Hsü Kuo-huang: Deset zastavení s čínským obrazem

Hsü Kuo-huang
Deset zastavení s čínským obrazem


Recenze: Aleš Novák - http://www.iliteratura.cz
1.. vyd. 2007, ISBN 978-80-86685-73-1, Brožovaná, 343 str.

doporučená cena: 338 Kč
naše cena
: 237
ušetříte: 101
SLEVA: 30 %
Obsah stránky:
Anotace | O autorovi | Obsah | Zastavení sedmé. Kuo Si. Su Š´ | Su Š´: Popisná báseň o Rudém útesu

Aleš Novák - http://www.iliteratura.cz

Hsü Kuo-huang: Deset zastavení s čínským obrazem, přel. a k vydání připravila Michaela Pejčochová, Praha : DharmaGaia 2007, 298 stran

V češtině neexistuje mnoho knih pojednávajících o dějinách čínského umění. To ovšem neznamená, že se pak můžeme spokojit s ledasjakým titulem. Kniha Deset zastavení s čínským obrazem pochází z pera teoretika a historika umění, který je zároveň i aktivním malířem inovativně napodobujícím starověké vzory, jak se o tom tuzemský divák mohl přesvědčit na výstavě v pražské Národní galerii v roce 2004. Autor tehdy přednesl přednáškový cyklus, který editorka a překladatelka recenzovaného titulu, jež se dlouhodobě profesně zabývá studiem čínského malířství a k autorově výstavě vyhotovila doprovodný katalog, transkribovala ze zvukových nahrávek a doplnila bohatou obrazovou přílohou.

Kniha je třetím titulem v koncepční řadě nakladatelství DharmaGaia následujícím po pojednání o čínské poezii Devět zastavení s čínskou básní (1999) a po studii s názvem Ach běda, přeběda - Oplakávání mrtvých ve středověké Číně (2004).

Hned na úvod se setkáváme s výkladem terminologie, formy, prostředků a motivické skladby čínského malířství epochy dynastie Sung (960 - 1234). Umělecké dílo se nám představuje jako kompozice následující pevně stanovená formální pravidla, v jejichž transformaci, byť nikdy ne úplném popření, spočívá živoucí duch čínského výtvarného umění v celých jeho dějinách. Autor předesílá výkladu konkrétních ukázek přehled tradovaných malířských technik, postupů, motivických šablon, technických prostředků (výklad o štětcích, papíře, hedvábí), kterým se malířský mistr musí naučit a s nimiž se ve své tvorbě musel vyrovnávat - ať tak, že je striktně dodržoval a následoval je, anebo že je přesahoval, rozšiřoval, anebo naopak je redukoval k formální, obsahové a výrazové askezi.

Autor zde však předpokládá posluchače a čtenáře již mírně poučeného, protože zcela opomíjí kosmologické a filosofické souvislosti čínského pojetí uměleckého, potažmo výtvarného díla. Konkrétní příklady obrazů v knize jsou krajinomalby a nepoučeného čtenáře navyklého na pojetí krajinomalby a krajiny jakožto uměleckého objektu překvapí striktní, a potud nudné monotematičnost čínské krajinomalby. Autor totiž předpokládá, že víme o axiómu spodobnění tří základních kosmologických aspektů hora ? stabilita, voda - pohyb, člověk - humanita ("kultura", "dějinnost"), takže krajinomalba je koncentrovanou zkratkou celého "světa". Když autor interpretuje figurální přírodní motivy, opět předpokládá, že víme o motivické klasifikaci námětů čínského malířství, kde každá motivická kategorie opět podléhá striktním pravidlům. Příklady děl uvedených v knize spadají také do kategorie "květiny a ptáci" a jsou jim věnovány dvě kapitoly. Jako poslední oddíl je pojednávána spojitost výtvarného umění a literatury, což je pro poučeného čtenáře vzhledem k vizuální podobě čínského písma sice nasnadě, avšak bez dalšího upozornění snadno může vzniknout dojem autorovy libovůle při zařazení a obsahu této kapitoly. Autor si rovněž odpouští upozornění, jak číst čínský obraz, na kterém závisí správně rozklíčování jeho významu: patrně jen málokdo ví, že se čte zprava doleva.

Důležitou informací je výklad o funkci sběratelských pečetí, které se rázem ukazují jako podstatný, integrální prvek obrazu, který determinoval formu obrazu, takže malíři s jejich umístěním počítali, a ponechávali proto na obrazech volná místa. Autor knihy u každého díla detailně interpretuje nejen původ a autenticitu pečetí, které na rozdíl od např. středověkého evropského umění výrazně minimalizují falza a napomáhají správně stanovit dataci díla, ale popisuje i stav a průběh rekonstrukce starých obrazů. Dalším pro Evropana atypickým, avšak právě tak integrálním prvkem čínského obrazu jsou různé kaligrafické nápisy a/nebo básně, které zdobí a doplňují obrazy. Pak je diskuze o tom, zda báseň dodatečně interpretuje obsah obrazu, nebo zda je obraz ztvárněním a vizualizací určitého verše básně - téma, které evropská kunsthistorie nezná, protože ztvárnění literárních či mythologických námětů je analogií pokulhávající na všechny nohy.

Čínský obraz počítá s aktivní rolí divákovy imaginace a vzdělanosti, takže je to každý divák, kdo obraz "dokončuje". Obrazy jsou odkazem, poukazem k historické, poetické, topologické, duchovní události, která se kompletuje v pohledu vzdělaného diváka, který pochopením náznaku dává najevo svou vzdělanost, a tak se teprve konstituuje "estetická" instituce "dobrého vkusu".. Autor knihy dostatečně názorně a přesvědčivě dokládá, že "poctivý" obraz nespočívá v dokonalé vnější mimetičnosti, nýbrž v zachycení a ukázání smyslu a vnitřního charakteru zobrazovaného námětu. To ovšem vede k tomu, že i když malíř maluje podle skutečnosti a zdánlivě zobrazuje konkrétní objekt, tak se spíše jedná o bytostnou abstrakci. Sice se zde líčí a ztvárňují předměty, bytosti a situace, ale vykrystalizované do archetypálních zkratek a vzorů, tudíž abstrahované, takže jejich konkretismus je vlastně abstrakcí. Líčí-li se např. bambusová snítka nebo ptáček, tak to není žádný konkrétní ptáček ani snítka, nýbrž je to archetyp zatížený symbolickým morálním významem. Čínští malíři se tak dlouho cvičili ve ztvárňování věcí, dokud nenabyli mistrovství ideálního ztvárnění věcí a situací bez jejich konkrétní přítomnosti (například tzv. "krajina srdce", která nebyla obrazem žádné konkrétní krajiny, ale byla to symbolická konstrukce a morální kalkulace vyšlá z meditace rozpoložení a stavu mysli), takže vlastně pouze re-presentovali "skutečnost" - čili činili ryzí abstrakci spolu s tlumočením morálního poselství. A pokud nějaké dílo nevyjadřovalo morální poselství, bylo klasifikováno jakožto vulgární (nikoliv kýčovité, protože tuto instituci čínské uvažování o malířství nezná). I tento morální předpoklad výtvarného ztvárnění, jenž má charakter maximy či axiómu, však náš autor opomíjí.

Zcela zásadním a osobitým přínosem knihy je vždy subjektivní hodnocení každého díla autorem, které uzavírá každý výklad, kdy se autor nestydí např. říci, že se k obrazu nemůže důsledně vyjádřit, protože ho na vlastní oči neviděl.

Knihu doprovází rozsáhlá obrazová příloha s poněkud matoucím číslováním, jež čtenáři zpočátku výrazně ztrpčuje četbu. Vynikající je naopak slovníček základní odborné terminologie, soupis všech v textu zmiňovaných obrazů, jmenný rejstřík, seznam pečetí a soupis původních teoretických textů a literárních spisů pojednávajících o čínském malířství. U Desíti zastavení by se měli zastavit nejen odborníci z řad historiků umění či dálněvýchodní kultury, nýbrž každý esteticky vnímavý čtenář, který se neostýchá přemýšlet a nechat se zasáhnout obsahem po všech stránkách skvělého traktátu z pera člověka, který je nejen na slovo vzatým teoretikem, nýbrž i skutečným umělcem.

Aleš Novák