Sandra Epstein: Ararêtama, cesta empatie<br> <span class='sub-title'>Brazilské esence z atlantského deštného pralesa</span>
Sandra Epstein: Ararêtama, cesta empatie<br> <span class='sub-title'>Brazilské esence z atlantského deštného pralesa</span>

Sandra Epstein
Ararêtama, cesta empatie
Brazilské esence z atlantského deštného pralesa

1.. vyd. 2006, ISBN 80-86685-36-X, Váz., barevná příloha, 187 str.

doporučená cena: 229 Kč
naše cena
: 183
ušetříte: 46

SLEVA: 20 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | V rytmu sjednoceného života | Úvodní slovo autorky | Kapitola čtvrtá: Jumping Child

Kapitola čtvrtá: Jumping Child

     V prosinci 1992 jsem odjela do našeho venkovského domu v Cunze, abych se zde pokusila zpracovat některé emocionální zážitky, které se ve mně v průběhu času nastřádaly. Během jedné ranní procházky zalité sluncem jsem v soustředěném rozjímání potkala krásnou usmívající se bytost, jejíž světlo přitáhlo mou pozornost. Byla to houba, avšak zcela odlišná od ostatních hub, co jsem zatím potkala. Vypadala jako bílá svítící kulička mořského korálu. Přijala jsem impuls, abych ji sebrala, zašla s ní k blízkému vodopádu a pozorně jí naslouchala. Dostala jsem se do hlubokého soustředění, v němž přišlo toto sdělení: "Podstata lidské transformace se vztahuje k molekulární úrovni. Nechcete-li nadále zakoušet určitý druh prožitků, musíte si začít tuto svou touhu uvědomovat v celé své bytosti. K takové proměně dochází, když do svého života přestanete vtahovat určité typy zážitků a zkušeností tím, že změníte svou vnitřní rezonanci. Od té chvíle přestanete přitahovat energie, jež ovlivňovaly váš dosavadní fyzický a emocionální stav a začnete jej přebudovávat v nový, více vědomý stav, který působí v harmonickém souladu s celou vaší bytostí. Tento proces se odehrává na molekulární úrovni a je cyklický. Když tento nový stav vytvoříte, vpustíte tím do svého života novou energii." Bytost mluvila také o sobě: "Moje povaha se dá vyjádřit jako 'skákání kočky', jak tomu Brazilci říkají. Kočka ví, jaký má provést pohyb, i to, kterým směrem skočit. Lidé často cítí, že musí udělat změny, a bývají si většinou také vědomi toho, proč k nim dochází. Obvykle však nevědí, jak novou proměnu začít a jaký specifický pohyb pro to mají udělat."

     Došla jsem k vodopádu a houbu v jeho čisté vodě umyla. Pak jsem se s ní vrátila a držela ji v dlaních jako dítě nově objevený poklad. Doma jsem ji vložila do skleničky s trochou vody a celé dny jsem si s ní vyměňovala myšlenky. Řekla mi: "Objevuji se, jen když mám předat sdělení. Raduj se ze života. My, pozemské bytosti, jsme jeho nositeli." Zeptala jsem se jí, zda by souhlasila s tím, kdybych z ní připravila esenci, když je pro lidstvo tolik důležitá. Houba mi sdělila, že mi již k tomu propůjčila dar síly, kterou potřebuji jen vnitřně aktivizovat. Její energii bych mohla využít pro vlastní vnitřní zaměření nebo též pro terapeutické spojení s lidmi, kterým se budu snažit pomoci.

     Poděkovala jsem jí za tento její dar, ale zároveň jí řekla, že nevím, jak bych ho měla uskutečnit a předávat dál ostatním. Necítila jsem se být připravená na to, abych učila předávání energie. Mnozí lidé jsou k podobným postupům nedůvěřiví a spojují si je s okultismem nebo šamanismem. Na Západě byly tyto léčebné praktiky dlouho odmítány. Pokud jde o mne, směřovala jsem k integraci s dévickým světem. Má komunikace s Přírodou sice zůstávala šamanská, avšak nechtěla jsem, aby moje terapeutická práce s lidmi obsahovala šamanské postupy.

     Houba se zasmála a odpověděla mi, že když je tomu tak, pak esence vytvořena být nemá. Bylo to podivné. Měla jsem sice pocit, jako bych rozuměla, ale ne všemu. Jako bych jednala s nějakým pantheonem řeckých bohů. Když řečtí bohové jednali s lidskými smrtelníky, taky jim dávali nahlédnout jen do poloviny tajemství života. Byli prostě bohy a otázky či zmatky smrtelníků nepovažovali za důležité. Cítila jsem se být v roli dítěte. Smích houby byl sice téměř sardonický, byl však protkán jemným pochopením toho, že stejně jako dítě si musím i já najít svou vlastní cestu. Bylo mi dáno všechno, co bylo v danou chvíli nezbytné, a dál už zůstávalo na mně, abych správně využila energii jak pro sebe, tak i pro druhé. Cítila jsem, že od této chvíle si musím hledat svou vlastní cestu.

     Součástí poučení, kterého se mi od houby dostalo, také bylo, že mám rozvinout trpělivost, neboť práce s esencemi není určována pouze mojí touhou a vůlí. Je nezbytné, abych se při ní vždy uvedla do harmonie s vibracemi vlastního těla, mysli i ducha a dospěla k rovnováze a souladu s vesmírnou alchymickou sítí vědomí. Toto poznání postupně dozrávalo v procesu přípravy jednotlivých esencí jako výsledek několikaletého studia a praxe. Esence totiž ve svém působení na nervový systém posilují vzájemná spojení jednotlivých úrovní našeho vnímání do komplexně propojené matrice.

     Uběhl další rok. Několikrát jsem se během něho vrátila do našeho venkovského domu v Cunze, ale po houbě nebyla nikde ani památka. Marně jsem prohledávala všechny kopce, ale ten malý zářivý světelný bod jsem nikde nenašla. Jednou jsem dorazila na úbočí nějakého kopce, přiložila čelo k zemi a už trochu naštvaně řekla: "Jedu do Sao Paula a vrátím se za týden. Pokud se domníváš, že jsi pro lidstvo opravdu tak důležitá, jak tvrdíš, ocenila bych, kdybys vylezla." Pak jsem se rychle zvedla a odjela.

     Za několik dní jsem se z města vrátila a s mírnou úzkostí se vydala nazpět k onomu místu. Jaké bylo moje překvapení! Čekalo tam na mě devět kuliček bílého světla, jež odpověděly na mé zavolání. S nedočkavým rozechvěním jsem se rozhodla ihned následovat základní instrukce pro přípravu esencí, které jsem se naučila od dr. Edwarda Bacha: modré nebe, čistá voda, zářící slunce a křišťálová nádoba. Postupovala jsem pozorně podle těchto pravidel a představovala si, že by dr. Bach byl jistě hrdý na svou žákyni v tropech. Uprostřed odpoledne jsem shromáždila mateřskou esenci z houby, tento základní materiál květových esencí používaných ve vibrační terapii. Jde o shromážděnou energii spojenou s vodou, jež je médiem, které do sebe vtěluje přírodní živly. Zdálo se mi, že jsem ten úkol zvládla docela dobře. Nicméně pocítila jsem přitom několik slabých stahů v oblasti solar plexu, které jsem si vyložila jako negativní myšlenkové vzorce, jež se snaží můj tvůrčí proces zmást. Občas se totiž stává, že se nás mysl snaží odvést směrem, jenž s prací nebo s tím, co při ní právě probíhá, přímo nesouvisí. Tyto odbočky mohou být jak pozitivní, tak negativní. Když je člověk ve stavu harmonie, je jejich vliv menší; nikdy bychom je však neměli přehlížet. Vnitřní dévické vnímání je výsledkem narůstajícího vědomí, což může mít hluboký vliv na naši práci i na náš život. Vlastní proces byl v tomto případě apollinskou procedurou, energetická komunikace však byla dionýská. Vzala jsem houbu na jedno krásné místo blízko potoka, jenž protékal kolem domu, a nějakou dobu ji tam nechala, aby tak celý přírodní cyklus mohl být dovršen.

     Bylo pozdní odpoledne uprostřed léta - těžké dešťové mraky pokrývaly oblohu a přinášely krásnou bouřku. Najednou došlo k úplnému posunu v mém vědomí a já se rychle rozběhla zpět ke kraji potoka, kde jsem houbu zanechala. Otevřela jsem láhev tolik očekávané mateřské esence a vylila ji na zem. Náhle jsem si totiž uvědomila, že to, co opravdu potřebuji, je voda tohoto letního deště. Poděkovala jsem přírodě za tento dar. Ještě jednou jsem položila houbu do nádoby a běžela pod cypřiše, kde se utvořila krásná duha. Déšť houby pokropil a dotkl se jich i paprsek slunce, který pronikl mezi oblaky. Dévické bytosti se roztančily a začaly si hrát s našimi dětmi, jež vyběhly po dešti ven na hřiště.

     Houba mi řekla: "Výroba esencí je magický čin plný synchronicity. My houby máme rády déšť a vždy ho oslavujeme. Lidé se potřebují proměnit skrze spontaneitu, jednoduchost a radost dítěte. Správný okamžik pro tuto proměnu nastal právě teď." Houba mluvila o významu přítomného okamžiku jak z lidského, tak z kosmického hlediska. "Teď" naznačuje, že pokud nezačneme s vědomým úsilím o změnu právě nyní, bude ničení pralesních ekosystémů pokračovat s nezmenšenou silou a dostane se nakonec do stadia, kdy se již nebude možné vrátit zpět. Poselství bytosti nebylo tedy jen součástí instrukce pro vytvoření esence, bylo také varováním.

     Děti na farmě si hrály v dešti a já se také rozhodla zapojit do jejich zábavy válení sudů. Esence byla u toho a přijímala všechnu energii toho jedinečného okamžiku. Porozuměla jsem jejímu poselství a nazvala ji Jumping Child (Skotačící dítě). Začala jsem si uvědomovat, že každá lidská zkušenost je záznamem a že komunikace mezi mnou jako tvůrcem esence a dévickými bytostmi bude určovat charakter a výsledky mé práce.