David Jan Žák: Dešti mezi slova

David Jan Žák
Dešti mezi slova

1. vyd. 2005, ISBN 80-86685-46-2, Brož., 120 str.

doporučená cena: 140 Kč
naše cena
: 112
ušetříte: 28

SLEVA: 20 %
ROZEBRÁNO
témata: beletrie
klíčová slova: Dešti mezi slova - poezie - Žák, David Jan
Obsah stránky:
Anotace | o autorovi | Předmluva Petra Krále | ukázky

Předmluva Petra Krále

Rozžíhač záblesků

Davida Jana mi přivedlo do cesty bledé ráno po jedněch kolektivních hrátkách; jako obvykle se všichni zas někam rozjížděli, mrholilo a svět byl znovu jenom třaslavá kresba plná nejistých rozcestí. I David Jan byl bledý a jen tam vedle mne, na prahu nového dne, tiše a vnitřně drnčel; o to mi ale byl bližší, a tím ostřeji - byť vlasovou čarou - se mi vepsal do paměti.

Když jsem pak, už sám, někde při dalším čekání na dešti otevřel tenký sešitek sbírky Výlet zpátky, který mi vtiskl do ruky, den se nepřestal třást, ale ve své třaslavosti se jaksi nečekaně rozdýchal. Volně pospojované věty, skládající krátké básně sbírky, dostávaly přes svou zdánlivou svévolnost přesnost zaklinadel, která jako by otvírala průhledy ke všem těm nejistým rozcestím v hloubi krajiny a světa, vyšinuté formulace a sentence jako stranou se prodírají psi nebo za ostrovem někde v dálce / zvítězí kalendář dávaly slovům zvláštní monumentalitu a vzdouvaly se do potrhlých, ale mámivých definic, až málem nabízely ke světu neznámý klíč. Básně se přitom netvářily nijak mesiášsky, naopak o sobě pochybovaly a lehce si ze sebe utahovaly, právě odtud však čerpaly zvláštní grácii. Zahrnuly taky "podějinnou" skepsi autorovy generace a opětované propady kocovinných rán ve zpustošené - znormalizované - zemi, nestavěly ale na odiv ani to: bylo v nich zároveň něco ze surrealismu i z "undegroundu", ale bez jejich vsebezahledění. Nabízely tak klíč - autorovi i čtenáři - hlavně k osobní otevřenosti vůči existujícímu a k jeho neodcizenému, tvořivě obnovovanému sondování.

Právě otevřenost - pro básně tak podstatné - taky na Žákově tvorbě zaujme nejdřív, hned od prvních "výkřiků": to, jak se texty vrhají dopředu aniž a priori vědí, kam míří, cestou se chytají bezprostředních podnětů a pouhou pozorností, již jim věnují, je dokážou spojovat do podivuhodně výmluvných konstelací. Napřed tak z nich zazní jen jakýsi obnovený "šum" všeho jsoucího, jak ho zvlášť příkladně shrnou třeba verše:

Větve deště
sedí na okapové rouře
Škoda že drobné zvuky kolébají dům

Už tady přitom za šumem - díky jeho uvědomění a vyslovení - vyvstává i něco navíc, záblesk extatického osvícení, pro něž jako by se do něj (do šumu) stačilo víc ponořit. Sestup do víru vjemů, jemuž se Žákovy básně často podobají, dá jaksi vyvstat osvícení už z údivu, který jej provází. Některé texty jsou dokonce v tomto ohledu výmluvnější, čteme-li je bez závěrečné "pointy" - která je znovu zklidní - a opustíme je vprostřed víření:

Závěsy tluče déšť
a vráží do koberců
Odkládáš šperky k sprchování

Od ranného Výletu po nedávná haiku nebo soubor Karneval jsou takové krátké záblesky okamžitého, neustáleného "průhledu do věcí" zřejmě podstatou Žákova tvůrčího dobrodružství a zůstávají vzrušující a živé.

Vnitřní, metafysické hledání, které je za nimi, zahrnuje jistě i zvláštní mysticismus, vlastní v různých podobách snad celé autorově generaci - nebo aspoň jedné její části. Vedle jedinečných iluminací to Žáka někdy dovede i k jakýmsi svatým obrázkům nebo trochu přemoudřelým bajkám, kde dobrodružství objevu a tvorby významu ustupuje před hotovými pravdami nebo symboly, z básně mizí otevřenost a s ní i podnětnost. Tak se to aspoň jeví mně, jistěže bez potřeby se nad tím pohoršovat; je dokonce možné, že i ta "moudra" mají ve spojení s ostatními texty nějaké hlubší opodstatnění, kdyby jenom jako lidské svědectví - nebo že v sobě skrývají další, mnou netušený potenciál. Eduard Vacek kdysi z tlupy Jehovových svědků vytvořil patafysickou společnost; proč by David Jan ve svých kázáních nechystal podobné překvapení?

Už teď jsou ostatně ta kázání méně definitivní, než se zdá, díky bezelstné a dětské radosti, s níž se do nich David Jan pouští - bezpochyby podobně, jako do četby Rychlých Šípů. Neříkám tím, že je neprožívá; zároveň si však nepřestává hrát, sedí pod stromem jako u babičky na zahradě, čeká zároveň na Buddhu i na Ježíše a když mu spadne na hlavu jablko, vidí normální hvězdičky. A když mu nakrásně spadne na hlavu Buddha, rozculí se jako božské jablko on - David Jan - sám.

Petr Král
6. ledna 2004, Paříž

Hodnocení knihy
kniha zatím nebyla hodnocena

ohodnoťte knihu