Alfred Lansing
Endurance
Neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice

2.. vyd. 2007, ISBN 80-86685-69-4, Brož., původní fotografie, 312 str.

doporučená cena: 358 Kč
naše cena
: 286
ušetříte: 72
SLEVA: 20 %
Obsah stránky:
Anotace | část I. kapitola 1. | část I. kapitola 2. | část III. kapitola 4. | část IV. kapitola 1. | část IV. kapitola 4. | část IV. kapitola 5.

část IV. kapitola 1.

Prvních několik minut bylo nejdůležitějších - a byly nesnesitelné. Veslaři se snažili zabírat vždy zároveň, ale byli těžkopádní a dávno již vyšli z praxe. Brzdil je také jejich vlastní strach. Kolem plující led bránil veslům v pohybu a vyhnout se srážkám s ním bylo nemožné. Muži v každém člunu se mačkali na přídi a snažili se odstrkovat větší kusy ledu, většina z nich však byla těžší než čluny.

Zvýšené boky Jamese Cairda a Dudley Dockera byly další překážkou. Kvůli nim byla sedátka příliš nízko pro správné veslování, a i když pod sebou čtyři veslaři měli krabice se zásobami, bylo to stále nepříjemné.

Sáně připoutané k zádi Dudley Dockera neustále narážely a zasekávaly se o kusy ledu a po několika minutách je Worsley vztekle odříznul.

Přestože se je žárlivé ruce ledu snažily zadržet, postupovali ke svému velkému překvapení vpřed. S každou další délkou člunu, kterou uplavali, se zdálo, že led ustupuje. Bylo obtížné říci, jestli se otevíral nebo jestli unikali před ledem, který obklopoval Tábor trpělivosti. V každém případě bylo štěstí v tu chvíli na jejich straně.

Zatažená obloha se hemžila kroužícími ptáky. Bylo zde na tisíce holubů kapských, rybáků obecných, stříbřitě šedých buřňáků a buřňáků sněžných. Ptáci vytvářeli tak hustá hejna, že jejich trus doslova bombardoval čluny a donutil muže u vesel mít skloněné hlavy. Velryby byly také všude. Plavaly na všech stranách, někdy až hrozivě blízko - zvláště kosatky.

U kormidla Jamese Cairda byl Shackleton. Nastavil kurs nejvíce na severovýchod, jak to jen led dovolil. Následoval jej Worsley s Dudley Dockerem, pak Hudson ve Stancomb Willsovi. Zvuk jejich hlasů pokřikujících zabrat... zabrat... zabrat... se mísil s křikem ptáků nad jejich hlavami a se zvedáním ledu. S každým záběrem se veslaři dostávali více do rytmu.

Během 15 minut se Tábor trpělivosti za zádí ztratil ve změti ledu. Ale teď už na něm nezáleželo. Ta od sazí umouněná kra, která byla téměř čtyři měsíce jejich vězením - a na které znali tak dobře každé místo, tak jako znají vězňové každou škvíru své cely; kra, kterou začali opovrhovat, ale za jejíž záchranu se tak často modlili - patřila nyní minulosti. Byli ve člunech... skutečně ve člunech a pouze na tom záleželo. Nemysleli ani na Tábor trpělivosti a ani na čas. Existovala pouze přítomnost, a to znamenalo veslovat... dostat se pryč... uniknout.

Během 30 minut se dostali do míst, kde byl led velmi otevřený, a ve 14:30 byli od Tábora trpělivosti míli daleko. Už by jej znovu nenašli, i kdyby chtěli. Jejich kurs je unášel k vysokému ledovci s plochým vrcholkem, který hrozivě narážel na vodu pod vlivem severozápadního vzdouvání. Vlny se tříštily o jeho ledově modré stěny a voda vystřikovala do výšky 60 stop.

Když pluli kolem jedné z jeho stěn, zaregistrovali hluboký chraptivý zvuk, který rychle sílil. Když se ohlédli na pravobok, uviděli lávovitý proud rozvířeného ledu, nejméně 2 stopy vysokého a širokého jako malá řeka, jak se na ně valí z východojihovýchodu. Nacházeli se v místě, kde se setkávaly protijdoucí proudy přílivu a odlivu. Výsledný proud vyvěrající ze dna oceánu zachytil masu ledu a hnal ji vpřed rychlostí asi 3 uzly.

Chvíli na to zírali a nemohli uvěřit. Pak Shackleton stočil příď Jamese Cairda na levobok a zakřičel na posádku dalších dvou člunů, aby ho následovali. Veslaři se zapřeli o nohy a zabrali celou silou od valícího se ledu. Led je však neustále doháněl. Veslaři se obrátili směrem k zádi a dívali se na led, který se vypínal do výšky jejich očí. Ti, kteří neveslovali, popoháněli veslaře tak, že jim počítali do rytmu a přitom dupali nohama. Dudley Docker byl nejtěžší a nejhůře se v něm veslovalo a led jej dvakrát téměř dostihl, ale člunu se pokaždé podařilo o vlásek uniknout.

Po 15 minutách, když začaly muže u vesel opouštět síly, vypadalo to, že se rozbouřený proud vyrovná. O pět minut později se zdálo, že ztrácí svou intenzitu a zanedlouho zmizel tak záhadně, jako se objevil. Ti, kteří předtím neveslovali, se nyní chopili vesel namísto unavených veslařů a Shackleton změnil kurs Jamese Cairda zpět na severozápad. Vítr začal postupně vát jihovýchodním směrem, takže nyní se opíral do zádě, což značně zrychlilo jejich plavbu.

Když byly čluny spuštěny na vodu, byla jejich poloha 61º56´ jižní šířky, 53º56´západní délky, poblíž východních toků, které se souhrnně nazývají Bransfield Straight. Bransfield Straight je asi 200 mil dlouhý a 60 mil široký a nachází se mezi Palmerovou zemí a ostrovy South Shetland. Spojuje nebezpečný Drakeův průliv s vodami Weddellova moře - a je to zrádné místo. Bylo pojmenované na počest Edwarda Bransfielda, který sem v roce 1820 doplul s malou lodí, pojmenovanou Williams. Dle Britů byl tak Bransfield prvním mužem, jehož oči spatřily Antarktický kontinent.

Od doby Branfieldova objevu před 96 lety do odpoledne 9. dubna 1916, kdy se Shackletonovi muži proplétali se svými čluny ledem, se o podmínkách v těchto odlehlých vodách zjistilo jen pramálo. Dokonce i dnes Námořní pokyny pro Antarktidu, vydané U. S. Navy Department, začínají v úvodu o Bransfield Straight obranným objasněním, že o této oblasti existuje jen malé množství informací. Má se za to, pokračují Námořní pokyny, že se zde vyskytují silné, nevyzpytatelné proudy, dosahující rychlosti někdy až 6 uzlů. Tyto proudy jsou jen velmi málo ovlivněny větry, takže se zde často objevuje to, co námořníci znají jako vlny jdoucí z opačného směru, když vítr vane jedním směrem a proud se ubírá směrem druhým. V takovou chvíli se voda zvedá do výšky 3,6 a 10 stop a efekt je stejný, jako když se příbojové vlny vracejí do moře a srážejí se s přicházejícími vlnami. Vlny jdoucí z opačného směru jsou pro malý člun velmi nebezpečné.

Počasí v Branfield Straight je navíc téměř vždy špatné. Některé záznamy uvádějí, že obloha je zde jasná pouze z deseti procent. Hustě tu sněží, běžné jsou vichřice, které začínají v polovině února, a s přicházející antarktickou zimou jsou stále častější a prudší.

Čluny, v nichž se posádka plavila k tomuto hrozivému moři, byly dost masivní, avšak žádný otevřený člun nebyl ve skutečnosti stavěný na obdobnou plavbu. Dudley Docker a Stancomb Wills byly kutry - těžké, s čtvercovou zádí z robustního dubu. Jejich norští stavitelé je nazvali zabijácké čluny velryb skákavých nebo dreperbats, neboť původně sloužily k lovu velryb (z rodu Hyperodon). Na přídi obou člunů byl silný sloup, ke kterému měly být přivázány provazy harpuny. Čluny byly 21 stop a 9 palců dlouhé, s 6 stop a 2 palce širokým nosným trámem, měly tři sedátka, pryčny k veslování a malou dřevěnou nástavbu na zádi i přídi.

Do těchto nástaveb byly vsazené krátké a tlusté stěžně, na které mohly být připevněny plachty: avšak čluny byly primárně tažné, poháněné veslováním, ne plachetnice. Jediné, čím se tyto dva čluny lišily, byla prkna navíc, která McNeish přibil na boky Dudleyho Dockera, čímž je zesílil asi o 8 palců.

James Caird byl velrybářský člun se stejně tvarovanou přídí i zádí. Byl 22 stop a 6 palců dlouhý a 6 stop a 3 palce široký. Byl postaven v Anglii na základě Worsleyho požadavků z dřeva baltské borovice, která tvořila opláštění konstrukce z amerického jilmu a anglického dubu. I když byl o něco větší než ostatní dva čluny, byl lehčí a pružnější díky materiálu, z něhož byl postaven. McNeish zvýšil jeho boky asi o 15 palců, takže i když byl plně naložen, stoupl na vodě jen o něco více než o 2 palce. Caird byl proto nejuzpůsobenější plavbě na moři ze všech tří člunů.

Z hlediska váhy čluny nebyly přetížené. Wills vezl osm mužů, Docker devět a Caird jedenáct; v méně bouřlivých vodách, s méně neskladným vybavením by každý z nich mohl pojmout nejméně dvakrát tolik osob. Avšak za současných podmínek byly čluny nepohodlně přeplněné. Konstrukce stanů a srolované spací pytle zabíraly nepřiměřeně mnoho místa. Byly tu také bedny se zásobami a značné množství osobních věcí - to vše ponechávalo jen stěží dostatek místa pro samotné muže.

Hodnocení knihy

ohodnoťte knihu  

je vynikajici dilo!
Prave jsem se vratila z uzasne expedice na...