Hsü Kuo-huang: Deset zastavení s čínským obrazem

Hsü Kuo-huang
Deset zastavení s čínským obrazem

1.. vyd. 2007, ISBN 978-80-86685-73-1, Brožovaná, 343 str.

doporučená cena: 338 Kč
naše cena
: 237
ušetříte: 101
SLEVA: 30 %
Obsah stránky:
Anotace | O autorovi | Obsah | Zastavení sedmé. Kuo Si. Su Š´ | Su Š´: Popisná báseň o Rudém útesu

Su Š´: Popisná báseň o Rudém útesu

Wu Jüan-č´ův obraz Popisná báseň o Rudém útesu vznikl za dynastie Ťin na severu čínského území. Časově však náleží do období rozkvětu jihosungské malby, takže si ho můžeme v této souvislosti také přiblížit. Jüanský životopisec Sia Wen-jen zaznamenává, že Wu Jüan-č´ se druhým jménem jmenoval Šan-fu a byl slavným učencem éry Ming-čchang (1190 - 1195) ťinského císaře Čang-cunga. O tomto období nemáme mnoho záznamů a vývoj ťinské malířské tvorby není zatím zcela objasněn.

10.2.4.1 Námět obrazu
Obraz Popisná báseň o Rudém útesu je namalován na podélném svitku, který obsahuje jak "úvodní část" (jin-šou) ohraničenou "oddělujícím pásem" (ke-šuej), tak "dílo" (pen-fu) a "chvost" (tchuo-wej) s jüanskými nápisy. Patří k menším dílům a můžeme zde identifikovat tři tematické části . Námětem obrazu je obsah stejnojmenné Su Tung-pchoovy básně, takže vidíme uprostřed výjevu vysoký horský masiv, jehož úpatí omývá řeka s mnoha vlnkami. Ten odkazuje k verši "Slyšíme zvuk tekoucí řeky". Dalším motivem jsou břehy obklopující řeku, v básni zmíněné jako "Členité břehy táhnoucí se tisíc sáhů". V loďce pod nejvyšší skálou sedí literáti se Su Tung-pchoem uprostřed, podle veršů

Mistr Su s hosty se pohupovali v lodičce pod Rudým útesem. Vypadala jako tenký dlouhý list rákosí na donekonečna se rozkládající ledové vodní hladině.

Su Š´ napsal Popisnou báseň o Rudém útesu pátého roku éry Jüan-feng, tj. roku 1082, když byl ve vyhnanství v okrese Chuang-kang v dnešní provincii Chu-pej. Patnáctého dne sedmého měsíce napsal První báseň o Rudém útesu a o tři měsíce později, patnáctého dne desátého měsíce doplnil Další báseň o Rudém útesu. V roce 1083, kdy mu bylo 48 let, celé dílo přepsal do závěrečné podoby. Svitek s jeho kaligrafií je dnes uložen v tchajpejském Palácovém muzeu. Do díla umně vmísil narážky na svou neradostnou situaci a věnoval ho jednomu ze svých přátel. Su Š´ patřil mezi nejnadanější učence své doby a mnoho lidí mu závidělo jeho schopnosti a úspěch. Proto se často stávalo, že na něj donášeli císaři a Su Tung-pcho byl v důsledku toho vypovězen do vyhnanství na jih Číny, nakonec dokonce na sám nejjižnější cíp Číny, ostrov Chaj-nan. V Popisné básni o Rudém útesu se velmi dojemným způsobem zmiňuje o svém osudu a jeho přečtení v nás vyvolá pohnutí dokonce ještě dnes, po tisíci letech.

Rudý útes (Čch´-pi) je místní název, skála na břehu Dlouhé řeky v provincii Chu-pej. Roku 208 zde proběhla klíčová bitva z období Tří říší (220 - 280), při které byl spojenými vojsky Sun Čchüana(182 - 252) a Čou Jüho (175 - 210) na hlavu poražen do té doby vítězící Cchao Cchao (155 - 220).

* * *

Su Š´: Popisná báseň o Rudém útesu
První báseň o Rudém útesu

Na podzim roku Žen-sü, šestnáctého dne sedmého měsíce, se mistr Su spolu se svými hosty vypravil lodí k Rudému útesu. Svěží vánek k nim zalétal tak zlehka, že ani nezčeřil vlny na říční hladině. [Mistr Su] pozvedl [konvici] s vínem, naléval hostům a recitoval verše o "jasném měsíci", prozpěvoval sloky o "nedostižných dálavách". Po chvíli na východě vyšel Měsíc a [začal] přešlapovat na cestě mezi Naběračkou a Buvolem. Napříč řekou se položila bílá rosa a lesk vodní hladiny se slil s nebeskými [světly]. Nechali loďku ? stéblo rákosu plout, kam se jí zachtělo, dali se odvézt do neznámých končin vzdálených tisíce sáhů. Jak velkolepé to bylo, jakoby si, podobni mistru Lie, vítr osedlali, nevědouce, kde se zastaví. Letěli vzduchem jakoby již opustili tento svět a zůstali sami, jakoby jim narostla křídla a oni stoupali vzhůru mezi Nesmrtelné. V té chvíli se napili vína a nesmírně se zaradovali, zabubnovali rukama o bort lodi a [Mistr Su] zpíval. V písni se říkalo:

Pádlo skořicové, ach, stěžně z orchidejí; do nebeského prostoru vyrážíme, ach, proti proudům světla se vrháme. Daleko, předaleko se nesou, ach, moje touhy; vyhlížím Krásnou bytost, ach, tam kdesi na hranicích Nebe!

Jeden z hostů [byl zběhlý] ve hře na flétnu a ten se přidal k [mistrově] písni. Jeho flétna se rozezpívala hlasem teskné výčitky a marné touhy, [chvílemi] tiše plakala a [vzápětí burácela] rozhořčením. Její zvuky se do dálky nesly vzduchem, nepřerušené jako hedvábné vlákno, že by dokázaly roztančit draka skrytého v temné hlubině i rozplakat osamělou vdovu v člunu. Mistr Su zvážněl, upravil si oděv, napřímil se a vznesl otázku: "Co vás vede k tomu, že hrajete právě tímto způsobem? "
Host odpověděl: "Měsíc se rozzářil, hvězdy prořídly, straky na jih odlétají ? cožpak to nejsou slova básně Cchao Meng-teovy? Při pohledu na západ vidím Sia-kchou, na východě je Wu-čchang, řeka obtáčí hory a prodírá se jimi, [a krajina vůkol] se noří do modročerného šera. Vždyť je to stejné jako [kdysi], když mladý Čou přivedl Cchao Meng-tea do úzkých! Ten tehdy právě dobyl Ťing-čou a zamířil k Ťiang-lingu, po proudu plul směrem na východ. [Jeho] loďstvo se táhlo na tisíc mil, [jeho] vlajky zakrývaly oblohu. [Cchao Meng-te] se díval na řeku, popíjel víno, odložil halapartnu a skládal básně. Byl to nejmocnější muž své doby, a kde je mu dnes konec?! Co tedy můžeme [čekat od života] my, kdo spolu s vámi, mistře, jen rybaříme mezi ostrůvky v Řece a chodíme sbírat chrastí [do lesa] a za společníky máme vodní havěť a parohatou zvěř. Projíždíme se v loďce ? stéblu trávy, zvedáme poháry ? tykvice a popíjíme víno, nepatrní mravenci mezi Nebem a Zemí, zrníčka prosa v azurovém oceánu. Jsem zoufalý z pomíjivosti svého žití, závidím Řece její věčnost. [Chtěl bych] se vzít za ruce s Nesmrtelnými, kteří umějí létat, a vydat se s nimi na dalekou pouť, obejmout jasný Měsíc a navěky zůstat [mezi živými], vím však, že toho nelze jen tak dosáhnout, a proto své tóny svěřuji smutnému větru."
Na to děl Mistr Su: "Pane, cožpak vy znáte Řeku a Měsíc? [Řeka sice] takto ubíhá, ale nikdy nikam neuteče, [Měsíc sice] dorůstá a ubývá, nakonec ale nikdy nezmizí, ani ho nepřibude. Nuže, pohlédneme-li na [tuto otázku] z perspektivy proměnlivosti věcí, pak Nebe ani Země [nejsou trvalé] ani na kratičký okamžik; pohlédneme-li však na věc z perspektivy toho, co proměnlivé není, pak [zjistíme], že všechno, věci světa kolem nás i my sami, je věčné. Jakápak tedy závist?! A vezměte si ještě toto: Mezi Nebem a Zemí není ničeho, co by nemělo svého pána. Jestliže některá věc není mým vlastnictvím, pak i kdyby se jednalo jen o pouhopouhý chloupek, nemohu se ho zmocnit. Výjimkou je pouze svěží vítr nad řekou a horami spolu s jasným měsícem v horách; když [vítr] dostane se k uchu, vytváří zvuk, když oči se setkají s [horami], vznikají barvy, a ty si můžeme brát bez omezení, užívat je bez konce, jsou nevyčerpatelným pokladem Stvoření, vhodným pro vás i pro mě stejně."
Onen host rozjasnil tvář [a všichni] opláchli své misky a znovu si nalili víno. Když byla lahodná krmě všechna snězena a poháry a talíře zůstaly ležet křížem krážem poházené, všichni se v loďce uložili ke spánku. Aniž si toho všimli, na východě již začínalo svítat.

Další báseň o Rudém útesu
Téhož roku za úplňku desátého měsíce jsem vyšel ze Síně sněhu a vracel jsem se do Lin-kao. Spolu se dvěma přáteli jsme přišli ke svahům Žluté hlíny. Padla již jinovatka, všechno listí bylo opadané a na zemi se jasně rýsovaly naše stíny vržené bílým světlem měsíce. Všechny nás naplnila radost, zpívali jsme za chůze a ve zpěvu odpovídali jeden druhému.
Já jsem si povzdechl a řekl jsem: "Mám zde přátele, ale chybí nám víno. A i kdyby se víno našlo, nemáme nic k zakousnutí. Měsíc září a vane svěží větřík, co uděláme s tak krásnou nocí?"
Přítel odpověděl: "Dnes v podvečer jsem do sítě chytil rybu s velkou tlamou a drobnými šupinami, podobá se proslulým okounům z řeky Sung. Ale kde si opatříme víno?"
Zašel jsem domů poradit se se ženou. Žena mi řekla: "Již dlouho pro případ nenadále potřeby schovávám džbán vína."
A tak jsme se nakonec s vínem a rybou vydali na projížďku pod Rudý útes. Vodní proud šplouchal a útes se tyčil do výše tisíce stop. Vedle vysoké skály se měsíc zdál malý, řeka klesla a kameny vystoupily z vody. Od minulé návštěvy uplynula jen krátká doba, ale přesto jsem tato místa nepoznával. Vykasal jsem roucho a začal šplhat na strmý sráz. Cestou jsem rozhrnoval vysokou trávu a křoví, přelezl jsem Tygra a Leoparda, vystoupal na Rohatého draka a vyšplhal se až na samý vrchol, k sokolím hnízdům, odkud jsem shlížel na údolí Řeky ukryté v hloubi pode mnou. Přátelé mi nestačili a zůstali kdesi dole. Plným dechem jsem hlasitě zahvízdal, až se stromy a byliny zachvěly. Hory a údolí mi odpověděly ozvěnou, zvedl se vítr a voda se vzedmula. Po chvíli jsem zmlkl a oddal se melancholii, zmocnila se mne tíseň při pomyšlení, že čas nelze zastavit.
Vrátil jsem se a nastoupil do loďky, kterou jsme pustili po proudu a nechali plout, kam se jí zlíbí. Byla již téměř půlnoc a vůkol panovalo naprosté ticho. Tehdy se objevil osamělý jeřáb, letěl k nám přes řeku od východu, měl křídla široká jako kolo od vozu, černou suknici a bílou halenu, a když západním směrem míjel náš člun, dlouze zanaříkal.
Nedlouho poté přátelé odešli a já jsem se uložil ke spánku. Zdálo se mi o taoistickém mistru oděném v rozevlátý péřový šat. Přišel do Lin-kao, uklonil se mi a otázal se: "Potěšila vás vycházka k Rudému útesu?

Zeptal jsem se, jak se jmenuje, ale on sklopil hlavu a neodpověděl. Ach, běda! Však já vím, cožpak jste to nebyl vy, kdo v noci letěl nad námi?

Mistr taoista na mě pohlédl a usmál se a já jsem se probudil. Otevřel jsem okno a díval se po něm, ale nikdo tam nebyl.

(Překlad Olga Lomová)