Boží člověk Issa
Výběr z haiku Kobajaši Issy


Recenze:
1.. vyd. 2006, ISBN 80-86685-27-6, brož., il. japonskými dřevořezy, 206 str.

doporučená cena: 248 Kč
naše cena
: 198
ušetříte: 50
SLEVA: 20 %
Obsah stránky:
Anotace | Obsah knihy | Úvodem | Předmluva | ukázky | Helena Honcoopová: Issa v ilustracích | MiniKnížka (ukázky)

Předmluva

          Mé drahé rodiště —
          každá vzpomínka
          na domov píchne jak trn

Issův život, to je téměř pohádkový příběh o zlé maceše a citlivém chlapci, kterému doma říkali Jataró, v matrice byl zapsán pod jménem Nobujuki a sám si dal poetické jméno Issa, Čajový keřík. Malé lístečky svěže zelených čajovníků na stráních jeho domova vypadají něžně a bezbranně, podobně jako básník sám, a zelený čaj je Japoncům stejně drahý a potřebný jako jeho zlidovělá haiku. Issův pseudonym je méně exotický než Bašóův tropický banánovník, ale má stejně blízko k japonské zemi jako jeho tvorba. Básník si také s oblibou říkal „Hlavní žebrák provincie Šinano“, ale v dějinách literatury zdomácněl spíš pod jménem Čajový keřík.
 
Víska Kašiwabara, kde se Kobajaši Issa narodil, je typická horská osada v kraji Šinano, jemuž se také říká Šinšú, a rozkládá se na pomezí dnešních prefektur Nagano a Jamanaši. Dnes je součástí města Šinano. Velehory, které ji obklopují, mají poetické názvy jako Černá princezna, Hora skrytých dveří nebo Hora zdobená deštěm. Jedné oblasti pod štítem Hakuba neboli Bílého koně se také říká Japonské Alpy a konala se tu zimní olympiáda v roce 1998. I když tato zapadlá a těžko přístupná krajina byla kultivována poměrně pozdě, objevuje se často v moderní literatuře, například v Kawabatově Hlasu hory, Ibuseho „Květině kotacu“ a jiných dílech. To, že v jejích údolích a zákoutích, nemluvě o Issově rodném domě, dosud žije básníkův duch, jistě přispělo k její přitažlivosti pro moderní autory:
 
„Rodná ves, kde je mi dopřáno žíti, je přilepená k úpatí Kurohime — Černá princezna v zapadlém koutě v horách v Šinanu, kde poslední sníh mizí až v létě a jinovatka se na všem usadí už na podzim, takže nejen citrusy nevydají víc než trpké kuličky, ale nejinak to dopadne se všemožnými stromy, keři, travinami a bylinami, pokud se sem dostanou z požehnanějších krajů.“
[Můj nový rok, přeložila Zdenka Švarcová, Paseka 2004, dále ZŠ]
 
Život v horské chalupě 18. století byl tvrdý, tak tvrdý, že by jej zhýčkaný návštěvník z dnešní doby nevydržel ani týden. Dřevěný dům se skládal v podstatě z jedné místnosti, zvané doma (síň s podlahou z udusané hlíny), v jejímž středu bylo otevřené ohniště s kotlíkem na tepaném háku, a z „ložnice“ nahoře pod doškovou střechou, spíš půdy s nastlanou slámou. Nahoru se lezlo po příkrém žebříku, takže staří spali dole a nahoře se v kouři z ohniště, který unikal otvorem ve střeše, udily děti. K domu přiléhala stáj pro koně, o které se malý Issa musel starat. Přímo proti otcovskému domu byla poštovní přepřahací stanice, takže kůň byl nedílnou součástí chlapcova každodenního života, a proto též patří k oblíbeným námětům jeho haiku:
 
            Kobyla ostražitě
            dopřává hrdlu
            čisté vody      [ZŠ]
  
            Pozor kůň
            pozor kůň, volá
            vrabčí maminka!
 
            Plesk, plesk
            na květy padají
            koňské kobližky
 
Přes den se pracovalo na čajovém políčku a teprve pozdě večer byl čas na drobné domácí práce. Issu čekalo v životě hodně trpkých chvil, ale nejhorší byla smrt jeho matky v osmém měsíci roku 1765, když mu byly tři roky. Podle našeho počtu mu byly jenom dva, ale Japonci připočítávají k lidskému věku i rok narození. Na maminku nikdy nezapomněl:
 
            Kdykoliv pohlédnu
            na moře, máma —
            houpy, houpity, hou!
 
Den Issova narození není přesně znám, ale říká se, že to bylo 5. května 1763 v den svátku, jemuž se říká ajame no sekku, kosatcový festival. Možná že právě tehdy mu byla dána do vínku láska ke květům, která jej provázela po celý život:
 
            Třešňové květy —
            i kníže pán
            musel z koně!
 
            Ani před chrámem
            nečistých Eta
            se nebály rozkvést sakury!
 
Issův otec byl hodný a pracovitý člověk, ale selská usedlost v nehostinném horském podnebí nemůže fungovat bez ženské ruky, a tak si v roce 1770, když bylo Issovi osm, přivádí druhou ženu Sacu. O dva roky později se narodil nevlastní bratr Senroku, a Issa se stává odstrkovaným sirotkem z pohádek. Není to náhoda, že do Mého nového roku zařadil dvě výstižné básně o macechách od haidžinů Mitacua a Fúrjúa:
 
            Venku teď v noci leje
            a macecha zas
            láteří a laje      [ZŠ]
 
            Tu chvilku na světě
            mi kazí macecha
            svou prolhaností      [ZŠ]
 
V osmém měsíci roku 1776, když bylo Issovi čtrnáct, umírá jeho milovaná babička, která se mu snažila nahradit matku, a chlapec měsíc nato málem zemřel na horečku. Ovzduší v domě se poté zřejmě ještě zhoršilo, a tak otec příští rok vypravil syna do Eda, aby mohl sledovat své básnické aspirace, protože haiku začal psát už jako dítě. Edo bylo v té době velké a dynamické město, kde kvetl obchod a řemesla. Rozcuchaný vrabčák z hor se velkoměsta nezalekl, i když ho jeho bohatství udivilo:
 
            Pod novou
            moskytiérou dříme
            v Edu i kůň
 
            Lidé v Edu —
            i pes v boudě dostává
            novoroční dárek
 
Z některých haiku je cítit Issův kritický pohled na rozmařilé komerční město:
 
            Pomlouvají
            i daimjóův ohňostroj
            zlé huby v Edu
 
            Sakury v Edu
            rozkvétají
            jen za peníze
 
V dalších deseti letech se o něm ví pouze to, že studoval u básníků Mizoguči Sogana a Norokuana Čikuy. V roce 1787 se Issa objevuje v záznamech Čikuovy školy haiku pod jménem Ikjó. Věren tradici velkého Bašóa a jiných básníků — poutníků, vydává se pak mladý Issa často na dlouhé cesty. Na první z nich se vypravil z Eda šestého dne třetího měsíce 1791, aby navštívil básníky v provincii Šimósa. Asi za měsíc se vrací do rodné Kašiwabary. Další rok, dvacátého pátého dne třetího měsíce 1792, se vydává na dlouhou pouť po jižním ostrově Šikoku. Rok nato přichází do Nagasaki, kde se poprvé setkává s Evropany v holandské obchodní stanici a píše haiku:
 
            Velké Japonsko —
            i cizinci navštěvují
            novoroční obřady
 
V roce 1793 také formálně přijímá pseudonym Issa a skládá při té příležitosti haiku:
 
            Jaro je tady —
            Jataró odešel
            mnich Issa nastává
 
 
Rok 1794 tráví na Kjúšú, které procestuje křížem krážem, a v roce 1795 přichází do Macujamy na ostrově Šikoku. V témže roce publikuje sbírku Tabi šúi (Sebráno na cestách). Další rok tráví cestami po Šikoku, kde se v Macujamě opět zúčastní večírku cukimi (hledění na měsíc):
 
            Všichni sedí
            v řadě na tatami
            a zírají na měsíc
 
Na jaře 1797 Issa odchází z Macujamy a tráví léto a podzim ve Fukujamě na pobřeží Vnitřního moře. Ve třetím měsíci roku 1801 se vrací domů, protože jeho otec těžce onemocněl a zakrátko nato zemřel. Básník píše haiku:
 
            Přežil jsem ho
            teď stojím sám
            v poli plném rosy
 
V tomtéž roce vydal Issa ve svých devětatřiceti letech deník, nazvaný Čiči nošúen nikki (Deník o otcově konci), v němž shrnuje události zhruba jednoho měsíce od počátku nemoci až do otcova úmrtí.
 
V roce 1810 začíná složité handrkování o otcovo dědictví, které Issovi macecha a nevlastní bratr upřeli. Přesto byla následující léta poměrně šťastným obdobím v básníkově životě a haiku, která napsal od roku 1810 do roku 1818, byla sebrána v poetických denících, nazvaných Šičiban nikki (Sedmý deník) a Hačiban nikki (Osmý deník). V jedenáctém měsíci roku 1812 se Issa vrací z Eda do rodné vesnice a v roce 1813 mu konečně byla přiznána polovina otcovského dědictví, takže se mohl v jedenapadesáti letech oženit. S první ženou Kiku měl čtyři děti, které všechny zemřely. Rodina by ho byla ráda viděla na poli s motykou, ale Issa už byl po celém Japonsku známý básník a měl své příznivce a obdivovatele i v tomto zapadlém horském kraji. Sedlák se z něj nikdy nestal, i když má k polním pracem blízko a rozumí jim:
 
            Sedlák orá
            a v patách za ním
            se opičí vrána
 
            Dívka, jež sází rýži
            si chová na zádech
            spícího motýlka
 
V roce 1819 vydává Issa své nejznámější dílo Ora ga haru (Můj nový rok). Je to poetický deník, inspirovaný Bašóovou Úzkou stezkou do vnitrozemí. O symbolickém významu názvu existuje mnoho dohadů a znamená doslovně „Mé jaro“. Jaro samozřejmě podle lunárního kalendáře tradičně splývá s Novým rokem a staří Japonci věřili, že přináší novou energii do života a osvobození od temných sil zimy a smrti, spojovaných se starým rokem. Titul tedy může naznačovat něco jako „Vesna mého života“, skromnou naději, že se básníkův život přece jen obrátí k lepšímu. Bohužel na něj čekalo ještě hodně trápení: smrt milované dcerušky Sato, smrt manželky Kiku, rozvod s druhou ženou Juki, požár v otcovském domě. Když psal následující báseň, byl asi opravdu na dně:
 
            Z očisty po narození
            k očistě po smrti —
            mezi tím samé nesmysly
 
V čem spočívá Issův přínos? Především v tom, že ve svém díle usmířil dvě protichůdné duchovní tradice, dovezený buddhismus s původní „Cestou bohů“, šintoismem. Issa se často dívá na svět  hlubiny zoufalství a beznaděje, ale jeho zrak je vždycky oslněný jeho krásou. Je osamělý, ale každý den si nachází přátele mezi květinami, zvířaty a broučky. Jeho dětský pohled v sobě má až vesmírnou toleranci a průzračnou čistotu.
 
I když Issův jazyk je zdánlivě prostý, překládat ho není lehké. Používá hovorové mluvy, občas sáhne po výrazu z rodného nářečí, často parafrázuje buddhistické termíny či symboly, jako Lotosová sútra (rengekjó), prchavý svět (ukijo) nebo rosa (cuju):
 
            I v dnešním světě
            si ptáci cvrlikají
            Lotosovou sútru      [ZŠ]
 
            V prchavém světě lidí
            jsou i květy
            nástrojem klamu
 
            Až se zeptají, řekni:
            „Život je krůpěj rosy!“
            Spokojeni?
 
Sdílím s Japonci přesvědčení, že duše zesnulých je třeba konejšit, a doufám, že mistru Issovi se na věčnost donese zvuk jeho veršů v českém jazyce jako vzdálený zpěv cikád. Dále doufám, že jeho verše potěší české čtenáře ve stejné míře, jako těší už přes dvě stě let čtenáře japonské.
 
Antonín Líman