na souběžném studiu moderní vědy a buddhistické praxe mě nejvíc fascinovalo to, že zatímco buddhistický přístup umožňuje vyučovat lidi introspektivním či subjektivním metodám, vedoucím k naplnění jejich schopnosti být šťastnými, západní pohled na věc vysvětluje objektivnějším způsobem, proč a jak toto učení funguje. Samy o sobě buddhismus i moderní věda poskytují výjimečný vhled do činnosti lidského mozku. Spojíte-li je, vytvoří úplnější a pochopitelnější celek.

Další informace o autorovi

The Yongey Foundation
Yongey Buddhist Center
Chokling Tersar Foundation

Různá videa s přednáškami Mingyur Rinpočheho najdete i na You Tube.

Hodnocení knihy

ohodnoťte knihu  

další z naprosto skvělých vydavatelských počinů nakladatelství...
Další naše knížky