Džátaky<br> <span class='sub-title'>Příběhy z minulých životů Buddhy</span>

Džátaky
Příběhy z minulých životů Buddhy

2. rozšířené . vyd. 2007, ISBN 978-80-86685-75-5, Váz. s přebalem, 406 str.

doporučená cena: 358 Kč
naše cena
: 286
ušetříte: 72

SLEVA: 20 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | Obsah | Dušan Zbavitel: Předmluva. | Ukázky: O asketovi, který dosáhl štěstí | Jak ani ochota nemusí být k užitku | Jak kouzlo zahubilo mnoho životů | Jak se stal Bódhisatta králem | Jak Bódhisatta vyléčil krále ze žalu | Jak Bódhisattu oslabilo pokušení

Dušan Zbavitel: Předmluva.

Množství dochovaných ukázek vypravěčského žánru jednoznačně prokazuje, že staří Indové vždy velice milovali vyprávění, a narativní tvorba tvoří také jednu z nejsilnějších složek staroindické literatury. Náš největší znalec čínské kultury Jaroslav Průšek označil dokonce fabulační schopnosti Indů za jeden z nejcharakterističtějších rysů staroindické slovesnosti, nejvýrazněji ji odlišující od literatury starých Číňanů. Vyprávění tu nacházíme už od védských dob, ať už ve formě mýtů a legend, veršovaných i neveršovaných bajek, pohádek a příběhů ze života lidí i bohů až po národní eposy Mahábháratu a Rámájanu. Nejstarším dochovaným vypravěčským souborem jsou pak buddhistické džátaky neboli příběhy o minulých životech Gótamy Buddhy.

Stoupenci starší formy Buddhova učení, takzvané théravády, džátaky zařadili do svého kánonu v jazyce páli Tipitaky (Tří košů), a to do oddílu Khuddakanikája (Oddíl drobností), který najdeme v nejdůležitějším prvním "koši" zvaném Suttapitaka (Koš ponaučení); ten obsahuje Buddhovy rozpravy o základech jeho učení. Džátaky však nereprodukují Buddhova vlastní slova. Především není jazyk páli, v němž jsou sepsány, jazykem, v němž hovořil Buddha, jak se po dlouhá staletí domnívali vyznavači théravádového buddhismu. Je to jazyk uměle vytvořený z prvků několika severoindických dialektů pobuddhovské doby, který se stal postupně posvátným jazykem celého buddhismu théravádového směru a toto postavení v něm zaujímá dodnes. Vlastní součástí kánonu původně také nebyla celá dochovaná vyprávění, nýbrž jenom jejich veršové části; jazyk a styl veršů prozrazuje výrazně vyšší stáří než próza, která je doprovází. Ta byla zřejmě přidána k veršům až v pozdější době, potom přeložena do cejlonské sinhalštiny a teprve někdy kolem 5. století n. l. převedena zpět do páli, do dnes tradované podoby; verše však zůstaly v pálijském znění po celou tuto dobu. Značný časový odstup doby vzniku prózy od éry původních veršů vysvětluje i občasné obsahové nesrovnalosti mezi oběma těmito složkami.

Jednotlivé džátaky i jejich veršované části mají velmi rozdílný rozsah. Sestavitelé souboru neusilovali o nějakou chronologii jednotlivých Buddhových životů, ale seřadili příběhy podle počtu veršů ve vzestupném pořadí, takže ty první jsou docela beze slok, kdežto v posledních výrazně převažuje poezie nad prózou. Celkem je džátak 547, a zatímco některé z úvodních nedosahují ani dvou stránek textu, vyplňuje poslední bezmála 200 stran a má plných 1572 veršů. Verše tvoří většinou dvouřádkové strofy zvané gáthy.

Tuto starou veršovanou pasáž doplňují ve všech případech čtyři prozaické oddíly. Prvním je "příběh ze současnosti" (paččuppannavatthu); seznamuje s okolnostmi, za nichž údajně Buddha celou džátaku vypráví. Teprve potom následuje vlastní "příběh z minulosti" (atítavatthu), tedy vlastní džátaka. K tomu přistupuje většinou jako třetí složka gramatický a lexikografický komentář k veršům (vejjákarana), které, jak je vidět, potřebovaly pro svůj archaický jazyk už v raných dobách toto doplnění, a celek uzavírá čtvrtá složka, nazývaná "spojení" (samódhána), která "spojuje", tj. ztotožňuje hlavní postavy vyprávěného příběhu s osobami z doby vypravěče, především se samým Buddhou. Ten vystupuje v příbězích ponejvíce jako ústřední postava, ale nezřídka i jako postava epizodní a v několika případech dokonce jen jako pouhý pozorovatel a komentátor děje.

Jak je při překladu džátak všeobecným zvykem, ponechali jsme i v našem výboru jenom vlastní "příběhy z minulosti", tedy vlastní džátaky. Jejich úvodní "příběhy ze současnosti" totiž většinou v podstatě opakují totéž, o čem hovoří samotný příběh, a ztotožnění hlavní osoby, Buddhy, bývá provedeno už v textu džátak; ty ho tu nazývají vždy Bódhisattou, tj. tím, který dosáhne probuzení. Přesto jsme ponechali alespoň v jedné ukázce (džátace č. 446) i úvodní a závěrečnou část, aby čtenář získal názornější představu o tom, jak vypadají všechny texty v plném znění.

Odkud čerpají džátaky své náměty? Na tuto otázku můžeme odpovědět jenom dohadem, ale s velkou dávkou pravděpodobnosti. Mezi jejich příběhy nacházíme velké množství takových, jež mají své velmi blízké obsahové paralely v nebuddhistické literatuře staré Indie, ve vyprávěních, která byla později vtělena do známých sbírek Paňčatantra či Hitópadéša, v Sómadévově Oceánu příběhů i v epizodách eposu Mahábhárata. V jednom případě nám dokonce džátaka (konkrétně č. 461, zařazená i do našeho výboru) dochovala jakousi nejstarší známou verzi látky, která byla později zpracována do podoby druhého indického národního eposu Rámájany, a v jiném vyprávění zase příběhy podávané později v puránách a jiných sanskrtských textech jako životní osudy Višnuovy populární inkarnace Kršny.

Všechny tyto paralely svědčí o tom, že v Indii už v předbuddhistické době zřejmě kolovaly mezi lidem nesčetné povídky a pohádky, z jejichž námětů potom čerpala veškerá staroindická vyprávěcí literatura jako z nevyčerpatelné zásobárny témat a motivů. Buddhisté je ovšem oděli do roucha, které vyhovovalo hlavnímu poslání džátak: být nástrojem šíření Buddhova učení a buddhistických zásad.

Není totiž nejmenších pochyb o tom, že úkolem džátak nebylo posluchače bavit a že své příběhy nepředkládaly jen pro ukrácení dlouhé chvíle. Ať už v původních verších nebo v prozaickém příběhu, obdařují každou historku moralistickou tendencí, čímž mění zábavná díla v didaktická. Tato metoda není však jenom výsadou buddhistické větve staroindického písemnictví. Něco podobného najdeme i v jeho hinduistické složce; ne náhodou tu bývají soubory povídek a bajek, a to leckdy i příběhů notně rozpustilých a nevázaných, označovány za šástry, tj. učebnice, které mají přispívat k výchově indického člověka. A tak jsou i po této stránce džátaky bez ohledu na své buddhistické zaměření přímým předobrazem vývoje celé řady děl staroindického vypravěčského písemnictví.

Co do obsahu džátak můžeme se přidržet klasifikace indologa Morize Winternitze, tohoto našeho neprávem zapomínaného krajana a profesora německé univerzity v Praze.Winternitz rozlišuje mezi džátakami bajky, pohádky, anekdotické příběhy, novely, moralistická vyprávění, průpovídky a zbožné legendy. Charakteristické jsou přitom značné rozdíly v rozsahu a stylu různých žánrů: bajky a anekdoty jsou zpravidla velmi krátké a hutné, legendy vykazují naopak sklon ke značné epické šíři a vypravěčské rozvláčnosti. Ve všech případech však projevují sklon k členění textu na dlouhé věty spojující celou řadu dějů a pro buddhismus tak typické opakování stejných formulací. Toto opakování není rozhodně plodem nějaké stylistické neobratnosti nebo neschopnosti tyto formulace obměňovat. Je nápodobou stylu nejstarších součástí kánonu, podávajících základy buddhistického učení. Musíme mít totiž na paměti, že texty byly po dlouhou dobu tradovány jen ústně, bez písemného zaznamenání a že opakování základních pravd v téže formulaci sledovalo jasný a uvědomělý cíl - aby se co nejpevněji vtiskly posluchačům do paměti.

V námětech ani ve výběru postav neznají džátaky žádná omezení. A tak tu vedle zvířat (nejoblíbenější je vtělení budoucího Buddhy do slona, opičáka nebo páva) najdeme rozsáhlou galérii postav a figurek z velmi rozmanitého sociálního prostředí a nejrůznějších profesí, od zlodějů, banditů, kurtizán, nevěstek a hráčů v kostky až po krále, kupce, mudrce, světce a askety; a vystupují tu i bozi, polobozi a démoni, protože buddhismus nepopíral jejich existenci, i když jim nepřisuzoval žádnou větší důležitost pro osudy člověka.

Většina džátak obsahuje jenom jednu bajku, povídku nebo legendu nepříliš velkého rozsahu, ale zejména v závěrečných číslech sbírky se vyskytují i složitější a mnohem delší útvary. Platí to především o dvou posledních džátakách, z nichž jsme do našeho výboru zařadili jen vyprávění o moudrém Mahósadhovi (č. 546); závěrečný příběh č. 547 zaujímá totiž ještě bezmála dvojnásobně větší prostor. Jeho hlavní postavou je princ Vessantara, jehož štědrost nezná mezí; dá každému, oč ho požádá. Darováním zázračného slona, který ochraňuje jeho království, popudí proti sobě jeho lid natolik, že musí odejít i se ženou a dětmi do vyhnanství. Přesto neváhá ani potom darovat chudému bráhmanovi svůj poslední majetek, vůz a koně, třebaže musí pokračovat s celou rodinou v cestě pěšky. Do lesní samoty, kam se uchýlí, jej přijde zkoušet sám král bohů Indra, převlečený za ošklivého bráhmana. Žádá na Vessantarovi, aby mu dal za otroky své děti a nakonec i vlastní manželku, a teprve když mu vyhnanec daruje i tu, dá se mu král nebes poznat a ukončí Vessantarovy útrapy.

Je-li džátaka č. 546 o Mahósadhovi oslavou moudrosti a chytrosti, je román o Vessantarovi zaměřen k propagaci nesobeckosti a štědrosti. Ještě častěji se v džátakách vyskytuje glorifikace soucitu se všemi živými tvory a úcty k rodičům a starším osobám vůbec. V nejednom příběhu však najdeme i oslavu ryze světské prohnanosti a schopnosti dostat se i z obtížných životních situací; také po této stránce se buddhistické džátaky obdivuhodně přesně shodují s hinduistickými složkami staroindické vypravěčské literatury, kde je rovněž nejednou chytrost a prohnanost postavena nad méně vtipnou zbožnost. Shodná je také pohádková konfrontace lidí a zvířat, ze které vyjdou vždy vítězně zvířata jako tvorové lepší, především vděčnější a charakternější než lidé. A nebyli bychom ani v Indii, kdyby se i tu v celé řadě džátak nepranýřovala a různými příběhy neilustrovala "špatnost" žen, jejich údajná notorická nevěrnost, prohnanost a lstivost; ani v tomto ohledu se buddhistické džátaky nijak neodlišují od verzí, kterým se dostalo bráhmanského zpracování. Po své obsahové stránce jsou džátaky skutečnou pokladnicí zpráv a informací o staroindickém životě, v nejednom případě ještě doplněnou jejich výtvarnými protějšky na stúpách v Sáňčí a Bhárhutu, jejichž vnější výzdobu tvoří reliéfní výjevy z džátak. V těchto příbězích se například poprvé objevují vedle příslušníků čtyř základních varn neboli společenských stavů i takzvaní čandálové a pulkasové, odklízeči mrtvol a obětních zbytků, i lovci, kteří později vytvořili početnou skupinu "nedotknutelných", postavených mimo rámec hinduistické společnosti. Poprvé se také tyto texty zmiňují nejen o vnitroindickém suchozemském karavanním obchodě, ale také o obchodních plavbách do zámoří, o nichž nám nejstarší sanskrtská literatura žádné informace nedochovala.

Je samozřejmé a logické, že Indie, kterou líčí džátaky, není Indií buddhistickou, nýbrž předbuddhistickou (ve shodě s tím, že jde o Buddhovy předešlé existence z dob, kdy ovšem ještě žádný buddhismus neexistoval). Buddha sám je v těchto existencích bódhisattou, tedy člověkem, který teprve dosáhne osvobozujícího poznání a probuzení (píšeme-li ho v textu s velkým písmenem, pak proto, abychom ho odlišili od ostatních bódhisattů, stejně tak jako hovoříme o Gótamovi jako o Buddhovi s velkým B na rozdíl od všech předchozích buddhů). Historické postavy, doložené z dějin Indie, se tu však vůbec neobjevují a opětovně zmiňovaný Brahmadatta, stereotypně uváděný jako "král Váránasí", je zřejmě jen jakýmsi apelativem, a nikoli osobním jménem (v sanskrtu znamená toto slovo "daný Brahmou"). Celkově se pak zdá, že pozdní prozaická složka džátak odráží v mnoha ohledech poměry v Indii značně pozdějšího období, tedy doby po přelomu letopočtu, kdy už v Indii existoval plně rozvinutý hinduismus. Ale protože raná staroindická literatura jako celek je poměrně skoupá na informace o skutečném všedním životě a dává před realitou přednost mytologii, jsou i tyto obrázky života v džátakách vítaným obohacením našich zdrojů poznání staré Indie.

Historicky pozdější mahájánský buddhismus nahradil páli v roli literárního jazyka a šiřitele Buddhova učení sanskrtem. Pálijský kánon Tipitaka byl přeložen do sanskrtu a není pochyb o tom, že v něm nechyběly ani džátaky. Bohužel se nám však tyto sanskrtské verze s výjimkou ojedinělých zlomků nedochovaly; zanikly, když byl buddhismus vytlačen z indické půdy hinduismem. Ještě předtím byla však mahájánská díla přeložena do jazyků zemí, kam se tato větev buddhismu rozšířila, především do Tibetu, Mongolska, Číny, Koreje a Japonska. V literaturách všech těchto zemí se s džátakami opět setkáváme nejen jako s nositeli buddhistických idejí, ale také jako se svědky vlivu, který mělo neobyčejné fabulační a vypravěčské nadání starých Indů na ostatní svět.

V pálijské podobě zůstal kánon zachován v théravádovém směru buddhismu, který se vedle Šrí Lanky (Cejlonu) jako své hlavní bašty rozšířil do zemí jižní a jihovýchodní Asie - Barmy, Thajska, Laosu, Kambodže a dnešní Indonésie. Skoro všude tu džátaky našly své napodobitele a autory nových regionálních verzí a v nejednom případě se projevily i jako inspirátor výtvarného umění, hlavně sochařství.

Mimořádný je také význam džátak jako zdroje, který obohatil evropskou literaturu. Po výpravě Alexandra Velikého do Indie ve 3. století před n. l. byly mezi Indií a Řeckem navázány přímé styky, které zahájily čilou vzájemnou výměnu kulturních statků mezi antickým světem a indickou oblastí; a právě na této výměně měly buddhistické džátaky nemalý podíl. Usilovné shledávání námětových a motivických paralel mezi indickou a evropskou vyprávěcí literaturou, které se rozvinulo už v období romantismu v minulém století, vyneslo na světlo světa celé desítky bližších i vzdálenějších shod; a i když jistě ne všechny dokazují převzetí indických látek a nápodobu indických vzorů, zůstává stále ještě úctyhodně vysoké množství zcela průkazných případů, v nichž nemůže jít o náhodnou shodu a jež potvrzují plodnost indických vlivů. Jistě nebudeme souhlasit s Theodorem Benfeyem, který před sto lety přisuzoval všem pohádkám v Evropě buddhistický původ; ale patrně uznáme, že je hodně pravdy na slovech francouzského indologa Ed. Chavannese, že v džátakách máme před sebou "největší pokladnici příběhů, jaká kdy na světě existovala".

Svým obsahem i vlivem, který daleko přesáhl hranice Indie, patří buddhistické džátaky k základním dílům světového písemnictví. V naší jinak bohaté překladové literatuře z Indie máme však zatím jenom velmi útlý výbor, který pořídil a pod názvem "Buddhistické pohádky" vydal počátkem století indolog Otakar Pertold, a převyprávění několika příběhů v knize "Zlatý čáp" od Anny Marie Tilschové. Snad tuto citelnou mezeru alespoň zčásti vyplní druhé, na dvojnásobek rozšířené vydání našeho výboru, v němž předkládáme našim čtenářům ty nejzajímavější ukázky z obsáhlého pálijského díla.

Dušan Zbavitel