Joan Borysenko
Cesta ženy k Bohu

úvod

      Co je posvátné?
      To, co bylo přijato.
      Co je posvátné?
      To, čemu jsme přítomni.

      Když se dívám do
      zasněných očí svého právě narozeného dítěte,
      vytaženého ze slaného oceánu Velké Matky,
      a šňůrou, jež spojuje dvě lidská srdce, ještě pulsuje krev.

      Když se sluním na teplé
      skále, bezstarostná jako obláček,
      jako hory se sněhovou čepicí, jež se zrcadlí v hlubokých,
      modročerných vodách průzračného jezera.

      Když naslouchám
      hořekující ženě, která roní slzy nad mužem,
      jehož kořeny jsou dosud příliš mělké na to, aby mohl pít z plné záře
      její sluneční bytosti a nenechal se spálit.

      Když se modlím u Zdi
      nářků a duchové pradávných žen
      šeptají své příběhy do kamenných uší,
      ohlazených jemnými prsty jejich tužeb.

      Joan Borysenko

      Po celé Americe se šíří tiché probouzení žen, jež se setkávají, aby se spolu modlily, aby si vyprávěly příběhy a v procesu duchovního hledání nacházely své místo. Přestože tak mnohdy nečiní ve jménu náboženství, děje se to vše uvnitř velké domácnosti Boží. Ženské duchovní skupiny se objevují všude jako houby po vydatném dešti. Nemá to nic společného s fenoménem New Age, neboť ženy, které se v nich sdružují, patří k různým křesťanským a židovským denominacím, jsou to katoličky, mormonky, mennonitky, evangeličky a další. O ženské cestě mluví i buddhistky, hinduistky a muslimky. Také barevné ženy a hispánky přemýšlejí o duchovnu a své roli v organizovaném náboženství. Lesbičky i heterosexuálně založené ženy, ženy, jež se považují za feministky, i ty, které slovem feministka pohrdají, touží po autentickém duchovním sebevyjádření.

      Děje se to spontánně, prostřednictvím sdílení životních příběhů, psaní poezie a zpěvu, oslavováním Boha tancem a pohybem, tím, že si vytváříme rituály, jež oslavují důležité okamžiky našich životů a hojí rány, které nám uštědřil osud, tím, že vytváříme rovnoprávné modely bohoslužeb pro všechny, i tím, že pomáháme druhým a léčíme společenskou nespravedlnost, rasismus a diskriminaci. Bůh coby žárlivý, trestající bílý muž s vousatou anglosaskou tváří a dlouhými pažemi ztrácí pro mnoho dnešních žen přitažlivost. Některé z nich se utekly do rukou Bohyně a našly svou cestu v novopohanských rituálech uctívajících zemi. Jiné se přidaly k buddhistickým sanghám, jež žádného personifikovaného Boha nemají. A spousta dalších hledá nějakou spojnici mezi svým náboženským vyznáním a realitou každodenního života.

      Judaismus, křesťanství a islám, tři náboženství Knihy, celé věky považovala ženy za druhořadé občany kvůli Evině neposlušnosti v zahradě Edenu. V knize Sírachovec 25:24 se píše: Hřích začal od ženy, a proto všichni umíráme. Mnoho žen je už unaveno ustavičným pokáním za imaginární Eviny hříchy a hledá energii jinde. V náboženských tradicích, jejichž tvůrci se vůbec nezabývali ženskou spiritualitou či jen jejich nejzákladnějšími lidskými právy a dary, ji totiž nenalezlo. Již v 19. století argumentovaly ženy jako Elizabeth Cady Stanton, vydavatelka kontroverzní Womans Bible (Ženská Bible), během svého boje za volební právo žen tvrzením, že nebudeme skutečně svobodné, dokud nebudou napraveny teologické chyby, z nichž diskriminace žen vlastně pramení.

      O takovou nápravu se pokouší mnoho současných teoložek. Elisabeth Schussler Fiorenza z Harvard Divinity School napsala patnáct knih biblické exegeze a komentářů ze svého ženského hlediska. V jedné eseji v roce 1978 uvedla, že feministická spiritualita nepovažuje celistvost, zhojení, lásku a duchovní sílu za hierarchickou, za moc nad někým či něčím, nýbrž za sílu, jež má sloužit ke zmocnění a posílení. Během dvaceti let, která mezitím uplynula, generace takzvaného baby boomu dospěla do středního věku a na prahu moudrosti se dnes octlo obrovské množství žen odhodlaných a schopných dosáhnout změny. Ženy jsou páteří rychle se šířícího sociálního hnutí zvaného Cultural Creatives (Kulturní kreativci). Hlásí k němu čtyřicet čtyři miliony žen, kterým jde o uzdravení, o společnost, v níž žijí, o sociální spravedlnost, duchovnost a vytvoření trvale udržitelného prostředí. Tuto rodící se skupinu fascinují jiné kultury a náboženství, které mohou duchovně obohatit náš život, dovést nás k porozumění a napomoci vzniku nového světa tolerance, vzájemného respektu a úcty k životu.

      Děti baby boomu, které nyní dorostly do věku, ve kterém sklízíme plody předchozího snažení a nacházíme se v klíčových rozhodovacích pozicích, přetvářejí náboženství. Jedna nesmírně zajímavá studie Wada Clarka Roofa, profesora náboženství na University of California dokládá, že čtyřicet dva procent ze sedmdesáti šesti milionů dětí baby boomu, které tvoří třetinu populace Spojených Států, jsou náboženskými odpadlíky. Dalších dvacet pět procent z nich od nějakého náboženství odešlo, aby se časem vrátilo zpět či přešli k jinému druhu zbožnosti, kterou vnímalo jako přátelštější a duchovnější než svou původní církev nebo synagogu. Další odpadlíci se ve svém hledání dostali do kursů jógy, k hlubinné psychologii, do nejrůznějších duchovních kursů nebo se věnují východním filozofiím, řada žen založila ženské skupiny. Feministická teoložka Mary Daly z Boston College předpověděla tento trend už v roce 1971 ve svém článku pro magazín Commonweal, ve kterém napsala: Ženská hnutí budou představovat vzrůstající hrozbu pro patriarchální církve ani ne tak tím, že by na ně útočila, jako spíš tím, že se od nich budou odvracet.

      Miriam Therese Winter, profesorka na Hatford Seminary, je řádová sestra, teoložka, autorka písní a tvůrkyně ženské liturgie. Je spoluautorkou knihy Defecting in Place: Women Claiming Responsibility for Their Own Spiritual Lives (Odpadlictví, které je na místě: Ženy, které přebírají odpovědnost za svůj duchovní život), jež napsala se svými kolegyněmi Adair Lummis a Allison Stokes. Píší o tom, jak a proč se ženy vzdalují od ortodoxie tradičního náboženství, když v něm zůstanou a nárokují si ho i pro sebe, přičemž si vytvářejí své osobní formy rituálu a uctívání Boha i své vlastní pojetí. Nehledají Boha zvnějšku, jak to dělá starý církevní model, ale přetvářejí náboženství tím, že hledají Boha v sobě, že se ho snaží převést zevnitř ven.

      Tyto nové ženské duchovní skupiny vznikají v rámci tradičních náboženství i mimo ně, a jak se píše v Odpadlictví, které je na místě, v rituálu si cení spontaneity. Židovské ženy se scházejí ve skupinách Roš chodeš každý měsíc při oslavách novoluní, jež mnohé z nich spojují se svým menstruačním cyklem. Knihy jako She Who Dwells Within (Ta, která sídlí uvnitř) od rabínky Lynn Gottlieb zkoumají hlubiny ženské podoby Boha v judaismu, Šechiny, a poskytují nám elegantní a dojemné rady, jak slavit šabat, Roš chodeš a jiné rituály zaměřené na ženy. V knize Four Centuries of Jewish Womens Spirituality (Čtyři století ženské židovské spirituality) najdete mnoho příběhů o ženských rituálech, které jsou z emočních důvodů důležité pro náš každodenní život; tyto příběhy sepsaly autorky pro své kamarádky mimo společenství synagogy.

      E. M. Broner píše o tom, jak seděla šivu za ztracenou lásku, přičemž šiva je sedm rituálních dnů truchlení za mrtvého. Její šiva však kromě smutku obsáhla i úlevu, vypovídání se přátelům a zhojení, tedy obřad který může použít žena vyznávající jakékoli náboženství. Autorka vypráví o své přítelkyni se zlomeným srdcem, jíž od neustálého pláče zrudl obličej. Její třiašedesátiletý přítel, se nímž žila devět let, ji opustil kvůli třiadvacetileté ženě. V onen den, kdy si tu mladou ženu bral, se s ní sešlo několik kamarádek. Přinesly s sebou pouze kazetový magnetofon a vařené kuře.

      Střídaly se a do mikrofonu nahrávaly své promluvy, napravovaly jí paměť, aby se upamatovala na svou vrozenou celistvost. Tohle je svatý kruh, posvátný kruh. Připomněly si, že amputace a separace patří k životu. Společně vařily a jedly, mluvily o běžných věcech. Život jde dál. Připíjely na počest celistvosti své přítelkyně. Objímaly ji a nechaly ji vyplakat. Nakonec jí daly na rukáv černou pásku na znamení smutku a toho, že i smutek se časem odkládá. Ženy ze všech náboženských tradic touží po osobních rituálech, které by odpovídaly nesnázím i radostem každodenního života. Jedním z nedostatků organizovaných náboženství je právě to, že k takovémuto propojení dochází velice málo.

      Ženy jsou svou podstatou mystického založení, což znamená, že máme sklony zakoušet přímé spojení s Božstvím. K tomu může dojít nejen v průběhu formální modlitby, mše či meditace, ale také kdykoliv jindy. Ženy často mluví o hlubokém prožívání spojení s Bohem jako součásti přátelství nebo mateřství. Spatřujeme Boha v druhých lidech. K ženské cestě k Bohu nemusí nutně patřit to, že se budeme držet různých příkazů a rad, plánů a cest, kněží a rádců. Ženy totiž žádnou cestu nepotřebují. Život a duchovno jsou jedno a totéž.

      Jiným problémem, s nímž se ženy setkávají při tradičních způsobech uctívání Boha, je chybějící inkluzivní jazyk. Nejste-li bílé pleti a mužského pohlaví, nemůže být Bůh adekvátním zrcadlem toho, kým jste, kým byli vaši předkové, různorodosti stvoření. Při jedné přednášce, kterou měla Nelle Morton v roce 1973 na Harvard Divinity School, provedla určitý myšlenkový experiment, jehož pomocí chtěla studentům mužského pohlaví pomoci pochopit, jak se ženy cítí ve světě, jehož jazyk reflektuje pouze jeden rod. Požádala posluchače, aby si představili, že jsou jediným studentem mužského pohlaví ve třídě plné žen, uprostřed veskrze ženského společenství, ve kterém se předpokládá, že ženské termíny jsou užívány pro oba rody, tedy i pro muže.

      Jak byste se cítili, kdyby vyučující pokaždé, když řekne ženstvo, tím myslela ,celé lidstvo? Nebo kdybyste se zapsali na seminář nazvaný Učení o ženě a tímto názvem by měl přednášející právě tak na mysli muže? Nebo když si budete zpívat o mateřství Boha a sesterství ženy a těmito slovy budete přitom vyznávat, že všichni muži, jakož i ženy zakusí pravé sesterství?

      Přiznám se, že když se někdy o Bohu mluví jako o Ní nebo jako o Matce, líbí se mi to jednoduše proto, že tato terminologie má podobnou logiku, jako chápání Boha jako muže a Otce. Čas od času je to však právě ona Mateřskost, jež mi promlouvá do hloubi duše a poskytuje mi potřebnou útěchu a důvěrnost. Ale opravdoví mystici všech náboženství bez rozdílu tvrdí, že Bůh přesahuje rody, což je zvláštní a paradoxní tajemství, dostatečně velké na to, aby obsáhlo celý svět v jeho kráse a ošklivosti, krutosti i milosti.

      Sara Maitland krásně popisuje svou duchovní pouť v knize A Big Enough God (Dost velký Bůh). Píše o své cestě, cestě feministky, která vyrostla ve vlažném presbyteriánském prostředí, ve kterém proklouzla dětstvím beze strachu a hněvu. Později přestoupila k episkopální anglikánské církvi a nakonec se stala římskou katoličkou, která se patriarchálními strukturami této církve pohybuje s podivuhodnou lehkostí díky svému respektu pro nevysvětlitelné Boží tajemství.

      Píše: Mé já, zápasící se všemožnými nesnázemi, všude naráželo ať už při psaní, při modlitbách, v mé lásce na onoho zvláštního a obrovského Boha. Boha, ve kterém se vždy zrcadlilo napětí mezi krásou a utrpením, mezi radostí a hříšností, mezi minulostí a budoucností, mezi jedincem a společností Stále víc jsem přicházela na to, že svou křehkou víru nezakládám na pocitu, ,jakého mám v Ježíši přítele, ale spíš na ustavičném nevyhnutelném pocitu moci a tajemství a nebezpečí a marnosti všeho, co mě obklopovalo. Myslím doopravdy všeho, včetně bizarních dějů uvnitř každého atomu i společenské komplexity dějin a tříd, rodů, ras a individuální zkušenosti. Tato křesťanská feministická autorka je schopna udržet rovnováhu mezi svou radikální povahou a ortodoxní náboženskou strukturou, protože má pocit, že pro ni představuje jakýsi stabilizující prvek, bez něhož by upadla do chaosu.

      Všechny ty zkušenosti první menstruace, neplodnosti, potratů, císařských řezů, normálních porodů, rozhodnutí nemít děti, ztráty dítěte, menopauzy jsou ženská mystéria a údobí, ve kterých jsme úzce svázány se svým duchovním životem a pro která si vytváříme smysluplné rituály, při nichž bychom mohly oslavovat, čerpat sílu či truchlit. Takové rituály v Bibli chybí, neboť ji napsali muži pro muže. Bible se nadto zabývá mnohem více veřejným životem než detaily soukromého života a role žen se v ní zmiňuje pouze útržkovitě. Jenom 151 z oněch 1400 lidí, kteří jsou v hebrejské Bibli označeni jménem, a proporcionálně asi dvakrát tolik v Novém zákoně, jsou ženy. Tato čísla svědčí o malé pozornosti věnované nám, našemu každodennímu životu, formám bohoslužby, nadějím i snům.

      Teologie však představuje pouze jednu z tváří ženského duchovního hnutí. Osobní zkušenosti současných žen s Bohem jsou povětšinou jiné. Jedním z problémů, o němž mluví mnoho žen, je fakt, že jsou příliš zaneprázdněné na to, aby se mohly věnovat svému duchovnímu životu. Každodenní zátěž je vyčerpávající, zvláště pak pracujících matek. Na konci takového únavného dne už čas na duši jednoduše nezbývá. Jedna ze 3 746 respondentek ankety o ženské křesťanské spiritualitě, o které je zmínka v knize Odpadlictví, které je na místě, přiznala: Ta anketa mě přiměla k tomu, abych si uvědomila, jak málo času jsem v uplynulém roce věnovala vlastnímu duchovnímu růstu. Ale je to proto, že mám desetiměsíční dceru, a vlastně si myslím, že Bůh Matka považuje samotnou péči o malé děti v podstatě za modlitbu.

      Mnoho let jsem se zblízka podílela na facilitování ženských duchovních setkání pro odpadlice, navrátilé či loajální ženy, které dokázaly najít duchovní potravu nehledě na to, v jaké náboženské tradici byly vychovávány. Ženy hlásící se k protestantismu, katolictví, židovství, unitářství, křesťanské vědě, wicce či islámu se scházely, aby uctívaly to, co mají ve svém duchovním životě společné. Ta setkání byla nejrůznějšího druhu, byly to oslavné obřady, liturgie, setkání za účelem hlubinného uzdravení, zkoumání spirituality a jejích proměn v průběhu životního cyklu ženy nebo víkendy tichých, soustředěných modliteb a humoru. Všechny měly jedno společné sdílení ženských příběhů, a to ne nějakým intrikářským způsobem, ale tak, jak to ženy dělají, když nadejde ta pravá chvíle. Povídáme si v pyžamech u snídaně, v koupelně, při procházkách. Příběhy se odkrývají a překvapí často nejenom posluchačky, ale i vypravěčku. Naslouchá-li vám někdo s upřímností, otevřou se i takové kouty vašeho srdce, jež byly až dosud skryté. Tam, kde byly před chvíli dvě, je teď jedna moudřejší.

      Rabín Nachman, vnuk zakladatele mystického judaismu Baalšemtova, řekl, že chcete-li najít Šechinu, božskou ženskost, měly byste se vydat na místo, kde si ženy vyprávějí příběhy. Ženská duchovnost se koneckonců zaobírá méně tím, co bude po smrti, a více se soustředí na tento svět a přítomnou chvíli. Má konkrétní a zemitou formu, spoléhá se na osobní zkušenost oproti abstraktní teologii a zhodnocuje tuto zkušenost vypravováním. Ženská spiritualita by se dala shrnout jako vztahová, aktivní, emocionální, mystická, imaginativní, tvůrčí, praktická a pozitivně se zabývající zacelením světa, soustředěná na tělo, smyslová, otevřená spontánním rituálům a modlitbám, založená na smyslu pro vnitřní božskou autoritu, poskládaná z různorodosti zpodobení Boha, tolerantní k jiným náboženským tradicím a zakořeněná v každodenních praktických životních záležitostech.

      Ženy, jež milují Boha jako Otce, ty, které milují Boha jako Matku, a jiné, které by za Boží existenci či teoretický rod nedaly ani zlámanou grešli, zjišťují, že jsou si na této cestě sestrami. Za naším náboženstvím nebo jeho nepřítomností, za vřelými city či studenými jizvami, jež myšlenka na Boha zanechává v našich myslích, nás zahaluje neomylná vůně božské vzájemnosti, sejdeme-li se jako přítelkyně.

      Jde-li o přátelské setkání v náboženském kontextu, musíme respektovat i takové způsoby uctívání Boha, jež se liší od těch našich. Rozdílnosti nám pomáhají udržovat otevřené srdce i mysl. Jsou potravou duše. Máme-li najít svou vlastní cestu, pomáhá nám to poznávat a oceňovat cesty jiných. Když si uvědomíme, že Boží domácnost je opravdu dost velká pro všechny, bude mít každý své místo k žití a růstu. Myšlenka, že domů vede jen jediná správná cesta, jedna stezka pro všechny, plodí odsudky a odloučení. Ženská spiritualita však znamená propojení.

      Má bývalá hospodyně Rebecca se stala znovuzrozenou křesťankou. Sledovala jsem rozkvět její víry. Vypadala krásně, naplněná Duchem a vzrušením ze své duchovní cesty. Ráda jsem si s ní četla Písmo. Naše rozhovory však bohužel začaly po čase váznout. Zatímco já jsem uznávala její cestu, ona si byla jistá tím, že židé jako já shoří v pekle. Jista si svou pravdou, snažila se mě zachránit, obrátit na svou víru. Modlila se za mou duši. Ale společnou půdu jsme nenašly. Nemohly jsme se spolu modlit. Po čase jsem vždy před jejím příchodem raději odcházela. Dům jejího Boha nebyl dost velký na to, aby mě přijal takovou, jaká jsem.

      V následujících kapitolách společně podnikneme cestu, která rozšiřuje mysl i srdce. Doufám, že díky této cestě budeme natolik velcí, že budeme s to uznávat Boha jako Matku nebo Otce, Božského milovaného či Nekonečné tajemství, Přítele či Průvodce, personifikovaného či jako vědomé já. Začneme tím, že se pokusíme prozkoumat povahu víry. Ač je mezi mými přáteli mnoho šťastlivců, kteří k tomu, aby věřili, nepotřebují zázraky, pro mne samotnou to bylo těžší. Jsem jako pochybující Tomáš, který musel ponořit mou ruku do rány v Ježíšově boku, abych uvěřila tomu, že vstal z mrtvých. Snad vás můj vlastní zázračný příběh o nalezení víry osloví.

      Pak se vydáme na průzkum odlišností mezi náboženstvím a spiritualitou, a řekneme si, jak nalézt vlastní duchovní cestu v případě, že jsme opustili církev svého dětství. V 3. kapitole se budeme zabývat intuicí neboli vnitřním božským hlasem a dáme ji do kontrastu s rozumem, abychom si ukázali rozdíl mezi ženskou a mužskou cestu k Bohu. Nehledě na to, zda jsme muži či ženy, všichni máme svůj mužský i ženský aspekt. Intuice a rozum jsou součástí cesty k Bohu pro každého z nás. Pro ženy však intuice znamená téměř naprosto spolehlivého rádce na jejich cestě. Čtvrtá kapitola vás vybídne, abyste si uvědomily, jak si vlastně Boha představujete: zda je pro vás Otcem, Matkou, Matkou-Otcem či něčím jiným.

      V páté kapitole se budeme věnovat důvěrnosti, smyslovosti a sexualitě a oslavíme je. Naše teplá, měkká těla nám spolu se smyslovým uvědoměním umožňují hlubokou empatii a pozornost. Ve většině církví je po staletí smyslovost a sexualita tabu, přesto však tvoří významnou součást ženské cesty. Dokonce i křesťanská mystička Mechtilda z Magdeburgu (13. století), která žila v celibátu, mluvila o Bohu jako milenci. Její spisy jsou plné smyslovosti a sexuality a Bůh je podle nich přítomen i v té nejosobnější sféře života.

      Poté, co jsme probrali psychologickou blízkost přátelství, obrátíme pozornost k cestě hrdinky. Cesta mužského hrdiny je dobrodružstvím jedince, jenž se stává sám sebou tím, že se vydělí ze společenství, zahubí draka, a vrátí se bohatší o nové zkušenosti. Ale hrdinka je jiná. Jak ženy psychologicky vyzrávají tím, že si vytváří vědomí vlastního já prostřednictvím vztahu k druhým, zároveň se skrze vztahy duchovně rozvíjí. Prastarý mýtus o sestupu Inanny do podsvětí je archetyp, který budeme studovat, abychom mohli najít nit ženské vztahové cesty, jež se ukrývá v mýtech i v Bibli. V pátrání po této skryté niti budeme pokračovat i v deváté kapitole, ve které vysvobodíme Evu z její role největší hříšnice a všimneme si zásadní role Marie Magdaleny v Ježíšově životě.

      Půjdeme dále po niti ženské spirituality prastarými labyrinty a staneme tváří v tvář své síle, síle medvědice. Energie, spoutaná starými náboženskými zraněními, se uvolní a dodá nám rychlosti v našem putování. Poté nám zbude otázka: Jak najít svou vlastní stezku na ženské cestě? S pomocí rituálu a modlitby, stejně jako i konfliktů a souznění mezi děláním a bytím, mezi tím, co děláme, versus to, co jsme, se může objevit náš autentický hlas duše. Když budou ženy uznávat stejně cestu hrdiny jako i hrdinky, rovnováhu mužského a ženského principu v nás, v našich náboženství a ve světě, budou moci nalézt cestu domů k sobě samým, k bohoslužebným společenstvím i k Bohu.