Pchu Sung-ling: Zkazky o šesteru cest osudu

Pchu Sung-ling
Zkazky o šesteru cest osudu

2. opravené. vyd. 2004, ISBN 80-86685-35-7, Váz., dobové dřevořezy, 306 str.

doporučená cena: 298 Kč
naše cena
: 238
ušetříte: 60
SLEVA: 20 %
Obsah stránky:
Anotace | o překladateli | Obraz na zdi | Taoista na Hoře námahy | Pomalovaná kůže | Sen doktora Cenga | Báseň jako předmět doličný | Doslov Olgy Lomové

Sen doktora Cenga

      Jistý licenciát Ceng z Fu-ťienu obstál jako jeden z nejlepších v doktorských zkouškách v Jižním paláci, kde je umístěno ministerstvo obřadů.

      Krátce poté se projížděl se dvěma či třemi novopečenými doktory za hradbami hlavního města. Doslechli se, že v klášteře Buddhy Vairóčany přebývá hvězdopravec; rozjeli se tam proto na koních, že ho navštíví a vyptají se na svou budoucnost.

      Když vstoupili do světnice a usedli, hvězdopravec ihned vycítil jejich náladu a počal jim chytře lichotit. Ceng mávl vějířem a s úsměvem se ho zeptal, zda je mu osudem souzeno, aby se odíval do hávu zdobeného vyšitými hroznýši a nosil pás z nefritu jako nejvyšší hodnostáři ve státě.

      Hvězdopravec mu s vážnou tváří řekl, že je mu určeno, aby po dvacet let byl ministerským předsedou v době všeobecného míru.

      Ceng se zaradoval a jeho nálada ještě stoupla.

      Snesl se drobný deštík a výletníci se uchýlili do příbytku mnichů.

      V cele seděl stařičký mnich cizokrajného vzezření se zapadlým zrakem a vysokým nosem, pohroužen v rozjímání na polštáři upleteném z rákosí. Nevěnoval hostům vůbec pozornost, ani je nepřivítal.

      Mladíci mu pokynuli rukou, usedli na pec a začali rozprávět. Všichni blahopřáli Cengovi k jeho budoucímu úřadu, a Ceng, překypuje pýchou a radostí, ukázal prstem na jednoho z výletníků a řekl: "Až budu ministrem, ustanovím Čang Mien-wena místokrálem jižních krajin a svého bratrance z matčiny strany učiním komisařem. Ba i ten náš starý sluha se stane aspoň poručíkem nebo rotmistrem a tím všechny mé touhy budou splněny."

      Přátelé odpověděli hlučným smíchem. Tu slyšeli, jak se venku déšť změnil v lijavec, jako když konev převrhneš. Ceng pocítil únavu a natáhl se na peci.

      Najednou se před ním objevili dva císařští poslové a odevzdali mu vlastnoruční dopis císařův, v němž mu císař oznamoval, že byl jmenován velkým ministrem, a žádal ho, aby se ujal řízení státu. Šťasten odebral se Ceng kvapně k audienci. Císař ho posadil vedle sebe a dlouho s ním laskavě rozprávěl. Nařídil, aby mu bylo svěřeno veškeré povyšování a propouštění úředníků od třetí hodnostní třídy dolů, a obdaroval ho hávem s vyšitými hroznýši, nefritovým pásem a znamenitým koněm. Ceng se přioděl do darovaného šatu, vrhl se před císařem na tvář a vyšel ven.

      Když se vrátil domů, nebyl to už jeho starý příbytek, nýbrž všude se tyčilo malované trámoví a vyřezávané krokvice; octl se v obrovském přepychovém paláci. Ani sám nechápal, jak se to vše mohlo tak najednou změnit.

      V rozpacích si pohladil bradku a potichu zavolal a v tom okamžení jako hrom zazněla odpověď sluhů.

      Vévodové a ministři posílali mu vzácné mořské lahůdky a návštěvníci, uctivě se hrbící, v zástupech vycházeli z brány jeho paláce. Kdykoli ho přišel navštívit některý z šestera ministrů, vybíhal je přivítat, vláčeje za sebou ve spěchu špatně obuté střevíce, kdežto státním tajemníkům toliko pokynul rukou a dával se s nimi do rozprávky. Nižším hodnostářům pak už sotva kývl hlavou.

      Guvernér provincie Šan-si mu poslal darem deset hudebnic, samá to vybraná děvčata; obzvláště mezi nimi vynikala Niao-niao, připomínající vznášející se obláček, a Sien-sien, podobná bohyni. Ty dvě se těšily jeho obzvláštní přízni; bývaly jeho společnicemi, když po koupeli odpočíval s volně svázanými vlasy, a denně ho obveselovaly hudbou a zpěvem.

      Jednoho dne se rozpomněl, že když byl ještě obyčejným člověkem, podporoval ho vždy patricij Wang C'-liang z jeho rodného města. Nyní on sám se povznesl do nadoblačné výše, kdežto jeho dobrodinec dosud klopýtá po těžké dráze obyčejného úředníka. Proč by mu jednou nepodal pomocnou ruku? Téhož rána vyhotovil podání trůnu a doporučil ho na hodnost censora. Dosáhnuv císařského souhlasu, okamžitě ho jmenoval na toto místo.

      Vzpomněl si také, že komoří Kuo kdysi se na něho díval přezíravě; naznačil tedy své pocity censorovi Lüovi a císařskému rádci Čchen Čchangovi a jiným a neuplynul ani jediný den a už začaly pršet žaloby na Kua a Ceng dostal od císaře příkaz zbavit ho hodností a vyhnat ho.

      Dav takto průchod své vděčnosti i nenávisti, cítil se neobyčejně spokojen. Jednoho dne si vyjel na předměstí a tu nějaký opilec vrazil do jednoho z jeho nosičů úředních odznaků. Ceng poručil opilce svázat a odevzdal ho prefektovi hlavního města; muž vzápětí zemřel pod ranami hole. Majitelé polností sousedících s Cengovými statky odevzdávali mu ze strachu nejúrodnější půdu darem a záhy se bohatstvím vyrovnal každému knížeti.

      Znenadání Niao-niao a Sien-sien zemřely jedna po druhé a Ceng od rána do večera po nich truchlil. Tu se rozpomněl, že kdysi zahlédl dceru svého východního souseda, která byla neobyčejně půvabná; tehdy si ji zamýšlel koupit a učinit ji svou ženinou, jenomže se mu nedostávalo prostředků. Dnes naštěstí může ukojit své touhy. Okamžitě poslal několik svých sluhů, aby bez dlouhých okolků odevzdali peníze jejím rodičům. Za okamžik už mu dívku přinesli v pletených nosítkách. Byla ještě krásnější, než když ji před lety po prvé spatřil. Vážil si toho, jako by se mu splnilo jeho celoživotní přání.

      Opět uplynulo několik let; hodnostáři při dvoře se na něho začali dívat úkosem, jako by v hloubi duše nesouhlasili s jeho počínáním. Stávali před ním v pozoru jako koně o přehlídce, ale on ve své nadutosti a domýšlivosti vůbec tomu nevěnoval pozornost, až akademik Pao podal na něho obžalobu trůnu, v níž se pravilo:

      "Tuším, že tento Ceng byl vlastně městský povaleč, ničema, oddávající se toliko opilství a karbanu. Jedinou vtipnou odpovědí dovedl se zalíbit a nalezl přízeň v očích Jeho Veličenstva, takže dosáhl slávy. On i celý jeho rod byli zahrnuti bohatstvím a hodnostmi a v nejvyšší míře se těšili štědrosti a dobrotě panovníkově. Přesto ho ani nenapadlo namáhat své tělo a lámat si hlavu, jak by se odvděčil aspoň za desetitisícinu tohoto dobrodiní. Naopak dal průchod svým mrzkým chtíčům a žádostem, svévolně si přisvojil veškeru moc a bohatství, a ani kdybychom mu vytrhali všechny vlasy na hlavě a spočítali je, nedopočetli bychom se jeho zločinů, za něž zasluhuje smrt. Nejvyšší hodnosti a vyznamenání na dvoře považoval za zboží a podle toho, zda ten či onen úřad skýtal tučný nebo hubený důchod, určoval výši cen. Proto se všichni hodnostáři a důstojníci sbíhali do jeho domu, tam se smlouvali o ceny a spřádali všelijaké pletichy, nejinak než u nějakého kramáře. Bezpočtu bylo těch, kdož sledovali každý jeho dech a dávali pozor na každý prášek v jeho domě. Vyskytli-li se nějací stateční šlechtici a moudří hodnostáři, kteří odmítali plazit se před ním, tu v lehčích případech je vzdálil ode dvora, v těžších případech je zbavil hodností a snížil je na prosté lidi. Došlo to tak daleko, že když někdo v sebenepatrnější věci nebyl téhož názoru jako on, okamžitě byl rozkřičen jako buřič, pokoušející se oklamat panovníka, a byl poslán do daleké pustiny mezi vlky a dravou zvěř. Proto všichni hodnostáři ochabli ve své horlivosti a dvůr byl zcela isolován. Po libosti vysával morek a tuk prostého lidu a násilím nutil dcery z dobrých rodin ke sňatku. Morové ovzduší jeho nepravostí a dech nenávisti, kterou vzbudil, zatemňují svit slunce na nebesích. Objeví-li se některý z jeho sluhů a otroků, župani a správci okresů vybíhají mu vstříc, na jediný jeho dopis dopustí se místokrálové jakéhokoli porušení zákonů. Každý z jeho kuchtíků a vzdálených příbuzných užívá při cestování státní pošty, létají jak vichr a pohybují se jak hrom, a kdyby místní činovníci se jen trochu omeškali při jejich obsluze, hned sahají po biči a holi. Týrají a otravují lid a s úředníky a hodnostáři nakládají jako s otroky. Kam vkročí kdokoli z jeho bandy, tam tráva neroste. Tak řádí a zuří jako oheň, a spoléhaje na přízeň vládcovu, nejeví ani stopy lítosti. Když je povolán k audienci, ještě ani nevykročí z bran paláce a už se lidé nesoucí mu peníze a dary hrnou do jeho domu. Sotva pln domýšlivostí opustí svůj úřad, už se v jeho harému rozezvučí zpěv a hudba. Dnem i nocí se oddává rozmařilostem, ať to jsou ženy, hudba, psi či koně. Ani dost málo se nestará o vládní záležitosti a živobytí lidu.

      Kdy kde na světě byl takový předseda vlády?

      V hlavním městě i v provinciích se lidé chvějí strachy a podezřívají se navzájem a jejich nenávist připomíná rozběsněnou řeku. Nepadne-li jeho hlava co nejrychleji pod sekyrou katovou, octne se dynastie v podobném nebezpečí jako za časů usurpátorů Wang Manga a Cchao Cchaoa. Váš sluha je ve dne v nocí naplněn strachem, a proto se neodvažuje smířit se mlčky s tímto řáděním. Vystavuje se nebezpečí smrti, vypočítal jsem tu jeho zločiny a doufám, že ucho Jeho Veličenstva vyslechne v dálce můj hlas. Vrhám se na zem a zapřísahám Vaše Veličenstvo, aby dalo srazit hlavu tomuto mrzkému ničemovi a zabavilo jeho majetek, nabytý neprávem a násilím, a tak nahoře odvrátilo hněv nebes a dole dalo průchod zášti lidu. Jsou-li slova Vašeho služebníka prázdná a lživá, nechť jeho tělo je vystaveno ostří meče a pily a žáru kotle a pánve."

      Když se Ceng doslechl o této obžalobě, obešla ho hrůza a zamrazilo jej, jako by se napil ledové vody. Naštěstí panovník ho chtěl ve své velkomyslnosti ušetřit, a proto obžalobu zadržel a neuveřejnil ji.

      Vzápětí však všech devatero ministrů z jednotlivých odborů ho obžalovalo společně u trůnu, a dokonce i ti, kteří se před ním plazili a nazývali ho svým učitelem a otcem, nyní se od něho odvrátili a postavili se proti němu. Císař přivolil, aby jeho jmění bylo zabaveno, a poslal ho do vzdáleného Jün-nanu, kde měl být zařazen do vojska.

      Jeho syn zastával úřad župana v Pching-jangu; okamžitě byli vysláni úředníci, aby ho zatkli a podrobili výslechu.

      Ceng šílel hrůzou, když se o tom dověděl, ale už houf vojáků mávajících meči a halapartnami vrazil do jeho ložnice, strhali s něho úřední oděv i čapku a svázali ho i s jeho manželkou. A hned spatřil zástup zřízenců, vynášejících jeho majetek na dvůr: zlato, stříbro, peníze i bankovky. Bylo toho za několik miliónů. Perly a drahé kameny zaplnily několik set věrtelů. Dále vynesli několik tisíc záclon, závěsů a sítí na lůžka. Dětské plenky a dívčí střevíčky se povalovaly na schodech a ve dvoře. Všechny tyto výjevy se zabodávaly Cengovi do zraku jako hřebíky a hořkost mu zaplavila srdce. Za malou chvilku vyvlekli ven jeho ženinu, měla rozcuchané vlasy a usedavě naříkala, na úbělové tváři byl výraz zoufalství.

      Hoře jako oheň spalovalo Cengovo srdce, raději však spolkl své rozhořčení a neodvážil se ani hlesnout.

      Nakonec pochopové zapečetili všechny jeho paláce, komnaty, špýchary i pokladnice a rozkřikli se na něho, že je čas se vydat na cestu.

      Strážcové ho obklopili, vláčeli ho, trhali a smýkali jím a tak se ubírali kupředu. Oba manželé, zalykajíce se hořem, potáceli se po cestě; prosili aspoň o nějaký obyčejný vozík, aby nemusili stále jít pěšky, ale ani toho se jim nedostalo.

      Asi po deseti mílích manželka se už nemohla udržet na nohou a Ceng byl neustále nucen jednou rukou ji podpírat a vést.

      Za dalších deset mil byl už sám také na konci svých sil a tu najednou spatřili před sebou vysokou horu, jejíž vrchol se ztápěl v oblacích. Padl na něho strach, že tuto horu už nezmůže. Objal manželku a v pláči zůstali stát na cestě. Ale strážcové k nim přiběhli, upírali na ně zraky jako hladové šelmy a nedovolili jim ani, aby si chvilku odpočinuli. Nadto slunce se už sklánělo k západu a nikde nebylo střechy, kde by hlavu složili, proto jim nezbylo, než aby se klopýtajíce a padajíce potáceli dál.

      Když se dostali na úbočí hory, manželka už vyčerpala poslední síly a plačky usedla na okraji cesty. Ceng se také zastavil, aby si oddychl, nijak se neohlížeje na spílání a nadávky strážců.

      V tom okamžení se vydral výkřik hrůzy ze sta hrdel: zástup loupežníků se vynořil na hřebenu hory a řítil se k nim! Každý držel v ruce tasenou zbraň. Strážcové se vyděsili, nechali zajatce být a upalovali pryč.

      Ceng se vrhl před loupežníky na kolena a začal prosit: "Jsem ubohý vyhnanec, zapuzený do vzdálených končin, a ve váčku nemám nic, co by stálo za řeč. Prosím vás, slitujte se nade mnou a ušetřte mého života!"

      Loupežníkům se vztekem rozšířily zornice a vzkřikli: "Mezi námi není nikdo, komu bys nebyl ublížil a nedopustil se na něm nějaké křivdy. Nedychtíme po ničem jiném než po tvé zrádné hlavě."

      Tu se Ceng na ně hněvivě rozkřikl: "Ač jsem se dopustil zločinu, přece jsem dvorským hodnostářem ve službách panovníkových a zapovídám vám, lapkové, abyste mě uráželi."

      Ale mohutná sekyra loupežníkova už dopadla Cengovi na šíji a cítil ještě, jak jeho hlava udeřila o zem.

      Jeho duše se ještě třásla hrůzou, než se však mohl vzpamatovat, už stáli před ním dva ďáblové, zkroutili mu ruce na záda a hnali ho pryč. Běželi několik minut, když se dostali do ohromného města, a vzápětí se octli před velikým palácem. V síni seděl nějaký král ohyzdného vzezření, který, opíraje se o stůl, trestal tam zločiny a odměňoval dobré skutky. Ceng se vrhl před ním na tvář a prosil o jeho rozkazy. Král začal prohlížet jeho spis, ale sotva přelétl několik řádek, rozzuřil se a zařval jako burácení hromu:

      "Jsi zločinec, který klamal svého panovníka a zrazoval vlast. Hoďte ho do kotle s vroucím olejem!"

      Desetitisíce ďáblů vzkřikly jednohlasně na souhlas, jejich hlas se rozléhal jako rachocení bouře. A už se před Cengem objevil obrovský ďábel, který ho vyvlekl na dvůr. Tam stála trojnožka asi sedm stop vysoká, obložená kolem dokola žhoucím uhlím. Duté nohy trojnožky byly rozpáleny do ruda.

      Ceng se roztřásl strachy a začal plačky prosit o smilování. Byl by se nejraději zaryl do země, ale nikde nebylo úniku. Ďábel ho levou rukou uchopil za vlasy, pravou ho přidržel za kotníky a hodil ho do trojnožky jako hroudu hlíny.

      Jak olej vřel, vynořoval se Ceng na povrch a potápěl se. Maso i kůže se mu pekly a škvařily, bolest se mu zarývala až do srdce. Vroucí olej mu vnikal do úst a spaloval mu játra i útroby. Toužil toliko, aby co nejrychleji umřel, ale ať činil co činil, smrt se nedostavovala.

      Trvalo to, co by se najedl, a pak ďábel obrovskou vidlicí vylovil Cenga a postavil ho opět před královský trůn. Král začal opět prohlížet seznamy a zápisy a zlostně vybuchl:

      "Zneužíval jsi své moci k tomu, abys týral lidí. Zasluhuješ, abys ochutnal Pekla hory mečů!"

      Ďábel znovu odvlekl Cenga.

      Objevila se před nimi nějaká hora, nepříliš rozložitá, ale neobyčejně strmá, jejíž boky čněly do výše jako stěny. Byla celá poseta ostrými čepelemi, ježícími se jedna vedle druhé jako bambusové výhonky. Bylo na nich už napíchnuto několik lidí s vyhřezlými útrobami a probodenými břichy. Jejich zoufalý pláč a nářek rozdíral hrůzou srdce i zrak.

      Ďábel chtěl Cenga vrhnout na bodáky, ale ten se mu škubal a vzpínal za velikého nářku. Tu ďábel uchopil jedem zakalenou špici a vrazil mu ji do mozku. Ceng se začal svíjet bolestí a prosil o milost. To ještě více rozzuřilo ďábla, přinutil ho, aby vstal, a pak ho vší silou vyhodil do výše. Ceng cítil, jak vyletěl nad mraky, a ztrativ vědomí, řítil se dolů; čepele mu v tom okamžení protkly hruď. Nikdo nevylíčí onu strašlivou bolest.

      Jeho tělo bylo stále těžší a těžší, rány se mu postupně rozšiřovaly a trhaly, až najednou spadl dolů, kde se začal svíjet jako červ.

      Ďábel ho znovu odvedl před krále, který nařídil, aby spočítali, kolik zlata a peněz vyzískal za celý svůj život prodáváním titulů a hodností, porušováním zákona a násilím. V okamžení muž hustě zarostlý vousem uchopil počitadlo a začal počítat. Po chvilce prohlásil: "Tři milióny dvě stě deset tisíc."

      "Když už si tedy nahospodařil tuto částku," opáčil král, "je toliko spravedlivé, abychom mu ji dali vypít."

      Ďáblové hned nahromadili na schodišti zlato i měděné peníze, takže vytvořily celý kopec. Postupně je pak vkládali do železného kotle, v němž je tavili na žhoucím ohni. Ďáblové vytvořili řetěz a po řadě mu lžícemi nalévali rozžhavený kov do hrdla. Kov se mu řinul po bradě, až mu kůže pukala a škvařila se. Kov, který mu vnikal do hrdla, proměňoval jeho útroby v páru.

      Celý život se mu zdálo, že nemá dost drahého kovu, nyní si zoufal, že je ho příliš mnoho.

      Teprve po půl dni muka skončila. Král potom poručil, aby ho odvedli do Kan-čou, kde by se narodil jako děvče.

      Po několika krocích Ceng uzřel železnou hřídel, mající několik stop v objemu, zavěšenou na rámu. Na ní bylo upevněno obrovské kolo, měřící bůhvíkolik stovek jódžan. Skvělo se a třpytilo všemi pěti barvami, takže i mraky na obloze byly osvětleny jeho září. Ďáblové bitím přinutili Cenga, aby vstoupil na kolo. Sotva zavřel oči a vstoupil na kolo, začalo se mu pod nohama otáčet. Ucítil, jak se převrátil, a zamrazilo ho po celém těle.

      Když otevřel oči a rozhlédl se kolem, byl již proměněn v nemluvně, a nadto ženského pohlaví. Jeho rodiče byli odění v cáry a z hadrů jim čouhala vata. Byl v chatrči uplácané z bláta, uprostřed ležela žebrácká hůl a nádoba vyrobená z tykve. Pochopil, že se stal žebráckým dítětem.

      Den po dni provázel žebráky na jejich obchůzce s žebráckou miskou v rukou. Neustále mu kručelo v břiše hlady a nikdy se nemohl dosyta najíst. Odíval se v cáry a vítr se mu zařezával do kostí.

      V čtrnácti letech ho prodali za ženinu bakaláři Kuovi. Jakž takž mohl ukojit svůj hlad a i nějaký ten kus šatu dostal, ale paní domu byla hrozně žárlivá a denně ho proháněla bičem i pruty, a dokonce mu i připalovala prsy doruda rozžhaveným železem.

      Naštěstí manžel měl soucit se svou ženinou a měl ji upřímně rád, což jí bylo trochu útěchou v její bídě.

      Zlý synek východního souseda jednou přeskočil zeď a chtěl ji svést. Ceng se však rozpomněl, jaké odplaty se mu dostalo od ďáblů za hříchy spáchané v předchozím životě, a nebyl naprosto ochoten opakovat své zkušeností. Proto začal křičet, co měl síly, takže probudil manžela i paní domu; mladíkovi nezbylo, než aby co nejrychleji zmizel.

      Nedlouho nato bakalář přespával u své ženiny a rozprávěli spolu na lůžku. Ceng mu začal líčit své starosti a utrpení, když tu se rozlehl strašlivý pokřik. Dveře ložnice se rozlétly a dovnitř vrazili dva loupežníci s meči v rukou. V okamžení srazili bakalářovi hlavu, sebrali šatstvo a nacpali je do pytlů. Ceng se zahrabal do pokrývek a neodvažoval se ani hlesnout.

      Když loupežnici odešli, rozběhl se s křikem do ložnice paní. Paní se vylekala a v pláči šli společně zjistit, co se vlastně stalo.

      Paní domu podezřívala ženinu, že s nějakým svým milencem zavraždila manžela, a podala na ni žalobu u gubernátora. Začali ji přísně vyslýchat a nakonec na mučidlech na ní vynutili doznání; podle zákona byla odsouzena, aby byla zaživa pomalu rozřezána na kousky. Svázali ji a vedli na popraviště; rozhořčení nad touto nespravedlností div ji neudusilo, začala dupat a volat, že se jí děje křivda. Byla přesvědčena, že ani v devaterém podsvětí a osmnácti peklech není temnějšího bezpráví.

      Jak tak Ceng žalostně naříkal, uslyšel, jak ho jeho druhové volají: "Bratříčku, tebe asi tlačí můra!"

      V tom okamžení se probudil. Spatřil starého mnicha; jako dříve seděl na svém místě a rozjímal.

      Soudruzi mu o překot začali vyčítat, že se už schyluje k večeru, v břiše že jim kručí hlady a on si tak dlouho slastně spí! Ceng se zasmušile a s nechutí zvedl. Mnich se ho s úsměvem zeptal: "Nuže, splnila se vám předpověď o ministerském předsedovi?"

      To ještě zvýšilo Cengovo zděšení a rozpaky. Vrhl se na tvář a prosil mnicha za vysvětlení.

      "Pěstujeme-li ctnost a uplatňujeme-li lidskost, i v peci ohnivé nám vypučí temný lotos. Co může znát takový poustevník jako já?"

      Pln bujaré nálady přišel Ceng do kláštera a nyní zlomen se vracel. Zcela v něm vyhasly všechny sny o hodnostech a úřadech. Odebral se do hor a není známo, kde skončil.

Hodnocení knihy
kniha zatím nebyla hodnocena

ohodnoťte knihu  

Další naše knížky