Rob Nairn: Žití, snění, umírání<br> <span class='sub-title'>Praktická moudrost z Tibetské knihy mrtvých</span>

Rob Nairn
Žití, snění, umírání
Praktická moudrost z Tibetské knihy mrtvých

1. vyd. 2007, ISBN 978-80-86685-57-8, vázaná, 350 str.

doporučená cena: 388 Kč
naše cena
: 310
ušetříte: 78

SLEVA: 20 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | obsah | předmluva | úvod | kapitola 1

kapitola 1

Být úplnou lidskou bytostí

Těmito slovy Buddha* odpovídal, když se ho někdo tázal, kdo je. Byl Buddha nějaký bůh? Ne. Anděl? Ne. Kouzelník? Také ne. Takže kdo byl nebo jaký byl? Buddha odpovídal prostě: Jsem probuzený.

Když tedy nejsme probuzení, přestože bdíme, jak na tom jsme? A do čeho se můžeme probudit?

Neomezený lidský potenciál

Lidský život v sobě obsahuje jedinečný potenciál. Je to schopnost překonat sebe sama, s konečnou platností se osvobodit od omezení, kterými se vinou iluzí o sobě samých svazujeme.

Použijeme-li psychologickou terminologii, můžeme říci, že jsme schopni vnímat v mnohem větší šíři než obvykle. Mohli bychom žít plnější život, být šťastnější, ohleduplnější, láskyplnější a moudřejší, mít více soucítění. Mohli bychom žít v míru se sebou i se světem. Použijeme-li duchovní buddhistickou terminologii, mohli bychom být probuzení či probuzení. Toto trvalé uskutečnění nejvyššího lidského potenciálu s sebou nese konec veškerého strádání a neštěstí.

Cesta začíná zkoumáním toho, jak dosáhnout štěstí, protože právě po štěstí v životě toužíme nejvíc.

Chci být šťastný

Všichni chceme být šťastní. A občas opravdu jsme; většinou však ne. Proč jsme ještě nedosáhli trvalého štěstí? Protože nevíme jak. Jsme chyceni do pasti neporozumění sobě samým. Vinou nevědomosti hledáme štěstí na nesprávných místech.

Nevědomost nás nutí, abychom se zaměřovali na vnější svět. Věříme, že štěstí a klid jsou k nalezení pouze tam venku , že k já je třeba ještě něco přidat, než budeme moci dojít štěstí. Tato věčná hra na honěnou vysvětluje, co většina lidí dělá hledá štěstí ve vnějších záležitostech, ve vztazích, bohatství, moci, slávě, majetku, kráse nebo v nějakých intenzivních zážitcích. Někteří lidé mohou v takovém pachtění nalézt dočasné uspokojení, nikdy však skutečné, hluboké, trvalé štěstí a klid mysli. Nikdy to pravé.

Takto lze dojít jen k vyčerpání. Pokud věřím, že štěstí či klidu mysli mohu dosáhnout pouze tím, že ke svému životu či ke svému já dodám něco zvnějšku, povede to jen k pocitu nedostatku. Něco mi chybí; nemohu být šťastný, dokud to nenajdu. Začíná zoufalé hledání.

To je však tragické nedorozumění. Štěstí není vně; je uvnitř, ve vlastním srdci a v mysli. Tibeťané mají staré úsloví:

Je-li tvá mysl v klidu, budeš šťastný, ať se kolem děje cokoli.

Je-li tvá mysl neklidná, nebudeš šťastný, ať se kolem děje cokoli.

Většina z nás tomu rozumí, aspoň intelektuálně. Z nějakého důvodu však porozumění nemůže proniknout tak hluboko, aby se stalo pochopením, a proto se podle něj v životě nechováme. Dál a dál, život za životem, se snažíme dosáhnout nepolapitelných, iluzorních cílů.

Naše kniha nabízí jiné vyhlídky do života, šanci změnit scénář. Píše se v ní o probuzení, o probuzení se do toho, kdo skutečně jsme, a o tom, co budeme prožívat, až se doopravdy probudíme. Prožijeme nesmírný klid mysli, svou skutečnou podstatu. Je zde, právě teď, ale my ji neprožíváme, nebereme ji na vědomí, protože se upínáme k vnějšímu světu; hledáme štěstí mimo sebe.

Obraťme tu situaci naruby a začněme se dívat dovnitř - nikoli trýznivým sebezpytováním, ale plni radosti a kreativity. Objevujme možnosti, o nichž jsme předtím neměli ani tušení. Můžeme pohlížet na život pod jiným zorným úhlem.

Dvě dimenze reality

Relativní pravda se vztahuje k tomu, jak něco vypadá. Absolutní pravda je to, co skutečně je. Tai Situ Rinpočhe: Relativní svět, absolutní mysl

Základ buddhistické filosofie a psychologie se opírá o poznání, že existujeme simultánně ve dvou dimenzích: v absolutní neboli nejzazší, a relativní neboli konvenční.

Absolutní dimenze se vztahuje k nám jako probuzeným bytostem; mohli bychom tedy říct, že je to náš skutečný stav. Je přítomná právě v tomto okamžiku, stejně jako slunce je přítomné, i když je skryto za mraky. Relativní dimenze je stav, který zná pouze mraky a nevidí, že za nimi je i slunce. Vzniká, když ve vědomí převládá rozdělující, sebestředné myšlení, kterému se také říká dualistické. Jeho existence je zakořeněna v chorobně nutkavém myšlení, v němž se vše točí kolem jediného slova já.

Cesta k probuzení je cesta rozhrnování mraků, které zastírají absolutní dimenzi, takže zvolna začínáme prožívat, co bylo stále přítomno. Nejde o nic tajuplného. Nemusíme do svého života vnášet nic nového. Prostě se přeladíme na to, kým ve skutečnosti jsme na absolutní dimenzi. To je naše skutečná vnitřní podstata. Právě ona vás nutí číst tuto knihu. Řekla vám: Musím se něco dovědět o svém skutečném vnitřním já. Bez toho byste se nejspíš dívali na televizi nebo se rozptylovali nějak jinak. Takže absolutní dimenze nás ovlivňuje neustále, třebaže její působení běžně nevnímáme.

Nejvýznamnější překážkou prožívání absolutní dimenze jsou negativní aspekty relativní dimenze a vědomí, které se s nimi pojí. V nejranějších buddhistických naukách se tyto negativní aspekty označovaly jako nesprávně nasměrované činy . Své kořeny mají především v chtivosti, nenávisti a klamu. Vedou k neblahým karmickým následkům - obsahují zárodky nešťastného osudu či znovuzrození. Proto se v buddhismu věnuje tolik pozornosti rozpoznávání a oprošťování se od nesprávně nasměrovaných stavů mysli a současnému rozvíjení stavů protikladných štědrosti, lásky, soucítění a moudrosti. Naše mysl se tím podstatně přiblíží prožitku své vlastní skutečné podstaty: stavu probuzení, probuzení do skutečnosti, že jsme absolutní dimenzí.

Negativita je v nás pevně zakotvená na nevědomých úrovních, takže nás ovlivňuje nepozorovanými způsoby či v podobě nevědomých sklonů - navyklých modelů chování a podmíněných reflexů. Úrovně podmínění jsou hluboké a přetrvávají nejen během tohoto života, ale i v mnoha dalších. Ovládají nás, dokud je neodhalíme a nepřijmeme za své. Teprve pak se osvobodíme od svých rozporuplných emocí. Pozoruhodné je, že ničeho negativního se nezbavíme, protože všechno je zároveň relativní i absolutní. V každém negativním sklonu je obsažen i jeho probuzený protiklad. Učíme se transformovat negativní sklony, aby se jejich probuzený protiklad mohl projevit.*

Co je probuzení

Probuzení je probuzení jedince do skutečné podstaty mysli. 1 Co to vlastně znamená?

Ringu Tulku ve svém učení vysvětluje:

Cesta porozumění naší mysli spočívá v odhalování jedné vrstvy za druhou, stále hlouběji, dál a dál. Probuzení není něčím, čeho se pokoušíme dosáhnout není snahou stávat se stále lepším, není jako slézání hory. Přestože říkáme, že se musíme stát probuzenými, rozvíjet svou moudrost, soucítění a pozitivní vlastnosti, abychom se stali buddhou, neznamená to stoupat vzhůru či shromažďovat stále víc. Znamená to naopak dál a dál se něčeho vzdávat, protože pokaždé, když se něčeho vzdáme, odloupneme jakoby jednu vrstvu představ a přiblížíme se k základní skutečnosti ke skutečné podstatě mysli.2

Sogjal Rinpočhe říká:

Buddhovská přirozenost tkví v podstatě naší mysli, otevřené jako obloha. Dokonale svobodná, ničím neomezená, je především tak jednoduchá a tak přirozená, že ji nelze nijak zkomplikovat, narušit nebo poskvrnit. Je tak průzračná, že se dokonce vymyká i pojmům čistého a nečistého. Hovořit o tom, že je podobná obloze, je samozřejmě jen metafora, která nám pomáhá představit si její všeobjímající neohraničenost. Buddhovská přirozenost má totiž kvalitu, kterou obloha mít nemůže zářivou jasnost vědomí.

Jak bylo řečeno: je to zkrátka vaše dokonale přítomné vědomí, vnímající a prázdné, nahé a probuzené.3

Dalajlama poskytuje definici z jiného pohledu: Probuzení je koncem řetězce zrozování. Znamená úplně se osvobodit od připoutanosti či ztotožňování se s jakýmikoli myšlenkami, city, vjemy, jakýmikoli fyzickými pocity a představami. 4

Dalajlamova definice není nihilistická. Poukazuje na to, jak se projevuje naše tendence uchopovat a držet, jak nás nutí identifikovat se s myšlenkami, pocity a vjemy - tak, až se k nim nakonec pevně přichytíme. Pokud se vzdáme svého uchopování, pak připoutanost k myšlenkám, citům, vjemům, fyzickým pocitům a představám odpadne a mraky se rozestoupí. Prožijeme stav probuzení. Staneme se projevem dokonalého soucítění, dokonalé moudrosti, průzračnosti, lásky. Všechny tyto kvality jsou teď zastřeny, protože jsme jako do sítě zapleteni do iluze odděleného já , která uchopování provází. Stavu probuzení však dosáhnout můžeme.

Takto v kostce vypadá buddhistický světový názor. Jeho ústředním motivem je snaha pomáhat bytostem uskutečnit jejich probuzený potenciál. Dokud se tak nestane, bude nás stále pronásledovat jistota, že příjemné pocity nebudou trvat věčně a vystřídá je utrpení; jistota, že nedostaneme vždy to, po čem toužíme, a že nás může kdykoli postihnout to, čeho se nejvíc obáváme. I když vyhledáváme nová rozptýlení a lpíme na svém pohodlí, na určité úrovni tušíme, že jakékoli sebestředné štěstí je pomíjivé jako ranní mlha. Nejasný, ale vše pronikající pocit neuspokojení vrhá stín dokonce i na naše nejšťastnější okamžiky. Buddha mu říkal dukkha, žití ve stavu, který je ve své podstatě neuspokojující a stresující.

Buddhismus se zaměřuje na pomoc bytostem, aby dosáhly probuzení a zanechaly činností, které působí utrpení. Můžeme na sebe vzít odpovědnost, že se staneme někým, kdo žije ve prospěch druhých a světa, který obýváme to znamená bódhisattvou,* čili válečníkem ducha. Archetyp duchovního válečníka nespočívá v konfrontaci. Je to spíš bytost, která s vnitřní pevností přijímá jakoukoli situaci. Neuhýbá, neutíká, ale užívá všeho, co přichází, jako nástroje na cestě k probuzení.

Neznamená to, že máme být posedlí utrpením; uvědomujeme si jen, že nemusíme prožívat těžké časy. Nemusíme být nemocní, válčit, zabíjet. Jako lidé můžeme být nádherně šťastni, plni soucítění a radosti, užívat si života. Právě toto se stane, když dosáhneme probuzení a oprostíme se od veškeré připoutanosti, jak o tom mluvil dalajlama.

Buddha řekl, že cest k probuzení je mnoho osmdesát čtyři tisíc. Usuzuje se, že toto číslo vychází z počtu posluchačů, k nimž hovořil, a lze je vykládat tak, že každý z nás může najít vlastní cestu, takovou, která mu bude vyhovovat nejvíc. Buddha prohlásil mnohokrát: Úsilí musíte vynaložit vy sami buddhové jen ukazují směr. 5

Tato kniha zkoumá cestu cvičení bdělosti a rozpoznávání během žití, snění a umírání. Věnovat se budeme především snům a smrti. Když se nám všem zdají sny a všichni jednou umřeme, proč nerozvíjet osvobozující potenciál těchto stavů? Ale nezapomínejte snění a umírání nejsou odděleny od žití, takže budeme zkoumat potenciál všech dohromady.

Nekonečný koloběh příležitostí

Žití

Většina z nás přijímá představu, že je možné během života změnit stav své mysli. Tuto možnost zkoumá většina duchovních tradic. Říkáme tomu duchovní růst či vnitřní rozvoj . V podstatě se zkoumá, jak dojít uskutečnění našeho plného potenciálu prostřednictvím určitého výcviku nebo vnitřní disciplíny. Díky ní se potenciál může projevit, což vede k probuzení. V životě neexistuje žádný větší prožitek. K probuzení tedy vedou cvičení, která provádíme během života.

Snění

Úloha snu pro odhalení našeho vnitřního světa je ústředním tématem analytické psychologie. C. G. Jung učil, že ve snu se můžeme setkat se starobylými symboly vystupujícími spontánně z našeho nevědomí. Tyto symboly, zvané archetypy, nacházíme ve všech mýtech a náboženstvích světa; jejich podoba se ovšem liší podle kulturního kontextu.

Potenciál snění zkoumá i neurologie. Všeobecně se uznává, že snění poskytuje velké možnosti pro poznání a pochopení hlubších úrovní mysli.

Tibetští buddhisté si této skutečnosti jsou vědomi už víc než tisíc let a dokázali ji patřičně využít. Buddhismus pokládá vědomí při spánku za obdobu vědomí během umírání a po smrti. Jóga snění byla vyvinuta jako technika k dosažení probuzení. Jógini vstupují do snového stavu vědomě; zjistili, že prostřednictvím meditace lze dosáhnout probuzení během spánku.

Umírání

Většina duchovních tradic učí, že smrt není konec, že něco přetrvává že život pokračuje v jiné podobě. Přesto mnoho lidí chápe smrt jako hrůzyplný zánik všech nadějí a života jako takového, jako tu obrovskou, ba propastnou záhadu .6 O smrti se nemluví, raději se co nejdéle popírá a ignoruje.

Jiní lidé, jako například Jung, pohlížejí na smrt odlišně: Duchovní vyvrcholení je dosaženo na samém konci života. Lidský život je tudíž tím nejdokonalejším prostředkem, k němuž lze dospět. Jedině on je zdrojem karmy, která umožňuje zemřelým setrvávat ve věčném světle prázdnoty, bez lpění na jakémkoli objektu, a tak prodlévat ve středu kola znovuzrozování, mimo dosah iluze o vzniku a zániku. 7

Tibetská knih mrtvých

Jak odlišný pohled na věc smrt jako naše největší příležitost! Přesně o tom Tibetská kniha mrtvých pojednává. Není obřadní knihou k pohřbu, ale souborem pokynů pro zemřelé, průvodcem proměnlivými jevy bardických říší. 8 Není ovšem ani žádnou příručkou či turistickou mapou, kterou si vezmeme s sebou na cestu do hrobu. Je to součást dokonale propracovaného komplexního systému cvičení, který začíná už během života. Smrt je pokračováním a potenciálním vyvrcholením našeho celoživotního výcviku. Tuto skutečnost je třeba mít trvale na mysli: život a smrt jsou neoddělitelnými složkami jediného velkého cyklu. Energie neustále proudí oběma směry, tam a zase zpět. Život a smrt nejsou oddělené epizody existující nezávisle na sobě.

Šestero druhů mysli během života a smrti

Jsme mnohem složitější, než se domníváme. Máme šestero druhů mysli,* které se projevují v šesti různých stavech: tři v životě, tři během smrti. Tibetština pro ně používá zvláštní termíny.

V bardech života se projevuje:

kjenä vědomá, racionální, logická, intelektuální mysl

milam mysl snového stavu

samtän mysl při meditaci.

V bardech smrti se projevuje:

čhikhä mysl procesu umírání (kterému se někdy říká okamžik smrti)

čhöňi mysl prvních dnů barda smrti

sipä mysl druhé fáze barda smrti (hledání znovuzrození, které pohání potřeba vstoupit do těla).

V životě procházíme třemi různými stavy. Kromě bdělého stavu, který právě prožíváme, k nim patří spánek a snění, a stav třetí meditace.

Dále rozlišujeme tři stavy spojené se smrtí: mysl okamžiku smrti, mysl posmrtného stavu provázeného projekcemi (první dny barda smrti) a mysl vznikání, která je poháněná karmou k novému životu. Každý z přechodů mezi zmíněnými stavy má výrazný a konkrétní charakter.

Těmito cykly života a smrti procházíme neustále. Buddha učil, že jsme prošli už mnoha miliardami takových cyklů. Takže jsme už absolvovali také miliardy smrtí. Zajímavé je, že - a to je podstatou této nauky pokud se nám podaří umřít správně, můžeme dosáhnout probuzení, a ukončit tak tento cyklus jednou provždy. Bude to, jako když se ráno probudíme a uvědomíme si, že jsme ve spánku snili, ale teď je sen pryč a před námi se otevírají neomezené možnosti probuzené bytosti, která může pomáhat ostatním všemi představitelnými způsoby.

Šestero bard samsáry

Tibetský název Tibetské knihy mrtvých je Bardo thödol. Slovo bardo lze překládat mnoha různými způsoby, především je však třeba ho definovat. Bardo doslova znamená mezera , mezistav nebo mezi a označuje časový úsek mezi dvěma událostmi. Tradičně se tento termín užívá pro stav, v němž se nacházíme v průběhu umírání a po smrti: Mezistav, který následuje po smrti a předchází dalšímu zrození. 9 Význam tohoto slova je však mnohem širší. Všeobecně vzato, termín bardo se může vztahovat ke kterémukoli ze šesti přechodných procesů - k žití, ke snění, k meditativní stabilizaci, k umírání, ke skutečnosti jako takové a ke vznikání.10

Celek naší existence v samsáře* zahrnuje šest bard zmíněných v předchozím odstavci: tři barda života a tři barda smrti. Každému z nich tedy odpovídá jeden z projevů mysli.

Pojem barda je zatím stále poměrně snadné pochopit. Musíme však porozumět ještě dvěma dalším prvkům: (1) přechod z jednoho barda do druhého představuje specifický tranzit; (2) každé jednotlivé bardo není jen stavem vědomí, ale zahrnuje i bytí v odlišné sféře, v níž platí odlišné podmínky, možnosti a omezení.

Přechody

Abychom mohli opustit bardo, například život, musíme se z něj rozpustit . Vědomí se takto oprošťuje od živlů, které mu umožňovaly fungovat v tomto bardu a které ho v něm udržovaly.

Jsme-li živí a bdělí, naše vědomí se nachází v patřičném stavu, protože je přítomno určité uspořádání živlů v jemné podobě, které tu vědomí udržují a poutají ho k centrální nervové soustavě. Některé události, jako úder do hlavy nebo náhlý šok, však mohou způsobit, že se tato konfigurace rozpadne a můžeme pak pociťovat závrať, ztrátu orientace, popřípadě i vědomí.

Totéž se odehrává (ovšem v podstatně jemnější podobě), když usínáme. S příchodem spánku se nás zmocňuje malátnost a cítíme, že se kamsi propadáme. Svět, jak jej známe, ustupuje a blíží se jiný svět. Tato zkušenost nastává, protože se určité živly rozpouštějí a jejich působení na vědomí mizí. Je to podobné, jako když se převlékáme: nejprve se svlékneme a chvilku jsme nazí. Zatímco jsme nazí , nejsme ani tady, ani tam; nejsme už vzhůru a zároveň ještě úplně nespíme.

Spánek se dostaví v okamžiku, kdy vstoupíme do barda snění. Vědomí je opět ukotveno v živlech, tentokrát se s nimi ovšem pojí v odlišném, méně sevřeném uspořádání. Z toho plyne, že při snění prožíváme jiný druh mysli než při bdění. Tato mysl je mnohem pružnější.

Každý přechod zahrnuje tyto odlišné fáze:

rozpuštění (svlečení šatů);

ani tady, ani tam (nahota);

nová konfigurace živlů (oblečení nových šatů).

Ani tady, ani tam je velmi zajímavý stav. Během doby, kdy se v něm vědomí nalézá, totiž nepodléhá ani omezením barda předcházejícího, ani následujícího. Je to místo poskytující obrovské možnosti pro zkoumání čirého vědomí, a dokonce pro dosažení probuzení. Neurologové jsou si toho vědomi a zaměřují se na zkoumání tohoto stavu, který nazývají při usínání i probouzení malátnost.11 Z toho vyplývá, že každý přechod z jednoho barda do druhého je významný, protože je to škvíra mezi dvěma světy. Pokud bychom se zastavili na dostatečně dlouhou dobu, abychom škvírou vyhlédli ven, mohli bychom zjistit, že zíráme přímo do své probuzené mysli.

Bardo jako sféra

Žijeme-li a jsme-li bdělí, nacházíme se v bardu života, ve světě takovém, jak ho známe. Tato fáze zahrnuje určité možnosti i určitá omezení. Se svou myslí a tělem tu můžeme dělat mnoho různých věcí. Bardo života je primární sféra pro uvádění různých věcí do pohybu, protože tu máme svobodnou vůli a inteligenci a navíc tato sféra funguje poměrně spořádaným, lineárním způsobem. Tato skutečnost je velmi důležitá.

Díky tomu zde můžeme začít se cvičením, například s meditací, systematicky se mu věnovat a poznat jeho výsledky. Existuje tu potenciál pro nasměrování nebo zaměření, které nám umožňuje lecčeho dosáhnout. Problematická je však naše tendence všechno vnímat jako pevné a neměnné - v tom smyslu, že přikládáme význam a hodnověrnost myšlenkám, představám a pocitům. Navíc právě zde se živly pojí v nejsevřenější formě, takže mysl má silnou tendenci uzavírat se vůči duchovním nebo jemnějším sférám. Naše duchovní či probuzená podstata je proto do značné míry izolovaná. Máme těžkosti s přístupem do duchovních sfér a s prožíváním těchto světů. Svůj podíl na uvedených obtížích má také negativita obsažená v našem karmickém proudu.

Vstoupíme-li do sféry snů, vše se změní. Platí tu odlišné zákony. Čas a prostor fungují odlišně a sen postrádá onu pevnost, které podléháme v životě. Díky tomu (jak uvidíme ve třetí kapitole) snový stav nabízí široké možnosti pro meditaci, pokud se naučíme vědomému snění.

V každém bardu jsme jiní, a jiný je i svět každého barda. Můžeme si říci, jako ve science fiction, že cestovat mezi různými světy je snadné. Jediné, co musíme udělat, je vystoupit z těla-mysli, které nás drží v tomto světě, a vstoupit do jiného těla-mysli, které nám umožní přebývat v druhém světě. Během doby, kdy jsme v jednom bardu, jsme přesvědčeni, že je skutečností. Zachytíme se v pasti tohoto přesvědčení, a to nás přinutí podřídit se podmínkám právě tohoto barda.

Z hlediska probuzení je bdělý život a jeho sféra nejdůležitější, protože právě zde jsme schopni uvést do pohybu síly, které vedou k vysvobození ze všech dalších sfér. Výcvik, kterým v této sféře můžeme projít, ponese ovoce také v ostatních bardech, zvláště v těch, která souvisejí se smrtí. To je ústřední myšlenka Tibetské knihy mrtvých. Dovídáme se z ní o bardech smrti, abychom pochopili, že je třeba připravit se na možnosti, které se nabízejí během umírání a po smrti. Budeme-li vytrvalí, můžeme dosáhnout probuzení už v tomto životě. Pokud se tak nestane, účinky našeho cvičení nevyjdou naprázdno, ale usnadní nám probuzení v dalších bardech, kde nás závoj nevědomosti neobepíná tak těsně.

Teď to víme.

Poslední a možná nejdůležitější rys bard spočívá v tom, že se všechna podobají jakýmsi přestupním stanicím. Žádné z nich není místem konečného spočinutí. Neprobuzená mysl žádné takové místo nemá. Neprobuzená mysl nezná jinou možnost než bloumat z jednoho stavu do druhého, tam a zase zpátky, bez konce. Proto tibetští lamové tak často používají výraz bloudit samsárou . Toto přesně děláme - a budeme v tom pokračovat, dokud nedosáhneme konečného vysvobození.

Paradox lidské existence

Ačkoli podstata nás všech je dokonale čistá, není snadné s ní navázat spojení. Těžkopádný způsob, kterým naše mysl obyčejně funguje, vytěsňuje tuto hlubší, jemnější vibraci do té míry, že si její existence zpravidla nejsme vědomi. Chceme-li skutečně s touto jemnou esencí navázat spojení, musíme utišit všechny rušivé vlivy a uvolnit se z pout, kterými nás omezuje naše obvyklé chápání věcí a jejich podoby. Lama Thubtän Ješe: Uvedení do tantry

Během života na tomto světě nás naše podmínění vede k domněnce, že fungujeme převážně racionálním, logickým, či snad dokonce intelektuálním způsobem, že právě v těchto oblastech spočívá naše síla. Požadujeme, aby se svět kolem nás choval podle zákonů racionality.

Věda a technika jsou zajisté mimořádnými projevy lidské inteligence, ale scientismus z nás může udělat mechanické bytosti, vést nás k tomu, abychom se přirovnávali ke strojům, zvláště k počítačům. A tak přikládáme obrovský význam rozumu a intelektu, vnějšímu a materiálnímu pokroku, a podceňujeme či dokonce vůbec nebereme v úvahu další lidské stránky.

Ve skutečnosti však racionalita není nejmocnější součástí lidské bytosti. Neměla by to být ani iracionalita, i když tak tomu často bývá. Je jí ne-racionalita.* Právě ona je silou, která nás většinou ovládá. Ne-racionalita je projevem nevědomé mysli, té části lidské bytosti, která má obrovskou moc, je nadána instinkty a pracuje podle svých vlastních pravidel. Je upřímnější, ryzejší než racionalita; ve srovnání s ní je v bezprostřednějším spojení s nitrem člověka a nezastírá existenci rozporuplných sil v mysli. Rozporuplné síly jsou zdrojem negativity. Negativita v lidské mysli, které se nic nestaví do cesty, je přenášena do vnějšího světa a tam ničí a zraňuje druhé.

V tom spočívá onen paradox. Domníváme se, že jsme rozumné bytosti. Žijeme své životy a plánujeme si je, jako by vše ovládala racionalita. Daleko častěji však převládá ne-racionalita, a to nás mate.

Racionální náhled nám diktuje, abychom se zaměřovali jen na to, co dokážeme vnímat. Tím své porozumění omezujeme na dopady a následky spíš než na jejich příčiny, které se často skrývají v nevědomí. Takto ztrácíme kontakt se sebou samými, například při projevech deprese, úzkosti, stresu a jiných nežádoucích negativních stavů či neočekávaných nálad. Protože postrádáme spojení se sebou, nevíme, proč tyto stavy vznikají a odkud se berou.

Chybí-li nám toto napojení, nejsme s to psychicky či duchovně růst, protože naše jemné vnitřní energetické systémy jsou narušené a my nejsme schopni sami sobě rozumět. Je proto třeba si tento paradox přiznat a vyrovnat se s ním; spíše se naučit s ním žít než ho přehlížet nebo popírat. Poté se začneme otevírat těm zvláštním, někdy zneklidňujícím, někdy dokonale pokojným silám, které nás také utvářejí, a začneme je přijímat. A právě zde je počátek skutečné duchovní kreativity, kterou obvykle nazýváme duchovní cestou.

Je to cesta duchovní, protože nevyhnutelně vede na jedné straně k oslabování sebestředného uchopování a na druhé straně k rozkvětu probuzených kvalit. Na počátku naší cesty je hlavním sídlem zmíněného uchopování racionální mysl, která se snaží udržovat vše na svém místě. Uznání existence hlubších sil a umožnění jejich integrace tuto tendenci oslabuje, protože nutkavé úsilí mít vše pod kontrolou ztrácí půdu pod nohama.

C. G. Jung popisuje tento stav, když hovoří o individuaci a o postupném odkládání jednotlivých vrstev osobnosti:

Rodí se vědomí, které už nadále není spoutáno malicherným, přecitlivělým, subjektivním světem ega, ale svobodně se podílí na širším světě objektivních zájmů. Rozšířené vědomí už není tím chytlavým, egoistickým uzlíčkem osobních přání, obav, nadějí a ambicí, které musí být neustále vyvažovány a usměrňovány nevědomými tendencemi působícími v opačném směru. Namísto toho je funkcí vztahu ke světu objektů a bezezbytku zapojuje jednotlivce do nerozlučné komunikace se světem v tom nejširším měřítku.12

Uvedený rozbor poměrů lidské existence se nabízí jako předehra či pozadí ke scénáři žití, snění a umírání, protože to, co prochází jednotlivými sférami, je právě naše lidskost ve svých mnoha rozměrech. Nahlížíme-li na sebe jako na něco omezeného a statického, v psychickém i duchovním smyslu se tímto náhledem omezujeme. Nebudeme schopni se přes něj přenést. Udržíme-li si však odstup a budeme-li sami sebe vidět jako bytosti komplexnější či dokonce vícerozměrné, vytvoříme prostor pro širší a prostorovější perspektivu. A to je základem proměny, k níž dochází během bdění i snu, i základem cvičení vedoucích k vysvobození v bardu smrti.

Racionální mysl zajisté sehrává v životě důležitou roli. Právě díky ní rozpoznáváme vysoký stupeň kontinuity v tomto světě, což nám umožňuje jednat v celém spektru lidské aktivity. Díky ní jsme také schopni pamatovat si všechny běžné denní úkony, které máme vykonat. Tvoří však pouze jednu část našeho celkového psychického uspořádání.*

Pokud nechápeme tuto komplexní povahu naší psýché, nebudeme schopni integrovat svou energii v její úplnosti a uvést do vzájemného souladu své hlubinné energetické systémy.* Nezahájíme-li proces integrace, bude to brzdit naši schopnost cvičení mysli během snění. Chybějící integrace má ještě vážnější následky při umírání, protože všechny neintegrované vlivy v našem nevědomí se během umírání a po smrti projeví a způsobí obtíže. Tomuto tématu se budeme věnovat později.

Pochopení komplexní povahy naší psýché a integrující energie vede k tomu, že dokážeme přijímat lidskou existenci jako paradox. Opouštíme názor, že pouze racionální svět je autentický. Uznáváme síly našeho nevědomí a učíme se s nimi pracovat. Díky tomu se bude moci projevit integrovaná mysl.

Meditace cesta probuzení

Jedním ze způsobů, jak se vydat na cestu integrace a dál, je meditace.* Meditaci lze přirovnat k dálnici s odbočkami na každou z hlavních tříd lidské psýché, až po nejhlubší fáze prožívané po smrti. Proč? Protože během meditace zaměřujeme svou mysl na přítomný okamžik. Meditací rozvíjíme latentní schopnost bdělosti. Jsme-li bdělí, mysl je přirozeně pozorná a umožňuje rozptýleným energiím, aby se sjednotily. Jakmile jsou vytvořeny vhodné podmínky, integrace nastává spontánně. Rozptýlené energie jsou k sobě silou meditace přirozeně přitahovány jako by na ně působil magnet. Meditací tedy přitahujeme svůj probuzený potenciál jako magnetem; přitom přirozeně uvádíme všechny aspekty mysli do harmonického integrovaného stavu, který prostupuje všemi úrovněmi naší bytosti. Proniká myslí bdělého stavu, myslí snu i myslí, kterou prožíváme při umírání a po smrti. Proto se ze všech metod, které buddhismus nabízí, právě meditaci přisuzuje největší důležitost. Právě ona dokáže proměňovat mysl na všech úrovních.

Takový je tedy pohled na lidskou existenci. Chceme-li naplnit svůj lidský potenciál a být šťastní, což většina z nás opravdu chce, je to v našich silách. Je to možné. Začneme tím, že na sebe budeme pohlížet realisticky, že se budeme pokoušet sami sobě porozumět a vyrovnat se se sebou takovými, jací jsme.

Oprostíme se od ochromující arogance racionality a přijmeme svou rozpornou, paradoxní podstatu. Přijmeme fakt, že racionální, kognitivní mysl tato mysl, mysl, která právě čte tuto knihu - není tím, kdo rozhoduje. Domnívá se, že tomu tak je, ale opak je pravdou. Je jen slabším společníkem, přičemž tím silnějším je rozsáhlé, mocné, málo zmapované nevědomí. V nevědomí přebývají hluboce zakořeněné zvykové sklony a další síly, které racionální mysl neustále ovlivňují a dávají jí tvar.

Cesta ke štěstí je cestou vnitřního rozvíjení, niterného objevování, otevírání se svému nevědomí a učení se, jak postupovat ještě dál. Cesta ovšem nemůže ani začít, nedokážeme-li se vzdát omezujících představ o sobě samých, nedokážeme-li se vydat na průzkum tohoto vnitřního světa.

Rozumovým poznáním i přímou zkušeností se začneme učit dalším stránkám své komplexní povahy - mnoha aspektům mysli a cyklickému charakteru naší existence. Jsme stále v pohybu, stále na cestě, kroužíme mezi různými stavy vědomí, tam a zase zpátky pořád dokola.

Nauka o žití, snění a umírání poznává a označuje příležitosti k osvobození, které můžeme všichni pochopit a prakticky použít v životě během naší lidské existence. Jenom je třeba to udělat. A dělání začíná cvičením bdělosti. Někdo mu říká meditace.

Poznámky

ke Kap. 1. Být úplnou lidskou bytostí

1. Graham Coleman. ed., A Handbook of Tibetan Centres and Resources throughout the World (London: Rider, 1993).

2. Ringu Tulku, The Four Bardos (učení předané v Thrangu House, Oxford, England, 1997, based on The Mirror of Mindfulness by Tsele Natsok Rangdrol).

3. Sogyal Rinpoche, The Tibetan Book of Living and Dying (London: Rider, 1992) (česky: Tibetská kniha o životě a smrti, Pragma, 1996, Argo, 2005).

4. Francisco J. Varela, ed. and narr., Sleeping, Dreaming, and Dying: An Exploration of Consciousness with the Dalai Lama (Boston: Wisdom Publications, 1997). (České vydání připravuje DharmaGaia pozn. čes. red.)

5. Jamgon Kongtrul, The Great Path of Awakening: The Classic Guide to Using the Mahayana Buddhist Slogans to Tame the Mind and Awaken the Heart, překl. Ken McLeod (Boston: Shambhala Publications, 1987).

6. Varela, Sleeping, Dreaming, and Dying.

7. C. G. Jung, Psychological Commentary, The Tibetan Book of the Dead, ed. W.Y.Evans-Wentz (Oxford: Oxford University Press, 1927).

8. Ibid.

9. Padmasambhava, Natural Liberation: Padmasambhava's Teachings on the Six Bardos, komentář Gyatrul Rinpoche, překl. B. Allan Wallace (Boston: Wisdom Publications, 1998).

10. Ibid.

11. James H. Austin, Zen and the Brain: Toward an Understanding of Meditation and Consciousness (Cambridge: MIT Press, 1998).

12. C. G. Jung, The Relations between the Ego and the Unconscious, Two Essays on Analytical Psychology (Collected Works of C. G. Jung, Vol. 7), 2. vyd. (Princeton: Princeton University Press, 1953)