Carol Schaefer
Pro příštích sedm generací.
Rada starých moudrých žen představuje svou vizi budoucnosti Země

Cering Dolma Gjaltong

Tibetská buddhistka - Tibet, Kanada

Se dvěma ze tří svých dětí přivázanými na zádech - to nejstarší nechala doma v Tibetu - se v roce 1958 vydala Babička Cering Dolma Gjaltong na strastiplnou pouť, která trvala celý měsíc a vedla přes hory z její milované vlasti do Indie. Podstoupila ji, aby unikla surovému vpádu Číňanů do země. Dále setrvat ve své zemi nemohla, protože její muž zastupoval tibetský národ před státníky celého světa, a tak to pro ni bylo příliš nebezpečné. Během komunistického převratu zabrali Číňané dvě třetiny tibetského území, vyvraždili 1,2 milionu Tibeťanů a zničili 6 254 klášterů. Proběhlo rovněž rozsáhlé odlesnění země. Sto tisíc Tibeťanů zemřelo v pracovních lágrech a dalšímu stu tisíci se podařilo uniknout. Cering a její rodina byly přinuceny vydat se na stejnou cestu, jako podnikl dalajlama.

Aby se ochránili před dopadením, cestovali pouze v noci, což pouť velice ztěžovalo. Jedné noci vypůjčený kůň klopýtl a shodil na úzkou tmavou horskou cestu maminku Cering Dolmy a jedno z jejích dětí. Od té doby šli všichni pěšky a jeden z rodiny vždy vedl koně, který po zbytek cesty nesl pouze něco málo zásob, které měli s sebou.

Útěk nesměl být prozrazen, a tak musela nejstarší dcera Cering zůstat společně se zbytkem rodiny doma. Navštěvovala totiž školu vedenou komunisty a její nenadálý odchod ze třídy by vzbudil podezření a s největší pravděpodobností by znamenal rozsudek smrti pro celou rodinu. Cering ani nikdo z jejích příbuzných, kteří uprchli, se po dobně jako dalajlama nesměli již nikdy do své vlasti navrátit.

Cering se narodila v roce 1933 a vyrůstala ve Lhase. Pocházela z pěti dětí. Tři z nich se staly mnichy. Pouze ona a jeden z jejích sourozenců zůstali s rodinou.

Naše rodina nikdy nebyla bohatá, vysvětluje Babička Cering, ale byli jsme šťastní. Naše mysl byla radostná. Starali jsme se o spoustu dětí. V jednom domě žilo několik generací. Zatímco rodiče chodili do práce, prarodiče zůstávali doma s dětmi.

Cering věří, že rodiče zodpovídají za chování svých dětí, jež vyrostou a ničí svět. Jak říká dalajlama, prvním učitelem dítěte je matka. To matka učí dítě rozlišovat dobro od zla a být pro svou kulturu dobrým člověkem. Děti je nutné vést a vychovávat ke slušnosti. Je třeba, aby jim byla vštěpována posvátná úcta k životu a duchovní tradici. Takovéto lekce jsou v Tibetu vysoce ceněny.

Její babička zemřela, když bylo Cering dvanáct let. Živě si pamatuje, jak ji držela za ruku, když umírala. Dědeček po její smrti žil pod jednou střechou se svou rodinou.

V patnácti letech se Cering začala věnovat buddhismu, aby se naučila, že lidské já samo o sobě není důležité, nýbrž že je třeba věnovat se druhým. Tímto učením se řídí dodnes. Během studia pochopila, že její babička byla úžasným příkladem člověka žijícího pro dobro druhých a že také její matka byla velmi vřelá a velkorysá žena. Pokud někdo obdivoval náhrdelník, který nosila, bez váhání jej sňala z krku a oné osobě jej darovala.

Ženy měly v Tibetu těžký život, vzpomíná Cering. Na mne se usmálo štěstí a směla jsem jako dívka chodit do školy. Z vděčnosti jsem potom četla a psala dopisy děvčatům, která to neuměla.

Cering je přesvědčena, že mezi duchovními tradicemi různých národů světa není příliš mnoho rozdílů, kromě toho, že buddhismus klade důraz na bystření mysli.

Naše mysl má být šťastná, říká Cering. Kdyby se každý z nás skutečně věnoval duchovnímu cvičení, které rozvíjí pozitivní mysl, svět by nebyl v tak zuboženém stavu, v jakém se nachází dnes. Dokonce ani naše úžasné technologické pokroky z nás neučiní šťastné lidi. Ve světě se mír hledá jen velmi těžko a já jsem znepokojena jeho nedostatkem. Děti dnes už nejsou vychovávány v rodinách. Místo toho jsou posílány na výchovu mimo domov a přizpůsobují se západnímu způsobu života. V současné době je pro rodiny těžké zůstávat pohromadě.

Babička Cering je hluboce znepokojena zabíjením a destrukcí na naší planetě. Cítí, že hlavní příčinou toho, že nehledáme mír uvnitř sebe, je obrovská soutěživost, kterou mezi sebou uplatňujeme, a také pocit vlastní nepostradatelnosti.

Lidé touží po štěstí, ale nenalézají jej. Místo něj nacházejí hluboké utrpení, v němž i umírají. Člověk si může za svůj život v potu tváře vydělat velkou spoustu peněz, ale až zemře, tento majetek mu k ničemu neposlouží. Peníze člověku blahobyt nezajistí. Hlavním problémem je, že jeden druhého nemilujeme. Nepřekypujeme tou hlubokou a čistou láskou, která vytváří pozitivní spojení. Máme málo lásky.

Po čtrnácti letech od svého útěku z Tibetu se Cering se svou rodinou přestěhovala do kanadského Toronta. Kanadu si za své útočiště vybrala poté, co dalajlama a tibetská vláda vyzvali svůj lid, aby se usadil v různých státech po celé zemi. V současné době můžeme Tibeťany potkat v mnoha krajinách a poznáme je podle toho, že se do svého nového domova neustále snaží vnášet mír a harmonii. Ironií osudu je, že právě míru, který tibetští uprchlíci šíří po celém světě, se jejich krajanům v rodné zemi nedostává. Ti, již zůstali, ztratili nezávislost a přišli o základní lidskápráva. Babička Cering se každý den modlí za to, aby svět a její krajané poznali mír a štěstí.

Její čtyři dospělé děti žijí v Torontu. Neustále je přesvědčuji a modlím se za to, aby pomáhaly všem bytostem na světě a aby jejich mysli směřovaly pozitivně a nevytvářely a nehromadily černé myšlenky, říká. Stále jim vštěpuji, aby myslely na druhé a nikomu neubližovaly.

Když se Cering v roce 1984 vrátila z Kanady do Indie, obnovila činnost Tibetské asociace žen (Tibetan Womens Association), založila třiatřicet poboček po celém světě, včetně New Yorku a Toronta. V roce 1995 se zúčastnila Čtvrté konference žen v čínském Pekingu, kde čelila mnoha výhrůžkám a hrozbám, neboť ona i některé další ženy otevřeně kritizovaly čínskou vládu za její zacházení s tibetským lidem, zejména se ženami.

Během své první promluvy v radě vyjádřila Cering naději, že toto společenství napomůže vzkřísit v lidech dobro, což je podle ní klíčem k tomu, aby ve světě zavládl mír. Je přesvědčena, že mír i utrpení nevytváří nikdo jiný než lidské bytosti. Věří, že dnešní matky dávají život matkám budoucím, a doufá, že budou učiněny nové poznatky, které jim umožní lépe vychovávat své děti.

Babička Cering věnovala ostatním přítomným ženám modlitbu: Probuďme ve svých srdcích dosud neprobuzenou duši uvědomění. Nedovolme jí znovu vyprchat. Nechť se z našich srdcí šíří do celého světa.