Déšť v horách rozeznívá bambusy<br> <span class='sub-title'>Výbor z klasické korejské literátské poezie psané čínsky (hansi)</span>

Déšť v horách rozeznívá bambusy
Výbor z klasické korejské literátské poezie psané čínsky (hansi)

1. vyd. 2005, ISBN 80-86685-28-4, Brož., 206 str.

doporučená cena: 198 Kč
naše cena
: 158
ušetříte: 40

SLEVA: 20 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | Obsah | Předmluva | ukázky

Předmluva

      [...] Pavilony v čínském stylu, budované v zahradách venkovské aristokracie nebo na místech zvláště půvabné přírodní scenérie, patří ke korejské kulturní krajině stejně neodmyslitelně, jako k ní patří hansi - básně psané korejskými literáty v klasické čínštině. Až do začátku 20. století bývalo dobrým zvykem, že téměř každý vzdělaný Korejec psával čínské básně. [?] Skládání veršů bylo pro korejské literáty výsostnou zábavou. I když, přirozeně, ne vždy se psalo veřejně a mnoho básní vznikalo tak říkajíc "o samotě", poetické sešlosti plnily v kulturním a společenském životě vzdělanců své nezastupitelné místo. V Kjongdžu, bývalém hlavním městě korejského království Silla (57 př. n. l. - 935 n. l.), dodnes ukazují návštěvníkům ohromný strom, pod jehož tisíciletou korunou meandruje asi deset metrů dlouhý umělý potůček - na jeho břehu sedávali šlechtici s panovníkem a po vzoru čínských básníků skládali verše v pořadí, které určila číška vína spuštěná po proudu. [?] Veršování v čínštině bylo mj. i prostředkem postupu v úřednické kariéře. Spolu se studiem čínských konfuciánských textů a historie bylo ve staré Koreji nedílnou součástí vzdělání též studium klasické čínské poezie a esejů. [...]

      Básnickou tvorbu v Číně hluboce poznamenalo přesvědčení čínských filosofů o vnitřním sepětí dění v přírodě s city a myšlenkami člověka, tedy s tím, co člověk nalézá ve svém "srdci". Připomeňme, že "srdce" (čín. sin, kor. sim) je v Číně tradičně považováno za sídlo mysli, v níž jsou nerozlučně spojeny emoce s rozumem. Svět přírody i svět člověka jsou tedy v čínském myšlení vnímány jako nedělitelný celek prostoupený univerzálním řádem bytí (čín. tao, kor. to), který se projevuje v každé jednotlivosti, a naopak, jednotlivost se stává znamením celku.

      Přesvědčení o jednotě světa vede čínského básníka k tomu, že nalézá univerzální řád i v literárním díle, které je úzce spjato s osobností tvůrce i s objektivní skutečností.

      "Vývoj čínského filosofického a estetického myšlení vedl k tomu, že za objektivně pravdivé není považováno iluzivní zachycení povrchu pozorované skutečnosti, vystižení 'podobnosti vnější formy' (...), ale vyjádření principů, které skutečnost utvářejí zevnitř, tzv. 'duchovní podobnost' (...)." (Olga Lomová, Poselství krajiny. Obraz přírody v díle tchangského básníka Wang Weje, DharmaGaia, Praha 1999, s. 26).

      Vesmír čínští filosofové viděli jako dynamickou rovnováhu protikladných sil jin a jang a vzájemně rezonujících jevů - v takto pojímaném vesmíru tudíž neexistuje nic stálého. Porozumění nestálosti všech jevů tak přirozeně vede k vědomí neuchopitelnosti skutečnosti v její bohatosti a rozmanitosti. Přesvědčení taoistů o nemožnosti plně sdělit slovy prožitou zkušenost a posléze i buddhistický pohled na nevyslovitelnost zkušenosti "probuzení" k poznání věcí "tak, jak jsou" vedla ke hledání způsobu, jak vyjádřit "smysl mimo slova", k němuž měla čtenáře vést především intuice. V čínském básnictví se tak rozvinulo umění náznaku a nedopovězenosti: báseň je pojímána jako evokace skutečnosti, která je slovy neuchopitelná.

      Jedna z nejčastěji užívaných definic poezie ve staré Číně praví, že "báseň š' je výrazem toho, kam směřuje záměr člověka. To, co chováme v srdci, je záměrem, vysloveno stává se š'." (Poselství krajiny, s. 29) Stručně lze tedy říci, že klasická čínská báseň (čín. š', kor. si) je především výrazem individuálního hnutí mysli, jež v sobě zahrnuje emocionální i racionální reakci na realitu světa. Za dynastie Tchang (618-906) se dotvořil ideál literárního díla, které v sobě spojuje "objektivně pravdivý" záznam scenérie (čín. ťing, kor. kjong) se subjektivní reakcí na tuto scenérii, s hnutím mysli (čín. čching, kor. čong) v nejširším smyslu slova. Čínská estetika zdůrazňuje, že básník tvoří vystaven vnějším "podnětům" (kan), které se stávají katalyzátorem jeho subjektivní "reakce" (jing). Kim Čong-gil připomíná, že "vyslovení hnutí mysli" (čín. jen č', kor. ondži) mívalo zhusta velmi osobní charakter a že bylo považováno za přímé vyjádření autorových pocitů a životních postojů.

      Lze říci, že korejští literáti si nenechali ujít žádnou příležitost k psaní hansi: kromě básní lyrických, popisných, reflexivních či satirických se dochovaly básně pamětní, blahopřejné, smuteční. Konfuciánci ve staré Číně a Koreji si nadevše cenili přátelství. Mnoho básní hansi bylo napsáno právě při setkání s přáteli (a vínem).

      Nápadným rysem básní hansi je jejich tematická mnohostrannost. Souvisí se skutečností, že autory této poezie byli s výjimkou gejš (kor. kiseng), buddhistických mnichů či vzdělaných žen z vyšších kruhů úředníci sloužící na různých stupních konfuciánské státní správy. Povinnost těmto mužům ukládala složit improvizovanou báseň, kdykoliv si to žádala společenská příležitost, přičemž administrativní "obstarávání" společnosti otevíralo jejich mysl též vnímání palčivých problémů doby, v níž žili; a když se pak ocitli v soukromí (ať už o své vůli nebo z důvodu politického exilu), uchylovali se často do ústraní přírody, k "horám a řekám" (čín. šan-šuej, kor. sansu), kde skrze záznamy křehkých přírodních scenérií vyjadřovali své prchavé pocity, inspirováni učením buddhistických či taoistických mistrů.

      Pro pravověrné neokonfuciánce období Čoson, kteří učení Buddhy a Lao-c'a nazývali herezí, konfucianismus jistě nebyl "než prázdné jméno", svým životním stylem v ústraní a úsilím o kultivaci "cesty" se však často blížili ideálům "heretiků", možná více, než si uvědomovali. Odtud také pramení ona podobnost ladění jejich přírodní lyriky se zenovou poezií. (Antologii básní korejských zenových mistrů v překladu I. G. pod titulem Prázdné hory jsou plné větru a deště vydalo nakladatelství DharmaGaia v roce 2002.)

      A tak jako na tušových malbách krajin, v korejských básních hansi z mlh hlubokých údolí ční vysoké hory se zurčícími potoky, na nebi září Měsíc a k němu vzhlíží poustevník-literát, který se (alespoň na čas, třeba než se poměry u královského dvora zase uklidní) vzdal světského shonu. Na jaře je jeho mysl uchvácena rozkvétajícími květy, v létě zaujata bubnováním dešťových kapek na listy stromů, na podzim s jistou melancholií sleduje opadávající listy, v zimě se nechává okouzlit bělostí sněhu. Zaujat celoročním divadlem proměn krajiny, poustevník pozorně a s vděčností sleduje rovněž mikrokosmos kolem sebe - květiny, dřeviny, ptactvo, hmyz - a pokouší se porozumět tajemství existence, ať už je věřícím buddhistou, řádným konfuciáncem či vyznavačem taoismu nebo - a to často - tím vším dohromady.

      Obrazu přírody v básních hansi lépe porozumíme, uvědomíme-li si, že příroda v pojetí západní poetiky vychází obvykle z dualistického, transcendentního způsobu myšlení, zatímco příroda v pojetí poetiky dálnovýchodní vyrůstá z imanentního, organického, celostního pohledu na svět.

      Zamýšlíme-li se nad "duchovní dimenzí" hansi, stává se zřejmým, že

      "Skládání básní v čínštině je moudrým způsobem, jak zvládnout víření problémů a konfliktů v naší mysli a osvobodit se od idejí a myšlenek (kor. munjom musang), od svého 'já' i od tíže vlastní mysli (kor. mua musim), a dosáhnout tak stavu nazývaného 'prázdná (tj. otevřená) mysl' (kor. hosim) (...) Tvorba básní hansi je svého druhu cestou očisty vlastní mysli, cestou neustálé vnitřní kultivace a disciplíny." (Son Čong-sop, Jet sidžongul todumo. Hanguk jokte mjonghansi pchjongsol. Rozpomínání se na dávné poetické cítění. Komentář k proslulým korejským básním hansi. Čongsin segjesa, Soul 1998, s. 11)

      Son Čong-sop připomíná, že básně hansi netvořili lidé, kteří by sami sebe nazývali básníky, nýbrž politikové, úředníci (ať už ve službě nebo dočasně služby zbavení) a posléze také lidé ze středních a nižších vrstev či kiseng (gejši), stručně řečeno všichni ti, kteří se naučili čínskému písmu. Pro politiky a úředníky státní správy, jejichž mysl byla náchylná ke kontaminaci tím, co se v buddhismu nazývá "tři jedy" (kor. samdok), tj. chtění, hněv (od jemné averze až po vyloženou nenávist) a nevědomost (kor. tchamdžinčchi), byla tvorba básní hansi jednou z metod, jak si zachovat čisté svědomí a odstup od pokušení světské moci, jak se vyvarovat pokrytectví a přetvářky, jak v sobě oživit duši dítěte.

      Kim Čong-gil zdůrazňuje jeden aspekt korejských hansi, který podle jeho názoru charakterizuje právě básně psané v Koreji: podle jeho názoru korejští básníci nápadně často vyzdvihují ideál odchodu ze světa lidské společnosti do ústraní přírody:

       "Tato tendence není v žádném případě vlastní pouze básníkům korejským [...], v klasické korejské poezii je nicméně tradice odchodu do ústraní zvláště nápadná a odráží specifické společenské podmínky, v nichž se korejští literáti nacházeli. Svět, ve kterém žili, byl podle všeho vskutku nepokojný, následkem čehož neustále toužili po úniku, osvobození, transcendenci. Z téže touhy pochází i jejich láska k přírodě a zahálčivému životu, podvolení se "čisté chudobě" žití v anonymitě a pohrdání marnivostí a světskou mocí. Co nejvíc se přizpůsobit přírodě, a tak žít v odloučení od vší vulgárnosti a sporů světa, to bylo jejich ideálem. Lze podotknout, že jejich gesto odchodu do ústraní bývalo výrazem pouhého escapismu nebo dokonce defeatismu, a bylo by obtížné tvrdit, že literáti byli takovýmito postoji zcela nedotčeni. Touha po úniku však pramenila z příčin, které z jejich rozhodnutí odejít činily něco jiného než ústup poražených. Korejští konfuciánci, zvláště neokonfuciánci v období vlády dynastie I, měli totiž sklon k takové rigiditě v dodržování svých principů, že byli ustavičně rozděleni na frakce houževnatě trvající na svém pojetí společnosti, politiky, ba i filosofie. Korejská společnost byla tak, zejména za vlády dynastie I, společností rozdělenou na mnoho frakcí, a není tedy divu, že ti rozumnější z učenců a básníků se vytrvale snažili zůstat stranou sporů. Rozhodnutí odvrátit se od zmatků světa bylo projevem moudrosti." (Slow Chrysanthemums, p. 20-21)

      Kim Čong-gil nicméně připomíná, že v některých "únikových básních" je patrná určitá sebeironie autorů: literáti totiž v horách často jen přečkávali vlnu nepřízně u dvora, aby se při nejbližší vhodné příležitosti navrátili do rozvaděné společnosti a snažili se tam (patřičně odpočatí) přesvědčit druhé o své jedině správné pravdě. Tak např. hansi zvaná Odjíždím do hlavního města od Song Si-jola (1607-1689), významného učence 17. století a vůdce jedné z frakcí, vyznívá jako záznam špatného svědomí z podlehnutí lákadlům světské moci:

      Zelené hory burácejí, jako by se hněvaly,
      modravé hory utichají, jako by se mračily.
      Zadumaný se dívám na hory, na vody a napadá mne,
      že se jim má cesta do větru a prachu světa nelíbí.

       Možná bychom mohli výrazný sklon korejských básníků k úniku ze "světa červeného prachu" do nezkažené přírody hor a sebeironii, pokud se jim tento únik nezdařil, považovat za projev nápadného rysu korejské kultury, kterou je odedávna fascinace jevy čistými, průzračnými, neposkvrněnými spojená s touhou po transcendentnu a po naplnění ideálu spravedlivé společnosti. Ačkoliv byla korejská kultura vystavena silnému působení kultury čínské, jež má víceméně "světský" charakter, latentně v ní přežívala tendence k odklonu od světského k sakrálnímu, od hmotného k duchovnímu, od reálného k ideálnímu.

      Tato knížka v žádném případě neaspiruje na to, stát se reprezentativní čítankou korejských básní hansi. Jenom se snaží upozornit na poetickou tradici, která ve svých vrcholných projevech nasvěcuje skutečnost s takovou samozřejmou prostotou, lehkostí a grácií, že se až tají dech. Zdá se, že "cestou očisty vlastní mysli" je nejenom tvorba básní hansi, nýbrž i jejich četba...