Jean Liedloffová: Koncept kontinua<br> <span class='sub-title'>Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti</span>
Jean Liedloffová: Koncept kontinua<br> <span class='sub-title'>Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti</span>

Jean Liedloffová
Koncept kontinua
Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti

1. vyd. 2007, ISBN 978-80-86685-79-3, vázaná, 176 str.

doporučená cena: 198 Kč
naše cena
: 158
ušetříte: 40
SLEVA: 20 %
Obsah stránky:
Anotace | O autorce | O rodičovských skupinách | Obsah knihy | O dítěti ve středu pozornosti a o liberálních rodičích | Kap. 2. Koncept kontinua | Kap. 3. Počátek života (část 1) | Kap. 3. Počátek života (část 2)

Kap. 3. Počátek života (část 1)

Malému lidskému tvoru je už během jeho pobytu v děloze dovoleno projít si vývojovými stupni svých předchůdců, od jednobuněčných organismů přes obojživelníky až k homo sapiens připravenému k porodu. A celou dobu nezažívá nic, na co by ho nitroděložní zážitky jeho předků nepřipravily. Je vyživován, je v teple a je přesně tak namačkaný jako embrya lovců a sběračů.

Zvuky, které slyší, se moc neliší od zvuků, na které byli zvyklí jeho předchůdci, tedy pokud jeho matka nežije u letiště pro nadzvuková letadla, nenavštěvuje hlasité diskotéky či neřídí nákladní automobil. Slyší tlukot jejího srdce a její hlas i hlasy ostatních lidí a zvířat. Slyší zvuky zažívacího systému, chrápání, smích, zpěv, kašel a podobně, ale ty jej neruší, protože byly normální po miliony let, kdy jeho předci slýchali podobné zvuky, podobně nahlas, podobně nečekaně. Díky jejich zážitkům zárodek tyto zvuky, mačkání a náhlé pohyby očekává - tvoří součást těch zážitků, které potřebuje, aby dokončil svůj prenatální vývoj.

Při porodu je už miminko ve své bublině naprostého bezpečí vyvinuto do takové míry, že se může vynořit a pokračovat ve svém životě v daleko méně chráněném světě venku. Tento šok je během následujících dnů, týdnů a měsíců postupně absorbován různými mechanismy: vysoká hladina gamaglobulinu chrání proti infekci a postupně se snižuje, aby se mohl začít vyvíjet vlastní imunitní systém; částečná slepota po odeznění porodního šoku postupně ustupuje plnému vidění; obecný program vývoje, jako jsou reflexy, oběhový systém a sluch, v mnoha ohledech navazuje na stav před porodem. Mezi další mechanismy, které porodní šok vyrovnávají, patří i postupné zapojování jednotlivých částí mozku.

V okamžiku porodu dochází k radikálním změnám: prostředí se mění z mokrého na suché, teplota se snižuje, zvuky už nejsou tlumené, přísun vzduchu je závislý na vlastním dýchání, hlavička už se nenachází pod úrovní těla, ale je s ním buď v rovině, nebo dokonce nad ním. Ale novorozenec umí tyto změny přijmout s úžasnou duševní vyrovnaností stejně tak jako všechny vjemy z přirozeného porodu. Tak jej nepřekvapuje ani vlastní hlas, který najednou tak hlasitě rezonuje v hlavě. Předtím ho ještě nikdy neslyšel. Avšak jeho kontinuum, činitele, které vytvářejí jeho schopnost bát se a rozlišovat mezi tím, čeho se bát a co je normální, hlas očekávaly. Když jeho předci vyvinuli hlas, vyvinuli i síť stabilizujících schopností, aby byl vstup hlasu do kontinua hladký. Tak jako se hlas vyvíjel v rámci celé evoluce druhu (z jedné formy na druhou) a procházel variacemi, aby vyhovoval čím dál tím komplikovanějším organismům, bylo vyvinuto i více prostředků, jak jej udržet v rovnováze s vlastním Já a se společností, ve které měl být používán. Naladil se na něj sluch, přizpůsobily se reflexy, a novorozencova očekávání zahrnují zvuk hlasu mezi ta "překvapení" prvních zážitků mimo mateřské lůno.

V prvním období po porodu je novorozenec jeden velký vjem. Celé jeho vědomí sestává z vjemů. Nemá schopnost myslet ve smyslu rozumovém, vědomé paměti, uvažování či úsudku. Možná bychom mohli říct, že je tak vědomý, jako je vnímající. Ve spánku si je vědom svého stavu blaha, podobně jako dospělý, který je zvyklý spát s partnerem, vnímá, zda je partner přítomen či není. Když bdí, je si daleko více vědom svého stavu, ale takovým způsobem, který bychom u dospělého nazývali stále ještě podprahovým. V obou stavech je ve svém prožívání zranitelnější než dospělý, protože nemá žádné předchozí zkušenosti, podle kterých by mohl své dojmy hodnotit.

Nedostatek smyslu pro plynutí času není pro miminko v děloze či v náručí nevýhodou. Cítí se prostě "správně". Ale pro miminko, které není v náručí, je neschopnost zmírnit alespoň část svého utrpení pomocí naděje (která jak známo staví na smyslu pro čas) tou nejkrutější součástí jeho údělu. Jeho pláč proto vůbec nemůže obsahovat naději, i když funguje jako signál, který má úlevu přinést. Později, jak ubíhají týdny a měsíce a novorozenec si více uvědomuje, je schopen naději matně cítit, a pláč se stává úkonem spojeným s výsledkem, buď negativním, nebo pozitivním. Dlouhé hodiny čekání však nejsou na počátcích vývoje smyslu pro vnímání času ulehčeny. Nedostatek předchozí zkušenosti způsobuje, že se novorozenci ve stavu touhy zdá čas nepřijatelně dlouhý.

Dokonce i později, ve věku pěti let, je slib - jako např. kolo na Vánoce - učiněný v srpnu podobně uspokojivý jako slib žádný. V deseti letech už se čas díky zkušenostem poskládal dohromady tak, že je dítě docela dobře schopné počkat si na něco den, na něco jiného i týden, a na něco speciálního i měsíc. Ale rok je pořád ještě bez významu, pokud se jedná o ukojení touhy. Současnost si pro dítě udržuje kvalitu absolutna. Je potřeba ještě mnoha událostí, aby současnost mohla být nahlížena v kontextu časové osy a osobního hodnotového žebříčku. Teprve ve věku kolem čtyřiceti padesáti let má většina lidí nějaký smysl pro perspektivu dne či měsíce v kontextu celého života. Ale jen několik málo guruů a pár osmdesátníků je schopno ocenit vztah momentu či života vůči věčnosti (tím, že si uvědomují, jak irelevantní je svévolný koncept času).

Novorozenec (tak jako guru) žije ve věčném Teď. Novorozenec v náručí (tak jako guru) je ve stavu blaha. Novorozenec nenošený žije ve stavu touhy, v pustině prázdného vesmíru. Jeho očekávání se míchají s aktuálním stavem a vrozená, dědičná očekávání jsou překrývána (ne změněna či zaměněna) těmi, která mají základ ve vlastním prožívání. Míra, do níž se tyto dva druhy očekávání liší, udává vzdálenost, která bude dělit novorozence od jeho vrozeného potenciálu blaha.

Tyto dvě skupiny očekávání si vůbec nejsou podobné. Evolucí vyvinutá očekávání se pohybují v rovině jistot, dokud nejsou zrazeny, ta naučená, která se od nich odklánějí, mají negativní charakter desiluze a projevují se jako pochybnosti, podezření, strach být zraněn dalšími zážitky, a poškozením nejméně vratným - rezignací.

Všechny tyto reakce jsou ochranou funkčního kontinua, ale rezignace coby projev nejzazší beznaděje slouží k znecitlivění původních očekávání (než se vyskytnou podmínky, ve kterých může posloupnost očekávání a jejich naplňování pokračovat).

Vývojová linie se zastaví v bodě, kde její specifické požadavky zážitků přestávají být uspokojeny. Některé linie se zastaví už v novorozeneckém věku, některé později v dětství, některé pokračují ve vývoji i v dospělosti - tak jak jsou evolucí předurčeny. U deprivovaných jedinců mohou vedle sebe existovat aspekty emocionálních, intelektuálních a fyzických dovedností na velice nesourodých stupních zralosti. Všechny tyto vývojové linie, zakrnělé či vyzrálé, pokračují společně tak, jak jsou. Každá čeká na zážitky, které mohou naplnit její potřeby, nic jiného její vývoj neumožní. Naše blaho je závislé na tom, jak a kde bylo jejich fungování omezeno.

Při porodu tedy dochází k šokům, které nešokují. Jednak je novorozenec očekává (a chyběly by mu), jednak se nedějí všechny zároveň. Na porod by se nemělo nahlížet jako na mezník, kdy se na konci montážní linky rodí naprosto vyvinuté miminko. Něco už se zrodilo během života v děloze, něco začne fungovat až později. Miminko, které právě opustilo dělohu, kde byla všechna jeho očekávání naplňována, očekává, ne - ono si je jisté - že jeho další požadavky budou naplňovány stejně tak.

A co se děje dál? Po desítky milionů generací dochází k závažnému přechodu z naprosto živoucího prostředí uvnitř matčina těla do prostředí, které už tak živoucí není. Novorozencova těla se ze všech stran dotýká neživý, cizí vzduch. Ale i na to je připraven - matčino vše dávající tělo je přece blízko. A od těch dob, co člověk chodí vzpřímeně a může používat ruce, je blízko i ochranná náruč. To je přesně to místo, které novorozenec očekává. Cítí, že přesně tam patří. To, co prožívá, když je v náručí, je přijatelné pro jeho kontinuum, naplňuje to jeho současné potřeby a správně to přispívá k jeho vývoji.

Způsob jeho vnímání se velice liší od toho, jak bude jednou vypadat. Neumí zařadit své dojmy z toho, co je. Buď je to "správně", nebo není. Požadavky jsou v tomto raném stadiu velice přesné. Už jsme zmínili, že miminko neumí doufat v lepší časy, pokud je mu něco nepříjemné. Když maminka odchází, neví, že za chvilku zase přijde. Celý svět je najednou špatně. Vzniklá situace je nepřijatelná. Miminko slyší a přijímá vlastní pláč. Maminka ten zvuk i jeho význam zná odnepaměti a stejně tak každé dítě či dospělý, kteří jsou v doslechu, ale miminko jeho význam nezná. Cítí pouze, že je to nějakým způsobem pozitivní akce, kterou lze uvést věci na správnou míru. Tento pocit ale pomine, pokud necháte miminko plakat moc dlouho. Když nedojde k reakci, kterou má pláč vyvolat, nastává pro miminko totální pustina bez času a bez naděje. Když nakonec maminka přece jen přijde, je najednou všechno v nejlepším pořádku. Vědomí, že byla pryč, zmizelo, miminko ani neví, že plakalo. Je znovu napojeno na svou čáru života a jeho okolí odpovídá jeho očekávání. V situacích, které se neshodují s kontinuem správných zážitků, nemá miminko nic, co by mohlo použít k růstu. Touží po očekávaných zážitcích. Jeho evoluční předci nazažili situace, které by jej mohly připravit na to být sám, ve dne nebo v noci, nebo na něco tak nepříjemného, jako je plakat a být sám. Kojenec v náručí neustále zažívá, že je "správně", dobrý a vítaný. Pocit, že je všechno v naprostém pořádku, je základem identity každého živého tvora.. Bez tohoto přesvědčení je každá lidská bytost kteréhokoliv věku ochromená nedostatkem sebedůvěry, nedostatkem smyslu pro sebe sama, nedostatkem spontánnosti, nedostatkem laskavosti. Všechna miminka jsou dobrá. Uvědomit si to však mohou jen odrazem, podle toho, jak s nimi zacházíme. Není jiného udržitelného způsobu, jak si lidský tvor vytvoří obrázek sám o sobě. Žádný jiný druh cítění nelze použít pro základ blaha. "Správnost" je základem vnímání sama sebe daného pro jedince našeho druhu. Chování, které není podmíněno základním pocitem vlastní "správnosti", nebude odpovídat chování, ke kterému jsme evolucí vyvinuti, a bude tudíž mrhat miliony let zdokonalování. Nemůže být ani vhodné pro žádný z našich vztahů jak k sobě samému, tak k okolí. Člověk bez vědomí, že je "správně", nemá cit pro to, na kolik pohodlí, lásky, pomoci, bezpečí, přátelství, věcí, spokojenosti a radosti si může dělat nároky. Člověk bez tohoto citu často vnímá, že tam, kde by ten pocit měl být, je prázdno.

Život mnoha lidí uplyne hledáním důkazu, že člověk vůbec žije. Automobiloví závodníci, horolezci, váleční hrdinové a jiní dobrodruzi, kteří rádi koketují se smrtí, se často jen pokoušejí zakusit pocit, že jsou živí, tím, že svůj pocit srovnávají s nejzazším protikladem života. Ale pud sebezáchovy může jen matně a krátkodobě simulovat ten pevný, teplý proud vědomí vlastního Já.

Miminka a malé děti musí být neodolatelně milé. Bez toho by neměly nic, co by vyrovnávalo jejich nedostatky: to, že jsou malé, slabé, pomalé, bezbranné, nezkušené a závislé na rodině. Jejich roztomilost je způsobem, jak předejít nutnosti soutěžit o pozornost, a přitahuje tu pomoc, kterou potřebují.

Mateřskou roli, jediný vhodný vztah k novorozenci, instinktivně přebírají otcové, ostatní děti a každý, kdo se o novorozence třeba jen krátce stará. Miminko nerozlišuje mezi pohlavím či věkovými kategoriemi.

Nedůležitost pohlaví pro mateřskou roli demonstrovali odborníci na jedné francouzské psychiatrické klinice. Ženy lékařky byly pro pacienty otcovskou postavou, muži ošetřovatelé, kteří o pacienty každý den pečovali, se stali stejně uspokojivými mateřskými postavami. (To je jednou z věcí, které náš intelekt najednou objeví, přestože tak člověk instinktivně jednal po několik milionů let.)

K miminku tedy existuje jediný správný vztah a v nás se nachází celá řada odpovědí na jeho signály. Každý z nás, muž či žena, malý či velký, má neustále přístup k podrobným informacím vztahujícím se k péči o dítě. Až později, a tím mám na mysli teprve před několika tisíci let, jsme dovolili intelektu, aby se nemotorně pokoušel vměšovat do této velice citlivé záležitosti. Prohřešili jsme se tak proti naší vrozené schopnosti tak hluboce, že už o ní ani nevíme.

V "civilizovaných" zemích je standardním postupem koupit si knihu péče o dítě už v těhotenství. V současnosti může být módou nechat miminko plakat, až to zlomí jeho srdce a miminko to vzdá, znecitliví a je z něj miminko "hodné". Nebo je módou vzít si miminko do náruče, když se mamince chce a nemá zrovna na práci nic jiného. Nebo jak tvrdí jeden moderní směr: ponechat miminko v citovém vakuu, nedotčené, až na nejnutnější kontakt, a ani potom neukázat žádný výraz v tváři, žádnou radost, žádný úsměv, obdiv, jen prázdný pohled. Ať je to cokoliv, mladé maminky to čtou a řídí se podle toho, bez důvěry ve vlastní vrozené schopnosti, bez důvěry v "motivy" miminka, které neustále dává jasné signály. Miminka se stala jakýmsi druhem nepřítele, kterého matka musí zdolat. Pláč se musí ignorovat, aby se miminku ukázalo, kdo je tu pánem. Základem vzájemného vztahu je snaha přizpůsobit miminko potřebám matky. Když chování miminka způsobuje "práci" nebo "plýtvání" časem či jiné nepohodlí, projeví se mu nespokojenost, nesouhlas nebo jiný znak odmítání lásky. Panuje názor, že uspokojováním potřeb miminka ho rozmazlíme, a pokud jeho potřeby potlačíme, pomůžeme miminku socializovat se. Ve skutečnosti dosáhneme v obou případech opačného efektu.

Období těsně po porodu je nejpůsobivější částí mimoděložního života. To, s čím se dítě setká, je to, co bude celý život považovat za normální. Všechny pozdější vjemy mohou jen více či méně zmírnit první dojem z té doby, kdy dítě nemělo žádné jiné informace z vnějšího světa. Jeho očekávání je tak nepřizpůsobivé jako nikdy poté. Rozdíl mezi vše dávajícím prostředím v děloze a místem v náručí je obrovský, ale dítě na tento velký skok přichází připraveno.

Na co ale připraveno nebylo, je jakýkoliv větší skok, ať už skok do ničeho, ne-života, do košíčku vystlaného látkou či do pojízdné postýlky z plexiskla, bez pohybu, bez zvuku, vůně či pocitu života. Násilné přetržení kontinua matka-dítě, které se vytvářelo během vývoje v děloze, může zcela pochopitelně způsobit depresi matky stejně tak jako utrpení novorozence.

Každý koneček nervů jeho čerstvě obnažené kůže dychtí po očekávaném objetí, celé jeho bytí, podstata toho, čím je, touží po náruči. Po miliony let maminky miminko od okamžiku porodu objímaly. To, že miminka v několika stovkách minulých generací byla o tento nade vše důležitý zážitek ochuzena, nic nemění na očekávání každého nového miminka, že ONO určitě na správném místě bude. Když se naši předci ještě pohybovali po všech čtyřech a měli chlupy, bylo to miminko, které se drželo srsti a udržovalo tak spojení matka - dítě. Závisel na tom jeho život. Jak jsme postupně ochlupení ztratili a postavili se na zadní končetiny, což matce uvolnilo ruce, stalo se udržování tohoto spojení její úlohou. Miminko má niternou potřebu být v náručí a nic na tom nemění fakt, že se v poslední době na některých místech světa prohlašuje, že to není matčina zodpovědnost, že si může vybrat, jestli miminko nosit bude nebo ne.

Matka sama je ochuzena o drahocennou část svých vlastních očekávaných zážitků, potěšení, které by ji podporovalo v tom, aby se i nadále chovala tak, jak je to pro ni i pro miminko nejlepší.

Během fáze "v náručí" se stav vědomí novorozence výrazně mění. Na počátku se podobá spíš ostatním živočichům než dospělému člověku, krok za krokem, jak se vyvíjí jeho centrální nervová soustava, se stává více a více vlastním homo sapiens. Zážitky ho nedojímají prostě více nebo méně, ale kombinovaně, tak jak se jeho schopnosti rozvíjejí co do počtu i co do zřetelnosti. Části novorozenecké psychologické struktury, které se upevnily nejdříve, jsou z celého života nejvíce utvářející. To, co novorozenec cítí, ještě než je schopen myslet, rozhoduje o tom, co si bude myslet, až bude myšlení schopen.

Pokud se cítí bezpečně, chtěný a "doma" uprostřed dění, ještě než začne myslet, jeho pohled na pozdější zážitky se bude lišit od pohledu miminka, které se cítilo nevítáno, nestimulováno zážitky a zvyklo si na život ve stavu potřeby, i kdyby měli naprosto shodné pozdější zážitky.

Novorozenec nejdřív pouze bere na vědomí - neumí uvažovat. Se svým okolím se seznamuje pomocí asociací. Na samém počátku, kdy mu smysly zprostředkovávají první poporodní vjemy, je absolutno, nezařazený dojem o stavu věcí, bez vztahu k čemukoliv, jen k vrozeným očekáváním novorozence, a samozřejmě i bez vztahu k plynutí času. Kdyby totiž kontinuum plynutí času zahrnovalo, šok nových událostí by byl pro nový organismus nepřijatelný. Na schopnosti novorozence věnovat pozornost dění kolem sebe je pozoruhodný rozdíl mezi tím, co cítí, a tím, čemu z jeho předcházejících zkušeností se to podobá. Poznávat svět pomocí asociování znamená, že dítě nejprve pojímá všechno neznámé jako celek, aniž si něčeho z toho "všímá". Pozornost věnuje pouze podobným, ale částečně se lišícím pozdějším událostem, takže svět poznává nejdříve zhruba a potom ve stále jemnějších detailech.

V tomto ohledu je homo sapiens mezi zvířaty jedinečný. Jeho očekáváním je najít vhodné prostředí, poznávat je stále dokonaleji, a podle toho stále efektivněji postupovat. Ostatní primáti se přizpůsobují do různé míry některým z okolností, které je potkávají, ale jinak jsou zvířata uzpůsobená tak, aby se chovala podle vrozených instinktů.

Veliké mládě mravenečníka, které jsem dostala, když mu byly čtyři dny, šťastně rostlo v lidské společnosti a všechny nás jednoznačně považovalo za mravenečníky. Očekávalo, že se tak budeme i chovat - skákat a zápasit s ním, tak jako to mravenečníci dělají. Ode mě coby od své matky očekávalo, že s ním budu ve spojení, a jak jeho sebedůvěra rostla, i ve spojení na větší vzdálenost; že ho budu nejdřív nosit a potom mu dovolím, aby se lísalo a olizovalo mi prsty na nohou vždycky, když cítí potřebu; že mu budu dělat společnost při jídle a že přijdu, když mě bude volat, protože se ztratilo z pachového dosahu. Koně a psy ale považovalo za nepřátele, ne za příslušníky vlastního druhu.

Chlupatá opička, kterou jsem taky vychovala od miminka, si ale zřejmě myslela, že je člověk. Ke psům - i k velkým - se chovala povýšeně, a byla známá tím, že si ve společnosti sedících osob sedla na židli, a psi, obalamuceni jejím povýšeným chováním, jí leželi důvěrně u nohou (a to byli psi, kteří dokázali uhnat kočku dvakrát tak velkou jako ta opička). Naučila se slušnému stolování a asi po roce pozorování se naučila otevírat dveře: vylezla si na futra a potom otáčela knoflíkem proti směru hodinových ručiček a zároveň táhla k sobě.

Její vzorce chování tedy zahrnovaly daleko větší přizpůsobivost a větší míru očekávání učit se z osobních zkušeností než vzorce mravenečníka - jeho chování bylo dáno výhradně vrozenými instinkty.

Člověk je ještě přizpůsobivější a může se vyrovnat s obměnami svého prostředí, které by méně důmyslný druh vyhladily. Pokud má problém, může si vybrat z široké škály reakcí. Opice má relativně omezený prostor, v rámci kterého může na podnět reagovat. Mravenečník nemá volbu žádnou, a proto je svým způsobem neomylný. Z hlediska kontinua může opice udělat pár chyb, ale člověk je díky možnosti volby velice zranitelný.

Jak se rozšiřovaly možnosti lidského chování, a tím pádem i chybování, rozvinula se i schopnost lidského kontinua volit správně: pokud je dán ten druh zážitků, který je potřebný pro správnou volbu, a takové prostředí, kde se lze ve správné volbě procvičovat, pak může člověk volit skoro tak bezchybně jako mravenečník.

Lidské děti vychované zvířaty ukazují dokonce ještě zjevněji, jak je správné prostředí důležité pro dosažení evolucí vyvinutých druhových očekávání.

Z mnoha dokumentovaných případů je snad nejlépe popsán příběh Amaly a její sestry Kamaly, které byly v indické džungli vychovány vlky. Když byly nalezeny a umístěny v sirotčinci, reverend Singh s paní se je pokoušeli vzdělávat, aby mohly žít v lidské společnosti. Většina jejich úsilí skončila neúspěchem, nebo nanejvýš malým úspěchem. Dívkám se dařilo velice špatně, ležely nahé v pozici vlků v rohu svých pokojů. V noci začaly být aktivní a vyly, aby na sebe upozornily zbytek své staré vlčí smečky. Po dlouhodobém nácviku se Kamala naučila chodit po dvou, utíkat ale uměla jen po čtyřech. Nějakou dobu dívky odmítaly nosit oblečení nebo jíst vařené jídlo, dávaly přednost syrovému masu a mršinám. Kamala se naučila padesát slov. V sedmnácti letech zemřela. Její mentální věk tou dobou odpovídal asi třem a půl letům podle lidských norem.

Schopnost adaptovat se na podmínky nevhodné pro vlastní druh je daleko větší u dětí, které vyrostly mezi zvířaty, než schopnost zvířat adaptovat se na lidské podmínky. Ale brzká úmrtí většiny těchto dětí, utrpení, které si prožily v zajetí, a jejich neschopnost navršit lidskou kulturu na svou vytvořenou a upevněnou kulturu zvířecí, ukazují, do jaké hloubky se jednou naučená kultura stává součástí přirozenosti lidského jedince. Očekávání, že bude jedinec součástí kultury, je výsledkem naší evoluce, a způsoby chování, kterých se toto očekávání chopí, jsou po asimilaci tak nedílnou součástí naší osobnosti jako vrozené instinkty u ostatních živočišných druhů. Děti džungle tedy coby lidé podléhají daleko více vlastním zážitkům než jakékoliv jiné zvíře, a proto mají tak důkladně rozvinuté chování jiných zvířat. Při změně prostředí pak vykazují daleko větší stres, než by tomu bylo u zvířat. Jejich zvířecí kultura je totiž upevněna vrozenými (neovlivnitelnými) vzorci chování daleko více.

Nízký mentální věk Kamaly je nevýznamným faktem, pokud na něj nahlížíme izolovaně. Pokud se na něj podíváme jako na součást kontinua tvora, který se narodil jako člověk a vyrostl jako vlk, mohl by velice dobře reprezentovat optimální využití dobrého rozumu za daných okolností. Její ostatní schopnosti byly úžasné: její hbitost na všech čtyřech, čich (byla schopná ucítit maso na 70 metrů), noční vidění, rychlost či přizpůsobivost změnám teplot. Určitě byl nadprůměrný i její úsudek během lovu a smysl pro orientaci, vždyť jí umožnily přežít jako vlk. Celkově jí její kontinuum posloužilo dobře. Ze svého potenciálu vyvinula to, co potřebovala pro svůj způsob života. Je zanedbatelné, že nemohla vrátit svůj vývoj zpět a nahradit ho něčím naprosto jiným. Neexistuje důvod, proč by měl být nějaký tvor schopný přizpůsobit se tak nepravděpodobné nutnosti. Stejně tak nelze od dospělého člověka očekávat, že by se úspěšně přizpůsobil jinému zvířeti, pokud už je adaptován na lidskou společnost.

Učení je od počátku procesem selektivním. Vždy se vztahuje k tomu, co je známo o životě, který nás čeká. Umožňuje to asociativní proces. Tak jako rádio, které se nastaví, aby přijímalo jen vybrané vlnové délky (na přijímači, který je schopen přijímat daleko více rozdílných vlnových délek), začíná psychobiologický receptor s ohromným potenciálem a brzy se nastaví do požadovaného rozsahu. Optimální rozsah viditelnosti je pro způsob života většiny lidí limitován denním světlem a částí nočního vidění, a barevným spektrem od červené po fialovou. Věci, které jsou hodně malé či hodně vzdálené, nevnímáme. V rámci našeho rozsahu můžeme ostře vidět jen omezený počet věcí. Ve střední vzdálenosti, kde je pro nás užitečné vidět, co se děje na všech stranách, je vidění ostré. Když se ale z dálky blíží někdo nebo něco zajímavého, periferní vidění se zatemní, než je objekt blíž. Ani pak však zrak nevidí ostře celé okolí ve střední vzdálenosti. Pozornost se daleko účinněji a bez rozptylování zaměřuje jen na daný blízký předmět. Jeho okolí nemůže být viděno stejně ostře. Nápor na smysly by byl tak velký, že by se mozek nemohl na daný předmět nebo na jeden aspekt tohoto předmětu koncentrovat. Jen tak totiž může dosáhnout optimálních výsledků. Rozsah viditelnosti jednotlivce se navíc vybírá z evolucí vyvinuté škály podle dané kultury.

O dětech vychovaných vlky se uvádí, že mají vynikající noční vidění. Ale i Yequáni jsou schopni rozpoznat ve stínech, které tvoří hradbu džungle, obrysy malého ptáčka tam, kde my bychom viděli pouze listy, i kdyby nám na něj ukazovali prstem. Jsou schopni uvidět rybu uprostřed zpěněné vody v peřejích, taktéž neviditelnou pro naše oči, i když se snažíme co nejvíce soustředit.

Sluch je také selektivní. Omezuje se na to, co naše kultura považuje za relevantní, zbytek vypouští. Sluchový mechanismus sám o sobě je schopný slyšet daleko víc, než si uvědomujeme. Všichni jihoameričtí indiáni, které jsem znala, byli zvyklí naslouchat v džungli jak nebezpečí, tak zvěři, která se mohla skrývat zraku vzdálená pouze několik metrů. Uměli zaslechnout blížící se motorový člun či letadlo dlouho před námi.

Jejich rozsah slouží jejich potřebám. A náš slouží lépe našim potřebám - vypouští to, co je pro naše životy většinou jen bezvýznamným hlukem. V naší kultuře není důvod, proč by nás například v noci mělo budit chrochtání vzdálené dvě stě metrů - spíš by nás to rušilo.

Nervová soustava funguje coby editor, bez něhož by byl náš mozek zaplaven netříděnými vjemy. Pozornost vůči zvukům lze vypínat a zapínat - ne pomocí vůle, ale podle předběžné úpravy tohoto editovacího mechanismu. Některé slyšitelné zvuky nikdy vědomě neslyšíme. Ačkoliv náš sluchový aparát nelze vypnout, zůstanou podprahové od dětství až do smrti. Veřejná hypnóza využívá klasickou demonstraci. Hypnotizér nařídí subjektu, aby slyšel šeptání ve vzdálenosti, která se jeví jako nemožná. Svým výběrem tak nahrazuje normální rozsah subjektu. Úspěšně se mu daří vytvořit iluzi, že jeho sluch zlepšil. Přitom jen aktivuje selekci zvuků na nezvyklém konci rozsahu slyšitelnosti.

Podobně i síly nazývané nadpřirozené či magické. Jsou to často jen ty, které náš nervový systém (na příkaz kontinua) vyřazuje z rozsahu našich schopností jako nevhodné. Různými praktikami lze dosáhnout toho, že je nervový systém opět zařadí do svého rozsahu. Může k tomu však dojít i v situaci ohrožení, jako například u desetiletého chlapce, který zvedl strom, pod kterým ležel jeho zavalený bratr, a teprve pak běžel pro pomoc. Později se ukázalo, že je zapotřebí tucet chlapů, aby ten strom, který hoch v extrémním emocionálním stavu zvedl sám, posunulo. Příhod tohoto druhu je mnoho. Síly, které popisují, jsou spuštěny jen za zvláštních okolností.

Zajímavými výjimkami z tohoto pravidla jsou osoby, jejichž výběrový mechanismus byl nějakým způsobem přechodně nebo trvale poškozen, tzv. jasnovidci. Nechci tvrdit, že vím, jak to funguje, ale někteří lidé jsou schopni vidět pod zemí vodu či kovy. Jiní vidí lidskou auru. Peter Hurkos se stal jasnozřivcem, když spadl z žebříku a poranil si hlavu. Dvě z mých známých se mi důvěrně svěřily se svou strach nahánějící schopností vidět do budoucnosti. Stalo se jim to, když byly na pokraji nervového zhroucení. Příběhy mi vyprávěly zvlášť a navzájem se neznaly, ale obě byly několik dnů po jasnozřivé události hospitalizovány. A jasnovidnost se pak už neopakovala. Pokud jsou normální hranice lidského vnímání překročeny, stává se to obvykle v situacích, kdy emoční napětí dosahuje své tolerance. Při nehodách, kdy je oběť bez varování konfrontována s hrozbou vlastní smrti, kdy kontinuum nemělo šanci danou osobu na vzniklou situaci připravit, a ta ve své bezmocnosti vztahuje ruce ke své matce nebo k tomu, kdo se na dané mateřské pozici nachází, často matka obdrží poselství, bez ohledu na vzdálenost. Tato situace se stává dost často, takže většina z nás už o takových případech slyšela.

Předtucha funguje opačně: neznámá událost, která hrozí extrémními následky, se může nabourat do vědomí naprosto klidné osoby, a to buď ve snu, nebo i v bdělém stavu. Velké části předtuch jsou opominuty díky přesvědčení "nevěřit na takové věci". Vágní prohlášení jako: "Já to tušil, že nemám chodit," je obvykle jediné uznání předtuchy, která byla převálcována jinými vlivy.

Jakým způsobem mohou být vnímány události, které se ještě nestaly, o tom nemám tušení. Ale minulé a současné události, o kterých víme mimosmyslově, jsou stejně tak záhadné. A mnoho dalších způsobů komunikace, jako např. signály vydávané nedávno objevenými chemickými látkami, které vedou zvířata ke specifickému chování a naprosto přesně řídí tažné ptáky, je stejně tak mimo naše chápání.

Vědomí není tím, čím se samo sobě jeví, ani nemá přístup k tajemstvím programování kontinua, kterému má sloužit, protože k tomu bylo vyvinuto. Hlavním cílem základního principu kontinua je vytvořit z nekompetentního mistra kompetentního sluhu. Pokud se rozum správně používá, může mít neocenitelný přínos. Pochopením, klasifikací a srovnáváním vztahů a charakteristik zvířat, rostlin, minerálů a událostí, se kterými se setkává, je schopen vytvořit, ukládat a předávat ohromné množství informací, které nám zprostředkovávají okolí způsobem mnohem obsáhlejším a přizpůsobivějším, než jak je to možné u zvířat. To snižuje zranitelnost člověka vůči změnám okolí. Má k dispozici více variant, jak reagovat na své okolí, a jeho pozice je tak stabilnější.

Pokud není narušena přirozená rovnováha, je rozum schopen sloužit jako ochránce kontinua. Uvědomuje si totiž jeho vedení a jedná podle něj. Zvyšuje tak kvalitu služeb v zájmu jedince a druhu - úsudkem, založeným na zkušenostech osobních i na sdílených zkušenostech druhých, a schopností pomocí indukce a dedukce slučovat myšlenky a vzpomínky do nekonečného množství užitečných kombinací.

Rozum, který je v harmonii s plně rozvinutým a spolehlivě fungujícím kontinuem a který se rozhodne seznámit se se všemi aspekty botaniky, může nasát pěkné množství informací. Zprávy od osob, které studovaly mnoho primitivních kultur, ukazují, že všichni (muž, žena i dítě) v každé této společnosti mají v hlavě uložený vysoce detailní katalog názvů a charakteristik stovek či tisíců rostlin.

Badatel E. Smith-Bowen o jednom takovém africkém kmeni a ohromných botanických znalostech, které má každý jeho člen, říká: "Nikdo z nich by nevěřil, že já nejsem schopen vědět tolik co oni, ani kdybych se snažil."

Nechci tím říct, že jsou divoši dědičně inteligentnější než my, ale jsem přesvědčena, že přirozený potenciál rozumu může být oslaben vlivem poškozené osobnosti.

Mozek spokojeného člověka si může zapamatovat neuvěřitelné množství informací a udržet je v paměti k pozdějšímu použití, pokud to daná společnost očekává. Dokonce i civilizovaní analfabeti, kteří nespoléhají na ukládání informací v knihách jako my, mají lépe vyvinutou paměť. Ta by ale mohla být ještě lepší, pokud by žili naprosto v souznění se sebou a svým okolím.

Hranice vnímání jsou určovány v dětství. Dítě očekává, že bude vedeno svými zážitky, očekává, že jich bude hodně a budou různorodé. Dále očekává, že jejich charakter bude mít přímou a užitečnou souvislost se situacemi, které ho v životě budou potkávat.

Člověk má tendenci ovlivňovat všechny odlišné zážitky tak, aby se podobaly těm původním, těm, které jej formovaly, ať už je to k horšímu či k lepšímu. Pokud byl v dětství zvyklý na samotu, bude si v životě podvědomě přitahovat situace, které zajistí podobný stupeň samoty. Pokud jeho vlastní pokusy či okolnosti způsobí, že bude osamocen daleko více či daleko méně, než byl zvyklý, sklony k získání stability tomu zabrání.

Dokonce i navyklý stupeň strachu má tendenci být zachován. Náhlá ztráta "toho, čeho se strachovat" může způsobit daleko hlubší a nepopsatelně horší formu strachu. Pro toho, jehož životní prostor se nachází na pokraji katastrofy, je krok do bezpečí tak nepřijatelný jako samotné uvědomění si toho, z čeho všeho má strach. Původně měla tato tendence udržovat to, co mělo být na počátku života prožito jako vysoký stupeň blaha.

Ani posuzování úspěchu či neúspěchu nebo štěstí či neštěstí nelze radikálně změnit. Za to jsou zodpovědny naše vnitřní stabilizátory a my často zjišťujeme, že proti nim bojujeme vůlí. Ale vůle je slabá proti síle zvyku. Někdy je ale změn zapotřebí - vnější okolnosti k tomu člověka donutí. Stabilizátory pak nastolují rovnováhu v situacích, kterým se nemůžeme v jejich dané podobě přizpůsobit. Odvádějí pozornost například náročným, ale známým problémem, a pomáhají tak otupit nesnesitelný úspěch nebo neúspěch.

Pokud se člověku nepodaří přizpůsobit se nevratné změně, je mnohdy potřeba přestat bojovat, přeřadit na neutrál a přeorientovat se na nové podmínky, které život přinesl. Pokud všechny ostatní pokusy po nastolení statu quo selhaly, přivolají stabilizující mechanismy nemoc či nehodu, které člověka donutí na jistou dobu ke klidu, tak aby si odpočinul a znovu načerpal síly, které na zvládání nových požadavků potřebuje. Když má člověk emocionální potřebu vrátit se do role miminka a potenciální osoba v mateřské roli je nablízku, použijí tyto mechanismy k nastolení rovnováhy tělo - dovolí mu podlehnout nemoci. Tak se vám podaří chytnout chřipku, když vás boj nakrátko posunul od normálního stupně blaha nebo když jste museli nějakým způsobem přetáhnout své obvyklé chování.

Někteří lidé musí být ve vážném tělesném stavu (náchylnost k nehodám) neuvěřitelně často, aby pro ně byl život vůbec snesitelný, jiní musí být neustále sklíčení, aby vůbec přežili přítomnost své touhy po mateřské osobě, po zabavování či po trestu - podle situace. Jiní si musí vytvořit takový stav zranitelnosti, aby si v požadovaném stavu udrželi zbytek rodiny, nebo dokonce opravdu onemocní, když se s nimi zachází moc dobře nebo příliš špatně.

Měla jsem jednu známou, která byla snad nejzazším příkladem zneužití nemoci k zachování stability. Problémovým faktorem byl její takřka nesnesitelný pocit viny.

Nevím, jaké měla dětství, že byla tak silně přesvědčená, že je "špatná". Ani ona sama si toho zřejmě nebyla vědoma, ale její bratr - dvojče, který jistě zažíval stejné trápení, spáchal v jednadvaceti sebevraždu. Je to sice iracionální, ale smrt příbuzného pocit viny zesiluje. V jejím případě se nejspíš navíc zdvojnásobil extrémní blízkostí dvojčat, a dovedl ji do stavu, kdy si hledala vhodný trest. Musela všechno vyrovnat do takové míry, aby byla schopna žít. Stabilizující mechanismus jejího poničeného kontinua, který použil metodu a detaily její kultury, musel redukovat nebezpečí, že by náhodou měla po smrti bratra "úspěšný" život. Její výchova, vina z dětství, potlačená a znovu rozdrásaná bratrovou sebevraždou, nemohly připustit ani kousek dobrého.

Během dvou let měla dvě nemanželské děti, jedno s mužem jiné národnosti, jedno s mužem neznámým. Měla několikero zaměstnání, pro její sociální zázemí ponižujících. Dostala dětskou obrnu a skončila pro zbytek života na vozíku. Když byla v nemocnici s obrnou, dostala ještě tuberkulózu, která jí zničila jeden plicní lalok a vážně poškodila druhý. Vlasy si obarvila na příšernou fialovočervenou, která jí neslušela a skoro zrušila její přirozenou krásu. Pak se odstěhovala k neúspěšnému umělci, který byl o hodně starší.

Když jsem ji naposledy viděla, vyprávěla mi se svou obvyklou veselostí, že spadla z vozíku a zlomila si jednu ochrnutou nohu, když uklízela po party.

Nikdy nebyla smutná a nikdy si nestěžovala. Po každé nehodě, která účinně ulehčila její vnitřní břímě, viditelně pookřála. Jednou jsem se jí zeptala, zda se mi to jen zdá či zda je opravdu šťastnější od té doby, co je ochrnutá. Bez váhání odpověděla, že se jí v životě nedařilo líp.

Znám na šest případů. Několik z nich jsou muži, kteří si nechali narůst plnovous nebo nějak přišli k jizvám, aby nebyli tělesně přitažliví, aby jejich život nebyl tak nepříjemně jednoduchý a ženy je neměly rády víc, než bylo přijatelné pro jejich vnitřní přesvědčení "nehodný lásky".

Existují jak muži, tak i ženy, kteří se cítí přitahováni pouze lidmi, kteří o ně s největší pravděpodobností nebudou mít zájem.

Selhání všeho druhu většinou nemají původ v neschopnosti, ve smůle nebo v soutěživosti, ale v tendenci jedince zachovat podmínky, ve kterých se člověk naučil cítit se jako doma.

Když novorozenec formuje dojmy ze svého vztahu ke všemu, co je kolem něj, buduje rámec, který se stane jeho domovem na celý život - bude k němu všechno vztahovat, bude jím všechno poměřovat. Jeho stabilizující mechanismy se budou pokoušet tento rámec zachovat. Miminko ochuzené o zážitky, které jsou bezpodmínečně nezbytné pro vytvoření správného základu, ze kterého se rozvíjí zděděný potenciál, možná nikdy nezažije momenty bezpodmínečné "správnosti", která byla přirozená pro jeho druh po 99,9 % jeho historie. Deprivace způsobené v dětství se stanou nedílnou součástí jeho vývoje. Instinkty nepřemýšlejí. Na základě svých silných přirozených zkušeností předpokládají, že je v zájmu jedince, aby původní zkušenost zůstala zachována.

Že by se tato pomoc mohla stát krutou pastí, něčím podobným přenosnému celoživotnímu vězení, je eventualita tak vzdálená evolučnímu procesu, tak nová v historii živočišné říše, že zatím neexistuje mnoho opatření na zmírnění bolesti. Několik jich ale je. Deprivovanou osobu mohou před plným náporem nesnesitelné reality chránit neurózy a šílenství. Před nesnesitelnou bolestí může chránit i naprosté znecitlivění. A pro některé je to i smrt. Hlavně pro ty, které touha po mateřské osobě provázela až do středního věku či do stáří, a osoba, která tuto mateřskou roli pro ně plnila, zmizí - buď zemře, nebo uteče se sekretářkou. Závislá osoba pak nemá žádnou naději na nalezení nové podpory a není schopna žít s vnitřní prázdnotou (stejně tak jako s vnější).

Pro člověka, který měl naplněné dětství a který tak může být obohacován i následným životem, není ztráta celoživotního partnera ztrátou "všeho" - bez ohledu na věk. Takový člověk není prázdnou nádobou, kterou mají jiní naplnit či motivovat. bude truchlit, ale přeskupí své síly, aby změnu zpracoval, většinou během doby smutku.

Ve vyvinutých i v mnoha civilizovaných kulturách existuje rituální pomoc pro období smutku (společné plačky, ceremonie, shromažďování), a pokud nový život pozůstalého není přesně diktován kulturou ani stávajícími potřebami dětí či jiných osob v péči, následuje období, které společnost akceptuje jako období přeorientovávání. Nosit černou (či bílou) či nějaký jiný znak toho, že jste mimo hru, mimo barvy života, označuje zakuklení, a je žádostí o uznání a shovívavost společnosti.

Bohužel se náš civilizovaný rozum zmocnil průběhu tohoto chování. Buď evolucí vyvinuté formy truchlení oklestil do groteskní nadsázky bez vztahu ke skutečným potřebám, nebo je dokonce naprosto vyhladil. To ale nic nemění na jejich integritě a celosti jejich původu. Stabilizátory kontinua nezanedbávají ani potřeby jedinců tam, kde kultura opatření pro období smutku nabízí nedostatečně či vůbec. Pokud se nenaskytne lepší příležitost na dobu rehabilitace, vytvoří se chráněný prostor často formou nemoci či nehody.

Opravné mechanismy se tedy přizpůsobují konkrétní situaci. Tomu, jak vážná je změna pro danou osobu, a tomu, jak je daná osoba obecně schopná vyrovnávat se se změnami ve svém okolí.

Jak se tedy můžeme dozvědět o životě kontinuálních a nekontinuálních miminek? Můžeme začít pozorováním lidí, jako jsou Yequáni, a pak se pozorněji podívat na příslušníky naší vlastní kultury. Svět miminek v náručí, tak jako v době kamenné, a miminek v civilizovaných kulturách se liší jako den a noc.

Kontinuální miminko berou rodiče od narození všude s sebou. Ještě než odpadne pupečník, je život miminka plný akce. Většinu času prospí, ale i ve spánku se seznamuje s hlasy svých blízkých, se zvuky jejich aktivit. Zažívá nárazy, mačkání a prudké nečekané pohyby, náhlé zastavování, zvedání, tlak na nejrůznější místa těla, podle toho, jak si ho osoba, u které je, posunuje, aby mohla vykonávat svou práci, nebo tak, jak je jí to pohodlné. Zvyká si na rytmus dne a noci, na změny povrchu a teploty na kůži a na bezpečný, správný pocit, že ho někdo drží na živém těle. Své silné potřeby po tělesném kontaktu by si ale všimlo až tehdy, když by se mu ho nedostávalo. Fakt, že toto zacházení očekává a že se mu ho dostává, přenáší kontinuum jeho druhu dál. Cítí se "správně", proto skoro nemá potřebu signalizovat něco pláčem nebo dělat něco jiného než jen pít - podle potřeby a chuti - a užívat si uspokojení tohoto stimulu. Stejně tak se těší z vylučování a z uspokojení tohoto stimulu. Náplní zbylého času je učit se, jaké to je být.

Fáze v náručí trvá od porodu do doby, kdy miminko začne dobrovolně lézt. Během ní získává zkušenosti, které naplňují jeho vrozená očekávání. Ta po naplnění přerůstají do nových očekávání a tužeb, které jsou opět naplňovány. Když je miminko vzhůru, pohybuje se velice málo a je celkově uvolněné a pasivní. Má ale jistý svalový tonus, nepodobá se hadrové panence, jako když spí. Používá ekonomické minimum svalové aktivity nutné k tomu, aby mohlo věnovat pozornost dění kolem sebe, jíst a vylučovat. Nedlouho po porodu má i první úkol: samo udržovat v rovnováze tělíčko a hlavičku v nekonečně mnoha polohách - podle druhu činnosti a polohy osoby, která ho drží.

Může třeba ležet na klíně, kde se ho občas dotýkají ruce či dlaně osoby, která nad ním něco dělá, buď pádluje v kánoi, šije, nebo připravuje jídlo. Pak najednou cítí, jak se klín zvedá a ruka ho bere za zápěstí. Klín klesá, ruka ho uchopuje pevněji a zvedá do vzduchu, až je miminko v kontaktu se zbytkem těla. Pak ho ruka pouští, pod zadečkem ho podepírá předloktí a miminko je přitisknuto na bok. Potom se dotyčná osoba ohne, aby něco zvedla, a miminko je na chvilku hlavou dolů. Ten, kdo ho nese, pokračuje v chůzi, běží, pak opět jde, miminko se houpe ve střídavém rytmu. Pak ho ta osoba třeba dá někomu jinému, miminko cítí, jak kontakt ztrácí a přichází jinak teplá kůže, povrch, vůně a hlas, který je třeba vyšší nebo pisklavější dětský nebo zvučnější mužský. Pak ho třeba zase někdo vezme za ruku a namočí do chladivé vody, umývá ho a masíruje, hranou ruky ho otírá, až z něj voda přestane crčet. Pak je miminko zase na boku toho, kdo ho nese, nalepené vlhkou kůží na vlhké kůži. Tam, kde se kůže dotýkají, se vytváří teplo, zbytek těla na vzduchu chladne. Pak na něj dopadá teplo slunečních paprsků nebo chladivý větřík, podle toho, jak se na lesní stezce střídá slunce a stín. Skoro suché miminko pak najednou smáčí přeháňka, a nakonec se opět nachází v pohodlí chýše. Teplota se radikálně mění, studené vlhko vystřídal vzduch vyhřátý ohněm. Ten ale hřeje zádíčka rychleji než tělesný kontakt bříško.

Když spí a jeho máma poskakuje a podupává do rytmu hudby během oslavy, pěkně to s ním houpá. Pokud spí přes den, stávají se mu podobná dobrodružství. V noci spí máma vedle něho, jako vždy v těsném kontaktu, dýchá na něj, otáčí se a občas i trochu chrápe. Často se budí, aby přiložila na oheň. To pak obejme miminko pevněji a skulí se z houpací sítě na podlahu, u ohně si ho přitiskne mezi břicho a stehna a přikládá polínka. Pokud se miminko v noci vzbudí hlady a nemůže najít její prs, ozve se. Máma mu pomůže najít bradavku a jeho pocit blaha je znovu nastolen. Ani náznakem se nemuselo přiblížit limitům svého kontinua. Jeho život plný akce se shoduje s životy, jaké žily miliony jeho předků, a odpovídá očekávání jeho druhu.

V tomto stadiu toho miminko dělá málo, ale díky dobrodružství v náručí zaměstnané osoby má hodně rozmanitých zážitků. Jak se jeho požadavky mění poté, co byly ty předešlé uspokojivě naplněny, a ono se psychicky vyvíjí a je připravené na další zážitky, dává to v souladu s vyvinutými vnitřními podněty najevo. A lidé okolo jeho signály díky správně fungujícím vrozeným mechanismům interpretují správně. Když se miminko směje a brouká, vzbuzuje to v nich podnět vyvolávat tyto příjemné zvuky tak dlouho a tak často, jak jen to jde. Správné podněty rychle rozpoznají a opakují - miminko jim pomáhá odměňující reakcí. Později, když opakování stupeň spokojenosti a vzrušení snižuje, způsobují podněty a reakce miminka změnu ve vzorcích chování tak, aby stupeň vysokého uspokojení zůstal zachován.

Názorným příkladem jsou hrátky s přibližováním a oddalováním. Začínají něžným polibkem na tvář či na tělíčko miminka. To se směje a brouká blahem. Následuje další polibek. Miminko povzbuzuje dalšími známkami spokojenosti. Tón jeho šťastného kvíkotu a rozzářená očička neznamenají, že potřebuje klid a mír, ani utišování, ani jídlo, ani změnu pozice. Znamenají touhu po vzrušení. Dospělý ho instinktivně lechtá nosem na bříšku, a když to má úspěch, velice rychle to vyvolá ještě více radostných signálů, pak následuje vibrující b-b-b, to jak se rty dotýkají tělíčka.

Miminko předchází své vlastní reakce a začíná spokojeně kníkat a kvíkat vzrušením, už když se ústa, která slibují potěšení, blíží. Muž, žena nebo dítě, kterému ta ústa patří, zjistí, že by se odměňující zvuky miminka daly stupňovat škádlením, tak oddálí chvilku doteku rtů až k bodu, kdy je dosaženo maximálního efektu; ne moc dlouho, aby to miminko nepřestalo bavit, ne moc krátce, aby se dosáhlo co nejlepší reakce.

Dalším stupněm hry je podržet miminko na vzdálenost paže a pak je přivinout k sobě do bezpečí. Kontrast mezi okrajovou zónou a bezpečnou zónou, vztah mezi pohybem pryč a návratem zpět bez újmy na zdraví, triumf miminka, které si vyzkoušelo vlastní odloučení a úspěšně se vrátilo, to je začátkem vývoje událostí a psychologického zrání, začátkem dychtivé, kompetentní a dobrodružné cesty z náruče, tak jak je to na denním pořádku už po celé věky.

Když si miminko vyzkoušelo oddálení na délku paže, dojde na vyhazování: na vrcholu je puštěno a pak zase chyceno. Je mu dovoleno létat výš a padat níž tak, jak roste jeho jistota a jak se posouvají hranice, které vymezuje strach.

Stejně hravě rozvíjí miminko prostřednictvím svých společníků i ostatní smysly. Ujišťující obličej mámy či někoho z rodiny zmizí za dlaněmi a pak zas vykoukne. Podobně je to se zvuky. Z ničeho nic se miminku houkne do ucha bú, ale okamžitě následuje ujištění, že to nic nebylo, to je jenom máma, není třeba se bát. Nečekanost či hlasitost zvuků se pak stupňuje. Lekací reakce se snižuje i pomocí hraček, jako je čertík v krabičce, které dítě stabilněji připravují na svět venku. Hry na stejném principu organizují i dospělí. Yequáni využívají toho, že miminko podobné věci baví, a noří ho postupně do divoké vody - podle toho, na kolik si miminko troufá. Denní koupel je normální už od porodu; ale miminko si zvyká i na tu divokou. Nejdřív jsou to jenom prstíčky na nohou, postupně celé nožičky, nakonec i tělíčko. Nejdřív je voda pomalu plynoucí, postupně dojde i na vodu rychlou, a pak vzhůru do peřejí a vodopádů. Jak miminko nabývá na jistotě, prodlužuje se doba strávená ve vodě. Yequánské miminko je na nejlepší cestě k tomu, aby se stalo odborníkem na odhad síly, směru a hloubky vodního toku pouhým okem, ještě než umí chodit nebo mluvit. Ne náhodou patří jeho kmen k nejlepším světovým kanoistům na divoké vodě.

Jeho smysly mají nezměrné množství různých podnětů, proto se mohou aktivně rozvíjet a zlepšovat své funkce a jejich koordinaci s mozkem.

Prvním zážitkem je především tělo zaměstnané matky. Díky těmto pohybům se miminko blíže seznamuje s tempem aktivního života. Tento rytmus se stává charakteristickým pro živý svět a je vždy spojován s pocitem naprosté "správnosti" sebe sama a s pocitem příjemné náruče.

Pokud je miminko v náručí někoho, kdo jenom klidně sedí, nepomůže mu to naučit se kvalitám života a činnosti. Pouze to zažene negativní pocity z opuštění, separace a mnohé z nejhorších muk neuspokojené touhy.

To, že nás miminko aktivně vybízí, abychom s ním zacházeli akčněji, znamená, že takové zacházení očekává a vyžaduje, aby se mohlo vyvíjet. Matka, která tiše sedí, vychovává miminko k přesvědčení, že je život mdlý a pomalý. Takové miminko bude neklidné a bude dávat najevo, že potřebuje více stimulace. Bude sebou házet, aby ukázalo, co chce, nebo bude mávat ručičkami, aby máma byla rychlejší. Pokud s ním maminka bude zacházet jako se skleněnou vázou, nejspíš mu vsugeruje, že je křehké a rozbitné. Ale pokud s ním zachází jakoby mimochodem a nečekaně, miminko bude přesvědčené, že je silné, přizpůsobivé a bude se cítit jako doma v nejrůznějších situacích. Cítit se křehký je nejen nepříjemné, ale pro efektivní vývoj dítěte a později dospělého i kontraproduktivní.

Na počátku dominuje všem smyslům ochranné tělo matky. Jak se rozvíjejí schopnosti miminka, rozšiřuje se i jeho vnímání událostí a věcí, a to pomocí asociací. Přítmí v chýši je vždy spojeno s vůní pokrmů a skoro vždy s vůní dřeva na ohni. Během koupele a během většiny procházek, kdy to tak pěkně hopsá, je světlo ostré. Normálně je teplota ve tmě příjemnější než venku, tam je často horko k nevydržení. Nebo naopak hrozná zima, když prší a fouká vítr. Ale každá z těchto změn je přijatelná, variace očekávané, miminka je totiž vždycky zažívala. Základní podmínka spokojenosti, být v náručí, je splněna, proto je miminko obohacováno vším, co vnímá. Miminko v náručí si sotva všimne událostí, které by mohly vyděsit nepřipraveného dospělého. Před očima se mu náhle míhají postavy, nad hlavou se mu ohýbají koruny stromů. Věci jsou bez varování střídavě osvětlené a zastíněné. Hrom a blesk, štěkající psi, ohlušující řev vodopádů, štípání dřeva, praskající oheň, studená sprcha deště nebo říční vody - nic ho neznepokojuje. Jeho druh se za takových podmínek vyvinul. Alarmující by pro něj bylo naprosté ticho nebo smyslové podněty, které se nemění.

Pokud opravdu miminko z nějakého důvodu zapláče během rozhovoru dospělých, maminka mu lehce sykne do ouška, aby ho rozptýlila. Pokud to nepomůže, vezme ho stranou, dokud se neuklidní. Nestaví svou vůli proti jeho, prostě odejde, bez jakéhokoliv náznaku nelibosti či odsuzování jeho chování. Když na ni miminko slintá, skoro si toho nevšimne. Utře mu bezmyšlenkovitě rukou pusu, jako by utírala sebe. Když miminko začne vylučovat, maminka se zasměje - skoro nikdy není sama, tak se smějí i její společnice - a podrží miminko od sebe tak rychle, jak umí. Je to taková hra, kdo je rychlejší, ale nejvíc se směje ta nejpomalejší. Tekutina vsákne do udupané hlíny, to ostatní se uklidí pomocí listu. Zvracení či plivání, jak je známe u našich miminek, jsou tak vzácné, že si za celé ty roky u indiánů pamatuji jen jeden případ, a to miminko mělo vysokou horečku.

Představa, že by příroda vyvinula živočišný druh, který trpí zažívacími problémy po požití vlastního mateřského mléka, kupodivu naše odborníky vůbec nevede k zamyšlení. Vysvětlují nám, že má odříhnutí a lehké poklepávání na zádíčka pomoci miminku zbavit se vzduchu, který spolykalo během kojení. Přitom se někdy stává, že si miminko samovolně ublinkne. Yequánské miminko po kojení žádnou zvláštní péči nepotřebuje, stejně tak jako mládě zvířecí. Není divu. Naše miminka žijí v takovém stresu, že jsou nemocná. Napětí, kopání, propínání do luku, ohýbání a kňourání jsou příznaky jedné a té samé neustávající vnitřní nepohody. Část vysvětlení je jistě dána skutečností, že civilizovanému miminku není dovoleno kojit se ve dne v noci tak často, jako yequánskému, ale pravděpodobnějším důvodem je neustálý stres. Yequánské miminko je totiž většinu dne v péči ostatních dětí a nedostane se za mámou vždycky, když chce. Přesto ale koliky nemívá.

Potom se batole "učí na nočník": když zašpiní podlahu v chýši, je vykázáno ven. V tom věku už ale naprosto dobře ví, že je "správně", že je dobré, a jeho vyvíjející se sociální cítění je v souladu s kmenem. Když tedy jeho čin vyvolá nespokojenost, cítí, že neodsuzují jeho jako osobu, ale ten čin, a dítě je tím motivováno ke spolupráci. Nemá potřebu se bránit ani zastávat jiný názor než ten jejich, jsou to přece jeho spojenci v dobrém i zlém.

Je to sice ironické, ale TOTO znamená být sociálním zvířetem.

A to nás přivádí ke zkušenostem nekontinuálního miminka v současné západní civilizaci.

Tvor je to stejný. Naše nedávná historie je sice rozdílná, ale celou evoluční minulost, celé ty miliony formativních roků, které člověka vytvořily, máme s Yequány společné. Těch pár tisíc let, kdy odchylka od kontinua vytvořila naši civilizaci, je na evoluci málo. V tak krátké době nemohlo dojít k žádnému důležitému či postřehnutelnému vývoji. Tím pádem máme i stejná očekávání, ať už se miminko narodí přímo do kontinua a nemá žádné deprivované předky nebo ať se narodí vyvolaným porodem, protože porodník na předměstské klinice nechtěl přijít pozdě na golf.

Jak jsme viděli, je lidské mládě na porod připraveno stejně tak dobře jako každé jiné mládě živočišné. Porodní zážitky patří do našeho repertoáru adaptačních schopností díky tomu, že se vyvíjíme podle zkušeností předků. Ti se všichni - od vzniku savců - narodili, a předtím se stejnou dávkou přizpůsobivosti vylíhli. Očekáváme stejné události jako ty, které tato očekávání formovaly. Nemáme vyvinutý žádný stabilizující mechanismus, který by nám pomohl asimilovat nečekané události. Hrozí tedy nebezpečí, že nečekané události během porodu nebudou podporovat ty očekávané, nebo je dokonce mohou nahradit. Ty očekávané přitom potřebujeme, abychom zachovali naši vývojovou integritu. V přírodě nenajdete moc plýtvání. Základem evolucí vyvinutého systému je hospodárné propojení všech aspektů. Tyto aspekty pak fungují jako vztah a zároveň i jako příčina vývojového procesu.

Pokud tedy dojde k odchylce byť jen jednoho evolučně osvědčeného detailu, může to stát jedince jistou část jeho vrozeného blaha. Ať už tak nepatrnou, že si toho vůbec nevšimne, nebo takovou, která se obecně vytratila do té míry, že ji za ztrátu vůbec nepovažujeme. Výzkumy už poukázaly na situaci, kdy má ochuzení o zkušenost lezení škodlivý vliv na pozdější vývoj verbálních schopností. Podobně by se mohlo zjistit, že ochuzení o zkušenost být v raném věku držen v nejrůznějších polohách či zažít si na určitou krátkou dobu déšť nebo zkušenost z přirozeného střídání světla ze dne do noci způsobují nedostatečnou jistotu při chůzi nebo nedostatečnou toleranci vůči změnám teplot nebo náchylnost k mořské nemoci. À propos jistá noha: nějaký odborník by mohl prozkoumat, které ze zážitků nám chybí, že míváme závratě, a proč je Mohawkové nemají. Yequáni, Sanemové a nejspíš všechny kmeny jihoamerických indiánů také strach z výšky neznají. Mohawkové už ale přebrali z naší kultury dost, takže by mohlo být snazší dopátrat se toho rozhodujícího faktoru.

U civilizovaných národů se hovoří o fenoménu porodního traumatu. Pokud jej budeme nahlížet z pohledu principů kontinua, zjistíme, co jej může způsobovat: používání ocelových nástrojů, ostré světlo, gumové rukavice, zápach desinfekce a anestetik, hlasité zvuky nebo zvuky přístrojů. Zážitky miminka během netraumatického porodu se musí shodovat s pradávným očekáváním jeho a jeho matky. Mnoho zdravých kultur nechává matku, aby porodila své dítě bez jakékoliv pomoci, zatímco jiné, stejně tak rozumné, předepisují, aby jí někdo pomáhal. Je jedno, jak se miminko narodí, vždycky je hned po narození v těsném tělesném kontaktu s matkou. Miminko odpočívá na mámě, která ho hladí, aby se uklidnilo. Když začne samo dýchat, je přestřižena pupeční šňůra, která mezitím dotepala. Pak je malý tvoreček bez prodlení přiložen k prsu - bez jakéhokoliv oddalování jako koupání, vážení nebo lékařské prohlídky. Po skončení porodu totiž nastává důležité období, kdy se matka a miminko poprvé setkávají jako dva oddělení jedinci, v tuto chvíli dochází k závažné události: procesu seznamování mláděte, vtisku. Je dobře známo, že si spousta malých zvířat po porodu "vtiskuje" matku. Housata si po vylíhnutí vštěpují do paměti nejbližší pohybující se předmět. Normálně to má být jejich matka, ale i kdyby to byla mechanická hračka nebo Konrád Lorenz, jsou ze své podstaty puzena je následovat. Závisí na tom jejich životy. Matka nemůže běhat za všemi housaty najednou, a ta bez ní nejsou schopna postarat se o své potřeby. U člověka, na rozdíl od většiny ostatních živočišných druhů, je naopak nutné, aby si matka vštípila do mysli dítě, protože lidské mládě je natolik bezmocné, že nemůže nikoho následovat ani nijak přispět k udržení kontaktu se svou matkou. Umí akorát signalizovat, pokud se jí nedaří uspokojit jeho očekávání.

Tento pud vtisku je ze všeho nejdůležitější. Je tak silný, že má přednost před všemi ostatními vjemy. Je jedno, jak je matka unavená, zda má hlad či žízeň nebo jiné osobní potřeby, všechno je přepsáno touhou krmit a chovat tohoto malého, ne zrovna hezkého cizince. Bez tohoto pudu bychom nepřežili všechny ty stovky tisíců generací. Ke vtisku, ke kterému dochází v důsledku celého řetězce hormonálně spouštěných událostí při porodu, musí dojít hned, jinak bude pozdě. Prehistorická matka si nemohla dovolit nevšímat si novorozence byť jen na pár minut, tak je to naléhavé. Toto opatření je základním předpokladem pro hladký průběh následných podnětů a reakcí na ně po celý jejich společný život.

Pokud je vtisku zabráněno, pokud je dítě odneseno pryč v okamžiku, kdy matka cítí potřebu se s ním mazlit, přiložit ho k prsu, obejmout ho a přitisknout na své srdce, nebo pokud je matka pod takovým vlivem léků, že si sbližování plně neužije, co se stane? Dostaví se stav smutku. Ve formativních miliardách lidských porodů bylo jediným důvodem, proč matka nemůže prožít svou potřebu něžnosti, narození mrtvého dítěte. Psychobiologickou reakcí byl smutek. Pokud se tedy ten okamžik promarní, pokud podnět zůstane bez odezvy, síly kontinua usoudí, že miminko prostě není a touhu po vtisku je potřeba zrušit.

Když potom moderní porodnice zavede ještě i kojení podle harmonogramu, matka ve stavu smutku má pocit viny, že není schopná "cítit se jako matka" nebo že "své dítě dost nemiluje" (viz str...Kempe pozn.). Této rozšířené civilizované tragédii se normálně říká poporodní deprese. A přichází paradoxně v době, kdy je matka od přírody připravena na nejhlubší a nejvíce ovlivňující emoční zážitek svého života.

Vlčice, věrná svému vlčímu kontinuu, by byla v takové situaci lidskému dítěti lepší matkou než jeho biologická matka v posteli na krok vzdálené. Vlčice by byla hmatatelná; ta lidská by klidně mohla být na Marsu.

V našich porodnicích je ale malá šance na to, že miminko přijde utišit vlčice. Novorozenec, jehož kůže touží po odvěkém doteku živého těla, hebkého a teplého, je zabalen do suché látky bez života. Někdo ho strčí do vozíčku, a ať pláče, jak pláče, je ponechán v tom očistci, který se vůbec nehýbe (poprvé v celém jeho životě, který byl dosud nekončícím blahem v děloze, poprvé během dlouhé doby evoluce). Jediné zvuky, které slyší, jsou nářky ostatních obětí té samé nepopsatelné agonie. Ty zvuky pro něj nic neznamenají. Pláče a pláče; jeho plíce, nenavyklé na vzduch, jsou roztahovány zoufalstvím srdce. Nikdo nepřichází. Miminko důvěřuje ve "správnost" života, už ze své podstaty v ni důvěřovat musí, a dělá to jediné, co může. Pláče dál. Nakonec, po době, která je dlouhá jako celý život bez času, vysílením usne.

Vzbudí se uprostřed nepochopitelného ticha. Nic se nehýbe. Miminko křičí. Hoří od hlavy až k patě touhou, nesnesitelnou nedočkavostí. Lapá po dechu a křičí, až je hlava plná a tepe zvukem. Křičí, až ho bolí na hrudi, až ho bolí v krku. Pak naslouchá. Otevírá a svírá pěstičky. Otáčí hlavou ze strany na stranu. Nic nepomáhá. Je to nesnesitelné. Opět začne plakat, ale už je toho pro jeho namožené hlasivky moc; za chvilku přestane. Napne tělíčko ztuhlé touhou a ono to trošku pomůže. Mává ručičkami a kope nožičkami. Přestane; trpět může; přemýšlet nemůže, doufat nemůže. Poslouchá. A potom zase usne.

Když se probudí, uleví si do pleny, a tato událost odvede jeho pozornost od utrpení. Ale příjemný pocit úlevy a pak ten teplý vlhký proudivý pocit kolem spodní části těla jsou rychle pryč. Teplo už se nehýbe a chladne a lepí. Miminko kope nožičkami. Propíná tělíčko. Vzlykne. Zoufalé touhou, s mokrou a nepříjemnou plenou, prokřičí se tou mizérií, a pak upadne do osamělého spánku.

Najednou ho někdo zvedne. Jeho očekávání se začíná naplňovat. Mokrá plena je pryč. Úleva. Živé ruce se dotýkají jeho pokožky. Pak ho zvednou za nohy a nová, proklatě suchá a neživá látka je mu poskládána kolem beder. V mžiku je situace stejná jako předtím, jako by ruce nikdy nebyly, ani ta mokrá plena ne. Miminko nemá vědomou paměť, ani náznak naděje. Nachází se ve stavu nesnesitelné prázdnoty bez pohybu, bez času, bez zvuku. Jediné, co cítí, je touha. Jeho kontinuum zkouší nouzová řešení, ta jsou ale všechna zamýšlena na překlenutí krátkých výpadků správného zacházení nebo na zavolání někoho, kdo může pomoct. Na tak extrémní situaci nezná kontinuum miminka řešení. Tato situace se vymyká nesmírným zkušenostem kontinua. Miminko teprve několik hodin dýchá vzduch a už dospělo do stadia takové dezorientace (vykořenění ze své podstaty), že je mimo záchranné síly mocného kontinua. Jeho království v děloze bude nejspíš jediným obdobím, kdy zažívalo nepřetržitý stav blaha, stav, ve kterém by podle svých vrozených očekávání mělo strávit celý svůj život. Miminko očekává, že se jeho matka bude chovat správně a že se jejich vzájemné podněty a následné konání budou přirozeně doplňovat.

Někdo přichází a něžně je zvedá. Miminko cítí život. Na jeho vkus ho ta osoba nese až moc opatrně, ale hlavně že je to pohyb. Miminko se cítí na svém místě. Všechna muka, která si prožilo, jsou pryč. Odpočívá v náručí. Jeho tělo sice necítí žádnou úlevu od látky, nedochází k žádné komunikaci kůží, ale aspoň jeho ruce a ústa hlásí normální stav. Radost ze života podle kontinua je skoro kompletní. Chuť a povrch prsu je tu, teplé mléko proudí do toužebných úst. Je slyšet tlukot srdce, který měl být celou dobu jeho pojítkem, ujištěním, návazností na dělohu. Jeho slabý zrak vnímá pohyb. Zvuk hlasu je taky správný. Jen ta látka a vůně nejsou v pořádku (matka používá parfém) - poukazují na to, že něco chybí. Miminko pije, a když je nasyceno, usíná.

Když se probudí, je v pekle. Na nic si nevzpomíná, nemá žádnou naději, žádná myšlenka mu do tohoto čirého očistce nepřináší potěšení z návštěvy u mámy.

Tak plynou hodiny, dny a noci. Miminko pláče, unaví se, spí. Vzbudí se a uleví si do pleny. Teď už na tom není nic příjemného. Už ani vyprázdnění střev neulevuje. Místo něho se dostavuje stupňující se pálivá bolest, jak se kyselá moč dotýká nyní už odřené kůže. Miminko křičí. Jeho vyčerpané plíce musí křičet, aby přehlušily ohnivé bodání. Křičí, až ho bolest a křik vysílí, a ono usíná.

Hodnocení knihy

ohodnoťte knihu  

nenapadlo by mě, že mohu své dítě vychovávat dle vlastních pocitů,...
Další naše knížky
DharmaGaia mj. vydala:

Meredith F. Smallová: Naše děti, naše světy. Jak biologie a kultura ovlivňují naše rodičovství

Ingrid Bauerová: Bez plenky. Laskavá moudrost přirozené hygieny nemluvňat

Regina Masaracchiová a Ute Taschnerová : Máme doma miminko. Už to vím! 2

Regina Masaracchiová a Ute Taschnerová : Maminčino bříško. Už to vím! 1

M. Mrowetz, I. Antalová a G. Chrastilová : Bonding - porodní radost. Podpora rodiny jako cesta k ozdravení porodnictví a společnosti?

Julie Tallard Johnsonová: Bouřlivá léta. Přechodové rituály a posvátná moudrost pro dospívající

Peggy Joy Jenkinsová: Jak rozvíjet dětskou spiritualitu. Jednoduchá praktická cvičení

Rebeca Wildová: Svoboda a hranice, láska a respekt. Co od nás děti potřebují

Joan Borysenko: Cesta ženy k Bohu

Gary McLain: Indiánská cesta. Učení o tom, jak rozprávět s Matkou Zemí

Caroline Myssová: Anatomie ducha. Sedm úrovní síly a léčení

Carol Schaefer: Pro příštích sedm generací. Rada starých moudrých žen představuje svou vizi budoucnosti Země

Dillonová, Mary a Barclayová, Shinan: Rozkvétající žena. Příběh zasvěcení dívky v ženu

Bonnie Greenwellová: Energie transformace. Průvodce procesem probouzení Kundaliní

Jyoti: Anděl zavolal mé jméno. Příběh transformativní energie, která přebývá v těle

Miranda Gray: Rudý měsíc. Jak chápat a používat tvůrčí, sexuální a spirituální dary menstruačního cyklu

Michael Harner: Cesta šamana. Jak probudit svůj vnitřní potenciál