Alfred Lansing
Endurance.
Neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice

část I. kapitola 2.

Shackletonův příkaz opustit loď signalizoval začátek největšího ze všech antarktických dobrodružství, ale také zpečetil osud jedné z nejambicióznějších antarktických expedic. Cílem Královské transantarktické expedice, jak je patrné z jejího názvu, bylo přejít celý antarktický kontinent od západu k východu.

Důkazem rozsahu takovéto cesty je skutečnost, že po Shackletonově neúspěchu se o překonání tohoto kontinentu nepokusil nikdo celých 43 let až v roce 1957-58. Poté, co se během Mezinárodního geofyzického roku staly populární nezávislé výpravy, vedl na tuto cestu Britskou transantarktickou expedici Dr. Vivian Fuchs. Avšak i Fuchse, jehož skupina byla vybavená vyhřívanými pásovými vozidly a výkonnými radiovými vysílači, postupovala dle základě průzkumných plánů a měla k dispozici mnoho psích spřežení, přesvědčovali, aby se vzdal. Fuchs dosáhl toho, co měl v úmyslu Shackleton v roce 1915, pouze po strastiplné cestě trvající skoro čtyři měsíce.

Královská expedice byla třetí Shackletonovou expedicí do Antarktidy. Poprvé sem cestoval v roce 1901 jako člen Národní antarktické expedice vedené Robertem F. Scottem, proslulým britským průzkumníkem, který se dostal až na 82°15´ jižní šířky, 745 mil od pólu, což bylo nejhlubší proniknutí na kontinent v té době.

Poté, v roce 1907, vedl Shackleton v podstatě svou první expedici, která prohlašovala pól za svůj cíl. Se třemi společníky se Shackleton s velkým úsilím dostal do místa 97 mil od cíle, pak se však musel obrátit zpátky kvůli nedostatku jídla. Zpáteční cesta byla zoufalým zápasem se smrtí. Skupina však cestu nakonec zvládla a Shackleton se vrátil do Anglie jako hrdina říše. Kamkoliv přišel, všude si ho považovali, byl králem pasován na rytíře a vyznamenaný každou význačnou zemí na světě.

Napsal knihu a podnikl naučnou cestu, kdy projel celé Britské ostrovy, Spojené státy, Kanadu a většinu Evropy. Ještě než však cesta skončila, jeho myšlenky se vracely do Antarktidy.

Byl 97 mil hluboko v oblasti pólu a lépe než kdokoliv jiný věděl, že je to jen otázkou času, než některá z dalších expedic dosáhne cíle, který byl jemu odepřen. Již v březnu 1911 napsal z Berlína, kde byl na své cestě, své ženě Emily: Cítím, že jedna expedice na překonání kontinentu nestačí.

V té době, v roce 1909, dosáhla americká expedice pod vedením Roberta E. Pearyho severního pólu. Poté Scott na své druhé expedici ke konci roku 1911 a na začátku roku 1912 závodil s Norem Roaldem Amundsenem, kdo se dostane k Jižnímu pólu a byl poražen jen o něco více než měsíc. Tato prohra pro něj byla zklamáním. To mohlo být považováno jen za malé neštěstí nebýt toho, že Scott a jeho tři společníci zemřeli, když se zesláblí kurdějemi snažili dostat zpět na svou základnu.

Když se zprávy o Scottově cestě a o okolnostech jeho tragické smrti dostaly do Anglie, celý národ pociťoval smutek. Pocit ztráty byl znásoben faktem, že Britové, jejichž rekordy v objevování byly mezi národy světa zcela nepřekonatelné, museli poníženě zaujmout druhé místo po Norech.

Během těchto událostí se s rychlostí rozvíjely Shackletonovy vlastní plány na Transantarktickou expedici. V raných prospektech, které měly být zasílány fondům s prosbou o poskytnutí prostředků, hrál Shackleton silně na strunu své prestiže a učinil ji primárním argumentem této expedice. Napsal:

Nahlédneme-li na věc sentimentálně, je to poslední velká polární expedice, kterou lze uskutečnit. Bude to významnější cesta než jen na pól a zpět a cítím, že je posláním Britů dosáhnout tohoto cíle, neboť jsme byli poraženi v souboji o Severní pól a poraženi v prvním souboji o Jižní pól. Teď již zbývá největší a nejobtížnější z cest a tou je překonání kontinentu.

Shackletonův plán byl dostat loď na Weddellovo moře a vylodit skupinu psích spřežení, kterou tvořilo šest mužů a sedmdesát psů poblíž Vahselova zálivu, přibližně 78° jižní šířky a 36° západní délky. Přibližně v tu stejnou dobu by doplula druhá loď do Rossova moře, na místo téměř přímou čarou spojené se základnou na Weddellově moři. Skupina na Rossově moři měla za úkol vybudovat řadu skrýší s jídlem od své základny až téměř k pólu. Zatímco probíhaly tyto přípravy, skupina z Weddellova moře by pomalu klouzala po sáních k pólu a žila by ze svých vlastních zásob. Od pólu by pokračovali do blízkosti majestátního Beardmorova ledovce, kde by doplnili své zásoby v nejjižnějším skladu, který by zde umístila skupina z Rossova moře. Další jídlo ze základen podél cesty by je zásobovalo, dokud by nedorazili do McMurdovy základny.

Takový byl plán na papíře a pro Shackletona typický - cílevědomý, odvážný a precizní. Neměl nejmenších pochybností, že by expedice nedosáhla svého cíle...