Ho Xuan Huong: O jeskyních, vějířích a jiných věcech tohoto světa

Ho Xuan Huong
O jeskyních, vějířích a jiných věcech tohoto světa

1.. vyd. 2006, ISBN 80-86685-66-7, Brož., 120 str.

doporučená cena: 120 Kč
naše cena
: 84
ušetříte: 36
SLEVA: 30 %
Obsah stránky:
Anotace | předmluva | ukázky

předmluva

Dílo vietnamské básnířky Ho Xuan Huong, to je jedna velká výzva. Výzva jejím současníkům, i následníkům. Hozená rukavice společnosti, kde bylo postavení ženy vymezeno podle jasně daných konfuciánských pravidel a kde existovaly stejně vyhraněné názory na to, jak a o čem se v literatuře může a má psát. Šibalská provokace, jež tak trochu znervosňuje i dnešní literární teoretiky a kritiky.

Nicméně dílo Ho Xuan Huong je také obrovskou výzvou překladatelskou. Kdybychom z celých dějin vietnamské literatury měli vybrat jen pár nejvýznamnějších, representativních autorů, nemohli bychom se jí vyhnout. (Však také náš Slovník světových literárních děl uvádí z vietnamského písemnictví pouze dvě položky: Nguyen Zuův veršovaný román Kieu a právě poesii Ho Xuan Huong.) [...]

O tom, kdo vlastně Ho Xuan Huong byla, se ví až příliš málo tak málo, že se dokonce okrajově vynořilo podezření, že možná ani neexistovala. Není známo datum jejího narození ani skonu. Její úmrtí bývá nejčastěji odhadováno na léta 1819-1820 (leč někdy se hovoří i o letech čtyřicátých!), jistě se tedy dožila počátku vlády dynastie Nguyen (1802-1945). Podle některých spíše nejasných indicií si snad můžeme dovolit umístit její narození do 70. let 18. století, eventuálně nejdříve do druhé poloviny let 60.; tedy zažila i konec formální vlády dynastie Pozdní Le (1533-1788; jak už bylo řečeno, faktická vláda byla v rukou dvou soupeřících rodů).

Ho Xuan Huong se narodila v dnešní provincii Nghe An, tedy ve středním Vietnamu, v rodině se vzdělaneckou tradicí - básník Xuan Zieu a další tvrdí, že jejím otcem byl Ho Phi Zien, jiní, jako např. Le Xuan Son, zase uvádějí, že jím byl Ho Si Zan. O rodině prvně jmenovaného se ví, že z ní vyšlo hned několik významných učenců, kteří uspěli na různých stupních mandarinských zkoušek. Nejspíš se narodila coby dcera otcovy vedlejší ženy ji samou pak potkal stejný osud, protože se nikdy nevdala jako hlavní žena svého muže. Matka Ho Xuan Huong pocházela ze severního Vietnamu, z provincie Hai Zuong. Rodina ovšem žila v severovietnamském Thang Longu (dnešní Hanoj), ve čtvrti Khan Xuan. Otec, který hlavně svou dceru učil, zemřel údajně v době, kdy byla Ho Xuan Huong ještě příliš mladá, a matka, která se prý znovu vdala, nemohla zajišťovat další vzdělání své dcery. I tak však Ho Xuan Huong svou literární erudicí vynikala nad ženy svého času a zřejmě se dál po troškách dovzdělávala. Tvrdí se nicméně, že si záhy po smrti otce musela začít vydělávat na své živobytí. Podle nesčetných legend, jež se o této básnířce předávají, vlastnila krámek, kde se scházeli na posezení učenci; protože už měla pověst mimořádně talentované literátky, předkládali jí k posouzení své vlastní verše.

[...]

Co tedy můžeme vyčíst přímo z veršů? Zdá se například jisté, že Ho Xuan Huong si prožila osud manželky (viz Ženský úděl), a to v postavení vedlejší ženy (Úděl druhé ženy).

Nejspíš nešlo o manželství nijak zvlášť šťastné. Vše naznačuje, že neměla dítě. Nepochybné je její vzdělání ve věci literatury (narážky na Š-ťing, Chuej-nenga, bravurní ovládnutí tchangské sedmislabičné básně) a jazyka (musela umět čínsky, a hlavně psát obtížnými jižními znaky) i její básnický talent. Legendy o tom, jak si básnířky cenili vzdělaní literáti své doby, zřejmě nejsou nikterak nadsazené: začátečníci jí možná ukazovali své neumělé veršíky (Vynadání hloupým studentíkům), zkušení psavci s ní koketovali prostřednictvím rafinovaných veršovaných rozhovorů (Rozhovory s Chieu Hoem). S některými mohla zažít skutečné momenty intelektuálního spříznění (Nářek nad prefektem z Vinh Tuong). Přesto zřejmě značnou část svého života trpěla osamělostí a žila bez partnera (Vyznání I.-III.), toužíc po zakotvení v manželském svazku (Pozvání na betel). I když se vysmívala buddhistickým mnichům, v jejích verších lze vyčíst značný vliv buddhistické filosofie (Chrám Van Xuan, Pagoda Quan Su), a nejspíš jí rozjímavá atmosféra pagod vůbec nebyla cizí. Jako opuštěná vdova (jako manželka? nemyslitelné!) zřejmě dost cestovala do různých oblastí severního a středního Vietnamu (lokality zmíněné v jejích básních by měly být v dnešních provinciích Ha Tay, Tuyen Quang, Thanh Hoa, snad Ha Nam), možná i do Číny (chrám v Noční krajině s pagodou má dost možná předobraz v některé čínské pagodě, tvrdí Thuy Anh). Pakliže si Ho Xuan Huong získala obdiv vzdělaných mužů díky svému mimořádnému talentu, zřejmě je naopak neokouzlovala svým vzhledem. Asi nebyla moc hezká žena, alespoň budeme-li soudit podle některých básniček: naznačuje v nich, že je poněkud při těle (Buchtička banh troi), nemá jemnou a hladkou kůži (Plod žakie) Je navíc očividné, že svůj život rozhodně nestrávila v pohodlí a materiálním nadbytku (Šnek).

[...]

Ho Xuan Huong se v dějinách vietnamské literatury vyjímá jako podivný klasik, který současně budí nadšení i rozpaky. Její klasičnost opravdu není klasičností klasickou. Komentáře ve vietnamských vydáních se většinou vyhýbají rozkrývání lechtivých hříček a věnují se jen odkazům na reálie a na lidovou slovesnost, kterých nalezneme u autorky také dost. Koneckonců verše klasiků se vyučují i na školách, a proto se z výchovných důvodů hodí, aby byla choulostivá tvář její poesie zatlačena spíše do pozadí. Více najdeme v literárně-teoretických statích; pokud se ovšem jejich autoři už zmiňují o sexuálních narážkách v básnířčině díle, pak obvykle dodávají, že nejspíš žila pohlavně nenaplněný život a její tělesná touha nebyla uspokojena (např. Nguyen Van Hang). Předpokládá se přitom, že její žádost (neřkuli chtíč) byla zřejmě jaksi přebujelá, větší než normální.

Ve verších Ho Xuan Huong však stěží najdeme nějaké příznaky chorobné sexuální posedlosti či vykřičené komplexy tělesně strádající ženy. Jistě, máme tu několik básní, v nichž si posmutněle stěžuje na své osamění (hlavně tři Vyznání) ale tam se tělesným stránkám partnerského života téměř beze zbytku vyhýbá. Naopak tam, kde chrlí svoje košilaté dvojsmysly, je zjevně rozverná, veselá, a nějaké komplexy ji ani zbla nezajímají.

Ostatně, nenajdeme tu ani zmínky o nějakých podivných vášních a praktikách. Výrazná většina dvojsmyslů a alusí se týká dvou motivů nejpřirozenějšího, tedy heterosexuálního intimního života: buď jde o akt soulože, anebo o pohlavní orgány. V druhém případě pak výrazně převažují narážky na ženské přirození representují ho všední předměty (vějíř, plod žakie, děravý buben, studna, díra po kůlu od houpačky), ale také krajinné výjevy (úžlabiny, průsmyky, praskliny ve skalách, a zejména spousta jeskyní). Někde napůl cesty narazíme na závlažní stružku v polích. V některých krajinných scenériích se naskýtá i pohled na dva příznačné kopečky, symbolisující půvabnou ženskou hruď. Mužské pohlavní orgány mají menší výskyt (holohlavý mnich se dvěma malými bonzy, banyánová větev s hlízami, tyčinka květu, tygřík). Obzvláště vynalézavá je Ho Xuan Huong v narážkách na sexuální styk. Někdy jej odhalíme v pravidelných pohybech tkalcovského stavu, jindy ve vrtění naběráků při přečerpávání vody v rýžovištích, ve spletených nohách páru na houpačce, ve hřebíčku prostrčeném v rukojeti vějíře, anebo ve skále, která se skládá ze dvou na sobě položených kamenných bloků. Jindy k jeho evokaci využívá rafinovaných slovních přesmyček ty jsou z pochopitelných důvodů nahrazeny v českém překladu dvojsmyslnými výrazy. Zcela výjimečná je připomínka onačejší sexuální praktiky v epigramatické básničce Šnek. (V češtině máme ještě jednu výjimku: hodí se tedy upřesnit, že dvojsmyslnost posledního verše v Hospůdce drak ocas si honí spokojeně - neodpovídá narážce ve vietnamském originálu: tam jde opět o přesmyčku narážející na běžný sexuální styk.) Tedy, žádná chorobná obsese, žádné úchylné vášně. Erotičnost v básních Ho Xuan Huong není nikdy perversní, ale ani vulgární, a dokonce ani vzrušující vždy je legrační, zábavná, směšná. Tím zábavnější, čím vynalézavěji její představu autorka dokáže vyvolat. Nejkrásnější krajina, nadaná romantickým potenciálem, který v lyrických ódách zúročili snad všichni dálněvýchodní básníci, se u Ho Xuan Huong mění v rozpustilou bytost, která se všemi způsoby snaží napodobit nejsvůdnější partie ženského těla. Vějíř dělá, co může, aby se roztáhl do všeříkajícího trojúhelníku. Člunek už neproklouzává mezi nitěmi na tkalcovském stavu proto, aby tkal, ale aby radostně oslavil akt intimního obcování mezi mužem a ženou. Řekněme to na rovinu: krajiny a věci jako by se tu domluvily a vyrazily na maškarní přehlídku. Žádná věc už není jen tím, čím je opravdu, všechny výjevy a veškerá činnost se dějí jen v nápodobě toho jediného.

[...]

Ho Xuan Huong je zcela jistě výjimečným zjevem v rámci vietnamské a snad i světové literatury. Patří však do vietnamské kultury ne jako něco cizorodého, nýbrž jako něco, co z ní svým způsobem vyrůstá. Stojí jednou nohou ve vysoké, formálně vytříbené literatuře a druhou v lidové kultuře veselých svátků a plebejské orality. A třebaže se stala zaručeně nechtíc obdivovanou klasičkou, ani my si ji nedovedeme představit jinak než jako sice zralou, ale pořád ještě mladou, rozpustilou ženu, která (slovy vietnamského básníka Xuan Zieua) nikdy nezestárla.