Džátaky<br> <span class='sub-title'>Příběhy z minulých životů Buddhy</span>

Džátaky
Příběhy z minulých životů Buddhy

2. rozšířené . vyd. 2007, ISBN 978-80-86685-75-5, Váz. s přebalem, 406 str.

doporučená cena: 358 Kč
naše cena
: 286
ušetříte: 72

SLEVA: 20 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | Obsah | Dušan Zbavitel: Předmluva. | Ukázky: O asketovi, který dosáhl štěstí | Jak ani ochota nemusí být k užitku | Jak kouzlo zahubilo mnoho životů | Jak se stal Bódhisatta králem | Jak Bódhisatta vyléčil krále ze žalu | Jak Bódhisattu oslabilo pokušení

Jak Bódhisattu oslabilo pokušení

Kdysi v minulosti, když ve Váránasí kraloval Brahmadatta, narodil se Bódhisatta ve velmi zámožné bráhmanské rodině, která vlastnila majetek v hodnotě osm set milionů. Když dospěl, osvojil si v Takšašile všechnu učenost, vrátil se do Váránasí, oženil se a po smrti rodičů vykonal za ně zádušní obřady. Zkoumaje své zlato, pomyslil si: "Toto bohatství je stále zde, ale ti, co je nashromáždili, už tu nejsou." Byl tím pomyšlením zneklidněn a pohnut a na těle mu vyvstal pot.

Dlouho žil životem hospodáře, rozdal hodně peněz, potlačoval své touhy, potom opustil plačící příbuzné, odebral se do Himálaje, postavil si na krásném místě chatrč z listí, živil se lesními kořínky a plody, které si sám nasbíral, a zanedlouho získal poznání a zázračné schopnosti. Dlouho tak žil a cvičil se v meditaci a pak si pomyslil: "Půjdu mezi lidi, abych se zásobil solí a kořením; tak bude mé tělo stále pevné a schopné chůze a ti, kdo dají člověku ctnostnému jako já almužnu nebo mě pozdraví, zaplní prostory nebe."

Sestoupil pak z Himálaje, a vyžebrávaje si potravu, dorazil až do Váránasí. Když se v době západu slunce poohlížel po místě, kde by se mohl usadit, uviděl královský park a řekl si: "Toto je místo vhodné k bydlení o samotě, tady budu pobývat." Vstoupil do parku, usadil se v jeho středu u kořenů stromu a spokojeně strávil noc v meditaci. Příštího dne učinil, co vyžadovalo jeho tělo, v dopoledním čase si oblékl šat z lýka a antilopí kůže, vzal žebráckou misku a s ovládnutými smysly, pokojnou myslí, důstojným chováním a pohledem upřeným jen na délku pluhu, přitahuje zraky celého světa velikostí svého zjevu obdařeného veškerou dokonalostí, vešel do města za almužnou. Nakonec dorazil k bráně královského paláce.

Krále, který se procházel po terase a zahlédl ho mřížovím, upoutal jeho důstojný vzhled. Pomyslil si: "Je-li někde vnitřní mír, pak je jistě v nitru tohoto muže." A přikázal jednomu z dvořanů, aby asketu přivedl. Dvořan za ním šel, pozdravil ho, sáhl po jeho žebrácké misce a řekl mu: "Vznešený pane, poslal pro tebe král." Bódhisatta odvětil: "Ctnostný muži, já krále neznám." "Pak tedy zůstaň zde, dokud se nevrátím, vznešený pane," pravil dvořan a šel to sdělit králi. "Nemáme rodinného asketu - jdi a přiveď ho!" poručil mu král, sám vystrčil ruku z mřížoví a zavolal: "Pojď sem, vznešený pane!"

Bódhisatta svěřil svou žebráckou misku do rukou dvořana a vystoupil na terasu. Král ho pozdravil, posadil ho na královské lehátko, nabídl mu své vlastní koláče a rýžové mléko, a když Bódhisattva něco málo pojedl, začal mu klást otázky. Jeho odpovědi ho nadmíru uspokojily, i pochválil ho a zeptal se: "Kde žiješ, vznešený pane, a odkud jsi přišel?" Asketa odvětil: "Žiji v Himálaji, velekráli, a přišel jsem z Himálaje." A když se král zeptal na příčinu jeho příchodu, vysvětlil mu: "V období dešťů je třeba najít si pevné obydlí, velekráli." "Pak se tedy ubytuj v královském parku, vznešený pane! Nebudeš trpět nedostatkem žádné ze čtyř potřeb a já tak získám zásluhy, které vedou do nebe."

Když mu to Bódhisatta slíbil, šel s ním král po jídle do parku, dal mu postavit chatrč z listí a ochoz pro procházky, zajistit místo pro pobyt v noci i ve dne a všechno ostatní a opatřit potřeby pro asketu, popřál mu, aby se mu tu spokojeně bydlelo, a svěřil ho pod ochranu strážce parku.

Od té doby tu Bódhisatta žil dvanáct let. Jednoho dne povstal proti králi pohraniční kraj. Král se tam chystal vyrazit, aby povstání potlačil, a řekl královně: "Má drahá, buď ty nebo já musíme zůstat ve městě." "Proč, pane?" "Kvůli ctnostnému asketovi, má drahá." "Nebudu ho zanedbávat, pane. Péče o vznešeného asketu bude mou starostí. Jdi bez obav!"

Král tedy opustil město a královna obsluhovala Bódhisattu se stejnou péčí jako on. Když byl vládce pryč, přicházel asketa v určenou dobu nebo v čase, kdy se mu zachtělo, do paláce, aby tam pojedl. Když jednoho dne dlouho nešel, královna mu připravila všechna jídla, vykoupala se, ozdobila se šperky, sedla si na nízké sedátko a čekajíc na Bódhisattův příchod, uvolnila si šat z jemné tkaniny a zdřímla si.

Bódhisatta si uvědomil čas, vzal misku na almužnu a doletěl povětřím k velkému oknu. Když královna zaslechla šustot jeho lýkového šatu, prudce vstala a žluté roucho z jemné tkaniny jí sklouzlo z těla. Bódhisatta povolil svým smyslům a s potěšením pohlédl na její ohanbí. Žádostivost, dříve umrtvená silou jeho meditace, v něm povstala jako kápě kobry uvězněné v koši; byl jako sekerou podťatý mléčný strom, chtíč zahnal jeho duševní vyrovnanost, jeho smysly pozbyly čistoty a on byl rázem jako vrána s useknutým křídlem. Nebyl schopen usednout a pojíst jako dříve, a ač ho k tomu královna vybídla, nesedl si. Vložila mu tedy všechno jeho jídlo do žebrácké misky. Toho dne nedokázal jako předtím po jídle vyjít oknem a vzduchem odletět; vzal pokrm, sestoupil po velkém schodišti a odkráčel do parku. I královna na něm poznala, že jeho srdce na ní ulpělo.

Když přišel do parku, nejedl, odložil jídlo pod lůžko a po sedm dní jen ležel, vzdychaje: "Jak krásné má královna ruce a nohy! Jak nádherná je od stehen až po hýždě!" Jídlo se zkazilo a bylo pokryto černými mouchami.

Král potlačil v pohraničí povstání a vrátil se zpět. Objel slavnostně vyzdobené město, přišel do paláce, řekl si, že navštíví Bódhisattu, odebral se do parku, viděl, že poustevna je zanedbaná, a obávaje se, že asketa odešel, otevřel dveře chatrče a vstoupil dovnitř. Spatřil ho tam ležet, usoudil, že je jistě nemocen, dal odstranit zkažené jídlo a uklidit chatrč a zeptal se: "Jaká choroba tě postihla, vznešený pane?" "Jsem poraněn, velekráli," zněla odpověď. Král si pomyslil: "To sem jistě přišli moji nepřátelé, a protože neměli příležitost mi ublížit, umínili si, že mě zasáhnou v tom, co je mi drahé, a zranili jeho." Nato začal obracet jeho tělo a hledat ránu, ale žádnou nenašel, a tak se otázal: "Kde jsi zraněn, vznešený pane?"

Bódhisatta odvětil: "Nezranil mě nikdo jiný, velekráli - sám jsem si poranil srdce." Vstal pak, usedl na sedátko a přednesl tyto verše:

"Nikoli zbraní zrobenou obratným výrobcem šípů,
ne perlou v ucho vsazenou či šípem perem zdobeným,
leč střelou z vášně zrozenou a nabroušenou v mysli
zasažen byl jsem do srdce; celé mé tělo spaluje.
Nevidět žádné zranění, z něhož by krev se řinula ?
vždyť je to rána do srdce a sám jsem si ji zasadil."

Takto těmito třemi slokami poučil krále, požádal ho, aby opustil jeho chatrč, vykonal přípravná cvičení a pak získal znovu schopnost meditace. Potom vyšel z chatrče ven, vznesl se do vzduchu a oslovil vladaře: "Velekráli, vracím se do Himálaje." "Nesmíš odejít, vznešený pane," odporoval mu král. Ale Bódhisatta prohlásil: "Velekráli, když jsem žil tady, postihlo mě veliké znetvoření - teď už tu nemohu zůstat." A navzdory královým prosbám se vznesl do povětří, odletěl do Himálaje, zůstal tam až do smrti a potom se odebral do Brahmova světa.