Alfred Lansing: Endurance<br> <span class='sub-title'>Neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice</span>

Alfred Lansing
Endurance
Neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice

2.. vyd. 2007, ISBN 80-86685-69-4, Brož., původní fotografie, 312 str.

doporučená cena: 358 Kč
naše cena
: 286
ušetříte: 72

SLEVA: 20 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | část I. kapitola 1. | část I. kapitola 2. | část III. kapitola 4. | část IV. kapitola 1. | část IV. kapitola 4. | část IV. kapitola 5.

část IV. kapitola 4.

Ke třetí hodině ranní začal vítr slábnout a kolem páté hodiny se z něj stal lehký vánek. Moře se postupně zklidnilo. Obloha byla jasná a nakonec se slunce v nezapomenutelné záři vynořilo z růžové mlhy, která se táhla přes celý horizont. Ta se brzy změnila do ohnivě zlaté barvy.

Bylo to více než jen východ slunce. Zdálo se, že celý výjev pronikl do jejich duší a znovu v nich rozdmýchal život. Pozorovali sílící světlo, které utišilo ta divoká, temná muka předešlé noci.

Když se slunce vyšplhalo výš, spatřili na pravoboku vrcholky hor ostrova Clarence a po chvíli i vrcholky Sloního ostrova přímo před sebou - byla to země zaslíbená, ani ne 30 mil daleko. Ve chvilkové radosti zavolal Shackleton na Worsleyho, aby mu gratuloval za navigaci. Worsley, ztuhlý zimou, rozpačitě sklonil hlavu.

U břehu mohli být do západu slunce - za předpokladu, že neztratí ani okamžik. Shackleton netrpělivý, aby se co nejrychleji vydali na cestu, nařídil nasadit rychlejší tempo. Ale nebylo to tak jednoduché. Úsvit odhalil důsledky noci. Mnoho tváří bylo plné ošklivých kruhovitých omrzlin a téměř všichni byli postiženi vředy způsobenými slanou vodou, z nichž po prasknutí vytékal šedivý hnis, podobný sraženému mléku či tvarohu. McIlroy zavolal na Shackletona z Willse, že Blackborovy nohy musely odumřít, neboť v nich nebylo možné obnovit oběh krve. A sám Shackleton vypadal vyčerpaný na smrt. Jeho hlas, který byl jindy silný a jasný, zněl nyní ochraptěle. Jak Docker, tak Wills se prohýbaly pod tíhou ledu. Jeho odsekávání zabralo více než hodinu, aby čluny mohly vyplout. Když přišla chvíle zvednout kotvy, nahnuli se Cheetham a Holness přes příď Dockera ve snaze uvolnit zledovatělý uzel na laně tak ztuhlými prsty, že s nimi jen stěží mohli hýbat. Zatímco se věnovali tomuto úkolu, Docker se nadzvedl pod přicházející vlnou a pak sebou mrštil zpátky na hladinu. Holness nestihl odtáhnout hlavu a vyrazil si dva zuby o kotvu. Z očí mu vytryskly slzy, kutálely se po jeho vousu a tam zmrzly. Muži za chvíli snahu o uvolnění uzlu vzdali; odřezali jej a kotvu i s lanem a ledem vytáhli na palubu.

Vesla přimrzla ke stranám člunů a bylo nutné je nějak uvolnit. Muži se snažili zlikvidovat jejich ledovou pokrývku, ale povrch dvou z nich zůstal tak kluzký, že se vesla vysmekla ze svých vidlic a spadla přes palubu. Cairdovi se naštěstí podařilo jedno z vesel zachránit, to druhé však uplavalo.

Čluny byly nakonec připravené na cestu, seřazeny jeden za druhým. Byla vydána porce výživného jídla a sucharů, avšak muži měli nyní takovou žízeň, že jen málo z nich bylo schopných jídlo sníst. Shackleton navrhl, že by mohli žvýkat syrové tulení maso a polykat krev. Byly rychle rozdány kousky zmrzlého masa a po několika minutách žvýkání a cucání muži získali dostatek krvavé šťávy, aby byli schopni alespoň polykat. Vrhali se na maso tak dychtivě, že Shackleton pochopil, že by brzy došlo k vyčerpání zásob, a tak nařídil, že tulení maso bude vydáváno jen v případě vážného ohrožení jedince.

Plachty byly napnuty a posádka nasadila vesla a veslovala ve stejném rytmu, aby vyvážila jemný jihozápadní vítr. Čluny směřovaly k západnímu pobřeží Sloního ostrova.

Macklin i Greenstreet v Dockerovi si vyzuli boty a zjistili, že mají na nohách omrzliny, Greenstreet na tom byl hůře než Macklin. Orde-Lees se k překvapení všech nabídl, že Greenstreetovi namasíruje chodidla. Věnoval se jim dlouhou dobu; pak si rozhalil košili a položil si Greenstreetova zpola zmrzlá chodidla na svou teplou hruď. Po chvíli v nich začal Greenstreet cítit bolest, jak se mu do nich vehnala krev.

Hodinu za hodinou veslovali a silueta Sloního ostrova se pomalu zvětšovala. K poledni urazili téměř polovinu z celkové vzdálenosti; ve 13:30 byli méně než 15 mil daleko. Nespali skoro osmdesát hodin a jejich těla byla vyčerpaná všemi nástrahami a snahou, kterou vynakládali z posledních zbytků svých sil. Ale přesvědčení, že přistanou, než bude večer, v nich probudilo sílu pocházející ze zoufalství. Buď budou postupovat vpřed, nebo zahynou. Muži nedbajíce na svou hroznou žízeň se opírali do vesel z posledních sil.

Ve 14 hodin odpoledne se z vody přímo před nimi, ani ne 10 mil daleko, vynořily 3 500 m vysoké vrcholky hor Sloního ostrova. Ale o hodinu později byl ostrov stále na stejném místě, ani blíže ani dále. Ať veslovali, jak mohli, pořád stáli na místě. Zjevně je zachytil odliv. Vítr se stočil na sever, takže také čelili protivětru a museli stáhnout plachty.

Shackleton, který stále více dychtil po tom, dostat posádku na břeh, nařídil seřadit čluny za sebe a svázat je k sobě. Docker byl jako první. Myslel si, že to zvýší jejich rychlost. Ale nestalo se tak. Asi okolo šestnácté hodiny se vítr stočil na západ. Rychle se chopili vesel a napnuli plachtu, ve snaze plout s větrem. Pro Willse to byl však nemožný úkol, takže jej musel Caird vzít do vleku. Kvůli silnému odlivu téměř nepostupovali vpřed.

S blížící se sedmnáctou hodinou vítr ustal. Muži se okamžitě znovu chopili vesel a horečnatě veslovali s narůstajícím soumrakem, v naději, že přistanou ještě než přijde noc. Ale o půl hodiny později se najednou zvedl vítr od západojihozápadu a během patnácti minut dosáhl rychlosti skoro 50 mil za hodinu. Worsley navedl Dockera ke Cairdovi. Snažil se překřičet vítr a volal na Shackletona, že by bylo nejlepší, kdyby se čluny rozdělily a snažily se doplout k jihovýchodnímu pobřeží ostrova nezávisle.

Shackleton pro jednou souhlasil s rozdělením člunů; alespoň umožnil Worsleymu plout se svým člunem nezávisle. Wills se však držel zádě Cairda a Shackleton napomínal Worsleyho, aby udělal vše, co je v jeho silách, a zůstal v dohledu. Ostrov byl blízko, ale jak blízko, nebylo možné říci - možná 10 mil, možná méně. Vysoko na nebi plul strašidelný, bledý bílý obraz, světlo měsíce, které prosvítalo skrze mraky a odráželo se zpět od ledovců ostrova. Měsíc jim jako jediný ukazoval cestu při kormidlování, když se plavili po nekonečném moři. V některých okamžicích byl vítr tak silný, že museli uvolnit lana plachet, aby se nepřevrátili. Muži v Cairdovi se krčili nízko, aby unikli sprchám vody, v Dockerovi a zvláště na palubě Willse však před nimi nebylo úniku.

Kormidelníci zakoušeli největší muka ze všech a kolem dvacáté hodiny se u Wilda začínalo projevovat napětí, neboť byl čtyřiadvacet hodin bez přestávky za kormidlem Cairda. Shackleton nařídil McNeishovi, aby jej vystřídal, ale tesař byl sám na pokraji vyčerpání. Asi po hodině a půl u kormidla, navzdory ledovému větru, který se prodíral pod jeho šaty a navzdory sprchám vody, které jej bodaly do tváře a celého jej promáčely, McNeishova hlava padla dopředu a on usnul. V jediném okamžiku se Cairdova záď dostala na závětrnou stranu a přes člun se převalila obrovská vlna. Probudila McNeishe, Shackleton však nařídil Wildovi znovu se chopit kormidla.

Jejich nejbližším cílem bylo jihovýchodní pobřeží ostrova. Jakmile se k němu dostanou, budou mít ochranu země; pak by mohli hledat místo, kde zakotvit. Okolo 21:30 se odraz na obloze zdál velmi blízký a oni věděli, že jsou téměř u ostrova. Ale poté se začali nevysvětlitelně vzdalovat. Dívali se z boku na vodu a viděli, že plují rychle, a stále rychleji se země vzdalovala z jejich dosahu. Nebylo možné dělat nic jiného, než vytrvale veslovat.

Kolem půlnoci se Shackleton podíval na pravobok a zjistil, že Docker je pryč. Vyhoupl se na špičky a napjatě pozoroval rozbouřené vody, ale po člunu nebylo ani památky. Úzkostlivě nařídil zažehnout svíci v kompasnici a zavěsil ji na stěžeň, aby vrhla světlo na Dockerovu plachtu. Nepřišla však žádná odpověď.

Shackleton požádal o krabičku sirek. Dal pokyny Husseymu, aby zapálil každých pár minut zápalku a držel ji tak, aby její plamínek ozařoval plachtu. Jednou za čas, když Hussey škrtl zápalkou, hleděl Shackleton upřeně do temnoty. Z Dockera však stále nepřicházel žádný signál.

Docker se však snažil odpovídat. Byl necelé půl míle daleko a muži na palubě uviděli signál z Cairda ve tmě. Na Worsleyho pokyny vzali svou jedinou svíci zpod stanových plachet a zapálili ji. Snažili se ji držet tak, aby její světlo prosvítalo mezi plachtami a odpovědělo na Shackletonův signál - nedostalo se jim ale žádné odpovědi.

O chvíli později na všechny pokusy o signalizaci Cairdovi zapomněli, neboť se Docker náhle divoce zakymácel v sevření divokých protiproudů přílivu a odlivu. Worsley stěží zvládl kontrolu nad člunem. Posádka okamžitě svinula plachtu a dokonce vysadila stěžeň z botky, neboť hrozilo nebezpečí, že se ulomí, jak sebou člun házel. Muži nasadili vesla a snažili se člun udržet v rovnováze veslováním. V jednu chvíli člun narazil do tvrdé, neviditelné vlny, pak se pod ním otevřela voda a oni padali do temné propasti.

Worsley nařídil Orde-Leesovi chopit se vesel, ale ten škemral o uvolnění od této povinnosti a prohlašoval, že není vhodný veslař v této nebezpečné chvíli a že je to pro něj příliš mokrá práce. Dva muži na sebe ve tmě křičeli a z každého koutu člunu se na Orde-Leese snášely nadávky a proklínání. Ale nemělo to smysl, a tak jej nakonec Worsley zhnuseně poslal pryč. Orde-Lees okamžitě zalezl na dno člunu a odmítl se hnout, i když člun převažoval.

Greenstreet, Macklin, Kerr a Marston byli u vesel a pomalu jim docházela trpělivost. Po chvíli se Worsley rozhodl riskovat a plachtu znovu napnout. Stočil Dockera přímo do větru a držel člun proti větru, jak to jen bylo možné, takže více méně najížděli přímo do vln. Nasadil veškeré schopnosti, které za osmadvacet let na moři získal, aby člun udržel v této křehké pozici, ale ten byl na hranici ovladatelnosti. Navíc je neustále zpomalovala přibývající voda uvnitř. Orde-Lees, který ležel na dně, se posadil. Zdálo se, že najednou pochopil, že člun se potápí, a tak popadl kotlík a jal se vylévat vodu. Cheetham se k němu připojil a zuřivě pracovali a vylévali vodu rychle přes okraj. Po chvíli se Docker opět vznášel na vlnách.

Byly asi 3 hodiny ráno a Worsley začal kolabovat. Jeho tvář byla tak dlouho vystavená působení větru, že mu odmítaly sloužit oči, a on zjistil, že není schopen správně odhadnout vzdálenost. Ačkoliv se snažil ze všech sil, nedokázal zůstat déle vzhůru. Byli v člunu již pět a půl dne a během té doby začali téměř všichni vnímat Worsleyho v novém světle. V minulosti byl považován za nadšeného a divokého - dokonce bezohledného. Ale to vše se nyní změnilo. Během těchto uplynulých dnů ukázal mimořádné schopnosti, jak navigátorské, tak i ovládat malý člun. V posádce nebyl žádný další takový muž, kterého by s ním bylo možné srovnat, a díky tomu Worsley získal naprosto nové postavení..

Teď začal u kormidla podřimovat. Macklin viděl, že usíná, a nabídl se, že ho vystřídá. Worsley souhlasil, ale když se snažil poodejít pryč, zjistil, že se nemůže narovnat. Seděl téměř 6 dní ve stejné poloze. McLeod a Marston přišli na záď a táhli jej přes sedátka a bedny se zásobami na příď. Pak jej položili na dno člunu a mnuli mu stehna a břicho, až začaly jeho svaly povolovat. To už však spal.

Také Greenstreet na chvíli podlehl únavě, ale pak se probudil a převzal kormidlo od Macklina. Ani jeden z nich neměl představu, kde mohou být. Oba však sdíleli stejný strach - strach z otevřeného moře. Mezi Sloním a Clarencovým ostrovem je 14 mil široký průliv, za kterým leží Drakeův průliv. Naposledy si byly čluny jisty svou pozicí za soumraku, kdy ležel Sloní ostrov 10 mil daleko. Ale od té doby vál jihozápadní vítr - přímo k tomu osudovému průplavu. Kdyby je vítr odnesl do Drakeova průlivu, šance na plavbu zpátky k ostrovu, což by znamenalo plout proti větru, by byla naprosto nulová. Nicméně Greenstreet a Macklin upřímně sdělili jeden druhému, že Docker mohl být již na otevřené moře odnesen.

Dockerův kompas vzala voda již dříve během dne a vše, co kormidelníkovi zůstalo, byl Worsleyho malý stříbrný kapesní kompas. Muži si přes hlavu natáhli stanovou plachtu a Macklin škrtl zápalkami, zatímco Greenstreet se pokoušel přečíst údaje na kompasu. Ale i pod plátnem vítr sfoukával zápalky téměř ihned, jak byly zapáleny. Macklin pak vzal svůj nůž a odřezal každé zápalce jejich hlavičku, aby dlouho hořely všechny zároveň, a Greenstreet tak mohl vidět na kompas. Každých několik minut se sklonili pod plachtu a četli údaje s nadějí, že se jim podaří Dockera udržet v jihozápadním kursu, aby alespoň nebyl odnesen daleko na moře.

Ve chvíli, kdy se zdálo, že jsou na pokraji vyčerpání, a když vítr začal ještě více kvílet, se na východní obloze ukázal bledý náznak světla a pomalu začal sílit. Nedokázali říci, jak dlouho trvalo, než bylo dost světla, ale bylo to dlouho, dlouho. Když čekali na slunce, které jim prozradí jejich osud, zapomněli dokonce i na svou žízeň, jež byla po osmačtyřiceti hodinách bez vody stále větší. Každý muž se potají snažil připravit na šok, že uvidí jen prázdné moře, nebo přinejlepším ostrov kdesi v dálce, proti větru a nedosažitelný.

Postupně začali rozeznávat hladinu moře. A pak, přímo před nimi, ani ne míli daleko, se vysoko nad jejich člunem vztyčily obrovské šedohnědé útesy Sloního ostrova, vynořujíce se z mlhy přímo z vody. Zdály se být vzdáleny ne více než 100 yardů. V té chvíli však nikdo nebyl schopen radosti. Jediný pocit, který zavládl, bylo ohromení, a to se brzy proměnilo v obrovskou úlevu.

Jen chvíli na to, bez varování, se z útesu přihnal prudký poryv větru, který narazil do hladiny moře rychlostí možná větší než 100 mil za hodinu. Za okamžik se přes Dockera převalila vlna, vysoká jako jejich člun.

Greenstreet zakřičel, ať muži stáhnou plachtu. Rychle byla nasazena vesla a posádka spěšně veslovala proti poryvům, které skučely z horských vrcholků. Nějak se jim podařilo udržet Dockera přímo proti větru, ale vyžadovalo to námahu, na kterou již neměli sil. Podívali se před sebe a viděli, jak se na ně valí nová vlna, asi 6 stop vysoká.

Někdo zakřičel, ať probudí Worsleyho, a McLeod jím divoce zatřásl ve snaze jej zvednout. Ale Worsley, natažený přes bedny se zásobami, s nasáklou plachtou na těle, byl jako mrtvý. McLeod jim zatřásl znovu, a když se Worsley stále nehýbal, kopal do něj znovu a znovu; nakonec Worsley otevřel oči. Posadil se a okamžitě pochopil, co se děje.

Proboha, zakřičel, musíme to objet - pryč odsud! Napněte plachty!

Greenstreet strhnul kormidlo na stranu a muži se horečnatě snažili napnout plachtu. Hned po první vlně, která se převalila přes záď, okamžitě chytili vítr. Greenstreeta to skoro odhodilo z jeho sedátka. O chvíli nato je zachvátila další vlna. Docker, do poloviny zaplněný vodou, se pod tímto břemenem prohýbal a ztratil téměř veškerou rychlost. Na vše ostatní muži zapomněli. Popadli první nádobu, která byla po ruce a začali vylévat vodu. Házeli ji přes palubu hrníčky, čepicemi, dokonce ji nabírali do dlaní. Postupně Dockera vyprázdnili. Worsley si stoupl za kormidlo a otočil loď na sever, aby unikl vichřici s vlnami, které loď pronásledovaly na zádi. Plul s ní blízko pobřeží, přímo pod vznešenými ledovci, které lemovaly ostrov. Ve vlnách plavaly kousky ledu. Muži se nahýbali přes boky člunu a nabírali led holýma rukama.

O chvíli později led lačně ukusovali a cucali a hrdlem jim protékala lahodná voda.

Hodnocení knihy

ohodnoťte knihu  

je vynikajici dilo!
Prave jsem se vratila z uzasne expedice na...