Egon Bondy: Útěcha z ontologie<br> <span class='sub-title'>Filosofické dílo, sv. I</span>

Egon Bondy
Útěcha z ontologie
Filosofické dílo, sv.
I


Recenze: Hynek Tippelt, 25. 1. 2008, www.blisty.cz: Marxistická mystika Egona Bondyho | Ladislav Šerý, 11. 1. 2008, www.blisty.cz: Vizionář Egon Bondy
3. (v DG 2.). vyd. 2007, ISBN 978-80-86685-21-2, váz., 316 str.

doporučená cena: 298 Kč
naše cena
: 149
ušetříte: 149
SLEVA: 50 %
Obsah stránky:
Anotace | Podrobný obsah | Meditace | Kap. I. - část 1. | Kap. I. - část 2. | Kap. I. - část 3. | Kap. II

Ladislav Šerý, 11. 1. 2008, www.blisty.cz: Vizionář Egon Bondy

Egon Bondy: Filosofické dílo sv. I Útěcha z ontologie (2007, ISBN 978-80-86685-21-2); sv. II Juliiny otázky a další eseje (2007, ISBN 978-80-86685-22-9), sv. III Příběh o příběhu (2008, ISBN 978-80-86685-23-6); sv IV (Postpříběh a poslední texty , ISBN 978-80-86685-78-6, ještě nevydáno) souhrnné vydání DharmaGaia, 2007-8

V nakladatelství Dharmagaia vyšly ve sličné úpravě první dva ze čtyř svazků Filosofického díla všestranného mistra pera Egona Bondyho. Konečně může i širší čtenářská obec docenit autora, který k nám promlouvá s naléhavou aktuálností i s dalekosáhlými přesahy do budoucna. Bondyho práce jsou sice filosofické, ale jeho jazyk je ?nefilosofický?: píše jasně, ale nikoliv na efekt, slova u něj vždy slouží myšlence. Pomíjí vedlejší a nepodstatné problémy a míří rovnou k věci.

Nejde mu o nic menšího než o povahu a směřování naší biologické formy existence. Ptaní po smyslu člověka ve světě má dlouhou a často nudnou tradici, ale Bondy se z ní radikálně vymaňuje. Je to napínavé čtení: jeho intelektuální underground je navíc naprosto moderní, zejména pro svou koncepci nesubstanční ontologie, tedy bytí, jež není založeno v historicky vytvořených pojmech a představách o bozích, mýtech, dějinách či pokroku. Už v první velké filosofické práci ?Útěcha z ontologie? provádí Bondy nevídanou dekonstrukci zavedených hodnot a myšlenkových schémat a v ?Juliiných otázkách? dílo zkázy završuje. Klobouky iluzí létají vzduchem ? tady se z kopce jede hodně rychle.

Samopohyb a nesubstanční ontologie

Na počátku tedy nestojí bůh ani jiná ontologická substance, ale samovznik kosmu i našeho světa, o jehož podobě nerozhoduje lidská touha ani lidská vůle, nýbrž samopohyb. Člověk si od pradávna vytvářel ontologické substance na základě afektivního a posléze pojmového myšlení, protože potřeboval přehlušit a zaplnit nicotu, která ho obklopovala. I nicota je však lidský koncept a je tedy zatížena hodnotou, ze substančního hlediska ovšem negativní. Nicméně bez nicoty není myslitelná ani další ontologická substance, tentokrát pozitivní, totiž bytí. Bytí a jeho deriváty naprosto ovládly filosofický a sociální prostor v podobě substančních kategorií, ale v lidském člověku vždy zůstalo vědomí nicoty, jež se výrazně manifestovalo nejen ve filosofii, ale také například v umělecké tvorbě.

Podle Bondyho nás hypotéza o samovzniku světa vede k uvažování o člověku jako přechodné fázi vývoje. Jenže není-li člověk smyslem a cílem vývoje, jaký pohyb jej unáší? Je to pohyb mechanický, teleologický (směřující k nějakému účelu) nebo chaotický? Nebo je vše dáno, nic vlastně nevzniká a vše se jen vyjevuje v čase? Bondy nabízí namísto útěšlivé substanční ontologie ontologii nesubstanční, která se vymaňuje z determinismu i teleologie a počítá spíše s náhodou a možností, blíží se tedy chaosu. To nám ovšem poněkud paradoxně dává naději, že samopohyb není jednokolejný a může se ubírat různými cestami a že tedy za určitých okolností zůstane lidský druh zachován.

Člověk jako technický tvor

Nejlidštější vlastností člověka je schopnost technicky myslet a uvádět toto myšlení do praxe. Současně ale není schopen toto myšlení regulovat ani vzdát se jakékoli (byť pouze myšlené) technologie. Jeho přirozeností je využívat všechny možnosti, které se mu nabízejí. Přesto skutečnosti, která nás obklopuje, rozumíme stále jen velmi přibližně a právě substanční model nám často bránil v jejím neiluzivním poznání. Jenže ztráta iluzí s sebou nese bolestné prohlédnutí, že život v podobě, na niž jsme byli zvyklí několik tisíc let, se dramaticky promění. Samopohyb ontologické reality otevírá prostor pro volnou hru sil, v němž se lidskému člověku sil příliš nedostává a navrch má stále zřetelněji technika jako jeho extenze, jako nebiologická forma existence. Pojem bytí můžeme směle začít vztahovat i na technické výtvory, jež jsou původně výtvory lidskými a svědčí tedy o již započaté cestě k sebeproměně člověka. V Bondyho pojetí tak ožívá stará dobrá dialektika: ?Trvat v existenci může jen taková organizace, která svoji vnitřní funkční podmíněnost vyvíjí, čímž se ovšem sama mění, až se postupně neguje.? Leč neztrácejme naději, ono hrozivě znějící negatio vitale neplatí absolutně, neboť výchozí strukturovaná organizace se může stát substrukturou organizace nové. Ale nemusí. Samopohyb je nevyzpytatelný a nikde není psáno, že musí být vzestupný. V každém případě se zdá, že lidská vůle či znalosti se nyní mohou prosazovat jen v řádu možností a náhod.

Ocitli jsme se zkrátka v době, kterou Bondy nazývá osovou. ?Osová doba je momentem, v němž se uskutečňuje komplexní kvalitativní změna lidské společnosti počínaje jejím výrobním způsobem a konče tzv. světonázorovými konstantami.?

Od biologického k intelektuálnímu

Bios si se svou samozřejmostí (nereflektovaností, transparentností) vystačil několik miliard let. V člověku však narazil na svou nepřekročitelnou mez. Člověk je završením biologična, ale nikoliv samopohybu a s údivem zjišťuje, že bude překonán plody vlastního úsilí, že může pozbýt vší naděje a spolu s ním i svět přírody, který sice bude dál existovat, ale již v trvale odkouzlené podobě. Ztroskotání člověka v jeho odpovědnosti by odhalilo živou hmotu jako vývojově slepou uličku. Tu bezvýchodnost a bezsmyslnost člověk tuší již dlouho, i proto se projektuje do smyslu ideového i technického, a volí tak za svou prioritu náhražky života. V tomto smyslu sám generuje transformaci, v níž zahyne nebo bude radikálně proměněn. Vlastně se na scéně objevil jen proto, aby se stal posledním mezičlánkem pohybu od biologického k nebiologickému.

?Biologično dospívá své nejzazší úrovně tam, kde na jeho bázi vzniká intelektuální reflexe a sebereflexe ? a tím dospívá bios ke svému konci. Proč, jestliže to přece není žádný projev degenerace biologična jako takového, jestliže naopak v této své formě projevuje biologická hmota nejen úžasnou vitalitu, ale přímo dosud nebývalou aktivitu a schopnosti afirmovat se naprosto ve všech podmínkách, vše si přizpůsobit a vše pozřít? Protože tu ve svém slepém úsilí po stále pevnější a bezpečnější sebeafirmaci (aby se definitivně zabezpečil proti záhubě hrozící stále v podstatě od biologického prostředí) vyvinula biologická hmota tak dokonalou formu sebeorganizace, že překročila ? pro sebe 'tragicky' - svůj horizont. Vytvořila něco, v čem slibuje víc, než může sama poskytnout. Něco, co už sama nemůže uspokojit, a dokonce ani zvládnout. Něco, pro jehož požadavky, potřeby, nároky už sama nestačí. Vytvořila takovou úroveň sebeorganizace, v níž se sama poznává jako nedostatečná.?

Kvalita intelektuálna překračuje bios, jehož éra pomalu končí a stále razantněji se uvnitř jeho panství prosazuje technický intelekt. ?Odedávna člověk cítí, že plně se afirmovat na rovině 'suprabiologické' je jeho jediným možným řešením a mělo by být jediným jeho cílem. Odedávna však člověk zakouší v této snaze porážku za porážkou, neboť biologično je ve sváru těchto dvou kvalit nepoměrně a principiálně mocnější proto, protože svár se právě odehrává na jeho bázi, v jeho hranicích, na jeho výsostném území. Jediná cesta je, a také bude, opustit toto území, překročit tyto hranice, vytvořit vlastní bázi pro intelektuálno zbavené biologična. (?) Jde jen o to, že tato nová kvalita v samovývoji ontologické reality si musí také vytvořit svého vlastního, sobě adekvátního 'nositele', resp. takovou organizaci hmoty, která jí nejadekvátněji odpovídá a jíž vtiskne svůj charakter a své zákony. Jde tedy o něco, co zatím neumíme charakterizovat jinak než jako artificiální formu existence, artificiální v tom smyslu, že není biogenní, ale vyráběná.?

Lákavá perspektiva

Intelektuálno se vyznačuje tím, co biotu není nijak vlastní, totiž tvorbou hodnot. Lidskými dějinami se jako červená nit táhne boj s biotem, emancipace od něj prací a poznáním. ?Teprve až bios bude vůči intelektuální bytosti vnější, bude prosazena a afirmována nová vývojová kvalita ontologična.?

Přechod k nebiologické formě existence bude spíše plynulý a člověk si při něm může zachovat téměř všechny své kvality nebo je dokonce povýšit, takže v celém procesu získá dlouho hledanou perspektivu a sebeuspokojení. Bondy je možná až příliš velký optimista. ?Postbiologická forma existence bude bohatá vším dědictvím kultury a civilizace člověka, bude pokračováním člověka v jeho nejautentičtějších stránkách, osvobozeného od stránek, jež už pro člověka jsou vlastně atavistické ? od stránek biologických.?

Člověk tak dojde ?poznání a realizace své jednoty s ontologičnem, kterou marně hledá na bázi své rozpolcenosti návratem k biotu, tedy proti směru pohybu?.

Hodnotové (technické) principy jsou efektivnější než biologické. Při jejich aplikaci se s menším vynaložením energie dosahuje většího a hlavně rychlejšího a přesnějšího účinku.

Samopohybem by se bios tedy za určitých podmínek mohl přehoupnout přes práh vědění do intelektuálna, ale může upadnout i zpět do anorganička. Vše záleží na tom, jak budeme umět pomoci náhodě, jak dokážeme využít možností, jež se před námi ve volné hře sil otevírají. Člověk má v sobě zakódováno puzení ke smyslu, jeho existence mu není samozřejmá jako zvířatům, ?holá fakticita života je pro něj nesamozřejmá a čímsi prázdná?, proto potřebuje perspektivu sebepřekročení. Zde se mu tato perspektiva poprvé nabízí zcela jasně, ale současně je zřejmé, jak dlouhá a kvalitativně zcela odlišná cesta to ještě bude.

Mám obavu, že na ní zatím pracují pouze síly zla. Dosud byla tato potřeba pociťována v podobě ontologických substancí, nevývojových a navíc hojně zneužívaných. V nesubstanční ontologii nacházíme ideál ?otevření perspektivy samého ontologična?. To je nová etika, o tu je třeba usilovat. V rámci této etiky bude i intelektuálno usilovat o jakýsi smysl, ale nikoliv o úprk vpřed za každou cenu a bez ohledu na následky, jako činí bios, nýbrž jen tehdy, bude-li to mít nějakou další (vyšší) hodnotu. Prostor biotu je určen podřízeností a ujařmením, prostor techniky bude v tomto smyslu svobodný. Bondy dopsal ?Juliiny otázky? v roce 1970. Pokud jsme někdy měli nadčasového filosofa, ba přímo proroka, bylo to právě tehdy.