Timothy Leary: Chaos a kyberkultura

Timothy Leary
Chaos a kyberkultura

1. vyd. 1997, ISBN 80-85905-30-2, Brož., foto, il., 372 str.

doporučená cena: 248 Kč
naše cena
: 174
ušetříte: 74

SLEVA: 30 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | o knize | Obsah | Poznámka vydavatele | Předmluva autora | Ukázka z 1. kapitoly

Ukázka z 1. kapitoly

      I. JAK JSEM SE STAL OBOJŽIVELNÍKEM

      V roce 1980 se Ronald Reagan, člověk od filmu, stal prezidentem Spojených států. Ve stejnou dobu se televizní podobizna íránského mulláha, vůdce jisté notoricky vznětlivé fundamentalistické sekty, stala sjednocujícím prvkem části islámského světa. V tomtéž roce průzkumy prokázaly, že průměrný Američan stráví víc než čtyři hodiny denně v neuronarkóze způsobené umělými realitami a falešnými zpravodajskými dramaty z televizní obrazovky -- což je víc času, než kolik stráví jakoukoli jinou bdělou aktivitou v každodenní materiální realitě.

      Zhruba v té době jsem na sobě začal pozorovat, že postupně, nezachytitelně mutuji do formy obojživelníka. (Angl. slovo amphibian, obojživelník, pochází z řeckého amphi, dvojitý, a bios život.)

      Čtyři hodiny denně jsem strávil vytvářením, zpracováváním a řazením obrazů na svém osobním počítači. Něco z toho byla zdigitalizovaná slova a obrazy, které jsem stvořil sám. Další byly zakódovány na disku. Ostatní mi přátelé a kolegové poslali po telefonní lince rychlostí blížící se světlu.

      Tak jsem se naučil ukládat, zpracovávat, řadit, archivovat, obnovovat a odesílat své digitalizované myšlenky ve formě slov a ikon.

      Tato cvičení v překládání myšlenek do digitálních kódů a obrazů na monitoru mi pomohla porozumět, jak pracuje můj mozek i jak se ve smyslu informačních algoritmů vyvíjí vesmír. A dále, ve smyslu zcela praktickém, pochopit:

      1. Jak se můžeme vyhnout diktátu televize a

      2. jak můžeme demokratizovat politiku kyberobrazovky v budoucnosti.

      Mé zkušenosti, zdaleka ne originální či jedinečné, se zdají být součástí ohromného kulturního přerodu. Stejně jako milióny jiných i já jsem se pohodlně zabydlel v Kybérii, v Digisvětě, na druhé straně svého okna do elektronické reality, tak jako jsem zvyklý existovat v uzavřeném teráriu materiálního světa. Můj mozek, stejně jako váš, prahne po tom, aby se navlékl do kyberskafandru a mohl proplouvat oceány elektronických dat.

      Jistě nám bude odpuštěno, jestliže budeme z tohoto všeho zmateni. Organismy jsou v procesu přerodu nuceny užívat metafory z minulých období k tomu, aby mohly předvídat stadia budoucí -- což je zjevně riskantní záležitost. "Tak k tomuhle mě nikdy nikdo nepřinutí," říká housenka motýlovi.

      Rád bych tu přednesl několik lehce otřesných alegorií.

      Kdysi dávno jsme žili pod mořskou hladinou. Byli jsme vězni Akvária a mohli jen vykukovat zpod hladiny moře a vnímat ten obrovský svět na druhé straně.

      V období devonu (před 400 milióny let) jsme začali rozvíjet technické prostředky potřebné k tomu, abychom mohli vstoupit na mořský břeh. Mluvím tu o supermoderním terraskafandru: přiléhavém, suchém oděvu, ve kterém bylo možné se pohybovat po souši. Stali se z nás obojživelníci, kteří mohli žít v Akváriu i v Teráriu.

      V třetihorách jsme se vyvinuli v savce a ztratili jsme schopnost obývat Akvárium. Posledních 225 miliónů let se my savci plazíme a pobíháme po zemském povrchu a nervózně vylepšujeme své techniky pro přežití v Teráriu.

      Později, v posledním zhruba miliónu let, se u lidského druhu vyvinul tak obrovský mozek, že ani nevíme, jak jej používat. Naši opičí předkové, již bez srsti, shromáždění do sociálních skupin a žijící v jeskyních s holemi upravenými k odhánění tygrů, byli vybaveni stejným mozkem, jaký se my dnes zvolna učíme používat.

      Po tisíce let ti poetičtější či vyspělejší z nás vzhlíželi k hvězdné obloze a začínali chápat, že v tom prostoru existuje celý vesmír a že jsme vězni Terária na povrchu Země. K čemu jinému ostatně jsou nebesa?

      Kolem roku 1900 fyzikové (Einstein, Heisenberg a další) dokázali, že částice veškeré energie-hmoty ve vesmíru, tady nebo tam nahoře, sestávají z informačních kvant. Ze světla.

      V průběhu bouřlivého 20. století vedly rovnice kvantové fyziky k rozvoji kvantových zařízení, která lidstvu umožňují přijímat, zpracovávat a odesílat elektronické obrazy. Telefon, kino, rádio, televize, počítače, kompaktní disky, faxy. Lidé náhle mohli vytvářet digitální reality, zpřístupňované obrazovkami v obývacích pokojích.

      Tento vesmír elektronických signálů, ve kterém teď trávíme tolik času, dostal jméno Kybérie.

      Tak jako rybí mozek byl nucen se obléct do suchozemského skafandru, aby mohl obývat Terárium, tak se naše primátské mozky musely odít do bajkonurského skafandru, aby mohly vyrazit do vnějšího vesmíru. A užít digitálních zařízení k osídlení kyberprostoru.

      KVANTOVÁ PSYCHOLOGIE PRO LAIKY

      Až do roku 1983, kdy jsem si pořídil osobní počítač, se principy kvantové fyziky vždycky jevily mé nedospělé materiální mysli jako nepochopitelné, bizarní, abstraktní a totálně nepraktické. Teď, poté, co byly aktivovány digitální laloky mého mozku, se zdá, že kvantová fyzika dává smysl a definuje praktickou psychologii každodenního života v trojmocném režimu.

      Einsteinova teorie relativity například říká, že realita závisí na bodě, z něhož ji pozorujeme. Na rozdíl od stabilních hodnot časoprostoru, tak jak jej definuje hmotná realita, je realita kvantového mozku definována rychlými výměnami a zpětnou vazbou s jinými informačními zdroji. Náš computerově vybavený mozek nám umožňuje uskutečňovat einsteinovsko-duchovní přeměny na našich laptopech.

      Princip vyslovený Wernerem Heisenbergem říká, že pro objektivní podmíněnost neexistuje žádné omezení. Pokud pro každého existuje individuální bod pohledu, který se neustále proměňuje, tak každý z nás vytváří svou vlastní verzi reality. Tento názor nepřipisuje odpovědnost za stvoření reality špatně naloženému biblickému bohu, ani neosobnímu, mechanickému procesu entropického vývoje, ani vševědoucímu marxistickému státu, ale pouze a jenom individuálním mozkům. Subjektivní podmíněnost pracuje ve Světě za obrazovkou. Náš mozek tak vytváří svůj vlastní duchovní svět, jak se říká na březích Gangy. Máme takovou realitu, jakou si zasluhujeme. Nebo které se držíme. Nebo kterou vytváříme.

      Dnes mohou naše interaktivované mozky projektovat různé rajské reality na obrazovkách a prohánět je kolem světa rychlostí světla. Všimněte si politického významu této skutečnosti. Kvantová psychologie, jež klade důraz na individuálnost pohledu, je definitivní demokratickou perspektivou. Obrazovka monitoru je oknem do nového světa. Kdo kontroluje naše obrazovky, programuje i reality, které obýváme. Proto si své vlastní obrazovky s realitou kontrolujme raději sami.

      Tyto dva pojmy, relativita a subjektivní podmíněnost, jsou věci pochopitelné i selským rozumem. Ale Einstein, Heisenberg, Max Planck a Niels Bohr přestali být srozumitelní pro masy, když prohlásili, že základními částicemi vesmíru jsou zlomky informací, tvořené dvojkovou soustavou (zapnuto/vypnuto, jin/jang). A dále, že pevnou hmotu tvoří ve skutečnosti dočasné shluky zamrzlých informací. A také, že když dochází ke štěpení hmotných struktur, uvolňuje se energie podle vzorce E = mc2.

      Tito brilantní fyzikové ovšem vysvětlovali elektronické myšlenky tak, že psali paleolitickou křídou na břidlicovou tabulku!

      V následujících dvaceti až osmdesáti letech se kvantové přístroje staly součástí našich domácností. Zavádění kvantové fyziky do technických postupů přineslo vysavače, tranzistory, integrované obvody, lasery, rozhlas, televizi, počítače. Účelem těchto zařízení není ani tak ovlivňování hmoty a energie ve svém okolí, nýbrž působení především na tok informací. Datový cvrkot. Elektronický = >informační<. Klacky a kameny vám můžou přerazit kosti, ale informace vás fyzicky nezraní nikdy. Může ovšem -- bohužel -- totálně ovládat vaši mysl.

      Začíná tedy být jasné, že základními >částicemi<, které vytvářejí hmotu, jsou bity >informací<. Hmota je zamrzlá informace. Energie je jen hloupý kouř a pot, který hmota vypouští při svých náročných transformacích. Slavná rovnice se proto mění na I = mc2, kde >I< = informace.

      Newtonovské >zákony< se na kvantové úrovni mění na lokální pravidla. Ukazuje se, že čím menší je lingvistický element, tím větší je I. Q. (informační kvocient). Větší celky jsou vždycky jen pracovním nositelem pro miniaturizované, platonické infojednotky. Vesmír je inteligentní soustava a částicemi této inteligence jsou kvanta. A tak najednou chápeme, že mozek je orgán uzpůsobený pro metabolismus digitální informace.

      Popularizace a zosobnění kvantové psychologie v bouřlivém 20. století

      Když byly tyto principy kvantové psychologie na počátku tohoto století vyhlášeny poprvé, zněly všem s výjimkou lidí, kteří se věnovali studiu brilantních intuitivních metafor orientální filosofie, neuspokojivě a výstředně. Když se ovšem ohlédneme zpátky, zjistíme, že každá jednotlivá dekáda tohoto bouřlivého 20. století přinesla události, které potvrdily a využily kvantové principy.

      Filosofie našeho století je od Pierce a Saussura lingvistická, sémiotická a sémantická. Stejně je tomu i s psychologií a politikou. Rovněž moderní umění, literatura a hudba nám umožňují cítit se pohodlně v kvantové atmosféře. Velcí umělci rozpustili vyjadřovací strukturu, osvobodili její prvky, aby mohli vytvořit nové formy, nová slovní spojení i nové zvuky a přijmout odpovědnost za tvorbu subjektivní reality. Walt Disney potvrdil, že mozek podstupuje elektronizaci s láskou.

      A dnes už máme propojené počítače, ovládací rukavice k Nintendu, CD-ROMy firmy Sega, elektronické vývěsní služby. Všechna tato relativně laciná zařízení stvrzují postupný vznik platonických, elektronických realit z rukou vzájemně reagujících individualit.

      Objev a průzkum mozku

      Úsvit psychedelických (tj. mysl otevírajících) drog (v letech 1960--80) probudil obecně rozšířený zájem o proměňování vědomí, průzkum mysli a zkoumání nitra, o přístroje stimulující mozek, o orientální jógu -- což jsou všechno obory založené na kvantových principech. Vynález osobních a navzájem propojených počítačů, digitálních střižen a audio-videozařízení (1976--90) proměnil průměrnou americkou domácnost na elektroinformační středisko. A v téže době neurologové zveřejnili své objevy o tom, jak chemické neurotransmitery a elektrické sítě přenášejí informace po celém mozku.

      Souběh informačních vln, vnitřní psychedelie a kybernetiky Světa za obrazovkou umožnil, aby poprvé v historii lidé začali trochu chápat, jak mozek pracuje.

      Lidský mozek je, jak se zatím ukazuje, nejmocnější kontrolní a komunikační jednotkou ve známém vesmíru. Konstelací stovek miliard buněk plovoucí v oceánu infoplazmy. Mozek nemá žádné svaly a žádné smyslové orgány. Je to třpytivé moře hemžící se mikročipovými molekulami pospojovanými do obřích hardwarových neuronů, propojených elektrochemickými signály. Nemohli jsme porozumět, jak pracují naše mozky, dokud elektroinženýři nepostavili počítače. A teď se učíme vyzařovat své mozkové vlny do elektronické reality Kybérie, učíme se na této základní (tj. 0/1) úrovni přemýšlet, hrát si, pracovat, komunikovat a tvořit.

      Naše computery o sto miliardách neuronů jsou uzpůsobeny ke zpracovávání digitálních signálů rychlostí sto padesát miliónů jednotek za vteřinu. Každý neuron obsahuje až deset tisíc rozvětvených receptorů, kterými zachycuje informace od svých sousedů. Mluvím tu o místních sítích! Mluvím tu o Centrální výzvědné aktivitě! Na jediné synapsi tu probíhá za vteřinu pravděpodobně víc informací než v sídle CIA za celý den. Pokud se tam vůbec nějaké vyměňují.

      Tohle je pole reality, které Platón popsal ve 4. století př.n.l., kvantová mechanika vycítila kolem roku 1900 a které jsme my, bytosti s trojmocnými mozky, začali obývat na sklonku tohoto bouřlivého 20. století.