Jean Liedloffová: Koncept kontinua<br> <span class='sub-title'>Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti</span>
Jean Liedloffová: Koncept kontinua<br> <span class='sub-title'>Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti</span>

Jean Liedloffová
Koncept kontinua
Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti

1. vyd. 2007, ISBN 978-80-86685-79-3, vázaná, 176 str.

doporučená cena: 198 Kč
naše cena
: 158
ušetříte: 40
SLEVA: 20 %
Obsah stránky:
Anotace | O autorce | O rodičovských skupinách | Obsah knihy | O dítěti ve středu pozornosti a o liberálních rodičích | Kap. 2. Koncept kontinua | Kap. 3. Počátek života (část 1) | Kap. 3. Počátek života (část 2)

Kap. 2. Koncept kontinua

[...]

Tak například rozhodování o tom, jak zacházet s miminkem, není v kompetenci rozumových schopností. Znamenitě vyvinuté a jemné instinkty specializované na každý detail péče o dítě jsme měli dlouho předtím, než jsme se vůbec stali něčím podobným homo sapiens. Ale my jsme se rozhodli tyto dlouhotrvající znalosti mařit tak důsledně, že teď na plný úvazek zaměstnáváme badatele, aby nám objasnili, jak se máme chovat vůči dětem, k sobě navzájem, k sobě samým. Je veřejným tajemstvím, že se odborníkům nepodařilo najít způsob, jak šťastně žít. A čím méně se jim to daří, tím více se pokoušejí přenést problém do kompetence rozumu, a to, co rozum nemůže pochopit či kontrolovat, si vůbec nepřipouštět.

I když jsme tak ztracení a poničení, jsem přesvědčená, že máme možnost začít znovu a najít cestu zpět. Přinejmenším bychom mohli zjistit, co je v našem zájmu, a neplýtvali i nadále energií tím, že bychom ji vynakládali na to, co nás stále víc svádí z pravé cesty. Vědomá část naší mysli by měla pracovat podobně jako "technický rádce" ve válce: když vidí, že něco dělá špatně, měla by se stáhnout a nepostupovat hlouběji do nepřátelského území. Naše schopnost myslet má hodně úkolů; nemusí si přivlastňovat práci, kterou po mnoho milionů let vykonávaly pro tyto úkoly daleko lépe vyvinuté instinkty. Kdyby i instinkty byly vědomé, v okamžiku by hlavu zaplavily tak, že by ji to vyřadilo z provozu. Vědomí se ze své podstaty může zabývat pouze jedním úkonem, zatímco podvědomí může provádět velký počet pozorování, počítání, syntéz a výkonů najednou a správně.

"Správně" je v tomto kontextu docela ošidný výraz: předpokládá, že máme o výsledku svého konání stejné představy. Ty se ale liší člověk od člověka. Výraz "správně" zde znamená to, co odpovídá odvěkému kontinuu našeho druhu, poněvadž to je přizpůsobeno sklonům a očekáváním, se kterými jsme se vyvinuli. V tomto smyslu má očekávání základy tak hluboko, jako je vlastní struktura člověka. Jeho plíce nejenomže vzduch očekávají, můžeme říct, že samy tím očekáváním jsou, oči jsou očekáváním světelných paprsků specifické vlnové délky odrážené tím, co je pro člověka užitečné vidět, a v čase, kdy je pro jeho druh užitečné vidět. Uši jsou očekáváním zvukových vln způsobených událostmi, které se s největší pravděpodobností člověka týkají, jako třeba hlasů ostatních lidí; hlas je očekáváním fungujícího sluchu. Tento seznam lze donekonečna doplňovat: vodě odolná kůže a vlasy: očekávání deště; ochlupení v nose: očekávání prachu; pigmentace kůže: očekávání slunce; systém potních žláz: očekávání horka; srážlivost krve: očekávání zranění na povrchu těla; jedno pohlaví: očekávání druhého pohlaví; reflexní mechanismus: očekávání potřeby rychlé reakce v kritické situaci.

Jak vědí síly tvořící člověka předem, co bude potřebovat? Toto tajemství spočívá ve zkušenostech. Řetězec zkušeností, který připravuje člověka na jeho pobyt na zemi, začíná v dobrodružstvích prvního jednobuněčného organismu. Co zažíval za teplotu, jaké bylo složení jeho okolí, dostupná výživa, zda změny a narážení na jiné organismy či příslušníky vlastního druhu bylo předáno jeho potomkům. Na základě těchto dat, dále předávaných způsoby vědě zatím z větší části neznámými, velice pomalu docházelo ke změnám a ty po velice dlouhé době vytvořily různorodost druhů, které byly schopny přežít a rozmnožovat se, protože se s okolím vypořádaly různými způsoby.

Když se systém obměňuje, stává se komplexnějším a zřetelněji se přizpůsobuje větší rozmanitosti okolností. Vždy je pak výsledkem jeho lepší stabilita. Život sám je méně ohrožen přírodními katastrofami. I kdyby byla celá jedna forma života setřena z povrchu zemského, existuje mnoho dalších, které budou dál žít. Budou se dál přizpůsobovat a rozlišovat, budou stabilnější a odolnější. (Není nepravděpodobné, že několik "prvních" forem vymřelo, než třeba i miliony let po té poslední, jedna přežila a včas se proměnila, aby ji nějaký nesnesitelný živel přírody neumlčel.)

Souběžně pracovaly v každé formě a v každé části všech forem stabilizující síly, které využívaly údajů ze zděděných zkušeností i ze všech kontaktů s okolím a vytvářely vybavení ještě komplexnější, tak aby se potomci mohli ještě lépe vypořádat s tím, co je potká. Struktura každého jedince tak tedy byla odrazem zážitků, o kterých předpokládá, že ho potkají. Zážitky, které mohl tolerovat, byly definovány okolnostmi, na které se adaptovali jeho předci.

Pokud se vyvíjející organismus formoval v prostředí, kde teplota nikdy nepřestoupila 50 °C ani neklesla pod 7 °C na více než pár hodin, byla následující forma schopna téhož; ale nebude schopna lépe než její předchůdci zachovat si svůj stupeň blaha, pokud bude vystavena nadměrně dlouhým periodám na hranicích odolnosti. Železné zásoby by se vyčerpaly, a pokud by se nedostavila úleva, došlo by k uhynutí jedince či druhu. Pokud chceme vědět, co je správné pro daný druh, je nutné znát jeho vrozená druhová očekávání.

Kolik toho víme o vrozeném očekávání člověka? Docela dobře víme, co dostává, často je nám namlouváno, co chce, nebo co by podle stávajícího žebříčku hodnot měl chtít. Ironicky je ale jedním z největších tajemství, jakými očekáváními ho coby poslední článek v historické linii dědění vybavila jeho evoluční minulost. Intelekt převzal rozhodování o tom, co je nejvhodnější, a na své svrchovanosti trvá. Tak došlo k tomu, že jsou kdysi naprosto známá lidská očekávání vhodného zacházení a vhodného prostředí mařena do takové míry, že člověk často mluví o štěstí, když zrovna není bezdomovec nebo nemá bolesti. A i když říká "Mám se dobře", je v něm jakýsi pocit ztráty, pocit vykořenění, touha po něčem, co neumí pojmenovat. Když se zeptáte přímo, zřídka to popře.

Jak se tedy dostat k přesnému popisu evolucí vyvinutých očekávání člověka? Studiem nejmladšího, civilizovaného modelu určitě ne.

Srovnání s jiným živočišným druhem může být užitečné, ale i zavádějící. Lze ho využít při zkoumání těch základních potřeb, které se vyvinuly dlouho před vznikem člověku podobných druhů. Je to například potřeba vzduchu na dýchání. Ta vznikla před stovkami milionů let a je společná mnoha našim zvířecím kolegům. Daleko přínosnější je však studovat lidské objekty, které dosud neopustily kontinuum vhodného chování a prostředí. Možná se nám podaří rozpoznat ta z našich očekávání, která jsou méně zřejmá, než že potřebujeme vzduch k dýchání, vždy však zůstane velké množství jemnějších očekávání, která ještě musíme definovat. Teprve pak si budeme moci vzít na pomoc počítač, jenž nám pomůže podchytit některé nepatrné útržky našich instinktivních znalostí. Musíme proto neustále vyhledávat příležitosti, které vrátí do původního stavu naši vrozenou schopnost vybrat si to, co je vhodné. Nemotorný intelekt, pomocí kterého se teď musíme pokusit tuto schopnost rozpoznat, se pak může zabývat úkoly, které umí řešit lépe.

Očekávání, se kterými přistupujeme k životu, se proplétají s pudy (např. sát, vyhýbat se zranění, lézt, plazit se, napodobovat). Pokud jsou okolnosti a očekávaná péče dostupné, naše sada sklonů začne vzájemně působit, tak jak je k tomu zkušenosti našich předků připravily. Když očekávané nenastane, opravné a kompenzační sklony se pokoušejí nastolit rovnováhu.

Lidské kontinuum můžeme tedy definovat jako posloupnost zážitků, které odpovídají očekáváním a sklonům lidského druhu v prostředí shodném s tím, ve kterém se tyto sklony a očekávání formovaly. Za vhodné prostředí nepovažujeme jen přírodní podmínky, ale i sociální uspořádání, které zahrnuje vhodnou péči a vhodné chování okolních lidí. Kontinuum jedince je celek, přesto tvoří část kontinua rodiny, která je opět částí širší rodiny, společenství a kontinua druhu, stejně jako kontinuum lidského druhu tvoří součást kontinua celého života. Každé kontinuum má vlastní očekávání a sklony, které pramení z dlouhé formativní minulosti. Dokonce i kontinuum živých bytostí ze své zkušenosti očekává škálu vhodných faktorů v anorganickém okolí.

V žádné formě života není tendence vyvíjet se náhodná, ale sleduje vlastní zájmy. Míří k větší stabilitě - tj. k větší různorodosti, a tím i přizpůsobivosti.

V žádném případě to ale není to, čemu říkáme "pokrok". Evoluční odolnost vůči změnám není v žádném případě v konfliktu se sklonem vyvíjet se, je nezbytnou silou k udržení stability jakéhokoliv systému. Můžeme jen hádat, co naši vrozenou odolnost vůči změnám před několika tisíci let přerušilo. Důležité je pochopit rozdíl mezi evolucí a změnami evolucí nepodmíněnými. Jejich smysl je diametrálně odlišný. To, co evoluce rozrůzňováním vyvíjí, se stále přesněji přizpůsobuje našim požadavkům. Pokrok to ale ničí tím, že zavádí chování či okolnosti, které neberou ohled na celou řadu faktorů, jejichž cílem je sloužit našim nejlepším zájmům. Změna může pouze nahradit kus dobře integrovaného chování chováním neintegrovaným. Nahrazuje to, co je komplexní a přizpůsobené, tím, co je jednodušší a méně přizpůsobené. Změna vytváří tlak na rovnováhu systému, který je tvořen mnoha vzájemně propojenými faktory.

Evoluce vytváří stabilitu, změna přináší zranitelnost.

Podle těchto pravidel fungují i sociální systémy. Vysoce vyvinutá kultura - způsob života skupiny lidí, který naplňuje jejich sociální očekávání - může mít jakoukoliv z mnoha možných forem. Vnější znaky těchto forem lze snadno měnit, jejich základní principy jsou nejméně proměnlivé a v jistých základních bodech nutně identické. Vůči změnám bude taková kultura odolná, pokud jí předcházel dlouhý časový vývoj, tak jako je tomu u stabilních systémů v přírodě. Její povrchová struktura (detaily chování, rituály, požadavky na konformitu) se může tím více měnit, čím méně se intelekt míchal do instinktů během formování vzorců chování. Její jádro (postoje jedince k sobě samému a k právům druhých; citlivost k instinktům nutným pro přežití, zdraví, spokojenost a vyvážené druhy činností; pud zachování druhu a hospodárného zacházení s rostlinami a zvířaty v přírodě atd.) pak bude daleko stabilnější. Jedním slovem: čím silněji je kultura postavena na intelektu, tím více omezuje jedince, aby se udržela.

Není zásadního rozdílu mezi naším čistě instinktivním chováním, s jeho sklony a očekáváním, a naším stejně instinktivním očekáváním vhodné kultury. Takové, ve které můžeme rozvíjet své sklony a uspokojovat očekávání - nejdřív vhodné péče v novorozeneckém věku a postupně (přizpůsobivějšího) způsobu péče, své očekávání celé řady podmínek, jimž jsme schopni, ochotni a připraveni se přizpůsobit.

Role kultury v lidském životě je stejně legitimní jako role jazyka. Obojí se rozvíjí na základě kladného ohlasu okolí. Dítě rozvíjí své sociální chování uprostřed očekávaných vlivů a příkladů, které mu ukazuje jeho společnost. Vrozená tendence ho také pohání, aby dělalo to, co vnímá, že od něj lidé okolo očekávají. A osoby v jeho okolí mu zřetelně dávají najevo, co od něj očekávají v souladu s kulturou. Učení je proces, během kterého se naplňují očekávání jistého druhu informací. Tyto druhy se množí v konečném komplexním řádu stejně tak jako vzorce řeči.

Kulturní systém dobra a zla je schopen života pouze tehdy, pokud jeho základ odpovídá normám našich očekávání, tak jak je chrání a předává smysl jedince pro kontinuum. Ten je podněcován spokojeností a udržován na správném kurzu přirozeným odporem, který roste s tím, jak se blíží patřičné hranice. V rámci základních parametrů se mohou specifické detaily takového systému donekonečna obměňovat - tak vzniká dostatek prostoru pro individuální či kmenové rozdíly.

Hodnocení knihy

ohodnoťte knihu  

nenapadlo by mě, že mohu své dítě vychovávat dle vlastních pocitů,...
Další naše knížky
DharmaGaia mj. vydala:

Meredith F. Smallová: Naše děti, naše světy. Jak biologie a kultura ovlivňují naše rodičovství

Ingrid Bauerová: Bez plenky. Laskavá moudrost přirozené hygieny nemluvňat

Regina Masaracchiová a Ute Taschnerová : Máme doma miminko. Už to vím! 2

Regina Masaracchiová a Ute Taschnerová : Maminčino bříško. Už to vím! 1

M. Mrowetz, I. Antalová a G. Chrastilová : Bonding - porodní radost. Podpora rodiny jako cesta k ozdravení porodnictví a společnosti?

Julie Tallard Johnsonová: Bouřlivá léta. Přechodové rituály a posvátná moudrost pro dospívající

Peggy Joy Jenkinsová: Jak rozvíjet dětskou spiritualitu. Jednoduchá praktická cvičení

Rebeca Wildová: Svoboda a hranice, láska a respekt. Co od nás děti potřebují

Joan Borysenko: Cesta ženy k Bohu

Gary McLain: Indiánská cesta. Učení o tom, jak rozprávět s Matkou Zemí

Caroline Myssová: Anatomie ducha. Sedm úrovní síly a léčení

Carol Schaefer: Pro příštích sedm generací. Rada starých moudrých žen představuje svou vizi budoucnosti Země

Dillonová, Mary a Barclayová, Shinan: Rozkvétající žena. Příběh zasvěcení dívky v ženu

Bonnie Greenwellová: Energie transformace. Průvodce procesem probouzení Kundaliní

Jyoti: Anděl zavolal mé jméno. Příběh transformativní energie, která přebývá v těle

Miranda Gray: Rudý měsíc. Jak chápat a používat tvůrčí, sexuální a spirituální dary menstruačního cyklu

Michael Harner: Cesta šamana. Jak probudit svůj vnitřní potenciál