Olga Lomová: Ach běda, přeběda!<br> <span class='sub-title'>Oplakávání mrtvých ve středověké Číně</span>

Olga Lomová
Ach běda, přeběda!
Oplakávání mrtvých ve středověké Číně

1. vyd. 2004, ISBN 80-86685-41-1, Brož., 279 str.

doporučená cena: 258 Kč
naše cena
: 129
ušetříte: 129
SLEVA: 50 %
Obsah stránky:
Anotace | o autorech | Úvod | Cchao Č´: Nekrolog za Wang Čung-süana | Liou Ling-sien: Text obětovaný pro mého muže Sü Ťing-jiea | Tchao Jüan-ming: Oběť sobě samém

Úvod

      Hovoříme-li o čínské literatuře raného středověku, tedy o literatuře zhruba od konce 2. do konce 6. století našeho letopočtu, vybaví se nám především lyrická poezie, která v této době prožívala období neobyčejného rozmachu. Je to doba, kdy žili velcí básníci, mnozí z nich známí i českým čtenářům: Wang Cchan a Cchao Č', Žuan Ťi, Tchao Jüan-ming, Sie Ling-jün, Pao Čao, Sie Tchiao, Šen Jüe a Jü Sin. Z prozaické tvorby té doby jsou studována a případně také do evropských jazyků překládána některá historiografická a filosofická díla. Většímu zájmu se těší sbírky historických anekdot a anekdot o nadpřirozených zjeveních. Rituální a další užitkové texty zatím unikají pozornosti literárních historiků - o překladatelích nemluvě.

      V čínském středověku nicméně právě užitkové a rituální texty tvořily významnou část písemnictví. Vždyť jedním z hlavních cílů vzdělání v urozených rodinách bylo pěstování schopnosti skládat v elegantním stylu texty potřebné ve společenském a politickém životě a studium užitkové literatury šlo ruku v ruce s uvedením do základů básnického řemesla. Snad každý známý básník té doby byl z titulu svého společenského postavení také autorem oficiálních dokumentů a rituálních skladeb a někteří významní autoři dokonce na tomto druhu literárního umění založili svou dvorskou kariéru. Studium rituálních textů zařazených do Antologie prince Čao-minga (zemř. 531) současně ukazuje, že některé žánry se již v raném středověku odpoutávají od své původní funkce a stávají se nástrojem subjektivního vyjádření a literárního experimentu stejně jako lyrická poezie. Existující monografie i souhrnné dějiny čínské literatury však tuto část středověkého čínského písemnictví přehlížejí. Studium zatím opomíjených "užitkových" žánrů nám tak mimo jiné umožňuje seznámit se s tvorbou významných postav čínské literatury v nových souvislostech.

      Naším cílem je prostřednictvím přeložených a komentovaných ukázek představit čínskou literaturu raného středověku spjatou s uctíváním mrtvých. Většina pohřebních a vzpomínkových textů, jimiž se budeme zabývat podrobněji, byla na počátku 6. století pojata do Antologie prince Čao-minga (Čao-ming Wen-süan). Antologie je rozdělena do šedesáti svazků podle různých forem a žánrů poezie i prózy. Princ Čao-ming v předmluvě zdůrazňuje, že hlavním kritériem výběru děl pro Antologii byla jejich krása a stylistická vytříbenost. Antologie pochopitelně vznikla nejen jako výběr nejkrásnější četby pro potěchu prince, ale především jako vzorová čítanka a učebnice literární tvorby. V dalších staletích se nesyžetová próza shromážděná v Antologii stala respektovaným vzorem pro kompozici příslušných žánrů. Vedle vzorových textů z Antologie jsme do výkladu zařadili také další dobové texty. Jedná se o díla známých básníků Tchao Jüan-minga a Jü Sina a o jednu skladbu Liou Ling-sien, sestry slavného dvorského básníka Liou Siao-čchuoa.

      Při studiu rituálních textů jsme konzultovali dobové úvahy o literatuře. V rozmezí 3. až 6. století vzniklo několik významných děl čínské literární kritiky. Všechna se v různé míře zabývají otázkou definice žánrů, přičemž podávají jejich krátké charakteristiky. Žánr je v těchto úvahách chápán velice úzce a normativně jako text s jasně vymezenou společenskou funkcí psaný v určité formě. Značný podíl mezi takto vymezenými žánry zaujímají právě různé druhy užitkových a rituálních textů.

      Díla čínské literární kritiky raného středověku se bohatě studují a překládají jako základ čínské literární estetiky. Dvě nejvýznamnější z nich máme k dispozici i v českém překladu. Příznačné je, že v souvislosti se středověkou literární kritikou se v odborné literatuře všeobecně hovoří především o teorii básnictví, zatímco nesyžetová (tj. v této době převážné užitková) próza je přehlížena, ačkoli v dobových úvahách o literatuře hraje stěžejní roli.

      V našem výkladu budeme odkazovat zejména na Liou Sieho (466?-539?) Vyřezávání draků, dílo, které vzniklo zhruba ve stejné době jako Antologie prince Čao-minga. Je dokonce velmi pravděpodobné, že Liou Sie se podílel také na přípravě Antologie.

      Rituální texty pochopitelně existovaly v širším kontextu krásné literatury. Jak ukážeme i ve svém výkladu, mnohé jsou originálními básnickými díly přesahujícími původně užitkové poslání žánru. Některé texty označené svým názvem jako rituální vznikly nezávisle na konkrétním obřadu a zdá se, že spíše než s rituálním textem máme v tomto případě co do činění s literární fikcí. Básník experimentuje a hranice žánru překračuje záměrně, když si půjčuje formu rituálního textu jako prostředek vyjádření svého uměleckého záměru, či dokonce původní konvence rituálního textu ironizuje.

      V souvislosti s tím se znovu otevírá otázka, kde končí užitkové psaní a začíná krásná literatura a do jaké míry má smysl v čínské středověké literatuře takové dělení provádět. Tradiční kritika dělení textů psaných klasickým jazykem na umělecké a užitkové neznala. Na přelomu 5. a 6. století se sice v prostředí jihočínských panovnických dvorů objevují pokusy vydělit poezii jako žánr vyznačující se estetickou autonomií, ty však se nikdy plně nerozvinou. Moderní chápání umělecké literatury se v čínské literární estetice prosazuje teprve s příchodem západních vlivů na přelomu 19. a 20. století a za průkopníka nového přístupu je považován až Wang Kuo-wej (1877-1927). Zhruba ve stejné době vznikají v Číně také první dějiny čínské literatury psané podle cizích vzorů.

      Při překladu vybraných děl jsme se neobešli bez četných komentářů a vysvětlení dobového historického pozadí a ideologie. Dlužno podotknout, že období raného středověku je jednou z nejméně probádaných epoch v čínské historii. Aniž jsme si původně předsevzali pojednávat o dějinách Číny, shromáždili jsme zde řadu informací o čínské společnosti té doby. Podrobněji pojednáme zejména o tehdejších představách o smrti a záhrobí a o koncepci společenských vztahů a dobových politických ideálech, tedy o tématech nezbytných k porozumění smyslu přeložených textů. Nejedná se o systematický výklad, přesto doufáme, že tímto doplněním obrazu staré čínské literatury se nám podaří seznámit čtenáře i se středověkou čínskou společností a jejími hodnotami.

      Plně pochopit smysl překládaných textů bylo místy velmi náročné. Čínští autoři raného středověku se záměrně vyjadřují oklikou, ve zkratce komentují konkrétní dobové události, o nichž dnes mnoho nevíme, a jejich jazyk je bohatý na literární a historické narážky. Je zřejmé, že hovoří k úzkému okruhu zasvěceného publika a mnohé mohou nechat nedořečené. Při interpretaci obtížných míst jsme vycházeli z klasických komentářů k Antologii prince Čao-minga ze 7.-8. století n. l. Konzultovali jsme také poznámky a komentáře v moderních kritických edicích děl jednotlivých autorů, pokud jsou takové edice k dispozici. Přihlíželi jsme i k moderním komentářům shromážděným v populární edici Antologie opatřené překlady do moderní čínštiny (Zhang Qicheng a Xu Da, 1994) a k moderním výkladům v Komentované antologii prozaických textů období Wej, Ťin a severních a jižních dynastií (Cchao Ming-kang, 1999). Při zpřesňování významu pojmů a při vyhledávání narážek na starší texty jsme využívali analytickou databázi klasických čínských textů Thesaurus Lingae Sericae, kterou pod vedením Christopha Harbsmeiera z university v Oslo zpracovává mezinárodní tým odborníků a na níž se podílejí i kolegové z Ústavu Dálného východu FF UK.

      Smrt a záhrobí

      Přestože naše cíle jsou především literárně historické, sepětí studovaných textů s pohřebním rituálem vyžaduje, abychom se nejprve stručně seznámili s čínskými představami o smrti a záhrobí. Východiskem našeho výkladu jsou studie věnované těmto otázkám za dynastie Chan založené jak na textové evidenci, tak na archeologických nálezech. Zaměřujeme se na představy rozšířené v elitní vrstvě čínské společnosti, které výrazně poznamenává konfuciánství a které jsou podložené kanonickými texty. Ve výzdobě hrobů se výrazně uplatňují také prvky taoistické a v menší míře i buddhistické (Juliano, 1980). Archeologické nálezy spolu s dalšími dobovými prameny dokládají synkretický charakter náboženských představ společenské elity období roztříštěnosti, blížící se synkretické lidové víře, která však zůstává v tuto chvíli mimo oblast našeho zájmu.

      Informace o představách starých Číňanů o smrti, které dnes máme k dispozici, jsou velmi kusé, mimo jiné i proto, že konfuciánství akcentovalo význam pozemského světa a vyhýbalo se úvahám o světu nadpřirozeném, včetně záhrobí. Tento přístup sumarizují známé Konfuciovy výroky, které se těšily značné autoritě po celé tradiční období čínských dějin:
 

      Mistr nikdy nemluvil o věcech nenormálních, o násilí, o politických nepokojích ani o nadpřirozeném.

      Ťi Lu se tázal, jak má člověk sloužit duchům a bohům. Pravil Mistr: Jak můžeš sloužit duchům, když dosud neumíš sloužit lidem? Ťi Lu se potom odvážil otázky o smrti. Pravil Mistr: Jak se můžeš něco dovědět o smrti, dokud nic nevíš o životě?
 

      V čínské klasické literatuře nevznikl celistvý popis záhrobí. V různých starověkých památkách nalézáme roztroušené zmínky o posmrtné existenci lidské duše a o záhrobních světech, pokusy rekonstruovat na základě těchto útržků ucelený obraz však ztroskotávají z podobných důvodů, jako jsou neúspěšné pokusy rekonstruovat prapůvodní čínskou mytologii. Za dynastie Chan vedle sebe existovaly rozmanité představy, některé snad poznamenané i regionálními vlivy, které se vyvíjely a měnily, aniž kdy byly systematicky fixovány zapsaným textem. V následujícím pojednání proto zmíníme pouze ty předbuddhistické představy o duši a jejím osudu po smrti, které se rozšířily a ustálily v průběhu dynastie Chan a v různé míře působily i v první polovině 1. tisíciletí n. l.

      Pro starou Čínu je charakteristické přesvědčení o existenci dvojího typu duše, jež sídlí v lidském těle-duše pcho a duše chun. Duše pcho je duší animální a je zodpovědná za tělesné funkce. Naproti tomu duše chun je duší spirituální a řídí intelektuální činnost člověka. Duše obou typů (podle některých pramenů se zdá, že jeden člověk může mít několik duší pcho a několik duší chun najednou) jsou spojeny v jeden celek tělem, k němuž patří. Když člověk umírá, tělo přestává plnit funkci nitě, na které jsou navlečeny duše jako korálky, a duše se rozprchnou. Animální duše pcho odchází pod zem a zdržuje se pak poblíž mrtvého těla a vyžaduje pravidelnou péči ze strany pozůstalých. Pokud není spokojena s komfortem, který jí živí poskytují, může se stát, že se vrátí mezi lidi a začne jim škodit. Těmto pomstychtivým duším, jež se "vracejí" (kuej), se říká zlí duchové (kuej). V řadě textů se výraz kuej užívá také jako obecné označení pro duše zemřelého člověka.

      Spirituální duše chun se v okamžiku smrti vydává na dalekou cestu. Hrozí jí nebezpečí, že ji sežerou zlí duchové a netvoři a že bude vystavena nesčetným dalším útrapám. Pozůstalí proto nejprve provádějí obřad přivolávání duše v naději, že se jim podaří odradit duši chun od nebezpečné cesty a přilákat ji zpět do těla. Jakmile je jasné, že se návrat duše chun nezdaří, následují obřady, jejichž cílem je pomoci duši, aby zdárně překonala všechny překážky a došla cíle svého strastiplného putování.

      Názory na to, co je vlastně cílem cesty duše chun, se liší. Ve starověku byla zřejmě nejrozšířenější víra, že duše zemřelých odcházejí žít do hor-buď na Pcheng-laj, bájnou horu plující ve Východním moři, kde sídlí nejvyšší božstvo Ti (Pán na výsostech) a žijí tu nesmrtelní, nebo do mytického pohoří Kchun-lun na západě, kde sídlí Bohyně matka západu (Si-wang-mu), též dárkyně nesmrtelnosti. Víra v Pcheng-laj je charakteristická pro starší období, na počátku našeho letopočtu ji postupně nahrazuje víra v Kchun-lun a kult Bohyně matky západu. Podle jiných pramenů však duše chun odchází do nebe.

      Někdy se hovoří o tom, že i duše pcho po čase přece jen opouští mrtvé tělo a hledá místo posledního spočinutí. Tím jsou Žluté prameny (Chuang-čchüan), poprvé zmiňované v Komentáři pana Cuo. Žluté prameny (někdy označované také jako Devatero pramenů, Ťiou-čchüan) se nacházejí na blíže neurčeném místě pod zemí a na rozdíl od Pcheng-laje, Kchun-lunu či nebe, kde duše chun čeká blaženost a snad i společnost bájných nesmrtelných sien, Žluté prameny jsou ponurým místem bez radosti.

      Anna Seidel upozorňuje na proměnu představ o záhrobí, jejíž počátky lze datovat do konce 2. století n. l. a které se postupně prosazují v době raného středověku. Podle tohoto pojetí se duše zemřelých po smrti musí dostavit k posmrtnému soudu v místě zvaném Chao-li (Vesnice v pelyňku ) na východě Číny pod horou Tchaj-šan. Nejstarší zmínka o tomto místě je zachována v anonymní pohřební písni z doby dynastie Chan, která však o posmrtném soudu ještě explicitně nehovoří:

      Vesnice v pelyňku
      Vesnice v pelyňku, čí je to zem?
      Tam scházejí se všechny duše bez rozdílu.
      Ó jak je Pán duchů popohání!
      Když osud rozhodne, na žádné váhání nezbyde čas.

      Vedle duše chun a duše pcho jsou v klasické čínštině ještě další pojmenování pro duši. Někdy bývá duše zemřelého označena jako ling. Na základě užití ve starověkých textech je možné definovat duši ling jako "část lidské bytosti, skrze níž je člověk spojen se světem bohů". Pro označení duše jako substance v lidském těle, která člověku dává život a v okamžiku smrti jej opouští, se ve starověku užívala ještě dvě další pojmenování: ťing a šen, někdy ve spojení jako jedno slovo (ťing-šen), které přešlo i do moderní slovní zásoby v přeneseném významu "duch", "duchovní", "spirituální". Například učenec a komentátor kanonických spisů Čeng Süan (127-200) uvádí v komentáři k Zápisům o obřadech (Li-ťi): "Smrt znamená, že s duší (ťing-šen) je konec."

      Zdá se, že Číňané původně nevěřili ve věčnou existenci duše, ať se jedná o kteroukoli její podobu. Podle představ živých ještě minimálně na prahu středověku, po smrti člověka jeho duše postupně slábnou, po určitém čase se rozpouštějí v prvotní energii čchi a ztrácejí svou individualitu.

      Autoři raně středověkých rituálních skladeb, které budou představeny v této práci, se téměř výlučně obracejí k duši chun. V některých případech užívají také pojmenování ling, přičemž tento výraz zjevně chápou jako synonumum k chun. Například Sie Chuej-lien v Textu obětovaném pro obyvatele starodávného hrobu užívá pro označení duše střídavě chun i ling a Cchao Č' v Nekrologu za Wang Čung-süana zachází s oběma slovy, chun a ling, jako se synonymy, když říká: "Pakliže skutečně existuje nesmrtelná duše (ling) / a ta Tvá (chun) se toulá kdesi v Prvotní prostotě...".

      S představami o posmrtném osudu člověka úzce souvisejí také představy o prodloužení života, eventuálně o získání nesmrtelnosti a proměně v bytost zvanou sien. Představy o nesmrtelných bytostech se v Číně utvářejí od starověku. Není zcela zřejmé, jaký je vztah mezi nesmrtelnými a dušemi zemřelých lidí. Nesmrtelní bezpochyby sídlí v místech, kam po smrti odchází duše chun-ať jsou to hory Pcheng-laj a Kchun-lun nebo nebesa. Vyobrazení nesmrtelných jsou také důležitou součástí výzdoby hrobů z dynastie Chan i z pozdější doby. Zdá se, že společnost nesmrtelných byla pro duši chun vítána a v některých případech se snad mohla i duše sama v nesmrtelnou bytost proměnit.