Alfred Lansing
Endurance
Neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice

2.. vyd. 2007, ISBN 80-86685-69-4, Brož., původní fotografie, 312 str.

doporučená cena: 358 Kč
naše cena
: 286
ušetříte: 72
SLEVA: 20 %
Obsah stránky:
Anotace | část I. kapitola 1. | část I. kapitola 2. | část III. kapitola 4. | část IV. kapitola 1. | část IV. kapitola 4. | část IV. kapitola 5.

část I. kapitola 1.

Příkaz opustit loď byl vydán v 17 hodin. Většina mužů však žádný příkaz nepotřebovala, neboť v tu chvíli již každý věděl, že s lodí je konec a že přišel okamžik vzdát se snahy o její záchranu. Nikdo neprojevoval strach či obavy. Muži nepřetržitě bojovali po tři dny a boj prohráli. Přijali svou porážku téměř s lhostejností. Byli prostě příliš unavení, než aby se zajímali.

Frank Wild, zástupce velitele, postupoval přes pokroucenou palubu do kajut posádky. Tam na dolních palandách leželi dva námořníci Walter How a William Bakewell. Oba byli na pokraji svých sil z téměř třídenní práce u pump; přesto však nebyli schopni usnout. Rušil je zvuk, který loď vyluzovala.

Byla drcena. Ne celá najednou, ale pomalu, kousek po kousku. Uvízla mezi ledem, a nyní ji drtil tlak desítek milionů tun ledu, který se pohyboval proti sobě. A jak umírala, naříkala v agonii. Její konstrukce a podlahy, obrovské trámy, ze kterých byla postavena některé měly na šířku skoro stopu - skřípěly, jak se smrtící tlak zvětšoval. A když už nemohly to napětí vydržet, praskly se zvukem, jaký vydá vybuchující mina.

Mnoho břeven z kajut námořníku bylo zničeno již dříve během dne a paluba se zvedala, pohybovala se pomalu nahoru a dolů, jak tlak přicházel a ustával.

Wild nahlédl do kajuty. Tiše promluvil. Odchází, chlapci. Myslím, že je čas dostat se pryč. How a Bakewell se zvedli ze svých paland, popadli dva povlaky na polštáře, kam si uložili nějaké osobní věci, a následovali Wilda zpět nahoru na palubu.

Poté šel Wild dolů, do malé lodní strojovny. Kerr, druhý inženýr, stál u žebříku a čekal. S ním byl Rickerson, hlavní inženýr. Strávili tady v podpalubí skoro celých dvaasedmdesát hodin a udržovali páru v kotlích, která poháněla pumpy v jednotlivých místnostech. I když neviděli led v pohybu, oba si během těchto hodin uvědomovali, co s lodí dělá. Její boky - ačkoliv na většině míst byly až 2 stopy silné - se pod tímto obrovským tlakem opakovaně prohýbaly dovnitř o 6 palců. Současně s tím byly ocelové pláty podlahy stlačovány k sobě a v místech, kde se dotýkaly jejich hrany, vydávaly skřípavý zvuk. Pak se zkroutily nahoru a znenadání se jeden dostal nad druhý, což bylo doprovázeno ostrým kovovým zvukem.

Wild se nezdržel dlouho. Uhaste ohně, řekl. Odchází. Kerr vypadal klidně.

Wild se vydal na záď k šachtě s lodním šroubem. McNeish, starý lodní tesař, a námořník McLeod, zde usilovně vycpávali natrhanými kusy prostěradel vodotěsnou kajutu, kterou den předtím postavil McNeish. Stloukl ji, aby zastavila proud vody přicházející do lodi trhlinou v zadním vazu a u kormidla, kterou zde prorazil led. Voda teď však dosahovala skoro až k plátům podlahy a přibývala rychleji, než byla vodotěsná komora schopna udržet, a rychleji, než ji pumpy stačily odčerpat z lodi. Kdykoliv tlak na chvíli ustal, bylo slyšet zvuk valící se vody, která postupně naplňovala nákladní prostor.

Wild dal dvěma mužům signál, aby přestali. Poté vylezl po žebříku na hlavní palubu.

Clark, Hussey, James a Wordie byli u pump, už to však sami vzdali, neboť si uvědomili marnost svého počínání. Seděli na krabicích se zásobami a nakláněli se směrem k zábradlí. Jejich tváře odrážely nevýslovnou dřinu posledních tří dnů.

Kousek dále vepředu, ti, co měli na starosti psí spřežení, připevnili velké kusy pláten na levé zábradlí a udělali z nich něco jako padák na ledovou zem kolem lodi. Vyvedli čtyřicet devět psů husky z jejich útulků a po jednom je nechali sklouznout směrem k muži, který čekal dole. Každý z takových počinů by v normálním případě přivedl psy k šílenství, ale zdálo se, že psi nějak vycítili, že se děje něco velmi neobvyklého. Nepropukl mezi nimi ani jeden souboj a ani jeden z nich se nesnažil utéci. Teplota dosahovala -22 °C a vál slabý jižní vítr. Zešeřující se obloha nad hlavou byla jasná.

Ze vzdáleného jihu se však blížila vichřice. I když k tomuto místu v příštích dvou dnech zřejmě nedorazí, to, že v dálce zuří, poznali muži podle pohybů ledu, který se rozpínal tak daleko, jak jen oko dohlédlo, a ještě další stovky mil za horizontem. Plující masa byla natolik těsně semknutá, že i když je bouře zatím nedostihla, vzdálený tlak větrů způsoboval, že kry do sebe narážely.

Celý povrch ledu byl pohyblivým chaosem. Vypadal jako obrovská skládací puzzle, jeho části se vypínaly do nekonečna a neviditelná drtící síla způsobovala, že do sebe kusy ledu navzájem narážely a praskaly. Dojem z této titánské síly byl zvýšen neuspěchanou promyšleností pohybu. Kdykoliv se setkaly dvě ledové kry, jejich okraje do sebe narazily a nějakou chvíli spočívaly proti sobě. Poté, když žádná z nich neprojevila známky poddajnosti, se zvedly a dlouze a často se chvěly, poháněny nesmiřitelnou silou za sebou. Někdy se neočekávaně zastavily, podle toho, jak neviditelná síla působila na led, a zdálo se, že o ně záhadně ztratila zájem. Avšak častěji se kry silné většinou 10 stop nebo více zvedaly stále výš, jako když se vztyčuje stan, dokud se jedna z nich nebo obě nezlomily a nesvalily se na sebe, vytvářejíce tak tlakový hřeben.

Led v pohybu vydával zvuky chrčení a nářek ker spolu s občasným žuchnutím, když se jeho těžký kus zřítil. Zdálo se však, že kra, na kterou tlak působil, má navíc v zásobě nezměrný repertoár zvuků a mnohé z nich zněly podivně na to, že by to měly být zvuky ledu, který je pod tlakem. Někdy se ozval zvuk, který zněl jako gigantický vlak se skřípajícími nápravami, jež jsou s velkým rachotem a nárazy odkloněny. Ve stejnou chvíli zahoukala velká lodní siréna, jejíž zvuk byl směsí kokrhání kohoutů, řevu vzdáleného příboje, slabého pulsování stroje v dálce a bědování staré ženy. Ve vzácných okamžicích ticha, kdy pohyb ker na chvíli ustal, se vzduchem neslo zastřené dunění.

V tomto ledovém vesmíru nebyl pohyb nebo tlak nikde tak silný jako v místě, kde kry útočily na loď. Její pozice nemohla být horší. Jedna kra byla k lodi těsně přimknuta na pravoboku u přídě a další ji na stejné straně věznila u zádě. Třetí kra narážela přímo do dřeva na levoboku. Led tak usiloval o to, aby loď přelomil přímo uprostřed. Několikrát se loď nahnula celá na pravobok.

Vepředu, kde byl nápor nejsilnější, byla loď ledem přímo zahlcena. Jak se bránila další nové tlakové vlně, led se vršil výš a výš na přídi, postupně se dostal až k zábradlí, poté prorazil na palubu, naplňuje ji ničivým nákladem, který příď srazil ještě hlouběji. Takto uvězněná byla vydána na milost a nemilost ledovým krám, které se proti sobě valily na její boky.

Na každou novou tlakovou vlnu reagovala loď různě. Někdy se jen na okamžik zatřásla, jako když sebou člověk škubne při bodavé bolesti. Jindy se zvedala ve sledu křečovitých záškubů, které byly doprovázeny mučivými výkřiky. V těchto případech se její tři stěžně divoce kymácely dopředu a dozadu, zatímco lana se napínala jako struny na harfě. Nejmučivější však byly pro muže ty okamžiky, kdy se zdála být obrovským stvořením dusícím se a lapajícím po dechu, vypínaje své boky proti rdousivému tlaku.

V těchto posledních hodinách byli všichni muži více než čímkoliv jiným zasaženi hrůzou z toho, jak se loď jako obrovské zvíře zmítala ve smrtelné agonii...

Za hodinu poté, co loď opustil poslední muž, ji led prorazil na stranách. Ostré úlomky se dostaly dovnitř nejdříve, otevírajíce rány, jimiž prostupovaly celé kusy ker. Vše od středu lodi dopředu bylo teď pod vodou. Celou pravou stranu palubního přístřešku led rozdrtil takovou silou, že několik prázdných barelů od benzinu naskládaných na palubě proletělo jednou jeho stěnou a z poloviny se zarazily do druhé stěny, valíce před sebou obrovský zarámovaný obraz, který visel na stěně. Zvláštní bylo, že sklo obrazu se nerozbilo.

Později, když byly věci složeny v táboře, se několik mužů vrátilo, aby se podívali na tu opuštěnou a zpustlou věc, jíž byla jejich loď. Nebylo jich však mnoho. Většina z nich se těsnala a choulila ve svých stanech, celí promrzlí a unavení, poněvadž čas byl k jejich osudu lhostejný.

Jeden z mužů tento všeobecný pocit úlevy, že jsou z lodi pryč, nesdílel, alespoň ne ve velké míře. Byl to podsaditý člověk s širokým obličejem a rozpláclým nosem a v jeho řeči bylo slyšet irský přízvuk. Během hodin, které byly potřebné k opuštění lodi, se držel více méně stranou, zatímco loď opouštělo vybavení, psi a muži.

Jmenoval se Ernest Shackleton a sedmadvacet mužů, jež pozoroval, jak potupně opouštějí svou raněnou loď, bylo členy jeho Královské transantarktické expedice.

Bylo 27. října 1915. Loď nesla jméno Endurance (Vytrvalá). Její pozice byla 69°5´ jižní šířky a 51°30´ západní délky a loď se nacházela hluboko v ledové pustině zrádného antarktického Weddellova moře, rozkládajícího se mezi jižním pólem a mezi nejbližší známou lidskou základnou, která byla přibližně 1 200 mil daleko.

Jen několik mužů neslo stejnou odpovědnost, jakou měl v té chvíli Shackleton. Ačkoliv si byl zcela jistě vědom, že jejich situace byla zoufalá, nemohl si dokázat představit fyzické a psychické nároky, které na ně měly být v budoucnu s konečnou platností naloženy, tvrdost, kterou budou muset přestát, a utrpení, kterému budou vystaveni.

Byli prakticky vzato sami uprostřed zmrzlých moří Antarktidy. Bylo to téměř rok, kdy měli naposled kontakt s civilizací. Nikdo v tom vnějším světě nevěděl, že mají problémy, a o to méně se vědělo, kde vlastně jsou. Neměli žádný rádiový vysílač, kterým by mohli uvědomit případné zachránce, a je nepravděpodobné, že by se k nim kdokoliv dostal, i když byli schopní vyslat signál SOS. Psal se rok 1915 a v té době neexistovaly žádné helikoptéry, žádná sněžná vozidla, žádné sněžné skútry, žádná vhodná letadla.

A tak byla jejich neutěšená situace bezmocná a strašná ve své jasnosti. Pokud se z ní měli dostat, museli se z ní dostat sami.

Shackleton odhadoval, že pevninský ledovec Palmerovy země což byla nejbližší známá pevnina - je 182 mil západo-jihozápadně od nich. Samotná země se nalézala 210 mil daleko, avšak nebyla obydlená lidskými bytostmi ani zvířaty, a tak nenabízela nic, co by jim pomohlo k záchraně.

Nejbližší známé místo, kde mohli alespoň najít jídlo a přístřeší, byl nepatrný Pauletův ostrov, který měl v průměru méně než míli a půl a nacházel se 346 mil severozápadně přes vzdouvající se ledové kry. Tam před dvanácti lety, v roce 1903, strávila posádka švédské lodi zimu, poté co byla jejich loď Antarctic rozdrcená ledy Weddellova moře. Loď, která nakonec zachránila tuto skupinu, zanechala na Pauletově ostrově své zásoby, aby je mohli využít budoucí trosečníci. Ironicky to byl tenkrát Shackleton, jenž byl komisí vybrán, aby tyto zásoby nakoupil a teď o tucet let později to byl on, který je potřeboval.

Hodnocení knihy

ohodnoťte knihu  

je vynikajici dilo!
Prave jsem se vratila z uzasne expedice na...