Radek Chlup, (editor)
Pojetí duše v náboženských tradicích světa

1. vyd. 2007, ISBN 978-80-86685-82-3, Váz., s přebalem, 342 str.

doporučená cena: 338 Kč
naše cena
: 237
ušetříte: 101
SLEVA: 30 %
Obsah stránky:
Anotace | Obsah | O autorech | Jiří Janák: Pojetí "duše" ve starém Egyptě

Jiří Janák: Pojetí "duše" ve starém Egyptě

1. Základní pojmy

V textech, které se nám dochovaly z doby faraonského Egypta, nenacházíme žádný výraz, jejž by bylo možné beze zbytku přeložit slovem "duše" nebo ztotožnit s křesťanským (či křesťanstvím ovlivněným) pojetím lidské duše. Egyptské vnímání bytostí, ať jde o bytost lidskou nebo božskou, patří k nejrozmanitějším a nejzajímavějším sférám staroegyptského náboženství. Termíny, které byly s představami této oblasti myšlení spojovány, většinou nemají ekvivalent v žádném moderním, klasickém nebo semitském jazyce. Jsou-li překládány, je tak vždy činěno s určitou rezervou. Příslušné egyptské texty, většinou se jednalo o texty sepisované pro zemřelé k zabezpečení jejich vstupu do zásvětí a životu v něm, se zmiňují především o těle, srdci, jménu, stínu, ka, ba a ach zesnulého. Proto se v následujících odstavcích budeme věnovat právě těmto pojmům. Ačkoliv se o nich v odborné literatuře často hovoří jako o komponentech nebo složkách lidské bytosti, bylo by v některých případech vhodnější používat spíše termínu "projevy". Některé z těchto pojmů totiž nepředstavují pouze jednu z částí existence, jež by společně s ostatními složkami tvořila celou bytost, nýbrž jsou kompletním projevem této entity v jedné z jejích forem. Pokud na toto členění přistoupíme, můžeme složkami bytosti nazývat tělo, srdce, jméno a ka. Ty mohou vystupovat jako jednotlivé části či komponenty dané bytosti, přestože se někdy objevují samostatně. Ryzím projevem je pouze ach. Tento pojem zahrnuje přeměnu celé bytosti člověka v blaženého zesnulého (ach). Pojem ba je obtížně zařaditelný mezi složky či projevy, neboť jeho obsah se v průběhu egyptských dějin v tomto ohledu měnil. Na počátku bylo ba spíše "projevem" podobně jako ach, později se však termín ba stále více přibližoval pojetí "složky" lidské bytosti, až nakonec přijal postavení velmi podobné ka. Také pojem stín lze jen obtížně zařadit. Za života svého nositele mohl být chápán (více či méně) jako "složka" této bytosti, ovšem u posmrtné a božské existence stínu vlastnosti projevu převyšují nad vlastnostmi složky.

2. Tělo

Tělo (eg. hau) bylo pro Egypťany velmi důležitou součástí každé bytosti, neboť ostatní složky (dokonce i projevy) na ně byly plně nebo částečně vázány. Přestože bylo vnímáno jako jakási schrána pro "duši" (především pro ka), nikdy na ně nebylo nahlíženo podřadně nebo dokonce negativně. K životu bylo tělo potřebné stejně jako netělesné složky člověka. Pro důležitost těla hovoří též péče, jež mu byla věnována po smrti (mrtvola, egyptsky chat). Jedná se především o provádění mumifikace. Uchování těla bylo totiž důležitou podmínkou pro možnost věčné existence člověka na onom světě. Ostatní složky a projevy bytosti byly na tělo i nadále vázány a jeho zničení by představovalo ohrožení zásvětního života zemřelého. Lze prohlásit, že tělesná připravenost pro přechod do zásvětí byla stejně důležitá jako připravenost morální. Z pomíjivého těla bylo proto vytvořeno nové, které mělo pomoci zemřelému dosáhnout blaženosti a podílet se na věčném trvání. Toto "vznešené" tělo (tj. mumie) bylo označováno jako sah (vznešené). Funkci "věčného" těla přebírala také různá zobrazení (např. sochy, reliéfy nebo nástěnné malby). Podobně jako mohlo spočívat v obraze ka (resp. ba) božstva, mohlo i ka zemřelého vcházet do příslušné sochy a využívat ji jako náhradního těla. Termín džet (tělo zemřelého) pravděpodobně představuje zásvětní tělo, jehož zesnulý využívá pro svou zásvětní existenci stejně, jako za života užíval těla pozemského.

3. Srdce

Srdce (eg. ib nebo hati) bylo v Egyptě hlavním orgánem těla a představovalo zdroj myšlení a emocí. Z tohoto důvodu bylo nositelem zodpovědnosti, sídlem svědomí a zdrojem svobodného rozhodování. Ovšem srdce je také místem řádu a zbožnosti, kde se člověk střetává s bohem. Bůh do srdce hovoří, a dokonce v něm může i přebývat. Také je však může zatvrdit nebo do něj vložit zlo. Člověk musí být srdcem vybaven i ve svém zásvětním životě, a proto je ponecháváno v mumifikovaném těle. Zemřelý má také k dispozici amulety v podobě srdce, případně tzv. srdeční skaraby. Při posmrtném soudu, jehož účelem je přezkoumat, zda zemřelý žil v souladu s řádem maat, je často právě srdce váženo na vahách proti peru, symbolu a atributu bohyně Maaty. Pokud je člověk shledán spravedlivým, je mu jeho srdce navráceno, čímž mu je umožněno ožít (zrodit se) jako blažený zesnulý (ach) v zásvětí. Podle menneferského mýtu o stvoření (označovaného za Memfidskou teologii) vše vytvořil bůh Ptah svým slovem. Nejprve zformoval myšlenku ve svém srdci, a pak ji jeho jazyk vyslovil. Srdce a jazyk v egyptském náboženství vystupují jako orgány myšlení a řeči, a představují tak nástroje stvořitelské moci. V personifikované podobě se s nimi setkáváme jako s bohy Huem a Siou.

4. Jméno

Jméno (eg. ren) nemělo pro Egypťany pouze identifikační funkci, nýbrž se přímo podílelo na bytí božstva, člověka, předmětu apod. Vyjadřovalo podstatu nebo esenci svého nositele a bylo zvláštním projevem plného bytí. Vyslovení nebo zaznamenání jména tak v sobě neslo tvůrčí potenciál, který byl odleskem stvořitelské moci prvotního boha. Obrovská síla skrývající se ve slovech a především jménech mohla být magicky aktivována, a to jak pozitivně, kdy byla využita například k léčení, tak negativně, kdy se jí zneužívalo k zahubení nepřátel. Znalost jména se tedy stala jednou z nejmocnějších zbraní. Zádušní texty (např. Kniha mrtvých) se často zmiňují o situacích, při nichž zemřelý na své podsvětní pouti přemáhá různé nástrahy pomocí pojmenování nepřátel nebo překážek. V takových případech výpověď "znám tvé jméno" nabývá významu "mám nad tebou moc".

Tyto představy, především vzhledem k možnému magickému zneužití znalosti jména, vedly ke vzniku víry v tzv. pravá jména, která nesla podstatu dané entity v plnosti. Ostatní jména se blížila prostým označením, ovšem i v nich se částečně odrážela stvořitelská moc. Pravá jména, která "nikdo nezná", byla přisuzována bohům. Od Pozdní doby se však tato jména v magických textech objevují, a to nejčastěji ve formě dlouhých nesrozumitelných spojení. I lidé rozdělovali svá jména na "krásná" (původně "malá") a "velká", která byla variantou "pravých" jmen bohů. Stejně jako se jméno podílí na bytosti nositele za života, působí tak i po smrti. Jeho význam dokonce ještě stoupá. Pro posmrtnou existenci byla důležitá znalost a trvání jména na onom světě a i na zemi. V jednom z děl egyptské mudroslovné literatury, tzv. Chvále mudrců a knih, se připomínání jména zemřelého na zemi přímo nadřazuje provádění zádušního kultu.

5. Stín

Termín stín (klas. eg. šut, novoegyptsky chabit) označuje jak stín vrhaný objektem, který mohl poskytovat ochranu před slunečním žárem, tak i "stín" jako součást, resp. projev nějaké bytosti. Determinativem tohoto slova je vějíř sloužící k ovívání a zastiňování obličeje před sluncem. Vzhledem ke klimatickým podmínkám byl stín v Egyptě chápán jako symbol ochrany, bezpečí a pohodlí. Bohové mohli svými stíny projevovat svou moc, chránit krále a posvátná místa. Také chrám mohl být označen za stín některého boha, stejně tak i socha nebo jiné kultovní zobrazení. Pojetí stínu jako složky či projevu nějaké bytosti patrně souvisí s odpozorovaným faktem, že se jedná o neoddělitelnou součást svého "nositele" (toho, kdo onen stín vrhá). V Egyptě se dokonce setkáváme s přesvědčením, které je v různých variantách doloženo i odjinud, že pohlcení stínu nebo jeho oddělení znamená konečnou zkázu člověka.

Stín zastával své funkce i po smrti člověka. V tomto případě, podobně jako u pojmu ba, je obtížné rozhodnout, zda se jedná o složku nebo projev. Především u posmrtné existence stínu vlastnosti projevu převyšují nad vlastnostmi složky. Někdy byl snad přímo ztotožňován s mrtvolou. Podobně jako ostatní zásvětní projevy se i stín později přibližuje významu duch či přízrak. Stín zemřelého byl zobrazován v podobě tmavě vyplněné siluety člověka, někdy na něm bylo vyznačeno oko. Jindy byl (shodně s ach) na vyobrazeních zastupován pouze svým hieroglyfickým znakem.

6. Ka

Termín ka představuje jeden ze stěžejních pilířů staroegyptského pojetí života, smrti, božství a lidství. Do češtiny a jiných jazyků bylo egyptské slovo ka obvykle překládáno pomocí výrazů duch, duše a dvojník. Přestože význam "duše" se zdá být z oněch tří nejvhodnější, plně tento egyptský pojem nevystihuje.

6.1 Znak a zápis

Termín ka bývá v hieroglyfickém písmu nejčastěji zapsán znakem představujícím dvě vzpřímené paže. Není však jednoznačně zřejmé, co přesně toto gesto vyjadřuje. Vzhledem k egyptskému způsobu zobrazování je lze nahlížet z několika úhlů. Může se jednat o znázornění objetí nebo paže přijímající a dávající potravu anebo tento znak nějakým způsobem souvisí s termínem qa (vysoký), který je zapisován hieroglyfem muže s rukama zdviženýma podobným způsobem. Všechna tato pojetí odhalují nějaké aspekty pojmu ka, a nelze je proto od sebe přesně oddělit. Možná je tomu tak záměrně. Vokalizace termínu je nejistá. V klínovém písmu textů z doby 18. dynastie byl zapisován jako ku, v textech řeckých jako ke nebo choi. V koptštině se ka pravděpodobně vyskytuje pouze jednou, a to jako . Jedná se o slovo s nejasným významem, snad je to modla, socha, svatyně nebo kaple. Z jiného egyptského slova ka (býk) etymologicky pochází koptské ko (býk). Podobně jako byly podoby bohů v písmu a na jiných zobrazeních umisťovány na obrázek tzv. standarty, setkáváme se s tímto jevem také u zapisování znaku ka. U soukromých osob mohlo být jejich ka (především posmrtně) spodobeno buď přímo znakem ka nebo znakem ka na standartě. Královské ka (viz níže) je však ve své výjimečnosti znázorňováno jiným způsobem. Vystupuje v podobě mužské postavy se znakem ka nad hlavou (někdy se mezi pažemi ka nachází serech s královým jménem), která v jedné ruce drží hůl a ve druhé pero, symbol bohyně Maaty. Jindy může být královské ka ztvárněno jako znak ka na standartě, která má ruce a v nich drží hůl a pero.

6.2 Život a potrava

Základní funkcí ka je to, že je nositelem života. Představuje oživující sílu, která se rodí spolu s člověkem a v okamžiku smrti se od něj (na čas) odděluje. Ka tak odlišuje živé od neživého. Nejedná se však pouze o životodárnou sílu, jejíž úloha by byla vyčerpána aktem stvoření nebo oživení, neboť tento pojem silně akcentuje také zodpovědnost za neustálé udržování a předávání života. Proto se v něm setkáváme s aspekty odkazujícími na vztah k plození, fyzické síle a zabezpečení potravy.

Nejvíce dokladů pro kladení pojmu ka do souvislosti s potravou a obživou pochází z oblasti zádušního kultu, kde byly tradiční obětní formulky ("oběť, kterou dává král") doplňovány spojením "pro tvé ka" či jeho variantami. Zdá se, že při sycení zemřelých hrálo ka velmi důležitou úlohu. Zaručovalo posmrtnou existenci člověka, aby však tuto funkci mohlo plnit, muselo být zásobeno potravou. Ka bylo spojováno s obživou člověka již za jeho pozemského života, ačkoliv přímých důkazů pro toto tvrzení existuje méně. Jsou jimi například osobní jména jako "Má obživa je mé ka" a "Mé ka mne sytí". Lidé, kteří se obdarovávali jídlem, prý používali formulky "pro tvé ka" podobně jako při přinášení obětin. O tom, že lidské ka může rozdávat dary (nejčastěji potraviny), hovoří i Ptahhotepovo naučení: "Když velmož sedí u jídla, jedná, jak jeho ka mu káže; obdaruje toho, kdo je oblíben, tak je zvykem činit s příchodem noci. Je to jeho ka, kdo rozdává jeho rukou, velmož dává tomu, komu určí; člověk jí z vůle boží, a jen hlupák si stěžuje. ... Podaruj přátele tím, co máš, získal jsi to pouze z vůle boha; o tom, kdo přátelům nepodá ničeho, se říká: ?Sobecké ka!'" Tato spojitost ka s přijímáním i rozdělováním potravy, která představovala jednu z podmínek jeho funkce zabezpečovatele života, se snad odráží také v podobě hieroglyfu ka. Paže tohoto znaku mohou být pažemi dávajícími i čekajícími na obdarování. Od doby Střední říše bylo možné slova potrava a jídlo vyjádřit výrazy ka či kau. Podobně i německý výraz pro potravinu Lebensmittel označuje něco, co je potřebné, ba přímo nutné pro život. Ka je v lidské bytosti tím elementem, který udržuje život. Potrava je pak tím, co mu tuto funkci pomáhá plnit, a to jak za pozemského života, tak v zásvětí.

6.3 Přenosnost ka a objetí

Další ze základních vlastností plodivého aspektu ka je jeho "předávání". Ka se přenášelo plozením z otce na syna. Pravděpodobně i na ostatní děti, ovšem význam syna, obzvláště prvorozeného, byl velice silný a svědčí pro prvotní víru v patrilineární předávání ka v rodě. Přesněji řečeno se nejedná o předávání nebo přenášení, neboť ka zůstává otci a zároveň se rodí v synu. A protože ka zůstává stejné, je syn vnímán jako projev otce. S tímto pojetím se nejčastěji setkáváme v královské teologii a mytologických textech pojednávajících o Usirovi a Horovi. Že se i představy o ka obyčejných lidí vyvíjely podobným směrem, lze prokázat na osobních jménech. Jsou doložena jména jako "Mé ka přichází", "Mé ka žije", "Mé ka trvá", "Mé ka povstává", "Mé ka se opakuje" (jejich obsah "pronáší" otec) nebo "Mé ka mne stvořilo", "Mé ka stvořilo mé srdce" a "Mé ka žije v mém otci" (tato jména jakoby pronáší nositel jména).

Přenosnost ka mohla být také rituálně vyjádřena v objetí. Mnozí badatelé se domnívají, že právě spojitost s objetím byla hlavním důvodem pro zobrazování ka znakem dvou paží. Předání ka skrze objetí je velmi dobře doloženo již v Textech pyramid (§ 1652-3), kde se o bohu stvořiteli Atumovi říká, že rozprostřel své paže okolo boha Šua a bohyně Tefnuty, aby je naplnilo jeho ka. Zde ka vystupuje nejen ve svém aspektu dědičnosti, ale především jako život dávající síla. Objetí je však také chápáno jako gesto ochrany, která je jedním z dalších aspektů pojmu ka. Funkce ka jako ochránce je dobře patrná na zobrazeních, kdy je znázorněno za králem, kterého "střeží". V mýtech o Usirovi, které jsou častým námětem rituálů (především královských), sestupuje bůh Hor do podsvětí, kde objímá svého otce Usira. Tímto aktem dochází k předání (královského) ka a je dovršen osud obou hlavních aktérů mýtu - Usir dochází vzkříšení jako vládce říše zemřelých a Hor se stává pozemským panovníkem.

6.4 Královské ka

Královské ka je stěžejním pojmem egyptské královské teologie a tedy i základem celého systému egyptské správy a státu. Jedná se o božské ka, které bylo podle egyptských představ přeneseno bohem (Stvořitelem nebo hlavním státním bohem) na panovníka, a to buď přímo nebo prostřednictvím panovníkových předchůdců. Zastupuje božský úřad krále, v němž jsou jednotliví vládcové různými inkarnacemi jednoho božství - jsou pouze články řetězce. Pouze to, že egyptský král ztělesňuje božské (královské) ka, opravňuje k jeho uctívání. Toto ka však nebylo pouze nositelem výsad a zárukou pohodlného života v paláci. Naopak, jako každé ka bylo především nositelem zodpovědnosti. V tomto případě dokonce zodpovědnosti za život a řád celé země a světa. V čele egyptské společnosti stál vládce, který skrze své ka spojoval jednotlivé lidské bytosti v lid.

Egyptský panovník odvozoval své postavení především od dvou bohů. Byl nazýván pozemským vtělením boha Hora, resp. jeho ka, a byl také (prokazatelně od 5. dynastie) vnímán jako syn slunečního boha Rea. Panovník přijímá královské ka při korunovaci nebo se spolu s ním rodí, poté co byl zplozen samotným bohem. Výsady a závazky královského ka s panovníkem přecházejí i na onen svět. Je stále zodpovědný za blaho země; nikoliv jako Hor, nýbrž jako Usir.

6.5 Zodpovědnost za život

Odpovědnost ka lze tedy rozdělit do tří úrovní - božské, královské a osobní. Na každé úrovni je vázána na nositele, který udržuje život a řád v dané sféře, a jeho ka. V první rovině, kterou představuje celek kosmu, je nositelem odpovědnosti Stvořitel. Vše stvořil, dal světu život a řád a i nadále o něj pečuje. Jeho božské ka je prvotním zdrojem života bohů i lidí. Druhá dimenze zahrnuje především pozemskou vládu, zodpovědnost za Egypt a všechny jeho obyvatele. Ta spočívá na egyptském panovníkovi, jenž jako projev a syn boha Stvořitele sdílel se svým otcem božské ka. Osobní úroveň odpovědnosti tkvěla v udržování řádu a života každého jedince. V čele egyptské společnosti stál vládce, který skrze své ka spojoval jednotlivé lidské bytosti, tvořil z nich lid a byl za jejich životy zodpovědný - byl jejich Ka.

6.6 Život po smrti

Smrt pro Egypťany znamenala ukončení života ve všech jeho formách. Ka dokonalo svou oživující funkci a doba života došla svého naplnění. Nejednalo se však o úplné zakončení života, nýbrž o jeho přerušení. Podle egyptských představ se v okamžiku smrti od člověka jeho ka odpoutá, resp. "odpočívá" - nachází se ve stavu spočinutí (eg. hetep). Neztrácí existenci, přestává ale poskytovat svou životodárnou sílu, podobně jako slunce, když zapadne (eg. hetep) za horizont. Zdá se, že ka jako věčná síla předcházelo člověka do zásvětí, kam on musel teprve "přijít". V momentě, kdy se zemřelý se svým ka opět spojí (děje se tak nejspíš těsně před dokončením pohřebních obřadů), dochází člověk vzkříšení a vstupuje do nového života v zásvětí.

7. Ba

Původně znamenal výraz ba, který je do moderních jazyků často překládán termínem "duše", božskou či nadpřirozenou moc a sílu. Ještě v Textech pyramid mohla být božská bytost nazývána necer (bůh), sechem (mocnost) nebo ba.

7.1 Znak a zápis

Termín ba bylo možné zapsat několika způsoby, nejčastěji znakem v podobě čápa sedlatého (ephippiorhynchus senegalensis). Od Nové říše je ba zastupováno na vyobrazeních i v písmu jiným ptákem (pravděpodobně sokolem) s lidskou hlavou, jemuž jsou v některých případech doplněny lidské ruce, které v adoračním gestu upíná ke slunečnímu bohu. Dalšími znaky vyjadřujícími pojem ba jsou beran a zapálená olejová lampa. Tyto formy zápisu pouze výjimečně zastupují pojem ba samostatně a bývají většinou doplněny některým ze dvou předchozích zobrazení.

7.2 Ba jako projev bytosti

Ba bylo vnímáno jako projev božstva nebo jeho moci: jedno z jeho nesčetných zjevení. Jedná se však o projev plného bytí, nikoliv pouze o jednu ze složek. Takto je nutné chápat texty, které za ba nějakého boha označují další božstvo, posvátné zvíře, mocný amulet nebo jiný objekt. Jako Reovo ba byli chápáni například Usir nebo pták Benu. Býk Hapi (řec. Ápis) byl považován za ba boha Ptaha a i sám Re mohl být nazýván ba Nuna, apod.

Ba bylo také spojováno se světlem a hvězdami. Bohyně Nut (nebeská klenba) byla někdy označována za Tu, která má tisíc bau. Zde se pravděpodobně jedná o hvězdy. Souhvězdí Orion (eg. Sah) bylo vnímáno jako ba boha Usira a hvězda Sirius (Sopdet) jako ba jeho choti Esety. Stejně tak i ba krále bylo pokládáno za projev jeho moci a síly, především v textech určených zemřelému panovníkovi. Nejpozději od počátku Střední říše je tento pojem ve stejném významu spojován i s vládcem žijícím. Bohům a králi je později přisuzováno více bau: např. bůh Re jich měl mít sedm.

7.3 Osobní ba v zásvětí

Od konce Staré říše a počátku První přechodné doby bylo ba spojováno i s prostými lidmi. V tomto aspektu je chápáno jako zosobnění psychických a fyzických sil člověka, jeden ze způsobů existence, v němž jednotlivec pokračuje v životě po smrti. Přichází k plnému životu po smrti člověka a plní všechny životní funkce v zásvětí (jí, pije, volně se pohybuje nebeskými kraji, odpočívá ve stínu hrobky?). Obzvláště důležitá je volnost pohybu a možnost "nabývat podoby, jaké si přeje" (Kniha mrtvých, kap. 85). Částečně bylo však ba stále vázáno na mumifikované tělo v hrobce, které mělo každou noc navštěvovat. Posmrtná existence ba je též propojena s pohřebními rituály a přinášením obětin, ale stále více se zde prosazovala také váha morální způsobilosti. Na zásvětní osud zesnulého mělo vliv, jak se dotyčný člověk choval za života, zda jednal v souladu s božskými příkazy a jak se staral o zádušní kult předků. V Nové říši se tak s vyobrazením ba setkáváme ve scénách posmrtného soudu na ilustracích (tzv. vinětách) ke kapitole 125 Knihy mrtvých.

Od Střední říše je ba zmiňováno také v souvislosti s žijícími osobami, většinou ale pouze ve vztahu ke smrti. V tzv. Rozhovoru muže s vlastní duší se snaží zoufalý člověk přesvědčit své ba o výhodách posmrtné existence. Jindy je ba připisována starost o přípravu hrobky a zádušního kultu. V Sinuhetově příběhu je zaznamenána situace, kdy Sinuhet po návratu z cizích zemí předstupuje před krále a je mocí jeho majestátu uchvácen natolik, že ztrácí vědomí a padá polomrtvý k zemi. Tehdy jej na čas jeho ba opustilo.

Význam pojmu ba pro chápání zásvětního života postupně sílil. Od období Nové říše se osobní ba stalo hlavním pečovatelem o tělo zemřelého a přebralo dokonce i roli zprostředkovatele obětin (tak je zachyceno na vinětách Knihy mrtvých). Tento vývoj mimo jiné odráží i pozvolnou přeměnu ba z projevu bytosti na její složku, "duši".

7.4 Plurál bau

Od Textů pyramid se v zádušní literatuře, ale nejen tam, vyskytují zmínky o bau (tj. plurál od ba) některých prastarých měst, především se jedná o Bau z Pe (řec. Bútó) a Bau z Nechenu (řec. Hierakonpolis). Tato dvě starodávná střediska Dolního a Horního Egypta se stala symbolem starobylosti královského úřadu a vlády vůbec. Poměrně časté jsou také zmínky o Bau z Iunu (řec. Héliopolis) a Chemenu (řec. Hermopolis). Tyto mytické "Duše" snad představovaly prapředky či zbožštěné panovníky, kteří jako síly z onoho světa nadále pečovaly o blaho země a ochranu svých nástupců. Králi například napomáhají při překonávání nástrah smrti - staví pro něj žebřík a starají se o jeho výstup na nebesa. Na zobrazeních mají Bau z Pe lidskou podobu s hlavou sokola, Bau z Nechenu mají hlavu šakalí. V Textech rakví a Knize mrtvých se bau vyskytují také, někdy bývají rozděleni do triád a identifikováni s místními bohy. S termínem bau se však setkáváme i v jiných významech. Jeden z nich představuje abstraktum "moc" jako "to, čím se vyznačuje ba".

8. Ach

Podobně jako předcházející pojmy, nesl i termín ach mnoho významů a byly od něj odvozovány další se vztahem k posmrtné existenci a nadpřirozené moci. V tomto případě se nejedná o jednu ze složek lidské bytosti, nýbrž o její komplexní posmrtný projev. Výraz ach, který bývá obvykle překládán jako duch či přesněji blažený zemřelý, představuje tajemnou a mocnou formu bytí. Achu (plurál od ach) tak přibližně odpovídají křesťanskému pojetí blažených, narozdíl od mrtvých (eg. mutu) představujících zatracené.

8.1 Znak a zápis

Termín ach je často odvozován od kořene jach značícího světlo, záři či jas. Do češtiny tak byl někdy nepřesně překládán jako "zářící duch". Slova se základem ach však v sobě obsahují i význam moci, účinnosti, akceschopnosti, prospěšnosti a vzájemné závislosti (např. bůh-král, otec-syn). Je však také možné, že spojitost termínu ach se světlem je pouze druhotná a že základním významem slov odvozených od tohoto kořene je představa tajemné, neviditelné a mocné účinnosti slunce v oblasti obzoru. Od Střední říše se pojem ach stále více blížil významu "duch-strašidlo", toto pojetí si uchoval i koptský výraz ich.

Hieroglyfickým znakem termínu ach je ibis skalní (geronticus eremita), který v Egyptě pravděpodobně hnízdil na skalních útesech v polopouštních oblastech, kde se podle egyptského pojetí světa nacházel horizont. Ach většinou nebyl zobrazován v podobě lidské bytosti, a jen výjimečně jako mumiformní postava člověka. Až v Podsvětních knihách a Knize mrtvých Nové říše je někdy zastoupen vyobrazením výše zmíněného druhu ptáka. Nejedná se však o zachycení blaženého zesnulého (ach) v jeho pravé podobě, nýbrž o zástupné zobrazení pomocí hieroglyfického znaku.

8.2 Blažení zesnulí

Achu zastupují jednu ze tří základních sfér moci, které byly tvořeny bohy, achu a lidmi (žijícími). Jsou nadpřirozenými bytostmi nebes a zásvětí, které nadále působí na dění tohoto světa. Bdí nad svými příbytky pro věčnost (tj. hroby) a pečují o své potomky. Žijící se naopak přísunem obětin a životem v souladu s řádem maat starají o to, aby jejich zesnulí předkové nerušeně spočívali v blažené existenci v zásvětí. Achu však mohli také trestat, pokud se někdo provinil proti nim nebo proti řádu světa. Mezi živými a zemřelými tak existoval úzký vztah vzájemné závislosti, který byl jedním z pilířů kultury starověkého Egypta.

Ve svém kosmickém aspektu se achu zjevují na noční obloze v podobě hvězd, a to především hvězd cirkumpolárních, které nezapadají za obzor a věčně se podílejí na nebeském cyklu. Obzor (eg. achet) hrál v představách spojených s pojmem ach důležitou úlohu. Byl vnímán jako místo, odkud vychází slunce po své noční pouti z podsvětí na nebesa. Představoval území vstupu do podsvětí i východu z něj. Byl tedy nejen místem západu, ale především úsvitu a zrození. Snad teprve v achet se ze zemřelého plně stával ach. Obzor se v tomto chápání objevuje jako oblast, kde se slunce nachází těsně před svým východem a ihned po západu. Tedy v době, kdy sluneční kotouč ještě není vidět na obloze, nebo právě již zapadl za obzor, a přesto jeho záře již (nebo ještě) tajemným způsobem zaplňuje oblast horizontu.

8.3 Odchod na sever

Víru v odchod zemřelého mezi cirkumpolární hvězdy severního nebe dokládá i orientace hrobek. Hrobky 1. dynastie mají schody nebo jiné přístupové cesty většinou směřovány na sever. Zemřelý tak vystupuje z hrobky přímo mezi blažené. V období Staré říše tato tradice pokračuje, záhy se však paralelně vyskytuje orientace východo-západní, která nakonec převládne. Podobně tomu bylo i u pyramid. U nejstarší z nich, kterou si nechal postavit panovník Necerichet Džoser, je vstup i zádušní chrám umístěn na severní stěně. Od 4. dynastie, kdy se do popředí dostávají solární představy a kultická orientace se mění ze severojižní na východo-západní, je zádušní chrám pyramidového komplexu lokalizován u východní stěny pyramidy. Vchod do samotné pyramidy však nadále zůstává na severní stěně. Pod zemí umístěná pohřební komora může být chápána jako podsvětí (eg. duat) a předsíň jako horizont (achet), odkud král vychází na nebesa. Ve Střední říši (poprvé za Senusreta II.) se změnilo i umístění vstupu do pyramidy, v tomto případě na jižní stranu. Důvody byly především bezpečnostní: bylo zapotřebí co nejvíce znesnadnit přístup případným vykradačům.

8.4 Achu

S termínem ach je spojeno kauzativní sloveso sach, tj. "učinit achem", a z něj utvořené substantivum sachu, které označovalo tajemnou moc (především zastoupenou říkadly a rity), s jejíž pomocí se z mrtvého stával blažený zesnulý. Dalším příbuzným pojmem je výraz achu, který představuje moc a vlastnosti připisované pojmu ach. Jde tedy o sílu, schopnosti a dovednosti tajemné (nadpřirozené) podstaty a skryté účinnosti. Často se achu objevuje ve smyslu "kouzelná moc", kterou disponují nejen bohové a mocní zesnulí, ale také učenci a lékaři. Obsahují ji i posvátné a magické knihy.

9. Složky a projevy ve smrti

Jak již bylo naznačeno výše, znamenala smrt pro Egypťany přerušení života člověka ve všech jeho formách. Ka dokonalo svou oživující funkci a doba života došla naplnění. V okamžiku smrti se od člověka jeho ka odděluje a předchází zesnulého do hrobky, k branám zásvětí, kam teprve musí zemřelý "přijít". Zde ka čeká na svého nositele, není aktivní a odpočívá (eg. hetep). V této době je mrtvé tělo, nad kterým ztratil člověk vládu a moc, převezeno k nabalzamování a prochází složitými fyzickými i magicko-rituálními procesy, které mají jediný cíl - umožnit vstup zemřelého do zásvětí.

Co se však v tomto období děje s bytostí zemřelého? Přijmeme-li egyptskou symboliku slunečního cyklu, pak zesnulý "zapadá" za horizont a začíná svou pouť podsvětím (duatem; místem, jímž prochází slunce během noci). Není ještě v zásvětí, ale v oblasti temnoty, kde musí prokázat, že je schopen a hoden být přijat mezi blažené. V tomto "nočním čase" se odehrává posmrtný soud, který má s konečnou platností vyjevit oprávněnost vstupu do zásvětí. Pokud je u tohoto soudu zemřelý shledán spravedlivým, jsou mu navráceny orgány a smysly nutné k životu - oči, ústa, srdce. Pak může zesnulý, podobně jako slunce za úsvitu, projít novým zrozením do blaženého života v zásvětí. Přechod z tohoto světa do zásvětí se tedy odehrával na několika úrovních současně. To, co prožíval a podstupoval zemřelý při svém putování podsvětím, se na zemi paralelně odráželo v úkonech a ritech přípravy těla, mumifikace, očišťování, pokládání pohřební výbavy, obětování potravin a pohřebních obřadů. Narozdíl od vlastní aktivity v podsvětí byl zesnulý na zemi pouze objektem péče pozůstalých a kněží. Po úspěšném dokončení všech předepsaných pohřebních ritů a výstupu z podsvětí se člověk opět spojil se svým ka, nabyl vládu nad svým tělem, přijal podobu ba a stal se blaženým zesnulým (ach). Vstoupil do zásvětí.

Důležitá otázka, kterou je dobré si položit (s odkazem na egyptské učení o složkách a projevech bytostí), zní: V jaké formě či podobě zemřelý putuje podsvětím? Můžeme vyloučit několik možností. Tělesné procházení podsvětím nepřichází ani v Egyptě v úvahu, a navíc tělo zemřelého právě podstupuje rituální úkony na zemi. Pojmy jako srdce či jméno také pro tento případ nelze použít. Zůstávají nám pouze pojmy ach, ba, ka a stín. Přestože se například texty Knihy mrtvých výslovně zmiňují o tom, že zesnulý "má ka", "je ba", případně i ach, bylo by ukvapené ztotožňovat bytost člověka v podsvětí přímo s ka, ba či ach. Existují dva hlavní důvody, pro které je nutné takto uvažovat. Prvním je skutečnost, že spojení s ka a ba (i přeměna v ach), nejsou samozřejmými událostmi a odehrávají se až v určitém úseku putování do zásvětí. Druhým důvodem je prosté poukázání na texty a ilustrace různých kapitol Knihy mrtvých nebo zobrazení v hrobkách, kde je spodobena bytost zesnulého před ka, vedle ba či stínu, což potvrzuje jejich rozdílnost.

V jaké formě tedy zemřelý prochází podsvětím, pokud se nejedná ani o jednu z jeho složek či projevů? Pravděpodobně jde o bytost zesnulého jako takovou, jeho kompletní osobu. Tato osoba v sobě určitým způsobem obsahuje všechny složky i projevy, a přesto je od nich odlišena (může je potkávat, volat, spojovat se s nimi atd.). Snad se jedná o mrtvého člověka (eg. mut), který již nepatří k žijícím na zemi a ještě ani mezi blažené zesnulé nebo zatracené. Nachází se totiž v kritickém stadiu smrti, mezi dvěma životy (pozemským a zásvětním), podobně jako noční slunce putuje mezi dvěma dny. Pokud mrtvý člověk překoná všechny nástrahy a zkoušky a projde podsvětím, pak vstoupí (zrodí se) do nového života v zásvětí a stane se achem. V opačném případě zůstává mrtvým, který je s konečnou platností zatracen a odsouzen k neexistenci. V egyptských textech z různých období se setkáváme s několikerým pojetím osudu zavržených. Jedná se především o konečnou záhubu (tzv. druhou smrt) či neblahou "existenci" v odloučení od blažených, bohů i řádu maat.

Z egyptského pojetí přechodu člověka z tohoto světa do zásvětí i z výše uvedeného přiblížení jednotlivých pojmů je patrné, že Egypťané nenahlíželi na lidskou (případně božskou) bytost jako na "pouhé" spojení duše a těla. Přestože se chápání tělesných a netělesných složek bytosti v průběhu egyptské historie vyvíjelo a měnilo, vždy si zachovalo několik základních, můžeme říci typických rysů. Jde o přístup k jednotlivým složkám či projevům, které mohly (každá samostatně; pars pro toto) zastupovat člověka v plnosti. Navíc se zdá pravděpodobné, že jak v případě pozemské existence, tak ve stavu posmrtné blaženosti nebyl člověk nikdy vnímán jako jednoduchý součet jednotlivých složek a vždy existoval jakýsi nepojmenovaný střed (jakýsi člověk o sobě), kolem kterého a v němž se ostatní složky a projevy seskupovaly. Nejtypičtější znak však představovala četnost pojmů a termínů, kterými starověcí Egypťané popisovali jednotlivé složky či projevy bytostí. Snad tato mnohost souvisí se způsobem egyptského myšlení. Jednotlivé fenomény byly nahlíženy z různých úhlů současně, přičemž výsledná pojetí (byť protichůdná) byla ve většině případů vnímána jako rovnocenná a ponechána vedle sebe. Tato mnohost přístupů a komplementárních odpovědí navíc šla takříkajíc ruku v ruce s touhou po kontinuální tradici a vazbou na starší myšlenková schémata. Setkáváme se zde s obdobným jevem, který pozorujeme v egyptském způsobu zobrazování postavy. I ty jsou zachyceny z několika úhlů najednou, aby mohly lépe postihnout hlavní rysy a aktivity popisované bytosti. Přestože se nám dnes mohou tato vyobrazení, stejně jako egyptské pojetí "duše" jevit poněkud absurdně a neuměle, odrážejí egyptské vidění světa a snahu o vystižení podstaty jevů.

Doporučená literatura:

Úvodem tohoto přehledu doporučené literatury je nutné uvést nejužívanější překlady primárních pramenů, na které bylo v článku průběžně odkazováno. Jedná se především o Texty pyramid (J. P. ALLEN, P. DE MANUELIAN, The Ancient Egyptian Pyramid Texts, Writings from the Ancient World 23, Leiden: Brill, 2005; R. O. FAULKNER, The Ancient Egyptian Pyramid Texts, 2 vols., Oxford: Oxford University Press, 1969; S. A. B. MERCER, The Pyramid Texts in Translation and Commentary, 4. vols., New York: Longmans, Green and Co., 1952), Texty rakví (R. O. FAULKNER, The Ancient Egyptian Coffin Texts, 3 vols., Warminster: Aris and Philips, 1973-1978), Knihu mrtvých (R.O. FAULKNER, The Ancient Egyptian Book of the Dead, New York: British Museum Press, 1972; E. HORNUNG, Das Totenbuch der Ägypter, Die Bibliothek der Alten Welt, Reihe der Alte Orient, Zürich - München: Artemis, 1979), Průvodce podsvětím (E. HORNUNG, The Ancient Egyptian Books of the Afterlife, Ithaca - London: Cornell University Press, 1999; E. HORNUNG, Ägyptische Unterweltsbücher, Zürich - München 1984; E. HORNUNG, Das Amduat: Die Schrift des Verborgenen Raumes, Ägyptologische Abhandlungen 7, Wiesbaden: Otto Harrassowitz, 1963; E. HORNUNG, Das Buch von den Pforten des Jenseits, 2 Bd., Aegyptiaca Helvetica 7, 8, Geneva: Geneva University, 1979-1984) a mudroslovnou literaturu (M. LICHTHEIM, Ancient Egyptian Literature, Volumes I-III: The New Kingdom, Berkeley - Los Angeles - London: University of California Press, 1975/1976/1980; B. VACHALA, Moudrost starého Egypta, Praha: KPK, 1992).

Základní publikaci v českém prostředí představuje Ilustrovaná encyklopedie starého Egypta (M. VERNER - L. BAREŠ - B. VACHALA, Praha: Academia, 1998), která udává doposud užívané standardy přepisu jmen egyptských panovníků, lokalit a staroegyptských termínů. V egyptologických kruzích je stále používanou a uznávanou pomůckou několikasvazkový Lexikon der Ägyptologie (W. HELCK - E. OTTO (eds.), Wiesbaden: Otto Harrassowitz, od r. 1975).

Také publikace zaměřené na staroegyptské náboženství obecně se problematice složek a projevů lidské bytosti věnují, případně je popisují v kapitolách o posmrtné existenci. Mezi nejdůležitější tituly náleží následující: S. MORENZ, Egyptian Religion, New York: Cornell University Press, 1996 (jedná se nové vydání starší knihy, která však svým zpracováním zůstává stále velice poučná); E. HORNUNG, Der Eine und die Vielen, Darmstadt: Wissenschafliche Buchgesellschaft, 1971; E. HORNUNG, Geist der Pharonenzeit, Müchen: Dtv, 1993 (obě práce Erika Hornunga, především první zmiňovaná, náležejí k základním pramenům studia staroegyptského náboženství a kultury); H. BONNET, Reallexikon der ägyptischen Religionsgeschichte (= RÄRG), Berlin: Walter de Gruyter, 1952 (jde o starší abecedně řazený lexikon pojmů a termínů spjatých s náboženstvím starého Egypta); W. K. SIMPSON (ed.), Religion and Philosophy in Ancient Egypt, Yale Egyptological Studies (= YES) 3, New Haven: Yale University, 1989 (velice podnětný sborník sestavený z příspěvků největších odborníků na danou problematiku); D. B. REDFORD (ed.), The Ancient Gods Speak: A Guide to Egyptian Religion, Oxford: Oxford University Press, 2002 (kvalitní lexikon témat a pojmů staroegyptského náboženství). Publikace K.KOCHA Geschichte der ägyptischen Religion: Von den Pyramiden bis zu den Mysterien der Isis (Berlin: W. Kohlhammer, 1993) nepřináší sice mnoho nových teorií a názorů, zato je však dobrým a kvalitně uspořádaným přehledem o jednotlivých aspektech staroegyptského náboženství. Kniha F. LEXY s názvem Staroegyptské čarodějnictví (Praha: Anomal, 1996) byla poprvé vydána již v roce 1923, přesto i dnes předkládá čtenáři (zvláště ve své obecné části) velice zajímavý a kvalitně zpracovaný úvod do studia problematiky staroegyptské magie. Poslední z řady knih zaměřených na staroegyptské náboženství obecně je aktuální abecedně řazený lexikon staroegyptských božstev (J. JANÁK, Brána nebes - bohové a démoni starého Egypta, Praha: Libri, 2005).

Následující tři tituly představují kvalitní úvod k egyptskému pojetí smrti, pohřbívání a vzkříšení: J. ASSMANN, Tod und Jenseits im alten Ägypten, München: Beck, 2001; J.H. TAYLOR, Death and the Afterlife in Ancient Egypt, London: The British Museum Press, 2001; S. QUIRKE - W. FORMAN, Posmrtný život na Nilu, London: Opus Publishing, 1996. První z těchto knih se zaměřuje především na textové doklady, druhá se zabývá zvláště amulety, rakvemi, pohřební výbavou atp. a poslední jmenovaná publikace přináší obecný, populárně laděný úvod k celému tématu.

Nakonec uveďme odborné publikace zaměřené na staroegyptské pojmy ka a ach: B. GEORGE, Zu den altägyptischen Vorstelungen von Schatten als Seele, Bonn: R.Habelt, 1970; U. SCHWEITZER, Das Wesen des Ka im Diesseits und Jenseits der alten Ägypter, Ägyptologische Forschungen 19, Glückstadt: J. Augustin, 1956; U. GREVEN, Der Ka in Theologie und Königskult der Ägypter des Alten Reiches, Ägyptologische Forschungen 17, Glückstadt: J. Augustin, 1952; G. ENGLUND, Akh - une notion religieuse dans l´Egypte pharaonique, Acta Universitatis Upsaliensis, BOREAS, Uppsala Studies in Ancient Mediterranean and Near Eastern Civilizations 11, Uppsala, 1978.