Vábení Kailásu.
Moderní povídky z Tibetu

Alai: Tanec duše

      Sönam Paldän se chystal ven, jen co to počasí dovolí.

      Na svěže zelenou pastvinu svítil jasný měsíc a v polích vytrvale vrkaly hrdličky.

      "Nač bys chodil ven?" zeptal se otce Gönpo.

      "Já?" Stařec s hustými bílými vlasy a vousy a s tváří lesknoucí se, jako by byla z mědi, právě scházel ze schodů. Nahoře na terase mu totiž neušlo, že dnes je počasí pro vyjížďku jako stvořené. Se sedlem, jezdeckými botami, bičem, uzdou a třmeny přes ramena došel doprostřed dvora. Kožené části postroje vrzaly při každém kroku a stříbrné a měděné ozdoby se mihotavě blýskaly.

       "Já? Chci se projet na svém koni." Když to říkal, ucítil, jak ho bolestivě píchlo u srdce. Šly na něho chmury, a tak rychle dodal: "Chci jet za svou dávnou láskou."

      Syn se zasmál. Sönam Paldän zachytil manželčin úsměv, ale když se vysoká, štíhlá žena, která spravovala zábradlí, narovnala, zjistil, že to je synova manželka, ne jeho.

      "Tvoje žena je už dávno mrtvá," zaslechl klidný hlas. Nejen ona, i všechny jeho milé už nejsou mezi živými.

      Vnučka, která se zrovna schovávala na dvoře mezi lampičkami, zvedla hlavu a za- volala: "Dědečku!"

      Hlasy i lidé mu jasně svítily do očí.

      "Dědeček chce jít ven."

      "Už jsi dávno nikde nebyl."

      Stařec přivřel oči a rozhlížel se kolem.

      "Co hledáš?"

      "Svého koně?" Na postroji se blýskaly ozdoby a vrzala kůže. Stařec vypadal trochu zmateně. Medön, neviděla jsi mého koně? "Pustil jsi ho na svobodu, když u nás byl číst sútry lama z kláštera Lhagong." Sönam začal něco mumlat, snad že s Buddhou se nediskutuje, jestli si ještě zajezdí nebo ne či snad že se měl tehdy taky pustit na svobodu. Nikdo, ani on sám, však neslyšel, co říká. Celý ověšený postrojem, od sedla přes čabraku a uzdu až po bič, vyšel ze dveří a sestoupil dolů po uhlazených kamenných schůdcích. Na krku mu o sebe cinkaly třmeny.

      Zbytek rodiny ho pohledem vyprovázel do dálky.

      Dívali se za ním, ale až odpoledne, když se to stalo, je napadlo: Proč ho vlastně nikdo nezadržel? Za vším je osud, ten se neptá, jak to chceš, prostě to bude tak a tak a basta.

      Z kopce vedla cesta napříč svahem a pokračovala dál přes pole. Sönam se po ní vydal, prošel několika roztroušenými vrbovými a paulovniovými háji a měl pocit, jako by měnil barvu podle stromu, pod kterým se právě nacházel. Když vstoupil mezi plané třešně, ucítil na sobě příval bílých květů ztrácejících se mezi slunečními paprsky. Slunce se mu znovu opřelo do tváře a Sönam uskočil, jako by před ním spadla zlatá opona.

      Zničehonic se ocitl na pastvině.

      Pastvina ležela na terase v údolí a táhla se po celé její délce. Terasa byla dlouhá pěkných pár kilometrů, rostla na ní hustá svěží tráva a říkalo se jí "Dávný led". A skutečně, po celé pastvině byly rozsety obrovské morénové balvany, jejichž černý povrch měl zlatý nádech.

      Syn, snacha a vnučka, kteří zůstali dole v údolí, teď vystoupili na střechu a až za hodnou chvíli uviděli staříka, jak vychází z třešňového háje na pastvinu.

      "Myslím, že ho očarovala démonka," řekl Gönpo.

      "Jsou démonky krásné?" zeptala se vnučka.

      "Nesmíš takhle mluvit před dítětem."

      "Tvoje dcera už je velká."

      Sönam však žádnou démonku nepotkal, jen cítil, že vzduch na úsvitu voní květinami a černá půda pod jeho nohama je nadýchaná jako obláček. Pokud se s ním mělo něco dít, určitě to začalo právě v záplavě oslnivě bílých okvětních lístků snášejících se k zemi. Při hledání bílého koně, posledního, kterého kdy měl, došel až na pastvinu. V jednu chvíli si už myslel, že bělouše vidí, ale když se podíval pořádně, zjistil, že je to jen kupa mraků vznášejících se nad horským hřebenem. "Myslel jsem, že jste on," řekl oblakům. Oblaka se převalovala a co chvíli měnila tvar. Nakonec dorazil doprostřed pastviny a postroj, který na něm visel, mu sám sklouzl z ramen a žuchl na zem. Stařec se svezl vedle postroje a z jeho těla vyšel jiný Sönam Paldän, jiné lehké, čiperné tělo. To těžké zůstalo sedět na zemi a opíralo se o hromadu kůže. Za přivřenými víčky se mu blýskaly oči a ve tváři mělo vyryto hluboké vrásky. Bylo zahaleno do širokého hábitu, který ani nevypadal jako pořádná čhupa, spíš připomínal věc vyřezanou z ebenového dřeva s živou hlavou uprostřed.

      Sedící Sönam Paldän si pomyslel: Něco se mi zdá. Vidím ve snu jiného Sönama Paldäna, svěže si vykračuje a jeho silueta se ve větru s nádechem modři a mrholení rozpíná a pohupuje. Při dalším poryvu už stařec na zemi tvrdě spal, i srdce mu začalo tlouct pomaleji, a jen ten Sönam Paldän, který mohl chodit, vnímal krásu ptačího zpěvu a vzduch prosycený lahodnými vůněmi. Než dorazil k řece, získalo jeho tělo cit, voda mu hladila kůži i svaly, hebká a chladivá jako hedvábí. Přes řeku se právě brodilo stádo dobytka, byla plná jačích hlav, které se vynořovaly a opět mizely mezi vlnami. Zvířata byla ve vodě až po uši, jejich tvrdé rohy do sebe narážely a nozdry odfrkovaly vodu k nebi. Chytil jednoho jaka za ocas a nechal se jím táhnout k druhému břehu. Vlny ho bičovaly jako ženský posměch. "Mohl ses utopit," řekli pastevci a odhalili zuby, krásné jako šňůry perel. Hnali stádo z jižních pastvin na sever. Copak ta kočovnice nebyla jako oni? Žena ho objala a na zádech jí zacinkaly korálky.

      "Ne," řekl Sönam "Hledám tady svého koně, chci, aby mě odnesl na jedno daleké místo."

      Když se otočil, nebyla tam ani řeka, ani stádo, pod blankytným nebem se k jeho úžasu opět rozprostřela pastvina, na které se seběhl houf ovcí. V jejich středu uviděl Sönam vlastní ženu, jak s mlaskáním žvýká šťovík. Jeho kyselá chuť už ze zubů pronikla do žaludku, dokonce až do mozku, přesto ho měla pořád plnou pusu. Bylo až s podivem, že se sama neproměnila v kyselou trávu.

      "Pämo!"

      Sönam Paldän slyšel ozvěnu svého hlasu ze stále větší dálky, až nakonec docela utichla. Z ovcí byla opět oblaka. Unášela Pämu, která pořád ještě žvýkala šťovík, byl to její zvyk z doby, kdy čekala syna Gönpu. Päma s ústy zbarvenými do zelena. Oblaka mu plula nad hlavou, plula nad hlavou Než je dohonil, znovu omládl. Viděl starce bez koně, zato s kompletním postrojem, jak spí, zachumlaný do čhupy. Připadalo mu zvláštní, že starcovo pravidelně tlukoucí srdce nachází vzrušenou ozvěnu v jeho vlastním těle. Chtěl postroj pohladit, ale vítr ho lehce odvál vzhůru jako praporek lungta. Muž se sedlem na zádech otevřel oči, pohlédl do slunce a přelétl pohledem tichou pastvinu i obrovské morénové balvany. Potom oči znovu zavřel a nechal duši, ať si letí, kam chce.

      Nad hlavou se mu jako bouřkové mraky přehnalo hejno hus s červenými zobáky. Když nad ním letěly straky, sneslo se z nebe ukradené štěstí a s cinknutím dopadlo na čhupu.

      Je to příběh a není to příběh. Odehrál se v létě roku 1991 v rozlehlém, opuštěném údolí s řídce rozsetými háji. Nad údolím se třpytí vrcholky hor, jejichž sníh při tání bohatě zásobuje pramen řeky. Žije zde tibetský kmen Gjalrongů, napůl pastevců, napůl rolníků. Dobří a stateční gjalrongští muži jsou milovníci koní a žen. Jeden z nich tu právě umíral. Stářím. Moji přátelé věří, že i takto se dá odejít ze světa, když se člověku poštěstí. Sönam Paldän to štěstí měl. Taková smrt skutečně existuje, řekl mu ten stařec nad hrobem. Mladí a ti, kteří chtějí zemřít, nechají duši, ať si znovu projde zážitky minulosti. Dřív takhle uměli zemřít všichni, ale dnes už to nejde. Ach, povzdechl si stařec, nejde to. Dneska dostaneš nějakou nemoc, trpíš bolestí a tvá duše nespatří světlo, které je jejíma nohama a její cestou. Je také jasným sluncem i časem svěže zelené trávy. I tenhle stařec se jmenoval Sönam Paldän.

      Musím být opatrný, pomyslel si Sönam. Jen po očku do té krajiny nahlédnu, ale kdo si může být něčím jistý, když stojí jednou nohou ve světě živých a druhou ve světě mrtvých. Stačí nepatrný krůček stranou a octnu se na druhé straně. Tady je země tichá a nehybná, zato tam jako by se vznášela ve vzduchu. Letící krajina ho přenesla až ke koni s černou hřívou, který stál se vztyčenou hlavou a řehtal. Ne, nebyl to kůň, kterého hledal, i když dřív také býval jeho.

      "Ty," začal Sönam. "Copak jsi tehdy nezahynul v lavině?"

      Jeho slova ani nestačila odeznít a okolní divočina se proměnila v zasněženou pláň, nad kterou se neslo kvílení větru. Stařec se na koni s černou hřívou hnal za liškou. Konečně se ozval výstřel, kulka zasáhla poskakující lišku a ta se ladným obloukem vznesla do veliké výšky. Když nakonec dopadla na zem, utrhla se vysoko v horách masa sněhu, který nebyl na začátku zimy ještě příliš pevný, a svalila se dolů. Koně pohřbila a člověka zahnala daleko odsud.

      "Tys tehdy zahynul."

      "Podívej se ještě jednou," řekl mu kůň.

      Stařec viděl jak z koně, kterého pohltil sníh, vystřelil vzhůru modrý paprsek a proletěl lavinou, burácející, jako by měl nastat konec světa. Pochopil, že duše jeho koně vystoupila na nebe.

      "Na tobě jezdí žibdagové, ochránci hor?"

       "Žibdagové mají lvy, mě sedlá vítr."

      V tu chvíli proletěl kůň skrz červánky a rázem se zbarvil do nachova. V jediném okamžiku se vystřídalo několik ročních období. V té rychlosti to vypadalo, že se kůň žene jako splašený jen proto, aby některé z nich dostihl a přinutil zastavit na místě, které se mu vrylo do paměti.

      Nakonec se zběsile ubíhající země i kůň letící ještě rychleji zastavili. Sönam Paldän, muž, jenž miloval zvířata, seskočil z koně a šel pěšky vedle něj. Když se otočil, aby mu sundal uzdu, všiml si, že koni se na spánku jako kousek achátu černá dírka po kulce.

      Byl to kůň zbarvený do červena, proslavený po celém okolí.

      Všichni kolem ho znají, řekl starý Sönam Paldän. "Už jsou to dva roky."

      Kdykoli se v okresním městě konala výstava, museli na ni všichni dobří koně. Pódium, na kterém koně předváděli, bylo prý obvykle určeno k popravám zločinců. Pod pódiem teď byla hlava na hlavě, dav hučel jako bouře. Sönam vytřeštěnýma očima sledoval svého ryzáka, kterého právě vyvlekli na pódium spolu s dvěma dalšími. Pot se z koně jen řinul a oči se mu zalévaly krví. Sönam na něj chtěl zavolat, ale byl toho dopoledne příšerně vyprahlý a ústa měl slepená žízní.

      Představitel armády vypáčil koni ústa a změřil mu zuby. "Podívejte," řekl do mikrofonu, ale nikdo ho neslyšel. Zařval proto ještě jednou, ale v amplionu to jen podivně zapraskalo, jako by se tam usadili démoni. Sönamův kůň se lekl, vzepjal se, skočil z vysokého pódia a vznesl se do vzduchu. Za ním letěl představitel armády, který v okamžiku, kdy se kůň odrazil, chňapl po ohlávce. Lidi zachvátila hrůza a začali zděšeně ječet. Voják přistál na zemi jako první a koňská kopyta mu dopadla na hlavu právě v okamžiku, kdy mačkal spoušť pistole. Tři výstřely proťaly řev davu, tři kulky se koni zavrtaly do stejného místa na spánku a vyšly ven uprostřed čela.

       "Umřels, koníčku," řekl Sönam. Znovu tě odsoudili k smrti podle nových nařízení armádního jezdectva.

      Kůň zaržál a z ran mu opět vytryskla krev.

      Ve vzduchu zazněl ženský smích a Sönam se s ryzákem rozloučil. Znovu se zahleděl vzhůru a zeptal se: "Nevidělas mého bělouše?" Nikdo mu však neodpověděl. Ženský smích se proměnil v lehký vzdušný vír, který zakroužil nad hladinou jezera, nasál vodu a potom se vrátil k Sönamovi a omotal ho vodní tříští, až byl od hlavy k patě celý zmáčený.

      "Něco se mi zdálo."

      Určitě to byl jen sen, pomyslel si. Na těle neměl ani kapku vody, ale pocit, že je promočený až na kůži, ho dlouho neopouštěl. "Díky, žes mě vysušilo, Buddhovo slunce," řekl, když konečně pomalu přestal cítit vlhkost.

      Stařec se postavil jen s vypětím všech sil. Slyšel, jak mu ve všech kloubech nebezpečně praští. Zní to jako větve borovic lámané vichřicí, pomyslel si. To je ona, už při- chází.

      Ona.

      Ona.

      V jediném okamžiku, kdy na ni sotva stačil pomyslet, ztratil vědomí.

      Ona je šedivá, obrovská, plíží se k tobě zezadu, umlčí tvůj dech, sápe se po tobě a chce tě chytit za ramena. Je to ona... podobná medvědici... smrt.

      Znovu po něm natáhla pazoury. Sönam se rychle otočil, ale spatřil jen slunce. Nebyla tam. Při tom prudkém pohybu mu v hlavě zazněla ohlušující rána a něco uvnitř se rozskočilo. Letní krajina se mu před očima pomalu barvila do červena a v ústech cítil sladkou chuť masa.

      "V očích mám krev," řekl Sönam. "Přišla, je tady. Nenašel jsem tě, můj bílý koníčku, přesto se teď musím vrátit domů."

      Asi před deseti lety přijela na tohle opuštěné tiché místo skupina zdravotníků z hlavního města. Nevycházeli z údivu nad sílou a zdravím našich starců a také je šokovalo, že si všichni jednoho dne jen tak klidně umřou. Proto u nás jeden starý lékař zůstal a strávil v horách další dva roky. Mänpa, lékař, váží na přístrojích naši vodu a vzduch, řekl stařec Sönam Paldän a jeden lama, jehož donutili opustit klášter, poznamenal: "Podle nich má snad člověk zemřít, až zakusí dost bolesti a trápení." "A-ci! A-ci!" bránili se lidé jednohlasně.

      Mänpa si nosil své přístroje na zádech. Vždycky se někde složil, postavil tabuli a za-čal přednášet. Nejprve nakreslil trubku. "Tepna," řekl. Potom pokračoval modrými obláčky: "Atmosféra, tlak vzduchu. Tady máme to a tady zase tohle," vysvětloval. Dál se na tabuli objevilo něco, co připomínalo tváře, nafouknuté, jako by jejich majitel chtěl rozdmýchat oheň. "Srdce, srdeční sval," dodal mänpa, přitiskl na srdce ústa a vydechl. Potom zvedl ruce a do tepny na hlavě přidával víc a víc červené, až ji nakonec nechal s výkřikem "Bum!" vybuchnout.

      Nakonec ještě dodal "Pic", chytil se za hlavu a předváděl umírajícího.

      Když měl později v jiné vesnici podobnou přednášku, klepla ho pepka a on si jen tak zničehonic umřel.

      Sönam si na doktora vzpomněl, když sestupoval ze svahu a prohýbal se pod vahou postroje i svého těžkého těla. "Hehe, byl to dobrý mänpa," zachechtal se a shodil postroj uprostřed dvora.

      Uvnitř se natáhl na hladkou a příjemně chladivou podlahu. Místnost připomínala tamtu krajinu, protínaly ji tisíce slunečních paprsků a ve vzduchu si poletoval jemný prach. Jakmile zavřel oči, ocitl se ve světě zvuků. Slyšel kroky těch, kteří ho míjeli po špičkách, praskání ohně, horečné pobíhání nahoru a dolů po schodech, povídání a nakonec pláč. Tvář mu skrápěly slzy; zem, půdu a kameny zase dešťové kapky. Přírodu prostupovala svěží vůně, ve které se vznášelo Sönamovo tělo.

      Sönam ležel synovi na klíně. "A-pa! A-pa"

      "Odcházím k a-ma," řekl stařec. "Zavolej příbuzné, ať mě přijdou vyprovodit, počkám na ně."

      Když k němu dolehl dupot koňských kopyt, ztratil vědomí.

      Tentokrát už byla duše šikovnější. Jen co proletěla oknem, ucítila pod sebou větrná křídla, po nichž se mohlo to, co původně bylo lidskýma nohama, klidně procházet. Vítr voněl květinami, trávou, blátem a mlžným oparem. Duše lezla do korun stromů obsypaných pupeny a vykračovala si podél potoka. Lesem dole se valila bystřina, stromy se neustále měnily, cypřiše a smrky vystřídal řídký modřínový háj, který postupně přecházel v pastvinu. Na ní se páslo stádo ovcí, z něhož k nebi vystřelil tak silný živočišný zápach, že Sönam ani nemohl mezi zvířata spadnout. Uviděl vnoučka Migmara spícího v trávě a zachtělo se mu vstoupit do jeho snu. Neváhal.

      "Zdá se ti o mně, Migmare?"

      "Ano, jsi u mě ve snu, právě jsi rozrazil dveře."

      "Odcházím, navždy tě opouštím."

      "Ne! Dědečku!"

      "Ve snu nikdy nic nechytíš, natož pak umírajícího starce."

      Vnuk se rozplakal. Slzy sen zmáčely a zahřály, až z něj nakonec vytekly ven.

      "Kde máš sestru?" zeptal se.

      "Šla se koupat k horkým pramenům." Sönam už ve snu nebyl, z výšky pozoroval vnoučka, jak mluví ze spaní a na tváři se mu lesknou slzy. Sestra mu prý nedovolí, aby ji jako dřív doprovázel. Sönam se tedy rozletěl k horkým pramenům. Vysoko, vysoko nad hlavou se mu přehnalo burácení letadla pravidelné linky Lhasa - Peking a zpět. Okolní ledovce a kopce porostlé trávou se třpytily jako snová krajina utkaná ze stříbra.

      Sönam už byl u pramenů. Ve vodě se jako poupě lotosu, jako luna v úplňku koupala nahá dívka. Ach, nevinné mládí. Dívka se postavila, rozvlnila dlouhé vlasy a pozvedla hlavu k nebi. Jen se podívejte, jak zářím, už jsem dospělá. Umírající duše omámená pronikavým zápachem síry a ztěžklá párou stoupající z pramene šťastně obletěla mladé tělo kypící životem a vznesla se do výše. Letadlo bylo pryč a dívka si znovu jako bohyně zakryla rukou to nejkrásnější místo na ženském těle. Potom se posadila a pomaloučku se ponořila do vody, až byly na hladině vidět jen její nádherné vlasy a svěží tvář, která se v rozčeřené vodě pozvolna rozplynula.

      V tu chvíli uviděl Sönam svého bělouše.

      Před několika lety si Sönam uvědomil, jak už je starý a pustil ho do hor. Kůň teď putoval tam, kde byla nejšťavnatější tráva a nejpříjemnější vánek, až se dostal pod zasněžené vrcholky hor. Nakonec, na přelomu jara a léta, kdy v řekách valem přibývalo vody, otřásla nejvyššími štíty lavina. Kůň to moc dobře věděl, protože země všude kolem se chvěla. Z hor se neslo burácení a masa sněhu se pomalu sunula dopředu. Vyděšený bělouš se neohlížel na smrtelné nebezpečí a pustil se tryskem dolů. Když lavina utichla, spatřil svého bývalého pána, jak pluje po nebi. Znovu tedy dal život v sázku a jako blesk letěl s vlající hřívou a vztyčeným ocasem dolů, ale ať uháněl, jak chtěl, čile poletující duši se mu dohonit nepodařilo.

      Duše se vrátila.

      Sönamovi ochrnula celá tvář, ani tělem už nemohl mluvit, a tak neměl jak sdělit rodině, která se shromáždila kolem, že je zase zpátky.

      Tentokrát byla duše spoutána uvnitř něčeho velmi horkého. Sönamovi se s vypětím všech sil podařilo o kousek pozvednout ruku. Příbuzní hned pochopili a vynesli ho na terasu, kde se ocitl tváří v tvář zapadajícímu slunci. Před očima se mu začaly míhat stíny minulosti, jedna za druhou se před ním rojily rozmazané tváře až nakonec v jediném okamžiku všechny zmizely. Sönam Paldän už byl ve skutečnosti po smrti, neslyšel pláč ani motlitby, jeho oči byly prázdné až na mihotavá světýlka barvy červánků, která pomaličku skomírala.

      Syn a příbuzní chtěli otce na cestu obléknout do parádních šatů, dokud byly jeho údy ještě teplé a měkké, avšak červená světýlka, jen o trochu větší než špička jehly, ne a ne zhasnout.

      "Čekáš, až se vrátí vnučka?" zašeptal mu syn do ucha a plamínky se zatřepotaly.

      "Nebo snad čekáš na svého koně?" Plamínky znovu ožily.

      Opuštěným soumrakem se donesl hluk stáda vracejícího se do ohrady a červené světlo v Sönamových očích se rozhořelo naplno. Stíny lidí, prodloužené večerním sluncem, se nakupily na prázdném prostranství ve dvoře. Ovce smutně bečely. Krásná pasačka si sepnula vlasy, sklonila se k dědečkovi, políbila ho na čelo, a duše starce, které se dostalo požehnání, odletěla do nebe. Slunce pohladilo hory, les, řeku i pastviny posledním zlatým paprskem.

      "Kůň!"

      Před domem se ozval dusot koňských kopyt. Když pouštěl Sönam koně na svobodu, řekl mu: "Jdi si, kam chceš, jsi volný jako vítr. Já už jsem starý."

      Teď se bělouš skutečně přihnal s větrem o závod a lidé nevěděli, jestli je to živý kůň z masa a kostí nebo jeho duch.

      Syn vzal postroj a položil ho vedle otce. "A-pa, tvůj kůň je tady."

      Bělouš s vlající hřívou mocně zařehtal a step i lesy potemněly.

      Starci tekly slzy jako drahokamy a křišťálově se blýskaly, až srdce usedalo. Nakonec se všechny skutálely dolů a světlo v jeho očích zhaslo.

      V tu chvíli padla na celou zemi noc a náhle bylo slyšet stále silnější zurčení vody.

      Bílý kůň se vrátil do hor ke svitu luny. Lidé říkají, že stále nosí svého pána přes zasněžené vrcholky hor.

(1992)