Tenzin Wangyal Rinpočhe: Zázraky přirozené mysli<br> <span class='sub-title'>Podstata nauky dzogčhenu v původní tibetské tradici bön</span>

Tenzin Wangyal Rinpočhe
Zázraky přirozené mysli
Podstata nauky dzogčhenu v původní tibetské tradici bön

1. vyd. 2009, ISBN 978-80-86685-90-8, Váz., 248 str.

doporučená cena: 298 Kč
naše cena
: 224
ušetříte: 74

SLEVA: 25 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | O autorovi | Obsah knihy | Ukázky

Ukázky

Tapihrica udělil nejprve instrukce Čtyř dobrých způsobů:

1. Náhled: Ponechte své nepodmíněné prvotní vědomí vstoupit svou všudypřítomností do přirozeně osvobozené vize, kterou nelze uchopit myslí; touto cestou se vydejte.

2. Meditace: Ponechte svou zkušenost, která je bez vlastní podstaty, nepodmíněně vnímat meditaci, přirozeně jasnou a aniž by se k čemukoli vztahovala; touto cestou se vydejte.

3. Jednání: Ponechte vizi zkušenosti bez dualistického rozhodování, ať je přímo a bez lpění prováděno, cokoli je potřeba; touto cestou se vydejte.

4. Plod: Ponechte omezení naděje a strachu, ať se samy sebou osvobodí do nedosažitelné, a přece přirozeně povstávající realizace, touto cestou se vydejte.

Po předání této nauky se Tapihrica na chvíli odmlčel a potom pokračoval naukou o Čtyřech použitích praxe:

1. Přirozenost jevů nemůžete praktikovat; vstupte do přirozeného stavu, kde není zapotřebí praxe.

2. Prostřednictvím zákona příčiny a následku (logikou) nemůžete pochopit dharmakáju; vstupte do stavu mysli, který tento zákon přesahuje.

3. Vědění o podstatě nemůžete nalézt; vstupte do stavu nehledání.

4. Změnu nemůžete provést snažením; vstupte do stavu neměnnosti.

Po chvíli sezení v tiché kontemplaci učil Tapihrica Pěti druhům použití praxe:

1. Poněvadž je přirozený stav bez předsudků, vše, co v něm vyvstává, je nepodmíněné. Praktikujte nepodmíněně a bez předsudků.

2. Protože v přirozeném stavu neexistuje žádná touha a připoutanost k jevům, abychom dosáhli samoosvobozování, nemusíme se od těchto jevů odvrátit; praktikujte proto bez připoutanosti i bez opouštění jevů.

3. Protože mysl je nezrozená a nesmrtelná, setrvává v nezrozené přirozenosti - provádějte praxi, která přesahuje naplňování a vyprazdňování.

4. Poněvadž v přirozeném stavu neexistují slova a jiné projevy, mysl zde přebývá v prostoru ticha, provádějte tedy praxi, která přesahuje růst a úpadek.

5. Od přirozeného stavu není od samého počátku nic oddělené a neexistuje žádný skutečný vztah k vnější vizi, provádějte proto praxi, která přesahuje oddělování a vztahování se.

Tapihrica řekl: "Pozorujte se. Máte v sobě toto poznání, či nikoli?" Setrval v tiché kontemplaci a po chvíli znovu hovořil a vyučoval Čtyřem cvičením v přirozenosti:

1. Cvičte se v kontemplaci bez omezení časem, setrvejte v přirozenosti, která je bezčasová.

2. Cvičte se v kontemplaci bez rozptýlení, setrvejte nerušeně v přirozeném stavu velké blaženosti.

3. Cvičte se v kontemplaci bez přerušení, přebývejte v samozrozeném přirozeném stavu, který existuje nepřetržitě.

4. Cvičte se ve stavu, který je ve své přirozenosti mimo zrození a smrt, přebývejte v jediné nezrozené přirozenosti.

Tapihrica setrval nějakou dobu v tiché kontemplaci a znovu je vyzval: "Pozorujte se, abyste zjistili, zda v sobě máte toto poznání." Poté vyučoval Třem jistotám:

1. Pochopíte-li, že nic neexistuje nezávisle, dosáhnete jistoty jediného dokonalého porozumění.

2. Porozumíte-li tomu, co je to nedualita, dosáhnete jistoty jedné chuti.

3. Pochopíte-li, že nic nemá směr, dosáhnete jistoty neohraničenosti.

Poté dodal: "Když získáte tyto tři jistoty, stanete se jóginy." A pokračoval: "Lidé s omezeným náhledem mají z této nauky strach. Není možné pochopit ji běžným racionálním myšlením. Uschovejte ji na tajném místě ve své mysli." A nakonec dodal: "Jestliže na mě budete stále vzpomínat, setkáte se se mnou, jestliže na mě zapomenete, nikdy se již se mnou neshledáte."

Nangžer Löpo a Mo Jungdung tyto nauky začali sepisovat a stali se slavnými a uznávanými učenci v tradici bön, protože nauku jako první zaznamenali písemně. To je původ nauky Žangžung ňängjü, která nám je do dnešního dne předávána.

5. Jak a proč praktikovat

Hlavním účelem a konečným výsledkem praxe je realizace. Sekundárním výsledkem praxe je odstranění všech překážek ze své mysli, abychom mohli vést lepší, klidnější a pokojnější život, jenž vytváří příležitosti k praktikování.

Myslím si, že bychom se měli cítit šťastní, že jsme se setkali s duchovní naukou, která je nám otevřeně předávána. Také bychom měli ocenit hodnotu nauky a to, že máme příležitost a chuť k praktikování. Pouhé poznání pozitivní hodnoty nauky však nestačí; nezbytný je také záměr praktikovat a jeho uskutečnění. Začneme-li s praxí, měla by být nauka tou nejdůležitější věcí v našem životě.

Rozhodnutí následovat duchovní cestu

Než se rozhodneme následovat nějakou duchovní nauku, ať už vychází z jakékoli kultury a přesvědčení, musíme rozpoznat svou motivaci. Hlavním důvodem následování nauky není jen to, že nemáme co jiného na práci nebo že potřebujeme něco dělat, ale touha něco ve svém životě změnit. Už nám nestačí věci, které kolem sebe vidíme. Uvědomíme-li si, jak žijí "normální" lidé (kteří na své existenci neshledávají nic důležitého), a vidíme-li, že činnosti naplňující náš život neřeší utrpení, které vzniká existencí v sansáře, pochopíme, že musíme jednat jinak, než jak jsme v každodenním životě zvyklí. Většina lidí se těmto věcem nesnaží porozumět, co je mimo jejich obvyklé chápání, pro ně neexistuje. Nezajímá je nic z toho, co děláme a o co se snažíme. Nevěří ničemu, co nevidí na vlastní oči. Tohoto extrémního pohledu bychom se měli vyvarovat, naše duchovní hledání by však nemělo být od každodenní reality odtržené.

Chceme-li praktikovat, musíme správně pochopit význam smrti a znovuzrození, neboť nejprve k nauce přistupujeme prostřednictvím uvědomění koloběhu utrpení. Zamyslíme-li se, uvědomíme si, že naše lidská existence, naše vzácné lidské zrození, je velkou příležitostí, kdy můžeme skrze nauku zkoumat a pozorovat myšlenky, které jsou příčinou našeho lpění. Poznáme také, jak ukončit jejich uchopování a z toho vyplývající koloběh utrpení.

Nesmíme zapomenout, že duchovní nauky nejsou určeny pouze lidem. Dokonce i zvířata mohou praktikovat a dosáhnout realizace. Existují příběhy o mistrech, kteří dokázali mluvit se zvířaty a předat jim nauku. Jeden takový příběh vypráví o mistrovi z počátku tohoto století, který dokázal mluvit se sněžnými muži, s kozami a s holuby. Ke stanu, ve kterém tento učitel předával nauku, jednou přiletěl holub. Mistr přerušil vyučování, vyšel ven, posadil se před holuba a rozmlouval s ním beze slov. Pták byl velice slabý a nemohl usednout do správné pozice, mistr proto dal do misky nějakou rýži a posadil do ní holuba tak, aby byl ve správné meditační pozici. Poté, co holub obdržel nauku, zemřel a dosáhl osvobození.

Ať už jsme člověkem či zvířetem, chceme-li ukončit koloběh sansáry, musíme odhalit příčinu utrpení. Tou je mysl plná myšlenek, ve které vzniká pět vášní a lpění. Jed pěti vášní a jejich projevy můžeme překonat pouze tím, že mysl kontrolujeme. V praxi se naučíme sami sebe pozorovat, abychom mysli porozuměli a překonali její sklon k uchopování. Nauka nás tedy vede k poznání přirozenosti mysli a její integraci do každodenního života.

Mnoho lidí, kteří dzogčhen kritizují, se ptá, proč vůbec potřebujeme praktikovat, když podle dzogčhenu prvotní stav je již stavem osvobození. Proč potřebujeme dosahovat osvobození, když naším přirozeným stavem je buddhovství? Těmto námitkám se nelze vyhýbat, protože podle dzogčhenu je buddhovství skutečně naším přirozeným stavem; my jej však nevytváříme, ale jednoduše tento stav objevujeme prostřednictvím meditace. Souhlasit s touto kritikou by však znamenalo, že nepotřebujeme praktikovat. Přirozený stav mysli je sice prvotně čistý, existují však dvě možnosti, jak být čistý. Přirozenost mysli (semňi) je bez poskvrn či zatemnění, naopak v pohyblivé mysli je mnoho překážek (sem), které však můžeme odstranit. Je to stejné jako v tibetském příběhu o staré žebračce, která spala každou noc na polštáři ze zlata a myslela si, že je chudá. Prvotní čistota není pro mysl nijak užitečná, pokud o ní nevíme a neintegrujeme ji se svou aktivní myslí. Jestliže si svou vnitřní čistotu uvědomujeme, ale integrujeme ji jen občas, není realizace úplná. Konečnou realizací je úplná integrace této přirozenosti. Mnoho lidí však o integraci pouze přemýšlí a hovoří, místo aby ji uskutečnili.

Praktikující dzogčhenu často říkají: "O dzogčhenu nemůžete mluvit či přemýšlet, protože prvotní stav dzogčhenu je nepopsatelný a nevyjádřitelný." Ale tak tomu není. Zkušenost dzogčhenu sice přesahuje myšlenky a slova, my však stále pochybujeme a máme otázky, na které hledáme odpověď. Nemůžeme jen tak říci: "Praktikuji dzogčhen, nechci tedy pochybovat." Takto se pochybností nezbavíme. Měli bychom o těchto záležitostech přemýšlet, jinak budeme stále jen pochybovat a čistého stavu nedosáhneme. Řekneme-li například, že náš přirozený stav je spontánně dokonalý, myslíme tím, že schopnost realizace je již v nás, není něčím, co potřebujeme získat zvnějšku. Ale i když je tato kvalita uvnitř nás samých, musíme ji rozvíjet. Tradiční příklad říká, že máslo je v mléku již přítomné, abychom však máslo skutečně získali, musíme mléko stloukat.

Výběr cesty

Chceme-li následovat duchovní cestu, vybereme si obvykle nauku, o které se domníváme, že nám prospěje. Ve svém výběru však často postupujeme velmi omezeně, nauku si vybíráme buď na základě pocitů, nebo na základě toho, jestli nás intelektuálně inspiruje. Také naše představa o tom, která z praxí je pro nás důležitá, je velmi omezená a závisí na mnoha okolnostech. Pociťujeme-li najednou něco jiného, praxi změníme. Tak pořád měníme praxe, až se nám nakonec všechny omrzí, protože se nic neděje, nic nefunguje. U praxe bychom měli zkoumat spíše její dlouhodobý přínos, volit ji podle momentálních pocitů není příliš dobré. Tibeťané provádějí mnoho praxí pro získání dlouhého života a prosperity, které jsou sice někdy důležité, nejsou však hlavními dzogčhenovými praxemi. V dzogčhenu je důležitější porozumět základnímu cíli a významu nauky a potom je uvést do praxe.

Než začneme praktikovat podle obdržených meditačních instrukcí, je nezbytné a důležité naukám naslouchat a obdržet je správným způsobem. Jedním z hlavních problémů začátečníků je snaha získat co nejvíce různých nauk. Je to, jako když do velké poštovní tašky naházíme spoustu dopisů, a poté chceme v tom nepřeberném množství najít jeden konkrétní dopis či v našem případě nauku. Proto musíme každou část nauky, kterou obdržíme, správně zařadit. Měli bychom vědět, na jaké úrovni praxe jsme a jaké je naše pochopení, a také které praxe provádět. Nemůžeme a neměli bychom začínat praktikováním všech praxí, aniž bychom se nad tím kriticky zamysleli. Nauku porovnáváme také se svou osobní zkušeností. Neexistuje nic, co se k nám nevztahuje, dokonce i nejhlubší vysvětlení nauky tří kájí (dharmakája, sambhógakája, nirmánakája) se nás nějakým způsobem týká. Musíme pochopit, k čemu se váží v praxi používané termíny a vztáhnout je ke své osobní zkušenosti.

Když se rozhodneme následovat mistra, je důležité si ho vážit. Před předáním nauky učitel požádá žáky, aby pro něj pracovali, aby vařili, uklízeli atd., což se chápe jako určitý druh očisty. Když nám potom učitel předá nauku, měli bychom ji praktikovat, dokud nedosáhneme jejího cíle.

Nejasnosti v praxi a jak s nimi pracovat

Jak už bylo řečeno, praktikující někdy změní praxi i učitele. Pokud praxe nevychází z přímé zkušenosti a pokud dosud nechápeme přirozený stav, je naše pochopení konceptuální, vykonstruované dualistickou myslí, a tudíž měníme pouze formu praxe. Má-li naše praxe nějakou formu, můžeme ji různě obměňovat, ale z hlediska skutečného významu neexistuje nic, co by mohlo být změněno. Jakmile to prohlédneme, změny, které provedeme, nijak negativně neovlivní ani naše životy, ani praxi, již provádíme. V opačném případě vnese neustálé obměňování praxe do života jen zmatek.

Náš život je samozřejmě plný zmatku, jak v práci, tak i ve vztazích s jinými lidmi. Zmatek v nauce však často vede k přílišnému spoléhání se na mistra: nesnažíme se věci vidět sami, místo toho klademe veškerou zodpovědnost na jiného člověka. Ptáme se dokonce i na to, co máme dělat a kam máme chodit v každodenním životě! Stáváme se na mistrovi příliš závislými, a když náš život není takový, jak bychom chtěli, změníme praxi a učitele. Tento proces se neustále opakuje a nic hlubokého se nikdy skutečně nestane. Nakonec cítíme, že jsme praxí promarnili čas. V určitém smyslu je to pravda, snažili jsme se o něco pozitivního, a nedosáhli jsme ničeho; ale je to proto, že jsme k praxi přistupovali špatným způsobem, nepoložili jsme dostatečně pevné základy. Praxe, kterou provádíme, by však měla vnést do mysli klid a měla by být užitečná. Nejdůležitějším záměrem a nejvyšším cílem praxe je dosažení realizace. Praxí také odstraňujeme ze své mysli překážky, abychom vedli lepší, klidnější a pokojnější život, jenž nám zase umožní věnovat se praxi. Jinak je konečná realizace příliš vzdálená. Praxe, které nedokážeme provádět v každodenním životě, nám k ničemu nebudou. Abychom do nauky skutečně pronikli a stali se praktikujícími, musíme vědět, jak máme jednotlivé praxe dělat, a mít jasno v tom, co je přirozeným základem člověka. Poznání sebe sama musí pramenit z přímé zkušenosti mysli a z přirozeného stavu, teorie o základu nám nepomůže.

Podle nauky dzogčhenu je základem jedince neoddělitelnost jasnosti a prázdnoty v prvotním neboli přirozeném stavu, do kterého jsme uvedeni skrze zkušenosti v praxi. Tuto zkušenost pak mistr svou naukou a výklady potvrdí. Pochopení dále rozvíjíme meditací, jež je vlastní všem duchovním cestám. Na cestě dzogčhenu se v počátečních fázích používá meditace zaměřená na soustředění, na vyšších úrovních je to meditace bez zaměření a bez konceptů. Pokročilé kontemplativní praxe specifické pro dzogčhen jsou thegčhö a thögal, než však praktikující s těmito praxemi začne, je nezbytné mít pevný základ v meditaci pomocí praxe soustředění.

Správné pořadí praxí

Obecně platí, že k tomu, abychom mohli obdržet nauku, musíme nejprve dokončit ngöndo čili "přípravné praxe". Provádění ngönda, v němž se jednotlivé praxe opakují stotisíckrát, nesmí být pouze formálním aktem, jinak nepronikneme k jeho skutečnému smyslu a nedosáhneme konkrétního cíle. Provádění ngönda je důležité, neboť tyto praxe, týkající se vyznávání špatných činů, očišťování, rozvoje velkorysosti, meditace na smrt a pomíjivost, gurujógy atd., jsou pro praktikujícího jakousi přípravou. Zbavují ho pevně zakořeněného ega, vytvářeného pěti vášněmi. Teprve když dokončíme praxe ngönda, jsme připraveni přijmout nauku tak čistě, jako prázdná nádoba přijímá "lví mléko", vzácný nektar nauky. Jinak se podobáme nakřáplému špinavému hrnku, v němž se vzácná tekutina změní na jed.

Následování nauky vyžaduje několik věcí. Když začneme následovat nauku, musíme jako praktikující mít některé zásadní vlastnosti. Dobrého mistra, jenž předává správné a jasné instrukce, úctu k tomuto mistrovi a k nauce a dále rozvinutí schopností potřebných k praktikování. V praxi i sami v sobě musíme být také stálí, nesmíme být jako vítr.

Dokud nezískáme důvěru ve svou praxi, potřebujeme několik věcí: příležitost praktikovat, správnou pozici, pohodlné místo na sezení a sebekontrolu. Ale z počátku je velmi důležité, abychom se do praxe příliš nenutili, abychom hned neprováděli dlouhá, maratónu podobná meditační sezení. Spíše bychom měli dělat kratší sezení a často je opakovat. Když si na praxi meditačních sezení zvykneme, budeme moci délku jejich trvání prodlužovat. Neměli bychom si myslet, že potřebujeme nějaké neobyčejné, tajné praxe. Spíše buďme spokojeni s praxemi, které jsme obdrželi a které jsou pro nás jako pro začínající praktikující vhodnější. Musíme věnovat pozornost tomu, zda je nám to, co jsme se naučili, jasné či nikoli. Není-li, musíme praktikovat, abychom si udělali v těchto základních bodech jasno, protože když položíme dobrý základ, můžeme na něm stavět a obdržet další nauky. Jinak je hledání jiných, vyšších nauk nesmyslné a zbytečné. Nejsme-li schopni uplatňovat základní, nejjednodušší nauky, jak si můžeme myslet, že budeme schopni praktikovat nauky vyšší? Budeme-li takto krmit svá očekávání, způsobí to jenom náš duchovní úpadek. Rovněž bychom se neměli ptát sebe sama (či mistra), kdy dosáhneme realizace. To hlavní, co je třeba mít na mysli ve vztahu k meditaci, je neoddávat se duchovním fantaziím a nezapomínat, že základním účelem praxe je si osvojit, udržet a rozvinout kontinuitu bdělého vědomí přítomnosti.

Začátek dzogčhenové praxe

Abychom dokázali pochopit svou běžnou mysl, musíme ji zapojit do praxe. Máme-li problém, řešíme ho například tím, že jdeme do kina, abychom na něj zapomněli, odvedli od něj pozornost. Podobně, když začínáme praktikovat, snažíme se svoji mysl, která vytváří problémy, zklidnit, abychom mohli pozorovat přirozenost myšlení. Pozorování, vyvstávání, přetrvávání a rozpouštění myšlenek ve stavu prázdné mysli je základní praxí dzogčhenu, pomocí níž zjistíme, že podstata myšlenek, které se v mysli vynořují, je stejná jako podstata prázdné mysli bez myšlenek. Poněvadž nejsme z počátku zvyklí meditovat, zdá se nám to velmi obtížné a každý nepatrný zvuk či pohyb zvnějšku i v naší mysli nás natolik vyruší, že nedokážeme v praxi pokračovat. Tento problém překonáváme praxí zaměření pozornosti. Jakmile tuto praxi zvládneme, myšlenky ani smyslové vjemy nás tak snadno nerozptýlí. Prvním stadiem pochopení mysli je praxe soustředění, podrobně popsaná v systému bönu Ati. Má tři fáze.

Soustředění mysli

První fáze soustředění vyžaduje zaměření pozornosti. Protože si mysl teprve podrobujeme a dosud jsme nedosáhli zklidnění, je zapotřebí vyvinout určité úsilí. Máme-li mysl pod kontrolou, stane se pro nás praxe něčím přirozeným a nepotřebujeme již vyvíjet úsilí. Je to stejné, jako když se něco učíme. Zprvu je pro nás látka velmi složitá, ale když ji opakujeme, zvládáme ji lépe. Třetí a závěrečnou fází je správná zkušenost a dosažení uvolnění neboli stavu "rozpuštěného žinä", kdy dokážeme setrvávat ve stavu soustředěné pozornosti bez jakéhokoli úsilí vynaloženého na odvrácení rušivých prvků. Avšak tento stav uvolnění nesmíme zaměňovat s úplným uvolněním v kontemplaci, kdy bez úsilí setrváváme v neduálním stavu bdělé přítomnosti. Dokážeme-li již díky praxi zklidnit tok myšlenek a aplikovat meditaci vhledu, kdy pozorujeme svou mysl, potvrdí mistr naši zkušenost přirozené mysli, již rozpoznáme meditací vhledu.

Uvedení do dzogčhenu

Uvedení do přirozeného stavu mysli má v dzogčhenu velký význam, neboť je také uvedením do základu člověka. Právě na tom (tedy na náhledu dzogčhenu) musíme založit svou praxi.

Po uvedení do přirozeného stavu mysli bychom jej měli prožít vlastní zkušeností, jinak je zde nebezpečí, že si o nauce vytvoříme mylné představy. Někteří lidé se domnívají, že "přímé uvedení" znamená sedět s mistrem a zakoušet nějaký pocit či prožívat nějakou konkrétní zkušenost, cítit nějakou zvláštní atmosféru. Zaměňují uvedení za porozumění. Takové uvedení by však netrvalo dlouho. Musíme také chápat význam jednotlivých instrukcí ve vztahu ke své přímé zkušenosti. Ve skutečnosti neexistuje v nauce nic, co bychom nemohli nalézt uvnitř sebe sama, s čím bychom nemohli mít vlastní zkušenost. Častým problémem však je, že praktikující přirozený stav skutečně nezažívá, jeho pochopení je pouze na konceptuální úrovni. Nemá proto žádný pevný základ, na němž by praxi rozvíjel. Bez přímé zkušenosti je nauka pouze intelektuální záležitostí či pouhou sbírkou nových věcí, které se můžeme naučit. Nemá v našem životě žádný smysl, neboť nic skutečně nemění. Zkušenost prázdnoty a jasnosti a jejich neoddělitelnosti je také velmi obtížné zakoušet bez přípravné praxe žinä. Praktikující namísto meditace hledají nové věci, které se o dzogčhenu mohou dozvědět, a nové praxe, jež by mohli provádět. Máme-li však přímou zkušenost, je to pro nás dostačující. Potřebujeme pouze vědět, jak ji dále rozvíjet. Dosažení přímé zkušenosti a pochopení je vlastně naším nejvyšším cílem a dále nám zbývá pouze v tichosti meditovat. To však mnoha lidem nestačí.

Práce s chybami a zvládání překážek

Začneme-li praktikovat, musíme rozlišit podstatné chyby od těch méně důležitých. Podstatnou chybou například není, když nevíme, jak správně vyslovovat mantru nebo neznáme podrobně barvy vizualizace. Mnohem důležitější než tyto podrobnosti týkající se zvuku či vizí jsou pravidla pro praxi a náš záměr. Zásadní chybou naopak je, když nepochopíme čistý stav mysli. Jak může k takové závažné chybě dojít? Tato chyba vzniká buď špatným pochopením praxe již na začátku, nebo může vzniknout v průběhu praxe. Z počátku sice vše chápeme, ale naše přílišná snaha o dosažení výsledku způsobí, že praxe se rozvíjí špatným směrem.

Nejdůležitější je jasně rozpoznat čistý stav mysli. Čistý stav mysli je v centru pozornosti súter, tanter, mahámudry i dzogčhenu. V této souvislosti se musíme naučit rozlišovat mezi pravým a nepravým stavem bdělé přítomnosti. Když pochopíme rozdíl mezi těmito dvěma stavy a uzpůsobíme podle toho svou praxi, známky duchovního pokroku budou patrnější. Díky těmto znakům pak můžeme pokračovat v praxi a v setrvávání v kontemplaci bez úsilí, poté co jsme ji nejprve objevili. Nepochopíme-li stav čisté bdělé přítomnosti, rozvíjení praxe bude velmi obtížné. Příkladem může být jógin, který jedenáct let praktikoval bez jakéhokoli výsledku. Šel tedy za svým mistrem, který mu vysvětlil, jak správně rozlišovat mezi praxí probíhající v čistém stavu mysli a praxí, jež probíhá v nečistém stavu mysli. Když pak praktikující následoval tyto instrukce, dosáhl realizace v průběhu dvou let.

Nezbytné je také intelektuální pochopení, avšak samo o sobě nestačí. Musíme nejen všemu dokonale rozumět, ale také svoje pochopení propojit s praxí. Intelektuální pochopení je bez přímé zkušenosti získané v praxi spíše překážkou nežli pomocí. Když si to vše uvědomíme, budeme schopni v praxi rychle postupovat.

Pro praxi je důležité úsilí a závazek. Neměli bychom se nechat vyrušit překážkami, jako je lenost či rozrušení, ani žádnou z denních činností. Stav čisté, přirozené neduální mysli, kterého jsme dosáhli a rozvíjíme jej kontemplací, musíme integrovat do každé situace a chvíle svého běžného každodenního života.

Rozvíjení praxe

V části Žangžung ňängjü "Uvedení do základní podstaty" jsou popsány tři základní fáze praxe thögal (viz kapitola 15), kterými musí praktikující projít. Podmínkou však je dokončení přípravných cvičení. Tyto tři fáze dobře ukazují, jak obecně postupovat v praxi. První fáze spočívá v uchopení mysli. Slovo mysl zde odkazuje na "každodenní" mysl. Cílem druhé fáze je setrvání ve stavu pochopení přirozené podstaty mysli, kterého dosáhneme překonáním každodenní mysli. Třetí fáze tkví v projasnění a rozvoji vnitřního uvědomění podstaty mysli pomocí setrvání v kontemplaci.

Předtím, než získáme schopnost setrvávat v kontemplaci a integrovat tento stav s celým svým životem, musíme nejprve rozvinout meditaci. V počátcích je dobré meditovat v kratších úsecích a meditaci prokládat chvílemi odpočinku, postupně meditaci prodlužujeme podle toho, jak dokážeme setrvávat v klidném stavu mysli.

Existují přesné instrukce, které začátečníkovi radí, co je pro něj nejvhodnější. Důležité je místo, kde meditujeme. Mělo by to být místo klidné, vyzařující pozitivní energii a neměli by zde působit zlí duchové. Ideálním místem jsou ostrovy, jeskyně, hory, obecně řečeno všechna místa, kde je čistý vzduch a která nejsou příliš hlučná. Nejdůležitější však je rozvíjet potenciál pro praxi ve svém normálním každodenním životě, tam, kde žijeme. Neměli bychom si vytvářet nějaké představy o ideální meditaci v "jeskyni", jež je od každodenního života oddělena. Meditovat by se nemělo v blízkosti ohně, na přímém slunci či na velmi větrných místech.

Nejlepší doba k meditaci je tehdy, když je čistý vzduch. Můžeme meditovat jak ve dne, tak v noci, vhodnější je meditace v brzkých ranních hodinách, kolem šesté či sedmé ráno, a také večer. Kolem půlnoci či poledne, kdy jsme unavenější, bychom praktikovat neměli. Praktikujeme-li před spaním a jsme-li ospalí, pomůže nám troška pohybu či hluboký nádech. Když se ani takto neprobereme, je nejlepší jít spát, neboť další praxe je v tomto stavu zbytečná. Neprospěje to ani praxi, ani spánku. Není vhodné praktikovat v příliš velkých skupinách s mnoha lidmi, ale spíše s jedním či dvěma duchovními přáteli, kteří nás v praxi povzbuzují, a tím nám pomáhají naši praxi rozvíjet. Neměli bychom mnoho mluvit a libovat si v klábosení a pomluvách. Důležitá je přiměřená strava, abychom vyrovnali elementy, měli bychom se vyhnout alkoholu a jídlu, které otupuje smysly a mysl. Také bychom se měli snažit vyvarovat se namáhavé práce a prudkých pohybů, jako je tanec či poskakování.

Je lepší, když si předem nepředstavujeme, jaká praxe bude, ale snažíme se mysl hned z počátku uvolnit. Nejednejme jako lidé, které charakterizuje jedno tibetské přísloví: "Když nám přeje štěstí, radujeme se, zpíváme, smějeme se a užíváme si, ale když máme problémy, vzpomeneme si na nauku a na učitele." Namísto toho praktikujte, jak nejvíce můžete, máte-li čistou mysl, nemáte-li problémy a jste-li v dobrém psychickém i fyzickém stavu. Pak získáte zkušenosti a pokročíte v praxi. Nejlepší je začít praktikovat v mládí, kdy jsou kanály, kterými proudí prána, pružné, prána je čerstvá a čistá a ještě jsme si neosvojili pevné duševní návyky. Když začneme praktikovat mladí, poznáme prvotní stav a jeho projevy dříve a můžeme toto pochopení uplatnit v okamžiku smrti, kdy to budeme potřebovat.

I když je nejlepší začít praktikovat v mládí, v dzogčhenu existují příběhy o lidech, kteří začali s praxí velice pozdě. Byl to například Pang Mipham Gönpo, který i přes svůj vysoký věk dosáhl probuzení.

Překážky v praxi

V praxi se můžeme setkat s několika typy překážek. Dělíme je na vnější, vnitřní a tajné překážky. Vnější překážkou jsou lidé, například přátelé či příbuzní, kteří nás z praxe vyrušují nebo vytvářejí negativní atmosféru, nebo také zlí duchové, kteří mohou narušit naši duševní rovnováhu. Dále je to rozptýlení způsobené připoutaností k objektům a majetku. Vnitřní překážkou jsou nemoci, pocit, že se nám do ničeho nechce, a pocit, že nevíme, co máme dělat. Tajné překážky jsou ty, které narušují naši vnitřní praxi. Jsou to například duševní problémy bránící nám ve správném rozvoji. Tyto překážky jsou "tajnými" ne proto, že jsou tajemné, ale protože se vztahují k našemu nejvnitřnějšímu bytí a nemluvíme o nich. Jak tyto překážky překonat, popisuje Žangžung ňängjü v kapitole "Odstranění překážek".

Překážky se dále dělí na tři jiné hlavní kategorie: rozeznáváme překážky náhledu, překážky v meditaci a překážky, které se projevují v našem jednání. Například hovoříme-li příliš o náhledu, stává se pouhým předmětem filosofických spekulací a intelektuální konceptualizace. To nám brání v přímém zakoušení přirozeného stavu mysli. Naše názory a nepřesné koncepty, které vytváříme na základě nedostatečného pochopení, jsou příčinou všech neustále se objevujících pochybností a kvůli nim také nedokážeme propojit praxi s bezprostředním poznáním. Schopnost o praxi hovořit, ale neschopnost použít ji ve svém životě, je vnitřní překážkou náhledu. Výsledkem této překážky je neustálé odkládání praxe, kdy člověk nikdy nepřekročí úroveň konceptuálního chápání.

Překážky, které se v meditaci objevují, narušují praxi a brání nám spočinout v kontemplaci. Při praxi například pociťujeme velkou radost, avšak když se tímto pocitem necháme unést a neintegrujeme jej do meditace, stane se tato radost překážkou, protože na ní lpíme. Na relaxaci a prožívání příjemných pocitů není samozřejmě nic špatného, ale nesmíme zapomenout, že to není cílem meditace. Jinou překážkou v meditaci je pouhé sezení bez myšlenek. To je stav relaxace, ne meditace. Je to vlastně určitá nevědomost, kterou bychom neměli zaměňovat za stav bdělé přítomnosti, tedy stav sjednocení jasnosti a prázdnoty, a tedy stav vědomého uvolnění.

Musíme pochopit, co se v dzogčhenu míní "bdělou přítomností" ve vztahu k praxi kontemplace. Když navíc v kontemplaci vyvstane myšlenka "toto je skutečná praxe, toto je pravá kontemplace", je to jen další koncept a jedna z tajných překážek meditace. Podobně, když po krátkém okamžiku přímého zření prázdnoty vyvstane myšlenka "aha, toto je prázdnota!", je to rovněž pouze koncept, není to již pochopení skrze přímé nazírání. Zase se objevila myšlenka. Musíme pečlivě rozlišovat mezi přímým, nekonceptuálním pochopením prázdnoty, jež je pro dzogčhen zásadní, a mezi konceptuálním chápáním prázdnoty súter, které je spojeno s myšlením a kde bdělá přítomnost postrádá jasnost.

Typy překážek, s nimiž se setkáváme, a prostředky k jejich překonání záleží také na elementu, který v nás převládá. U praktikujícího s převahou elementu země či vody (není zde míněn element astrologický, ale typ osobnosti) se známky pokroku objeví později, ale když už se objeví, pak se praxe rychle rozvíjí. Jelikož jsou tyto elementy stálejší, pokrok je stabilní. Na druhou stranu, člověk vzdušného a ohnivého typu zaznamená pokroky v praxi dříve, ale rozvoj praxe bude pomalejší a obtížnější. Pro tento typ je kontemplace zprvu zdánlivě snazší, brzo se však mohou objevit problémy. Vzdušný a ohnivý typ osobnosti většinou přijímají mnoho nauk, ale pak je nepraktikují. V tomto případě je lepší více praktikovat žinä.

Všechny tyto překážky musíme překonat, protože rušivé myšlenky nám mohou bránit v provádění jistých praxí. Musíme počítat se všemi možnými překážkami, které se mohou objevit, a musíme je umět odstranit. Když jsme například nemocní, snažíme se vnitřní elementy vyvážit pomocí léků či jinými prostředky. V případě tajné překážky je důležité vstoupit do stavu neoddělitelnosti prázdnoty a jasnosti a bez rozptýlení v něm setrvat. Nejjednodušší je překonání vnějších překážek, překonání vnitřních překážek je poněkud obtížnější, nejobtížnější je však překonání tajných překážek. Abychom problém překážek skutečně vyřešili, musíme pochopit, že překážky vznikají z myšlenek a jsou projevem našeho vnitřního stavu. Myšlenky se musí navrátit do svého původního zdroje. Jakmile skrze přímou zkušenost pochopíme jejich původ, uvědomíme si, že v prvotním stavu žádné myšlenky a z nich vyplývající problémy neexistují, že problémy jsou ve skutečnosti jen výtvorem naší aktivní mysli a že žádný problém není důležitější než pochopení jeho iluzorní povahy.

Se zvlášť nebezpečnými překážkami se můžeme potýkat, obdržíme-li větší množství nauk. Překážky se objeví, nepovažujeme-li již nauku za důležitou. Nauku posloucháme tak často, až nás začne nudit. Když jsme nauku slyšeli poprvé, vzbudila v nás velkou úctu a důvěru, ale když ji přijímáme již poněkolikáté, aniž ji praktikujeme, postupně se od ní vzdalujeme, až se jí nakonec vzdáme. Této překážce se můžeme vyhnout, praktikujeme-li obdrženou nauku, dokud ji neuskutečníme. Takto se upevníme v meditaci a myšlenky nás již nepřemohou ani nerozptýlí. Poté se jistě projeví známky pokroku, které jsou důkazem, že praktikujeme správně. Od známek pokroku bychom však neměli nic očekávat ani o nich spekulovat, jinak z nich místo výhody bude překážka. Pokud na pokroku lpíme, bude z něj horší překážka než překážky na počátku naší praxe. Někdy nedojde k žádnému zlepšení, a my cítíme, že se praxe nevyvíjí. Kvůli tomu bychom však neměli s praxí přestávat a trápit se, naopak bychom měli pokračovat, aniž bychom se do praxe nutili a cokoli očekávali.

Konečný, nejvyšší cíl praxe

Praxe musí dávat našemu životu smysl, protože jinak jen pokračujeme v bezvýznamných a rozptylujících činnostech, jako například když se snažíme zbohatnout, stát se chytřejšími nebo když neustále hledáme nové lásky. Většina z nás takto strávila spoustu času a jsme z toho unavení. Je však těžké tomu všemu uniknout. Přijetím nauky a jejím následným praktikováním můžeme dát svému životu smysl. Pokud pochopíme a skrze přímou zkušenost nahlédneme svou pravou podstatu, pak se nám může podařit na konci života uskutečnit nejvyšší cíl dzogčhenu, kterým je "duhové tělo", kdy adept odejde bez zanechání tělesných ostatků, aniž stane tváří v tvář smrti. I když zemřeme normální smrtí, praxe, kterou jsme během života prováděli, nás na tento okamžik připraví. Zemřeme šťastně a sebevědomě, protože víme, co se bude dít během procesu umírání a po smrti, v přechodném stavu barda, a budeme připraveni těmto zkušenostem čelit.

Domníváme-li se, že dzogčhen je užitečnou psychologickou metodou, která nám umožní lépe porozumět a řešit problémy tohoto života, je to v pořádku. Není to však hlavní cíl a neměli bychom u tohoto pojetí zůstat. Veškerá praxe, kterou v životě provádíme, je užitečná nejen pro tento život, ale pro delší časový úsek, také pro naše příští životy. Konečným cílem praxe je dosažení neměnného setrvávání ve stále zářícím prvotním stavu, který je sám o sobě osvobozením.