Ó Matko Lakšmí, dej mi dar!<br> <span class='sub-title'>Magické obřady bengálských žen</span>

Ó Matko Lakšmí, dej mi dar!
Magické obřady bengálských žen

1.. vyd. 2007, ISBN 978-80-86685-71-7, Váz., s přebalem, 336 str.

doporučená cena: 348 Kč
naše cena
: 174
ušetříte: 174
SLEVA: 50 %
Obsah stránky:
Anotace | o autorkách | obsah | úvod | Lakšmí raného podzimu (O soví rodině)

úvod

Ať se to našim věcným a utilitářským povahám zdá sebepodivnější, valná většina bengálských hinduistek (a je jich několik desítek milionů) denně obětuje svému bohu, ba dá se říci, že je s ním v denním osobním kontaktu. Není to vztah starozákonního obětníka, který pln posvátné bázně předkládá své dary bytosti neviditelné a nepoznatelné, jejíž jméno nesmí ani vyslovit. Není tu strachu, že by se oběť nezalíbila. Bengálka přistupuje k oběti se srdcem radostným a s jistotou, že bude vlídně přijata. Poskytuje při ní svému božstvu vše, co se má poskytovat milovanému členu rodiny.

Dívá-li se na ženskou hinduistickou zbožnost nezasvěcený Evropan, může mít dojem hry, při níž si dospívající dívka soustředěně nacvičuje svoji vytouženou životní roli: duší i tělem pečovat o bytost, kterou miluje a která jí lásku vrací.

Denní domácí oběti nekonají jen negramotné venkovanky, ale i vzdělané obyvatelky dobrých adres v nových velkoměstských čtvrtích, a to nejen v Indii. Vždyť indických imigrantů jsou po světových metropolích, a nejen metropolích, miliony.

Takto mi svůj každodenní rituál popsala Aparádžita, profesorka angličtiny žijící se svým bengálským mužem, strojním inženýrem, na jednom pražském sídlišti:

Každý den ráno se před obětí osprchuji, obleču si čisté sárí a uklidím koutek, kde mám sošku Lakšmí. Pak usednu na zem před bohyni, zapálím lampičku a vonné tyčinky a soustředím se na péči o Matku Lakšmí, jako bych pečovala o milého člověka. V duchu ji umyji (někdy ji opravdu pokropím vodou a pak ji čistým kusem látky utřu), v duchu jí podám k jídlu nějaký pokrm ovoce či sladkosti a pro potěchu květy. Přitom tiše opakuji mantru, kterou jsem v Kolkatě dostala od svého duchovního učitele, když mě přijal mezi své žáky. Nakonec v duchu požiji pokrm, který jsem Matce předložila, a ještě chvíli rozjímám nad její velikostí a láskou. Celá oběť trvá asi půl hodiny. Vstávám od ní uklidněná, očištěná, soustředěná na vznešené věci. Teprve potom si jdu připravovat snídani a pomalu se vracím do tohoto světa. Je pro mě důležité začínat den takto a ne, jak to dělá můj muž, televizními zprávami, kde mu hned po probuzení předvedou všechny katastrofy, podvody a smrti, ke kterým za včerejšek na zeměkouli došlo.

S touto logikou nelze nesouhlasit. I já jsem si řekla: Má pravdu.

Pak jsem ovšem musela Aparádžitino vyprávění pro sebe poopravit a doplnit. Potkala jsem ji na trhu, kde pečlivě vybírala k oběti nejkrásnější ovoce, a také jsem ji potom viděla, jak své Lakšmí nejen předkládá zcela hmotné občerstvení, ale jak ji i ukládá k spánku: sošku láskyplně položí a pečlivě ji zakryje látkou.

Došla jsem tak k poznání, že hranice mezi v duchu a ve skutečnosti je pro Aparádžitinu zbožnost zcela jinde než pro mé kritické atheistické uvažování. Jsou tu však i jiné rozdíly. Když Aparádžita po oběti pojí ovoce či sladkosti jako požehnaný prasád, pociťuje uspokojení v srdci či v duši, ale určitě ne v žaludku, kde bych je cítila já.

S Aparádžitiným vážným vztahem k oběti jsem se setkala i tam, kde jsem ho nečekala. Připravovaly jsme spolu malou módní přehlídku na vernisáž výstavy o bengálském lidovém umění. Probíraly jsme Aparádžitinu garderobu a uvažovaly, která sárí budou nejlépe reprezentovat zručnost bengálských tkalců a vyšívačů. Na vybrané hromádce už bylo několik sárí desetitisícových cen a já jsem se tiše divila, že je Aparádžita ochotná riskovat jejich poškození při převlékání v ne příliš čistých zákoutích výstavních prostor. Která žena by se nechtěla pochlubit svou bohatou výbavou, vysvětlovala jsem si to. Pak jsem uchopila další pěkné sárí, i když jistě ne to z nejdražších, ale Aparádžita učinila obranné gesto: Ne, to ne. To je prasádí. To jsem dostala v chrámu v Kolkatě od kněze za sárí, které jsem tam sama přinesla pro bohyni. Tohle už bohyně přijala a vložila do něj své požehnání. To se obléká k posvátným příležitostem a ne na módní přehlídku.

Ono sárí nakonec bylo na přehlídce přece jen předvedeno, ale ne oblečené, pouze složené a přehozené přes ruku. Posvátná věc byla ukázána, ale neznesvěcena profánním použitím.

Proč na úvod k promluvě o magii bengálských žen líčím příhody, které se udály u nás? Jednak proto, abych dokumentovala své tvrzení, že hinduistické obřady od nás nejsou příliš vzdáleny ani místně, ani časově, a jednak abych připomněla něco téměř opačného: Že i tehdy, když je vidíme vlastníma očima, nemusíme je vidět správně. Že je dokonce možná nechápeme správně ani tehdy, když si myslíme, že mezi námi a obětnicí nejsou žádné bariéry ani jazyková, ani společenská, ani věková. Neboť jedna bariéra je tu vždy: vzdálenost mezi kulturami, v kterých jsme vyrostli a v nichž byli vychováni i naši předkové. Že musíme počítat s tím, že se na vše díváme zvenčí, a podle toho formulovat své soudy, nebo spíš nesoudit vůbec. Ale vstupme konečně na bengálskou půdu.

Úloha žen v hinduistických obřadech

Pozorujeme-li hinduismus v Indii zvnějšku, zdá se nám, že provádění obřadů je výhradně v rukou mužů, a to především kasty k tomu historicky předurčené bráhmanů. Bráhman obsluhuje božstvo v chrámech a přináší mu oběti, bráhman je nepostradatelný při rituálech svatebních, předporodních, poporodních i posmrtných, bráhmany vidíme na ulicích v době velkých svátků, jak spěchají od domu k domu, od jednoho pouličního svatostánku k druhému, aby stihli všechny obřady, ke kterým jsou zváni. Bráhmana obětníka poznáme na první pohled. Okolo boků má ovinuté obřadní dhuti, nohy má bosé nebo obuté v sandálech na palec, hlavu má často vyholenou, s jediným dlouhým pramenem vlasů ponechaným na temeni, a přes obnažený hrudník mu od levého ramene k pravému boku visí bělavá bráhmanská šňůra, na dálku viditelný odznak jeho kastovní příslušnosti.

Bráhmanku, jeho manželku, však od ostatních žen nerozeznáme nijak. Ani tu bráhmanskou šňůru nenosí. Ano, oficiální, vysoké hinduistické obřadnictví náleží mužům. A platí-li hinduistická představa, že svět je ve svém bytí znovu a znovu udržován obětí, pak za svou existenci možná i my vděčíme hinduistickým bráhmanům.

Máme-li však možnost pobývat nějakou dobu v hinduistické domácnosti (skoro bych raději řekla: uvnitř hinduistické domácnosti), poznáme, že její existence leží téměř bezvýhradně v rukou ženy hospodyně. Nemluvím o ženině celodenní světské práci, mluvím o jejích obřadech.

Platí-li dále to, na čem se shodují psychologové a sociologové i u nás, že totiž společnost je tím stabilnější, čím hlouběji do minulosti sahá její historické povědomí, pak bengálské ženské obřady mají mimořádný význam, neboť s mírnou nadsázkou můžeme říci, že je Bengálky dělají od nepaměti. Jistě, v průběhu mnoha staletí se jejich podoba dnes už nezjistitelným způsobem všelijak proměňovala, mnohé možná zanikly, jiné mohou být poměrně nové. Podstatné ale je, že jejich jádro a funkce zřejmě opravdu sahají do archaické minulosti.

Každodenní obřady

Nás však zajímá současnost. Jak projevuje svoji zbožnost dnešní obyčejná, nábožensky nepříliš horlivá, avšak ani nijak vlažná hinduistka?

Bydlí-li ve městě, je místem jejích každodenních obřadů rodinná svatyňka. Pro tu bývá v bohatších domech vydělena zvláštní nevelká místnost. Staré rody mívaly i vlastní chrámy či chrámky, jaký byl např. ve velkém kolkatském domě Thákurů. Většina současných domácností má však k rituálním účelům vyhrazen pouze výklenek ve zdi nebo vitrínku v jinak světském kusu nábytku. Na nových sídlištích se obřady často odbývají stejně jako v pražském Aparádžitině bytě na podlaze v rohu ložnice.

Svatyňky, ať bohaté či chudé, obsahují zhruba stejný soubor předmětů uctívání. Je tu soška rodinného božstva, často i několik sošek a obrázků různých bohů, dále podobizna rodinného gurua (ten bývá jediný), fotografie zemřelých předků, případně podobizny hlasatelů a reformátorů hinduismu, jako byl Rámakršna či Vivékánanda. Kromě osob mohou být uctívány i předměty: Višnuův černý kámen šálgrám, rukopis náboženského díla, obětní nádoba symbolizující některou bohyni atd. Kolem jsou rozloženy obětní pomůcky: lampičky, svícny, nádobka a naběračka na vodu, lastura na obřadní vytrubování, držátka na vonné tyčinky, misky a podnosy na obětiny. Můžeme tu spatřit starobylé, přímo muzejní ukázky indické řemeslnické zručnosti, zejména u věcí z kovu, i laciné kousky sériové řemeslné výroby, půvabné svou jednoduchostí, jako jsou miskovité olejové lampičky z nízkopálené hlíny. Ty jsou však v poslední době zejména v chudších domácnostech bez skrupulí doplňovány plastovými lahvemi či plechovkami od džusů s drátem místo držadla.

Jak už bylo řečeno, denním obětníkem je tu zpravidla žena. Doby, kdy si rodiny i pro tuto službu celoročně vydržovaly domácího kněze puróhitu, pomalu mizí. Hinduistická obětnice v Kolkatě má oproti své pražské krajance snadnější práci s obstaráváním obětin. Specializované pouliční stánky či obchodníci prodávají každé ráno čerstvé květy či květinové girlandy. Na sídlištích je i v této oblasti rozvinuta donášková služba. Každé ráno najde hospodyně za dveřmi svého bytu vedle novin a mléka i objednané květy k oběti. Nejběžnější jsou oranžové aksamitníky afrikány a červené květy ibišku. I nejposvátnější ze všech vod voda z Gangy je tu snadno dostupná.

Vesničanky si obětní květy trhají samy ze stále kvetoucích tropických keřů a stromů, které mají na dosah. Červené ibišky, často vyšší než vesnické chalupy, jako by byly na světě jen proto, aby si obětnice každého jitra mohly přijít pro košíček květů z jejich nepřetržitě dorůstajících zásob. Vodu přinášejí od ranní koupele na ghátu místní řeky či rybníku. A protože téměř celé Bengálsko se rozkládá v obrovské deltě veletoku Gangy, dá se jen s mírnou licencí mít za to, že každý vodní zdroj je zásobován posvátnou ganžskou vodou. Většina zbožných hinduistek je o tom přesvědčena.

Minimum každodenního ranního obřadu hinduistické hospodyně je, že každý z vystavených idolů božských i lidských pozdraví úklonou se sepjatýma rukama dotýkajícíma se čela a tiše před nimi pronese krátkou mantru či oslavný verš. Rozsah obřadu i jeho hodina jsou dány zbožností obětnice a jejími pracovními povinnostmi. Pečlivá hinduistická manželka a matka, pokládající službu rodině za svou první náboženskou povinnost, zpravidla ráno nejprve uvaří snídani či velké jídlo pro manžela a děti (mnoho škol i úřadů začíná provoz až mezi desátou a jedenáctou hodinou), vypraví je z domu a teprve po jejich odchodu se sama vykoupe, obleče čisté sárí, obětuje a až potom se nají.

Zda se pak v pozdním poledni či ještě večer koná další oběť, to rovněž závisí na ženiných časových možnostech a zbožnosti.

Na konci dne však žena musí konat další obřad nezbytný pro pokoj rodiny, totiž troubení na lasturu. Je to úkon krátký, ale důležitý. Tajuplný předěl, kdy se den mění v noc a přicházející tma v sobě může skrývat neviditelná nebezpečí, odevždy vzbuzoval v lidech nejistotu a touhu po ochraně. V tropických krajích je stmívání krátké a o to dramatičtější. Než padne tma, ozývá se zvnitřku bengálských vesnických chalup a často i městských domů trojnásobné hučivé zatroubení s důrazným krátkým fortissimem na konci. To hospodyně s lasturou přitisknutou oběma rukama k našpuleným rtům a s tvářemi vydutými usilovným foukáním vyhánějí z tmavých koutů temné síly. S bengálským soumrakem je tento zvuk spojen tak, jako kdysi býval zvuk zvonu při večerním klekání spojen se soumrakem naším. Hlas lastury právě tak jako hlas zvonu vnáší řád do běhu lidských dnů a dává záruku, úměrnou naší víře, že někdo bdí nad naším příbytkem.

Na venkově patří ke každodenním ženským obřadům také péče o keřík posvátné bazalky tulsí. Tulsí rostlina Višnuova a Lakšmíina, se pěstuje na uzavřených dvorcích vesnických chalup na místě uzpůsobeném k pravidelnému rituálu a dobře přístupném obětnici, ale zároveň skrytém před zraky cizích příchozích. V chudých domácnostech to může být jen hliněná vyvýšenina s hliněným květináčem (v městském prostředí pouze květináč v rohu terasy), ale v bohatších dlouho usazených rodinách to bývají starobylé, i když mnohdy hodně omšelé oltáříky, ozdobené terakotovými reliéfy podobnými reliéfům na vesnických višnuistických chrámech.

Péče o tulsí je v tradičních patrilineárních velkorodinách povinností hospodyně, tedy manželky nejstaršího muže, který se stará o chod rodu. Spočívá v pravidelném zalévání a kropení, pokud možno ganžskou vodou, a v nedlouhém obřadu, který provádí obětnice hned ráno po příchodu od očistné koupele, často ještě v mokrém sárí, aby její rituální čistota nebyla ani v nejmenším narušena. Tak jako božstva v domácí svatyňce, i tulsí (která je podle legendy manželkou Višnuovou) je pozdravena úklonou se sepjatýma rukama a pak před ní hospodyně pronese mantru či oslavný verš na Lakšmí či Višnua. Podobný obřad se koná i večer. Při něm žena rozsvítí před tulsí lampičku, která chrání dům před zlými silami podobně jako zvuk lastury, jenž zněl těsně předtím. Mnohé ženy se nespokojují s pouhou úklonou. Sklánějí se před tulsí až k zemi, dotýkajíce se prsty podstavce oltáře a přenášejíce si pak jeho prach na temeno hlavy, tak jako by prováděly pranám před božstvem. Tím je pro ně tulsí opravdu: ochranným božstvem, přesněji bohyní, která udržuje kontinuitu rodu a jejíž zničení či opuštění by znamenalo pro rod zkázu. Kromě každodenních obřadů existují pro bengálskou hinduistku ještě další dva velké okruhy obřadních povinností a radostí.

Výroční svátky

Předně jsou to výroční svátky. Bengálské rčení sice praví: Ve dvanácti měsících třináct svátků, ale i jen letmý pohled do hinduistického kalendáře nás poučí, že skutečnost je daleko bohatší. Jen ty největší svátky se slaví pouze jednou do roka, a i těch je mnohem víc než třináct. Některé obřady se však opakují v rámci každého lunárního měsíce, některé v každé lunární fázi, tedy když měsíc dorůstá i když ubývá, některé zase v týdenních cyklech. Existuje kalendář svátků višnuistických (těch je téměř sto), svátků šivaistických atd., určité svátky světí jen některé kasty nebo některé oblasti či dokonce jen vesnice.

Pro hinduistickou toleranci i zálibu v obřadech a obřadním veselí je však charakteristické, že se na svátcích jednoho vyznání zhusta podílejí i příslušníci vyznání jiného. Přijede-li nezasvěcený cizinec do Bengálska při podzimních svátcích bohyně Durgy, Šivovy manželky, musí mít dojem, že co Bengálec, to šivaista nebo snad šaktista tak všeobjímající a všezasahující je tam náboženské nadšení. V kolkatských ulicích lze za každým rohem vidět svatostánek se sochou bohyně a den po dni je možno sledovat hlučné rituály na ulici i v domácnostech. Při jarním svátku doldžátra zase celý národ svorně slaví boha Kršnu, ba dělá vše proto, aby se i přihlížejícímu cizozemci dostalo božího požehnání formou barevných sprch.

Cyklických kalendářních svátků se zúčastňují muži i ženy, ale hlavní obřadní role při nich patří bráhmanům. Ženy mají úlohy spíše pomocné, i když nezbytné: malují na podlahy svatostánků rituální malby álpany, chystají pro členy rodiny rituálně vhodné oděvy, totiž pro muže speciální dhuti a pro ženy sárí, troubením na lasturu a zvuky ulululu vítají božstvo, vaří rituálně čistá jídla a na závěr svátku připravují slavnostní hostiny. Všechny tyto aktivity, v nichž jsou propojeny úkony čistě rituální s pracemi podobnými každodenní světské péči o stravu a odění, jsou časově mnohem náročnější než obřady kněží, ale nic nemění na postavení ženy jako pouhé pomocnice při slavnostním dění.

Obřady životního cyklu

Dalším velkým okruhem hinduistických obřadů jsou obřady životního cyklu. Jsou to jako ostatně i v ostatních náboženstvích rituály, které jako mezníky od sebe oddělují jednotlivé fáze lidského života počínaje narozením (v hinduismu už prenatálním stavem) a konče smrtí (v hinduismu včetně dlouholetých, ba celoživotních povinností pro nejbližší pozůstalé).

V hinduismu na rozdíl např. od křesťanství se obřady životního cyklu nekonají v chrámu, nýbrž v rodině. U většiny z nich je kněžská účast nezbytná. Nikdo jiný než bráhman například nemůže vykonat šráddhu, oběť předkům, která musí předcházet před většinou obřadů této kategorie. Ale úloha žen, především vdaných neovdovělých žen z rodiny, je při rodinných obřadech neméně důležitá než úloha bráhmanů. Ženských obřadů je tu mnohem více než bráhmanských, jsou pestřejší, citovější i bujaré a těší se nesrovnatelně větší pozornosti rodiny i hostů, možná i proto, že jsou přístupnější a ve svých předpisech méně přísné. Menší obřady životního cyklu se mohou konat i bez kněze, ale přítomnost žen je při všech nezbytná. Toto zajímavé téma však není obsahem naší knihy a bylo už česky zevrubně popsáno. My je nyní opustíme a budeme se zabývat rituálem zvaným brata, jemuž je věnována celá tato kniha.

Braty

Pro nás, kdo hinduismus poznáváme zvnějšku, existuje zásadní rozdíl mezi bratami a obřady, o kterých jsme hovořili doposud. Jak výroční svátky, tak slavnosti životního cyklu jsou, abych tak řekla, přístupny nehinduistické veřejnosti. Dokonce i soukromým osobním pobožnostem můžeme být přítomni, projevíme-li upřímný a nepřezíravý zájem.

Braty se však odehrávají v přísné separaci od vnějšího světa, a to nejen nehinduistického, ale většinou i mužského. Ze všech ženských obřadů si právě ony udržely svůj prapůvodní význam, totiž magické spojení mezi obětnicí a jejím božstvem, a nepřibraly význam další. Nestaly se společenskou událostí, tak jako například svatba či velké svátky výroční, kde s postupným ochabováním zbožnosti a s nástupem konzumního životního stylu náboženská stránka zvolna ustupuje do pozadí, až ji zcela zastíní stránka světská a komerční.

Bengálské slovo brata (sanskrtsky vrata) je indoevropského původu. Vyskytuje se už v nejstarší védě, zvané Rgvéda, a to ve významu [božský] příkaz či zákon, obřad, čin. Postupně se tento význam zúžil na slavnostní slib odříkání, většinou v jídle či milostných požitcích, s cílem získat od božstva nějaký dar, ať už duchovní či světský. Vraty vykonávali asketové prahnoucí po nejvyšším poznání, bojovníci bažící po vítězství, panovníci toužící po dědici, ale i jejich ženy, které si přály mít syna, a jejich dcery, které se chtěly dobře vdát či získat lásku muže nebo i boha.

Takto známe vraty ze staroindického eposu Mahábhárata a zejména z encyklopedií hinduismu purán. Vraty těchto textů jsou obřady poměrně jednoduché. Většinou při nich není prostředníka mezi člověkem a bohem a mohou je konat příslušníci všech společenských vrstev a obou pohlaví. Každý, kdo koná vratu, je sám sobě obětníkem, obřadníkem i příjemcem odměny.

Je tedy zásadní rozdíl mezi staroindickými vratami a bráhmanskými oběťmi. Ty mají všechno opačně. Jejich rituál byl kodifikován už ve védské literatuře stejně jako jejich jazyk. Znalost obětního rituálu i obětního jazyka byla a doposud je majetkem kněží bráhmanů. Ti jsou prostředníky mezi bohy a lidmi a jim také patří za oběť odměna dakšina. Velké oběti pro panovníky, o nichž máme historické záznamy, byly společenskými událostmi politického dosahu a podle toho byly organizovány. Podobaly se dramatickým představením, jichž se v různých úlohách účastnilo velké množství lidí. Byly samy o sobě velmi nákladné a neméně nákladné byly odměny bráhmanským obřadníkům.

Postupem času se však hranice mezi oběma způsoby obcování s bohy prolnuly, přesněji řečeno bráhmani si osvojili právo asistovat při některých vratách a postupně je začali za obětníka vykonávat sami. Jejich vkladem byl složitější rituál a sanskrt jako obětní jazyk. Jejich ziskem samozřejmě byla odměna dakšina. V dnešním Bengálsku se tento typ nazývá šástríja brata, tj. brata odvozená od naučných spisů šáster. Vyskytuje se však zřídka. Převážnou většinu brat vykonávají ženy bez bráhmanské asistence a také svým obřadům říkají mejeder brata nebo mejelí brata ženské obřady. Ani ony však nemají svoji čistou původní podobu a my se můžeme jen dohadovat, co přesně v dnešních bratách navazuje na starou tradici a co do nich vložili bráhmani. Není se co divit. Vždyť i bráhmanské rituály doznaly za tisíciletí své existence přečetné proměny.

Hinduismus problematický termín

To, co se dnes nazývá hinduismem, totiž v žádném případě není jednotné náboženství založené na učení jediného hlasatele a praktikované na základě kodifikovaných předpisů za dohledu nejvyšších autorit. Je to směs nejrůznějších tradic, kultů a náboženských představ vzniklých na obrovské ploše indického subkontinentu v obrovském časovém rozpětí. S určitou licencí v něm můžeme vysledovat jen několik základních společných rysů: víru v přerozování, víru v odplatu dobrých či zlých skutků přesahující rámec jednoho života a rozdělení společnosti do pevných skupin kast, daných už zrozením. Sám termín hinduismus jako označení náboženství je velmi mladý a není zcela indického původu. Jeho základem je staroindické jméno pro řeku Indus Sindhu. To přejali již staří Peršané (ve tvaru Hindav), od nich Řekové (Indos) a nakonec i Římané (Indus). Odtud ostatně pochází i mezinárodní termín Indie (Indové sami svoji zemi nazývají Bhárat), neboť všechny tyto termíny označovaly nejen řeku Indus, ale i celou oblast za tímto veletokem. Když pak od osmého století začali do Indie proudit muslimové, nazvali obyvatele této země Hindu Hindové. Pro muslimy měl tento pojem geograficko-náboženský význam: označoval všechny obyvatele Indie, kteří nebyli muslimy či buddhisty. Od muslimů termín Hindu převzali v sedmnáctém století Evropané a vtiskli mu již náboženský obsah: Hindu je každý příslušník nějakého indického náboženství, kdo není křesťan, muslim, Žid, buddhista, džinista či párs. V průběhu osmnáctého století takto vymezený termín Hindu či Hindoo postupně nahradil dosud používané označení pohané (Gentoo), až konečně na začátku devatenáctého století vzniklo anglické slovo Hinduism, které zahrnovalo všechna živá náboženství v Indii, krom výše zmíněných. Výraz Hindu (Hindoo) však nadále souběžně přetrvával a ani během dvacátého století se nevyhranil do významu jednoznačně náboženského či geografického. To lze vidět i ve starší české literatuře, ba i u současných nepoučených autorů.

Zdroje hinduismu a zdroje brat

Vraťme se však do historie a pokusme si představit zdroje, z nichž se rituál brat mohl formovat. Jedním z nich bylo védské náboženství, které se někdy od poloviny druhého tisíciletí před naším letopočtem šířilo indickým subkontinentem od severozápadu na východ nížinami velikých řek i podhůřím Himálaje. Védská společnost se dělila do čtyř společenských stavů: bráhmani kněží, duchovní elita, kšatrijové bojovníci, dobyvatelé a vládci, vaišjové různorodá skupina složená ze zemědělců, obchodníků a řemeslníků, tedy z lidí tělesně pracujících, ale neslužebných, a konečně šúdrové dělníci a sluhové, pevně podřízení všem ostatním. Tento obraz hierarchizované společnosti je obsažen i v jednom důležitém kosmogonickém védském hymnu, podle něhož se společenské stavy zrodily z různých částí těla prvotního vesmírného muže Puruši, když ho bohové použili jako materiál ke své oběti. Z jeho úst vzešli bráhmani, z paží kšatrijové, z trupu vaišjové a z nohou šúdrové.

Obyvatelé krajů, jimiž se védské náboženství šířilo, měli ovšem zcela jiné společenské uspořádání i zcela jiné náboženské představy. O těch však nevíme téměř nic, neboť většina obyvatel postupem času védské náboženství přejala, přičemž si ale jistě zachovala mnohé prvky svých původních představ. Dnes už je tedy nemožné odlišit, co v současném hinduismu je dědictvím normativního védského náboženství neseného bráhmany, čím přispělo lidové védské náboženství, o jehož podobě rovněž nevíme téměř nic a v němž s největší pravděpodobností hrály výraznou roli i ženské magické obřady, a co jsou pozůstatky původních mimovédských náboženství. Příliš nám nepomůže ani znalost náboženství dnešních indických kmenových společenství, neboť ani u nich nemáme jistotu, co po staletích vzájemné interakce s hinduistickým okolím je jejich původním jádrem a co jsou přejaté a přepracované koncepty, ať už oficiálního bráhmanského hinduismu nebo hinduismu lidového. Můžeme jen odhadovat, že ona původní kmenová společenství uctívala svá totemová zvířata a že vesnické komunity měly své posvátné přírodniny kameny, stromy, prameny, řeky. Tak tomu bylo i v Bengálsku. Specifikem tohoto kraje však bylo, že vlastně celý vyvstal z vody. Obrovská delta Gangy a Brahmaputry byla vytvořena a je stále dotvářena náplavami. Voda je tu stvořitelem, obnovovatelem a ničitelem života v tom nejzákladnějším smyslu. Ona i tvorové s ní spojení jsou tu odjakživa uctíváni a obáváni a dodnes tvoří neoddělitelnou součást lidového vesnického náboženství, jak je patrné i v řadě legend k bengálské ženské magii.

My dnes sice nedokážeme přesně popsat všechny náboženské proměny, které se v půběhu mnoha staletí v Bengálsku odehrály, známe ale jejich výsledek. Tím je obrovský konglomerát rituálů a věr nazývaný bengálský hinduismus. Ano, na jedné straně stojí po celé zemi chrámy, do jejichž vnitřní svatyně nemá přístup nikdo jiný než bráhmanský kněz vysokého ranku, a na druhé straně se v příšeří vnitřní části domů konají rituály, které umí a smí vykonávat jen ženy určitého postavení, např. pouze ženy vdané a neovdovělé či naopak pouze panny, jak to ostatně zachycují i obětní předpisy v této knize. Avšak mezi tím kvete a prorůstá do sebe nekonečná a nepostihnutelná různorodost.

Vstup védského náboženství na bengálskou půdu, ať už normativního či lidového, si totiž nesmíme představovat jako náhlý střet dvou vyhraněných nepřátelských systémů, podobný např. šíření islámu v raném středověku. Byl to proces pozvolný, spíše sžívání a prolínání než dobývání, a trvá vlastně dodnes díky neobyčejné absorpční schopnosti hinduismu i životnosti domorodých kultů.

Můžeme si to celé představovat jako tisíciletou divadelní hru, plnou dramatických zápletek, v nichž vznikají nové manželské a milenecké dvojice, často proti zákonu i proti přírodě. Dochází k mesaliancím a k prapodivnému mezidruhovému křížení. Na scéně se objevují početné bohyně a mnohé z nich se stávají manželkami či milenkami těch nejvyšších bohů hinduistického pantheonu. Vystupují na ní ale i zvířata ve funkci přepravovatelů, průvodců a poslů antropomorfních bohů, zvaná váhany.

Mezi současnými hinduistickými božstvy jsou i taková, která přímo svojí podobou ztělesňují prorůstání zvířecího a antropomorfního kultu. Ganéša, Šivův syn a jeden z nejmilovanějších indických bohů, patron řemeslníků, řidičů, obchodníků a podnikatelů vůbec, má sloní hlavu. Narasinha, jedno z vtělení boha Višnua, má horní polovinu těla lví.

Mnohá božstva jsou zase uctívána ve formě neživého předmětu, na němž však bývá nakreslena nebo vytvarována i lidská podoba či její symbol. Tak ghat, obětní nádoba oblých ženských tvarů, je sám někdy uctíván ve jménu některé bohyně, např. Matky Itu nebo Manasy. Její lidská hlava bývá někdy nakreslena na hrdle ghatu.

V současném hinduistickém pantheonu nalezneme i místní geologické útvary či předměty. Některé jsou uctívány jen lokálně, některé však na domácích oltářících reprezentují celoindická božstva, jako např. Višnuův kámen šálgrám.

Rostliny se do hinduismu zakořenily přepevně. Některé stromy jsou s lidovou vírou doslova svázány. Jejich větvoví bývá protkáno šňůrkami se zavázanými kamínky, amulety či písemnými mantrami. Nejznámější z nich je obětní strom bohyně dětí Šašthí. Některé z rostlin jsou v lokálních kultech předmětem uctívání samy o sobě, jiné jsou symbolem určitého celonárodního božstva, jak to vidíme u bengálské Manasy a stejnojmenné sukulentní rostliny, která ji reprezentuje.

Často je obtížné rozlišit, zda obětník uctívá v rostlině ji samu jako božstvo, či zda je mu symbolem nějakého antropomorfního boha, a to kterého. Věřící hinduista se ovšem o žádné takové rozlišení nepokouší. Rostlina, kterou uctívá, mu reprezentuje vše na tomto světě i ve světech ostatních. Příkladem nade všecky je višnuistická posvátná bazalka tulsí, o níž už byla řeč. Bengálský hinduista dobře zná puránový příběh, v němž Tulsí je krásná pastýřka oddaná Kršnovi doslova duší i tělem, a je tedy sokyní jeho hlavní milenky Rádhy. Tento příběh je pro něj ovšem jen částečkou toho, co vše v sobě tulsí obsahuje. Ona je zároveň i bohyní Lakšmí, a tedy i Rádhou, i bohem Višnuem, a tedy i Kršnou, ba i celou bukolickou krajinou Vrndávana, v níž se jejich milenecké hry odehrávaly, a všemi dalšími posvátnými místy hinduistů. Kdo oslavuje ji, oslavuje v ní zároveň všecky ostatní bohy, a těch je 33 desetimilionů!

Uveďme si pro ilustraci několik manter i s instrukcemi pro každodenní ženské obřady před oltáříkem tulsídebí bohyně Tulsí, tak jak je uvádějí hinduistické kalendáře.

Denně před slunce východem vytři vodou s gobarem svatou půdu pod bohyní Tulsí a třikrát prones tuto mantru:

Tulsí, přijmi moji péči,
pěkně já tě ošetřím.
Vezmi gobar, slyš mé přání:
ať se více nezrodím.

Každý den po koupeli zalij bohyni Tulsí vodou z Gangy, pronášejíc přitom tuto mantru:

Tulsí, ty jsi Nárájana,
též i svatý Vrndávana.
Na tvé témě nyní vodu leju,
v čase konce přístřeší si přeju.

Denně s příchodem večera zažehni před bohyní Tulsí lampičku, prones třikrát tuto mantru a s cípem sárí staženým těsně kolem obou ramen se bohyni pokloň až k zemi.

Lampičku tu zapaluji,
tebe, Tulsí, oslavuji.
Kršna, Hari svatá jména
v tobě vzývám přeblažena.
Třiatřicet krórů bohů
v tobě osloviti mohu.

Vraťme se však k ženským bratám. Stejně jako celý bengálský hinduismus i ony jsou výsledkem mnohasetleté interakce různých kulturně-náboženských prostředí: vysokého bráhmanského hinduismu, hinduismu lidového a rozličných archaických kmenových představ. Někdy je výsledná podoba poměrně ucelená, jindy však působí značně podivně a nelogicky.

Příkladem nad jiné výmluvným je brata Jamův rybník, zařazená i do naší knihy. Čtenář se může ptát: Proč je Jama, bůh podsvětí, v Bengálsku oslavován obřadem, jemuž dominuje vodní plocha s vodními rostlinami a s figurkami vodních zvířat, ptáků a řemeslníků závislých na vodě? Proč obětní vybavení i mantry téměř nesouvisejí s legendou o smrti, hříchu a podzemním pekle? Odpověď může dát srovnání se santálskou legendou o vzniku světa. Santálci, příslušníci původních kmenů, kteří Bengálsko obývali už dávno před rozšířením védského náboženství do těchto končin, byli takříkajíc při tom, když jejich náplavová země vyvstávala z vod Gangy, a to právě zachytili ve své legendě. Ještě dnes ji vyprávějí a na svitkových obrázcích ukazují, jak jejich praotec rozkázal želvě, krokodýlovi, rybě a jiným vodním tvorům, aby vyzvedli zemi z vody. Není vyloučené, že jejich legendu o vzniku života později převzaly a ve svých magických obřadech ztvárnily bengálské ženy. Ještě později byla na závěr neústrojně připojena i legenda o smrti a posmrtné existenci, jejímž hrdinou je hinduistický bůh Jama. Pravděpodobně posledním doplňkem je příkaz, aby po oběti byli pohoštěni a odměněni bráhmani.

Takto postupně, ve vrstvách, vznikala dnešní podoba bengálských brat. Jen málokdy se však podaří odhalit jejich zdroje tak, jako je tomu u Jamova rybníku. A ani v tomto případě nemáme vůbec žádnou jistotu, že je naše určení správné.

Ostatně často nejde o vrstvení, ale splývání, ztotožnění. Pozoruhodným příkladem je božstvo Itu, jehož brata je zařazena i v našem výboru. Podle většiny badatelů byl Itu původně sluneční bůh úrody a plodnosti. Z neznámých důvodů a v neznámém čase tento mužský bůh splynul s celoindickou Lakšmí, a dnes je z něj lokální vesnická bohyně. Ale jinde než v Bengálsku byste se na ni těžko doptali a ani mnozí městští Bengálci nevědí, kdo Itu je. Dokonce ani ono ztotožnění s Lakšmí není naprosté: některé Bengálky považují Itu stále ještě za slunečního boha.

Podobně složité je to s celoindicky známou hrůznou bohyní Čandí. Ta má v Bengálsku i milostivý aspekt Mangalčandí a ten se zase větví na množství specializovaných bohyní: radostných, vítězných, rodových atd., jak zjistíme i nahlédnutím do obsahu této knihy. Čandí je kromě toho i jinou podobou nejvyšší bohyně Matky Durgy a ta má zase mnoho dalších forem, např. Kálí, rovněž hrůznou. Jaký div, že v tomto propletenci kompetencí dochází ke střetům, při nichž proti sobě stojí dvě různá božstva (např. Mangalčandí zachránkyně a Kálí), která jsou však jen dvěma podobami jediné bohyně Durgy. Křesťan pamětník může podotknout, že i u nás spolu kdysi soupeřívaly o přízeň věřících různé Panenky Marie, třeba Svatohorská s Vambeřickou. Toto rozvětvení jednoho kultu však nebývalo tak tropicky bujné, jako je tomu v Indii, a nešlo v něm o život, jak se o tom dočteme v příběhu Mangalčandí Zachránkyně. Nejde vlastně o větvení jednoho kultu, ale naopak o srůstání původně zcela odlišných kultů. Máme-li zůstat u přirovnání, pak je to spíš slévání jednotlivých proudů ze samostatných pramenů do mohutného společného řečiště současného hinduismu.

Jak na to nahlížejí bengálské ženy obětnice? Nijak. Ty pokojně konají své braty určité bohyni v určitý čas tak, jak je to naučily jejich matky, a nestarají se o to, jak jejich víru a obřady rozpitvávají odborníci.

Ani bengálští badatelé se však donedávna nestarali o to, komu a jak obětují jejich manželky a babičky. Braty nepatřívaly k respektovaným obřadům vysokého hinduismu. Muži se ostatně o ženské braty ani starat nemohli. Mužská a ženská část domu byly od sebe odděleny a ženské braty byly mužům nepřístupné. I když se konaly mimo dům, vždy to bylo tam, kam chodily jenom ženy, např. u rybníka na ženském ghátu.

Znalost brat se předávala z matky na dceru, ústně a příkladem. Holčičky bývaly přítomny obřadům téměř od narození, v matčině náruči. I praktická výuka začínala velmi brzy, tak aby dívenka už kolem svého pátého roku mohla vykonávat určité braty samostatně. Byly to tzv. panenské braty k zajištění vhodného ženicha. Ideální věk pro provdání dcery byl v tradičních rodinách osm let a panenské braty se musely konat po tři nebo čtyři roky, aby byly účinné. S jejich zahájením se tedy nedalo otálet. Věk pěti let byl ten pravý.

Braty v tištěné podobě

Taková byla situace ještě počátkem dvacátého století. Tehdy se o braty začal poprvé vážně zajímat někdo zvenčí: muž jménem Abaníndranáth Thákur. Jak příjmení napovídá, patřil do rodu, který tehdy už celé století stál v čele bengálského obrození kulturního, společenského, náboženského. Abaníndranáth sám byl malíř, ale i spisovatel a pohlížel na braty jako na zvláštní projev lidové kultury. On to byl, kdo první vtělil do písemného záznamu to, co se do té doby tradovalo jenom ústně, a kdo nazval uměním to, co předtím nikdo za umění nepovažoval, totiž výtvarnou, slovesnou a dramatickou povahu brat. Jako první se také pokusil o zařazení brat do kontextu hinduismu. V útlé knížce Bengálské braty uvádí tři hlavní specifika ženských brat:

1/ magické verše mantry, zvané obětnicemi také čhary říkadla;

2/ magické malby álpany;

3/ legendy o božstvech, k nimž se braty vztahují, bratakathy.

Knížka obsahuje desítky álpan, překreslených zručnou malířskou rukou, a desítky manter, obojí s vysvětlivkami jejich symboliky. Najdeme tu i přesné popisy skupinových brat, tehdy ještě běžných. Byla to vlastně dramatická představení se zpěvy a tanci, reflektující proměny přírody a jejich vliv na lidské živobytí. Přírodní živly jsou v nich personifikovány a zbožštěny a jejich role ztvárňují samozřejmě pouze ženy od malých panen přes nepříliš větší novomanželky až po vážené matky dospělých synů.

Tak na příklad brata zvaná Mághmandal (mágh poslední měsíc zimy, mandal kruh, koloběh), která v knize zaujímá celých dvanáct stran, znázorňuje odvěké mysterium příchodu jara. Odehrává se na břehu rybníka u vesnického chrámku před úsvitem poslední zimní noci. V prvním jednání vycházející Slunce rozpouští studenou noční mlhu a vítězí tak nad zimou. V druhém jednání se odehrává svatba Slunce ženicha s nevěstou mladou jarní Lunou. Ve třetím jednání se rodí jejich syn Jaro a je oddán s nevěstou Zemí. Zpívanými mantrami a tanci prosí obětnice za to, aby nadcházející údobí přinesla lidem požehnání a nikoliv zmar: léto sladké ovoce, ale ne smrtící sucho, monzuny vláhu, ale ne ničivé záplavy.

Abaníndranáthova knížka byla inspirativní a postupně začaly vycházet další. Některé se specializovaly na álpany, jiné přinášely sbírky legend, ještě jiné popisovaly braty. Postupně se z nich vydělil zvláštní proud. Nebyl určen kulturní veřejnosti, která se zajímá o duchovní bohatství své země, ale samotným obětnicím. Byly to obětnické příručky, psané duchovními učiteli muži. Vznik takovéto literatury signalizuje dvě společenské změny. Předně: bengálské ženy začínají být schopné číst, gramotnost se rozšiřuje i do ženských částí prostých domácností. Za druhé: nová generace žen, ovlivňovaná vzděláním, se vzdaluje dřívějšímu způsobu života. Přímé předávání tradic z matek na dcery začíná selhávat.

To ovšem většina hinduistické společnosti chápala jako neblahý vývoj. Tradiční žena trávící celý život v lůně rodiny a konající tam pravidelné oběti za rodinný rozkvět byla odjakživa pokládána za uchovatelku základních hinduistických hodnot a za strážkyni mravnosti. Nebyly-li nyní dcery ochotny přijímat poučení o řádném životě od rodiny, muselo jim být dodáno zvenčí. V ženském obřadnictví začalo docházet k dalšímu přesunu nenápadnému a málokdy komentovanému, ale pozoruhodnému: bengálským matkám začali ve výuce jejich dcer pomáhat náboženští učitelé, především bráhmani.

Zájemce o ženské obětnictví může na současném knižním trhu najít hojnost publikací obojího typu. Předně jsou tu vědecké a popularizační knihy odborníků: etnologů, kulturních antropologů, religionistů, a to nejen v bengálštině, ale i v angličtině. Rok od roku jich přibývá. Jejich autoři jsou nejen Bengálci, ale i cizinci, zejména z amerických universit.

Přibývá kupodivu i obětnických příruček. Jako by zájem bengálských žen o ně rostl s úbytkem možnosti poučit se přímo u pamětnic starých tradičních časů. Obětnické příručky, zvané většinou Bratakathy (tedy legendy k bratám), jsou vybaveny tak, aby si je mohly a chtěly koupit i obětnice z nižších vrstev. Jsou nevelké, tištěné na nekvalitním papíře, a tudíž lehoučké a neuvěřitelně laciné. K dostání jsou ve stáncích na tržištích i na městských chodnících. Mají většinou měkké desky s přebarevnými sladkými obrázky božstev a půvabných obětnic. I uvnitř je mnoho obrázků, často nebarevných, ale zato velmi realistických, až naturalistických. Hříšníci mají oči hrůzně vyvalené, z krků zbylých po useknutých hlavách stříká krev přes půl stránky, božstva mají ruce neustále vztažené k nepřetržitému žehnání pozemšťanům a ti mají ruce sepjaté a víčka ctnostně sklopená. Barevné obětnice na obálkách se ovšem v průběhu času mění. Štíhlé, vážné až přísné postavy s očima soustředěnýma na oběť ustoupily baculatým krasavicím v tanečních pozicích, připomínajícím hvězdy z filmových plakátů.

Obsah příruček však jako by nebral na vědomí proměny doby. Nenalezneme v nich ovšem braty skupinové, jaké popisuje Abaníndranáth Thákur a i současní etnologové, kteří v pátrání po zanikající kultuře procházejí nejzapadlejší kouty bengálského venkova. Důvod je nasnadě: zájemkyně o příručky jsou gramotné a žijí ve světě dotčeném současnou civilizací. Mohou konat oběti svým božstvům v soukromí svých domácností, ale těžko si mohou dovolit vyjít s nimi kolektivně do krajiny protkané silnicemi a křižované moderními zavlažovacími kanály.

Zato individuální braty, na něž se příručky od svého vzniku soustřeďovaly, nedoznaly žádné zásadní změny. Božstva, jimž ženy obětují, představují tu nejpestřejší galerii postav i přírodnin, o níž byla řeč výše: od mocných celoindických bohů Šivy, Lakšmí či Durgy přes bengálskou Manasu a Mangalčandí až po místní rostliny nebo i obyčejnou večerní olejovou lampičku či hřebínek patřící obětnici. I přání zůstávají stále táž: sňatek, bohatý manžel i tchán, hodná tchyně, mnoho synů. Zdánlivě anachronicky zní prosba za dobrou smrt, tj. za to, aby se obětnice nestala vdovou, neboli aby v každém případě zemřela dříve než její muž. Jako z dob minulých vypadá i jediná škodící magie, totiž čáry proti spolumanželkám, za jejich smrt nebo aspoň ponížení. (Předmětem uctívání při této velmi známé bratě je právě večerní lampička.) Většina přání je ovšem nezávislá na době, v níž jsou vyslovena: zdraví a blahobyt obětnice i celé její rodiny, té původní i té budoucí či přítomné. To a některé nové doplňky, jako je úspěch vnuků při zkoušce či získání výnosného zaměstnání, tvoří zajisté nejčastější předmět obětnického úsilí dnešních uživatelek příruček. O tom, jak mnoho současných hinduistických žen si skutečně přeje zemřít dřív než jejich manžel či jak mnoho jich potřebuje odstranit spolumanželky, když zákon jejich existenci zakázal už v roce 1955, se můžeme jen dohadovat.

Braty jsou v příručkách seřazeny do skupin podle uctívaných božstev, tak jak je tomu i v našem překladu, nebo podle měsíců, v nichž se příslušná brata vykonává, i podle toho, která kategorie žen ji má provádět (panny, vdané ženy). Kdybychom soudili podle počtu brat v jednotlivých měsících, došli bychom k závěru, že správná hinduistická žena po celý rok nevyjde z obětí a z pravidelných půstů, protože zdrženlivost od jídla a jiných tělesných požitků po celý obětní den je předpokladem každé braty. Takto správná žena ovšem existuje snad jen v představách kompilátorů příruček. A i oni jistě spíš navrhují, než rozkazují. Každá žena si může vybrat podle svého gusta, potřeby či míry oddanosti.

Braty v obětních příručkách jen málokdy obsahují všecky tři složky, o nichž píše Abaníndranáth, totiž mantru, álpanu i legendu. U některých dokonce chybí všechny. Uveden je pouze čas oběti, výčet obětin, plod oběti neboli odměna, která obětnici čeká, a nakonec detailní soupis povinné dakšiny pro bráhmany. Poslední bod a vlastně i stručnost celé instrukce svědčí o proměně, kterou takové braty za asistence bráhmanů prošly. Odvrhly všecky umělecké složky, kterých si tak cenil Abaníndranáth, ztratily sepětí s přírodou a s mytologií a zcela z nich vymizel i základní význam staroindické vraty slavnostní slib odříkání. Místo osobního mravního zušlechtění se tu božstvu nabízejí věcné dary. Jde o účelovou směnu: Já ti, bože, obětuji toto a ty mi za to dáš ono. Takto redukovaná brata, doplněná ještě bráhmanskou účastí, je vlastně totéž co běžná púdža současného hinduismu a obětnické příručky ji také tak synonymně nazývají. Slib odříkání, onen původní základ braty, se dnes označuje úplně jiným výrazem mánat a je pouze nepovinnou a ne zcela běžnou součástí braty (viz např. předpis k bratě Mangalčandí Zachránkyně).

Brata večerní lampičky

Na opačné straně spektra stojí braty, které neobsahují legendy, ale malují se při nich álpany a recitují mantry. V nich se dochovaly ty nejhlubší kořeny magických obřadů: magie obrazu a magie slova. Obětní dary jsou při nich nemnohé nebo žádné a není tu ani prostřednictví kněze. Obětnice komunikuje s bohem právě jen malbou a slovem.

Nejtypičtější a pro své výmluvné álpany i nejznámější z této skupiny je panenská brata večerní lampičky, o níž už byla řeč. Provádí se každý večer po celý zimní měsíc agrahájan. Dívenka si v ústraní vnitřního dvoru či za domem sedne do rozkročmého dřepu a před roztaženými koleny i mezi nimi zručně, rychle a bez předkreslování načrtává rýžovou kašičkou pituli obrázek za obrázkem. Mělo by jich být nejméně dvaadvacet, některé příručky jich však uvádějí přes padesát. Obrázky jsou velmi různorodé. Některé zkratkou nebo symbolem zobrazují božstvo, k němuž se obětnice obrací, jiné představují dar, o nějž usiluje, a ještě na jiných je sice užitkový předmět, ale obětnice se obrací s prosbou právě k němu, jako by on byl božstvem. Najdeme tu tedy Slunce a Měsíc, zpodobení boha Šivy a taneční síně, nosítka pro nevěstu, šperky, loupač rýže, postel, chlév i třeba list lilku.

O dovednosti malých obětnic Abaníndranáth napsal: Pro umění álpan je typické, že zobrazovaný předmět je zpodobován jasně a srozumitelně. Kdyby tu naběračka nebyla naběračkou, ale připomínala něco jiného, pak by se pro bratu nehodila. Jenom školení malíři vědí, co to znamená zpodobit určitou věc zpaměti dvěma třemi tahy. Kdybych svému studentovi v magisterské třídě nařídil, aby nakreslil pero, které má v ruce, chytí se zoufalstvím za hlavu. Přitom jeho pětiletá sestřička bezpochyby dokáže zpaměti nakreslit, na co si vzpomene: naběračku, chňapku na nádoby, šperky, květ, list prostě vše. Zobrazit člověka či zvíře je pro dívenky trochu oříšek. Zato ale tam, kde mohou uplatnit svou malířskou invenci, třeba v rostlinných motivech při dekorování okraje rozměrných álpan, tam jsou jako umělkyně nedostižné.

Jednotlivými malůvkami vytvoří obětnice celý álpanový koberec, který nakonec zarámuje dekorativními ornamenty. Pak doprostřed postaví obětní nádobu ghat a rozžehne lampičku. Nad každým obrázkem potom pronese mantru a přitom na něj položí květ nebo několik stébel trávy dúrby. Nejsou to obětiny, jak zdůrazňuje Abaníndranáth, ale pouze označení, že obřad byl na tomto místě už vykonán, tak jako si v účtu zaškrtáváme položky, které jsme už sečetli. Brata se zakončuje pranámem Slunci. V závěrečný den obětnice požije sladké tvarohové kuličky vařené v mléce. Brata se provádí čtyři roky po sobě. Teprve potom je kompletní a podle víry obětnice také účinná.

Mantry k oběti večerní lampičky jsou krátké, většinou dvouveršové, a jedinou jejich ozdobou je rým, pokud ovšem za ozdobu nepokládáme ohromující prostotu a přímočarost, s níž jsou božstvu předkládána dívenčina přání, ať už jsou to prosby za zdraví rodiny, za bohatého muže, náramek či dojnou krávu nebo černočerná magie proti spolumanželce. Ve vymýšlení pohrom na spolumanželky hýří obětnice obdivuhodnou fantazií a i to se může jevit jako zajímavá ozdoba mezi přáními jinak poněkud jednotvárnými. Nám tento typ brat přináší téměř dokonalý přehled o tom, čím žila (a snad ještě i žije) prostá hinduistická venkovanka, jaké jsou její touhy, strachy a životní cíle. Některá přání však mají specificky hinduistickou motivaci a tu je třeba znát, aby nedošlo k chybné interpretaci. Tak např. touha po barevném sárí, po hřebínku a po špercích všeho druhu nemluví ani tak o tom, že obětnice je parádivá, jako spíš o tom, že se bojí ovdovění. Vdova, tento neblahý tvor, se v přísně hinduistickém prostředí nesmí krášlit šperky, oděvem, ba ani svými vlastními vlasy. Nač by jí byla barevná sárí, když smí nosit pouze sárí barvy bílé, nač by jí byl hřeben, když jí vlasy ostříhali, jakmile dohořela hranice s jejím mrtvým manželem? Všechna paráda, o niž obětnice opakovaně prosí, je tedy především symbolem prosby jiné: aby si do smrti udržela důstojný status vdané a neovdovělé ženy.

Najdeme tu však i verše, nad nimiž nás až zamrazí. Neprosí se v nich o osobní užitek, ale o pomoc při zdokonalování vlastního charakteru. Jsou to žádosti, ale zároveň už i sliby. Krátké, úderné, zvýrazněné prostými přirovnáními. Mantry tohoto typu by se patrně daly nazvat esencí hinduistického ideálu ženství:

Pokorou ať vždycky svedu
srdcem pána pohnout,
ať jako ta tráva v poli
dokážu se ohnout.
Ráda přijmu vždy a znovu
svého pána sémě,
všechnu tíhu světa snesu
jako matka Země.

Legendy bratakathy

O hinduismu samotném se ovšem z manter a álpan příliš nedovíme. Na to jsou pro nás příliš zkratkovité a symbolické. Daleko víc nám poví legendy, a to zejména o hinduismu lidovém, tradičním, vesnickém. Legendy bratakathy byly posbírány ze všech zdrojů hinduismu: z lokálních kmenových kultů, z nejstarší védské literatury, z kanonických příběhů purán, z bengálských středověkých mangalů. Z těch do brat přišly nejspíš i dvě hlavní bohyně: Manasa a Čandí.

Děje legend jsou neobyčejně rozmanité a zápletky různorodé. V některých máme jako na dlani scény ze současného vesnického života: domácí práce, rodinné hádky, sousedské pomluvy. V jiných se zjevují bohové, mluví zvířata, ale i uťaté lidské hlavy, a mezi nebem a zemí pendlují květinové vozy, přepravující bohy k pozemšťanům a ctnostné pozemšťany mezi bohy. Základní schéma legend je však až stereotypně neměnné: Na scénu je uveden bezbožník (pro kontrast někdy i osoba ctnostná). Hříšník zatvrzele odmítá příklon k bohu nebo nemá dost síly či znalostí, aby řádně vykonával oběti. Za to je exemplárně potrestán a s ním často celá jeho domácnost včetně zvířat. Hříšník se kaje. Božstvo jato soucitem okamžitě zázračně anuluje předchozí trest a přidává hojné dary. Kult božstva se rozšíří po celém kraji zemi světě.

Jednotlivé fáze mají různé varianty, v podstatě však jde vždy o totéž: jak si božstvo (v Bengálsku především bohyně) dobylo nové ctitele, a získalo tak důstojné místo mezi lidmi.

Podle přesně stejného schématu se vyvíjí děj i v mangalech. Tam však pozemskému příběhu předchází ještě fáze nebeská. Manasa i Čandí si nejprve musí vydobýt místo mezi již etablovanými bohy a teprve pak rozšíří svou působnost i mezi lidi. Zdá se, že současným Bengálcům není třeba dokazovat, že Čandí a Manasa jsou plnoprávnými členy hinduistického pantheonu. Jejich kult byl pevně vybudován už před mnoha staletími. Proto v dnešních bratakathách první božská kapitola chybí.

Rozdíl mezi mangaly a bratakathami najdeme i v charakterech bohů. V mangalech Manasa i Čandí bojují o svoji pozici všemi prostředky právě tak jako jejich božští konkurenti: věrolomností, lží, podvody. Stejným způsobem vítězí i mezi lidmi. Ti se dokonce zdají morálnější nebo aspoň zásadovější než bohyně. K uctívání je nakonec donutí ne etický vzor boha, ale jeho hrubá síla. Bohové v bratakathách však už většinou hlásají určitý morální kodex. Od lidí vyžadují nejen poslušnost vůči sobě, ale i řádné chování vůči lidem, ba i zvířatům. Po etické stránce patří dnešní bratakathy do současnosti výrazně více než jejich historické zdroje.

Hinduismus jako neuzavřený a nekodifikovaný systém je však stále otevřen novým kultům. Santóší, kterou propagují nejen současné obětnické příručky, ale i celoindická televize, je toho dokladem. Minulé generace bengálských obětnic tuto bohyni vůbec neznaly. Také v odborných etnologických publikacích najdeme svědectví o tom, jak vznikají nové kulty, a to podle schémat ne nepodobných bratovým příběhům. Legendy o nadpřirozených schopnostech určitých osob, bohů či přírodnin se dnes rodí rychleji než dříve, často přičiněním ziskuchtivých nebo politicky ambiciózních náboženských podvodníků. Tady už však opouštíme oblast ryzí lidské víry, tak jak ji reprezentují bengálské ženské braty, a ocitáme se na poli společensko-politických problémů.

Proč jsme se vůbec rozhodli předložit dnešnímu přesycenému českému čtenáři legendy provázející bengálskou ženskou magii tyto prastaré příběhy, příliš fantastické a zároveň příliš naivní? Především proto, abychom mu doplnili obraz současného hinduismu i o tu část, která doposud zůstává skryta za zdmi vnitřních domů. Dále i proto, že je tu nebezpečí z prodlení. Přes veškerou oblibu bengálských ženských obětnických příruček je víc než pravděpodobné, že braty postupně vymizí. Jsou natolik svázány s tradičním, převážně vesnickým způsobem života, že zajisté spíš odumřou, než aby se tak jako jiné původně náboženské obřady změnily v další zábavnou společenskou show na jevišti našeho globalizovaného světa. Bylo by škoda, aby po nich v našem povědomí nezbyla ani stopa.

Hodnocení knihy
kniha zatím nebyla hodnocena

ohodnoťte knihu  

Další naše knížky
DharmaGaia mj. vydala:

Lucien Zell: The Sad Cliffs of Light