Dennis Genpo Merzel: Oko nikdy nespí<br> <span class='sub-title'>Přímo do srdce zenu</span>
Dennis Genpo Merzel: Oko nikdy nespí<br> <span class='sub-title'>Přímo do srdce zenu</span>

Dennis Genpo Merzel
Oko nikdy nespí
Přímo do srdce zenu

1. vyd. 1995, ISBN 80-85905-01-9, Brož., 160 str.

doporučená cena: 115 Kč
naše cena
: 92
ušetříte: 23

SLEVA: 20 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | o autorovi | ukázka z básně Sin sin ming | Úvod | 1. kapitola

1. kapitola

Nedávej ničemu přednost
Velká cesta je snadná,
pokud ničemu nedáváš přednost.
Když není lásky ani nenávisti,
vše se stává jasným a nezastřeným.
Ale učiň sebemenší rozlišení
a nebesa budou oddělena od země
nekonečnou vzdáleností.
Toužíš-li spatřit pravdu,
nestav se pro ani proti.
Stavět milé proti nemilému,
to je nemoc mysli.

Není-li pochopen hluboký smysl věcí,
je základní mír mysli zbytečně rušen.

      Je to tak jasné! Vše je řečeno již zde, v prvním verši, pokud si to jen dokážeme plně uvědomit. Je ovšem otázkou, zda jsme schopni to přijmout. Je nám opravdu jasné, kdy se dopouštíme upřednostňování a jak se tím svazujeme? Víme, že připoutanost či lpění na 'já' je příčinou utrpení a zmatku. Buddhova První ušlechtilá pravda (nazývaná ušlechtilou proto, že přesahuje kategorie pravdy a nepravdy) říká, že duhkha čili strast nebo spíše neukojitelnost je základním stavem existence. Druhá ušlechtilá pravda praví, že příčinou strasti je lpění. Z nevědomosti a zmatku povstává lpění na sobě a potřeba udržovat pocit odděleného 'já' či ega, což se projevuje právě zálibami a vybíravostí. Chytáme se nejrůznějších vazeb příjemné a nepříjemné, láska a nenávist, vášeň a agresivita.

      Například to, co obvykle nazýváme láskou, bývá velmi často založeno na pouhém lpění. Máme o každém ze svých vztahů určité představy a vlastní obrázek. Když pak říkáme můj manžel, moje manželka, moji rodiče nebo dítě, dostavují se vlastnické pocity a s nimi celý soubor požadavků ohledně toho, jací by ti druzí měli být. Následují stavy žárlivosti a strachu ze ztráty, máme-li pocit, že je vztah ohrožen. Začneme být na určitém vztahu závislí. Vzhledem k tomu, že chováme vlastní představu o tom, jak by měl celý vztah vypadat, začneme na toho druhého dohlížet a snažíme se jej ovládat. Potom se stává, že zacházíme s partnerem, rodiči či dětmi, jako by to ani nebyli lidé, a snižujeme je na úroveň pouhých předmětů. Tím ovšem vyjadřujeme pouze vlastní závislost a nikoliv opravdovou, nepodmíněnou lásku. Pak se divíme, proč naše vztahy nefungují, proč nejsme spokojeni ani my, ani ti druzí...

      Stav našeho ega je patrný nejen při obřadech, ale projevuje se vlastně ve všem, co děláme. S přibývající otevřeností, citlivostí a vnímavostí naše ego slábne, což je vidět i navenek. Každý z nás je jako otevřená kniha, naprosto čitelná pro každého, kdo není uvězněn sám v sobě. Ve skutečnosti si nás ovšem prakticky nikdo nevšimne! Domníváme se, že nás ostatní sledují, upadáme do rozpaků a jsme celí vystrašení. Ale lidé nás většinou nevidí, i když se na nás dívají. Jsou totiž zaměstnáni sami sebou a dumají nad tím, co si asi my myslíme o nich. "Vidí mi skrz masku? Vidí, že to nezvládám, že nevím, kdo jsem, proč tu jsem a k čemu je tohle všechno dobré? Vidí, že jsem vlastně nikým?" Takhle opravdu uvažujeme - jsem nikým. Pak se ovšem snažíme dokázat, že přeci jen něco jsme tou snahou ovládat sebe i ostatní.

      Pokud skutečně nahlédneš do své mysli, můžeš své ego prokouknout skrz naskrz. Když přišel Eka, jenž se stal později druhým patriarchou, v zoufalství za Bódhidharmou a stěžoval si, že jeho mysl stále ještě není v klidu, Bódhidharma na to odpověděl: "Tak mi tu svoji mysl ukaž! Kde je ta takzvaná mysl, která se nemůže upokojit?" Použil nádhernou taktiku, aby přiměl Eku obrátit světlo pozornosti dovnitř. Eka hledal usilovně svoji mysl a deset dní seděl nehnutě dnem i nocí. Jak to, že mu to trvalo tak dlouho? Ale vždyť většina z nás již hledá deset let, nebo dokonce déle, a přesto ještě stále věří v existenci 'já' a 'moje'. Neuvědomujeme si, že kořenem problému je právě toto ''. Jsme přesvědčeni, že je máme a že jím jsme.

      Nakonec se Eka vrátil, aby znovu předstoupil před velkého mistra Bódhidharmu, kterému bylo tou dobou již více než sto patnáct let. Teď na něj mistr zíral svýma strašnýma, obrovskýma očima bez víček. Když mu tehdy poprvé řekl: "Tak mi ukaž tu svoji mysl!" Eka se roztřásl a vzal nohy na ramena. Ale během těchto deseti dní se z něj stal úplně nový člověk. Když se ho nyní Bódhidharma znovu zeptal, Eka odpověděl po pravdě: "Hledal jsem svoji mysl všude a nakonec jsem zjistil, že je neuchopitelná, nedosažitelná, nepoznatelná." Proč ji není možno spatřit a proč nemůže být uchopena? Protože mysl nemá tvar, nemá formu, není to věc. Je to ne-věc. Je širá, rozsáhlá, neohraničená a neomezená. Proto říkáme, že provádíme praxi, aniž bychom chtěli něčeho dosáhnout. Neboť cokoliv získáš, se ti stejně obrátí v rukou v prach. Nic z toho, co považuješ za svoje, nebudeš mít na věky. Snažíme se něco uchvátit, abychom se o to mohli opřít, neboť půda, po níž kráčíme, je značně nepevná a cítíme se jako na pohyblivém písku. Vlastně je to dokonce ještě horší. Půda, na níž stojíš, vůbec neexistuje - není tedy divu, že je tak třaslavá. Pusť se a odhoď představu mysli. Odhoď ji úplně!

      Samozřejmě, že ji není možno odvrhnout na povel. Musí sama odpadnout, ale to musíš být nejprve ochoten pustit. Zde vstupuje do hry záměr. Záměr není totéž co cíl. Záměr, to je nasměrování, které je ze všeho nejpodstatnější. Naším úmyslem musí být pustit a odhodit tělo i mysl. Nemůžeš chtít držet, získávat a hromadit, protože tudy cesta nevede. Jedině když je tvůj úmysl čistý, když prostě jen sedíš, aniž by ses snažil někam dostat nebo svým cvičením něčeho dosáhnout, jen tehdy se opravdu dokážeš vzdát těla a mysli. A pokud najdeš odvahu do své mysli pohlédnout, uvědomíš si, že žádná mysl není. Nemá žádnou podstatu, není to nic daného, nic pevného. Není žádné 'já', žádné ego.

      Když je nám poprvé uloženo, abychom našli toho, kdo myslí, všichni říkáme: "Samozřejmě jsem to já, kdo myslí. Kdo jiný by vytvářel všechny ty myšlenky, když ne já?" Když se však podíváme zblízka, zjistíme, že je to opravdu podivné. "Bože můj, odkud se vlastně všechny ty myšlenky berou? Nevím! Vypadá to, jako by přicházely odnikud, z prázdného prostoru." Vyplouvají jako bubliny. Objeví se a zase zmizí. My si mezi nimi ovšem vybíráme a ty, které se nám nelíbí, potlačujeme. Po nějaké době cvičení se nám může začít dařit přestat jedny odmítat a jiné hýčkat. Jak můžeme některými myšlenkami pohrdat a jiné upřednostňovat? "Tahle bublina je lepší než tamta. Tahle je větší, pěknější." Ale bubliny jsou jen bubliny a myšlenky jsou jen myšlenky. Proč vidíme takový rozdíl v tom, jaká myšlenka zrovna vypluje? Stejně nad nimi nemáme žádnou kontrolu. Uvědomuješ si to? Nemáš nad nimi kontrolu. Nedokážeš ovládat myšlenky, které se ti objevují v mysli. Přicházejí odnikud a vracejí se do nikam. Úplně stejné je to i s našimi emocemi. Myslíme si, že vládneme svým pocitům, ale to v žádném případě není pravda. Když sedíme na podušce, mohou nám smutkem téci slzy. Proč bychom měli nenávidět smutek a milovat radost? Co je na slzách špatného? Pláč je přece přirozenou funkcí těla a mysli, určitou formou uvolnění a očisty.

      Myšlenky, pocity, emoce a dokonce i pláč jsou jako kolem ubíhající krajina. Když si vyjedeš ven, sedíš v autě a jen pozoruješ, jak věci běží kolem. Nezabýváš se tím, co se ti kde zamlouvá a co ne, jen se díváš, bez zvláštního zájmu či zaujetí, ale přesto s jistou dávkou pozornosti. Buď nestranným pozorovatelem, buď jako zrcadlo. Nech vstoupit vše, co přichází, a když to mizí, nechej to jít. Nic nepotlačuj, ani se na nic nevaž. Chápeš-li myšlenku jako bublinu, jak se na ni můžeš vázat?Je to pouhá bublina.

      Totéž platí i pro nejrůznější sny a představy při sezení. Zendži Dógen, zakladatel japonské školy Sótó, nikdy neřekl: "Zbav se snění." My si ale říkáme: "Neměl bych se oddávat představám." Co je na nich špatného? Prostě je pozoruj. Stejné je to i s nevědomostí. Jestliže chci dosáhnout osvícení, neměl bych být nevědomý. Co je to? Nic než další upřednostňování. Stavíme osvícení před nevědomost. Co je tak skvělého na osvícení? Není to zase tak báječné, život v nevědomosti může být mnohem zábavnější! Můj učitel róši Maezumi vždy říkával: "Já osobně dávám přednost iluzi." Už je mi jasné proč. Je to totiž mnohem větší legrace. Pokud se rozhodneš být nevědomý v době, kdy nevědomý skutečně jsi, stáváš se Jedním a nežiješ již ve vnitřním konfliktu. Nepanuje v tobě žádná neshoda. Jestliže si myslíš, že je třeba dosáhnout osvícení, je zřejmé, že kdesi hluboko uvnitř věříš ve vlastní nevědomost. A jelikož nevědomý je zkrátka ten, kdo si to o sobě myslí, pak když se domníváš, že musíš dosáhnout osvícení, jsi oklamaný hlupák! Sám sebe klameš, pokud si říkáš: "Ach ano, tihle velikáni, tihle velcí osvícení mistři, ti jsou tak skvělí, ale já, já nejsem nic, jsem jen obyčejný hlupák."

      Zvol si nevědomost, je to snazší. Buď prostě ochoten být nevědomý. A vlastně jdi ještě dál a opravdu si to přej! Věř mi, jde to snadno, nebudeš se muset snažit dlouho. Ve chvíli, kdy se rozhodneš pro nevědomost, jsi již osvícený. V naší praxi si nevybíráme. Jsi nevědomý, v pořádku! Jsi osvícený, také dobře! Koneckonců obojí, nevědomost i osvícení, jsou jenom koncepty. Ve skutečnosti žádná nevědomost ani osvícení neexistuje. Ten, kdo si tohle dokonale uvědomí celou svojí bytostí, bývá nazýván 'osvíceným'.

Velká cesta je snadná,
pokud ničemu nedáváš přednost.

      Musíš si být vědom okamžiku, kdy si začínáš vybírat. Například: "Já tak nerad platím směnky," nebo: "Nerad uklízím," nebo: "Nemám rád, když venku prší." Mysl je totiž neobyčejně zchytralá. To nejsnazší je vybírat si a vytvářet vazby. Začni se hlídat, abys věděl, kdy jsi vybíravý. Pokud mi nevěříš (a já ani nedoufám, že mi budeš věřit), zkus si to sám. Začni sledovat, co se v tobě a kolem tebe děje. Myslíme si, že ti takzvaní osvícení lidé jsou velcí, protože se zdá, že jim je všechno jasné. Myslíme si, že jsou chytří a že toho tolik vědí. Ale jak svého vědění dosáhli? Byli to obyčejní lidé jako ty a já, kteří nějak dospěli k tomu, že začali bádat ve své mysli. I sám Buddha to tak dělal. Byl to opravdový vědec. Viděl problém a řekl si: "Musím nahlédnout do podstaty utrpení a zjistit, co je jeho příčinou." Šel na to již od počátku velmi rozumně. Věděl, že odpověď není možno nalézt 'někde tam venku', a tak hledal uvnitř. Odpověď nikdy nenajdeš mimo sebe, protože kořen problému leží v mysli.

      Když upřeme pozornost do vlastní mysli a sledujeme ji, uvidíme, že vše neustále vzniká a zaniká, objevuje se a zase mizí. Nic není opravdu stálé. Ale o co neustále usilujeme? Chceme vše ustálit. Snažíme se něčeho držet, chceme se cítit ochráněni a v bezpečí. Přirozeným stavem věcí je ovšem pohyb. Tento tok je však tak prudký a mění se tak rychle, že to pociťujeme jako nestálost. Není se čeho zachytit, není nic, na co bychom se mohli spolehnout, vše se pohybuje příliš rychle. Jenomže chráněn a v bezpečí budeš až v rakvi! Jen tam budeš v bezpečí, v měkoučké posteli s pohodlným polštářem. Budeš tam jistě vypadat dobře! Budeš opravdu v bezpečí, ale bude již příliš pozdě na to, aby sis užil života.

      Copak nevíš, že život je nebezpečný a riskantní? V okamžiku tvého narození vyvstalo nebezpečí a nevyhnutelnost smrti. Proto říkáme, že život a smrt nemohou být dvě rozdílné věci, které by bylo možno oddělovat. Jak bys mohl jen žít a nikdy nezemřít? Zároveň se životem se dostavuje i záruka smrti. Ve chvíli, kdy se dítě narodí, je nevyhnutelná i smrt.

      Ale my se poutáme k nejrůznějším věcem, i když je jasné, že vše, co máme, stejně nakonec ztratíme, včetně života samého. Vlastně máme snahu se proto přimknout ještě více. Když pak ztratíme to, na čem tak silně lpíme, zříkáme se někdy i života. Často se stává, že když zemře jeden z manželů, odejde brzy i ten druhý. Lékaři a psychologové tvrdí, že ztráta dítěte, manžela, manželky, nebo dokonce jen domova, může vyvolat smrtelné onemocnění, například rakovinu. Pokud to pozůstalý přežije, může zůstat k mrtvému připoután natolik, že jej život úplně přestane těšit.

      Ale nic není trvalé. Neexistuje žádné bezpečné místo. Všichni jsme bezdomovci. Jen si to někdo uvědomuje, kdežto jiný ne. Když nám začne být jasné, že jsme ve skutečnosti opravdu bez domova, stáváme se někdy mnichy, protože vidíme, že je to naše přirozenost. Naše pravá podstata nemá žádné místo, kde by se mohla usadit a odpočinout si. V šikantaze (zenovém 'pouhém sezení') nenacházíme žádné místo k přebývání, protože taková je skutečnost. Žádné takové místo totiž není. Měli bychom se vyrovnat se skutečností, že není místa k zastavení. Ale my se stále pokoušíme někde posadit, k něčemu se přimknout, zabezpečit se a udělat si pohodlí.

      Nezamlouvá se nám neustálý pohyb řeky. Vykopeme tedy na jejím okraji díru a uděláme si malé jezírko, abychom se dostali z dosahu věčného proudění. Podobá se tvůj život takovému jezírku? Je tu místo živého toku plného vitálních procesů a koloběhu vzniku a zániku pouhá stagnující louže, krytá a chráněná stojatá voda, z níž vymizel všechen život, všechny živoucí myšlenky a pocity? Jistě, je to bezpečné. Vybudovali jsme okolo řeky nábřeží a vystavěli hráze, abychom se ochránili a zabezpečili, aby se nás život nemohl dotknout, aby na nás říční proud nemohl. Pak se divíme, proč máme pocit, jako bychom ani nebyli naživu a nechápeme, jak to, že nejsme schopni fungovat naplno. Říkáme si: "Proč mívám pocit, jako bych byl napůl mrtev?"

      Vytvořili jsme bariéru mezi sebou a plným životem - žádnou tenkou slupku, ale opravdové brnění. Je to proto, že se nechceme vyrovnat s pomíjivostí a zakoušet utrpení, včetně utrpení ostatních. Utrpení je hrozné a my mu nechceme být vystaveni, nechceme je sami pociťovat. Je to zkrátka příliš bolestivé.

      Vzhledem k blízkému spojení s rodiči pro nás bývá obtížné snášet jejich trápení. Silně jsem se bránil poznání matčiny bolesti, když zůstala po otcově smrti sama. Její trápení bylo tak velké, že jsem měl pocit, že je to na mě příliš. Bránil jsem se hraním zaběhnuté role. Jakmile jsem z ní ale vystoupil a odvážil se poznat její utrpení, náš vztah se změnil. Jsem vděčný za tři nebo čtyři příležitosti, kdy jsme se skutečně setkali jako jedna mysl. Většinou ovšem upadám do běžných klišé a matka také. Projdu dveřmi jejího domu a mezi námi stojí zeď. Jen někdy, když jsme sami, se stane, že po třech čtyřech hodinách sundáme masky a setkáme se. Vždycky to nějakou dobu trvá, protože nejprve míváme snahu hrát podle předpokládaného scénáře. Podobná schémata se netýkají pouze mysli - projevují se také jako určitá napětí v těle. Tělo a mysl jsou totiž jedním. V zazenu máme možnost zaběhlé způsoby chování odložit, když si uvědomíme tato schémata či vzorce.

      Žil jsem kdysi v horské chatě s postranním arkýřovým oknem bez záclon. Byl z něj nádherný výhled na hory, ale občas dveřmi vletěl dovnitř pták a narazil na prosklenou stěnu arkýřového okna. Někdy se zabil, ale většinou zůstal jen omráčen. Když jsem k ptákovi hned šel, zvedl jej a pustil ven, za chvíli se vzpamatoval a odletěl. Ale pokud jsem jej nestačil zdvihnout dříve, než se probral, začal v panice létat čím dál šíleněji po místnosti, protože si neuvědomoval, že cesta ven je tatáž, jako cesta dovnitř.

      Dveře, kterými vcházíme, jsou zároveň východem! Co je za těmi dveřmi? Co přivádí dítě na tento svět? Touha žít, existovat. Když sedíš v zazenu, projdeš dveřmi a rázem vidíš: "Jů! Tady je ale místa. Vždyť to jediné, co mi brání v prožívání téhle svobody, je můj způsob vnímání světa." Celá naše perspektiva se posune a není již uvězněna v nehybné, egocentrické pozici.

      Zpočátku máme všichni, kdo se zabýváme zenem, touhu opravdu žít, být. Snažíme se někam se dostat a někým se stát. Tímto stadiem pachtění musíme všichni projít. I když toto konání může být výrazem ega, je to v pořádku. Chtění se nakonec spálí jako můra přilákaná září plamene. Když proto říkám: "Nic neočekávejte!" nedoufám, že opravdu nebudete nic očekávat. To bude trvat ještě dlouho. Chci jen, abyste znali správný záměr - nic neočekávat. To, co tě přivádí dovnitř, tě také vyvede ven. Jsou to jedny a tytéž dveře. Jen se otoč.

      Ale nebohý pták se neotočí, jen sebou mlátí o skleněnou stěnu. Jaký kóan! Kóany jsou prostředky, s jejichž pomocí tě donutíme tlouci hlavou o sklo v domnění, že to je cesta ven. Ale sklo stále sílí, až je jako ona pověstná železná zeď. Nakonec se může stát, že to vzdáš a otočíš se. Ve kutečnosti tam nikdy žádná zeď ani překážka nebyla. Vytvořili jsme si ji sami.

Když není lásky ani nenávisti,
vše se stává jasným a nezastřeným.

      Když na ničem nelpíš, miluješ bez připoutanosti a snahy ovládat a nechováš averzi vůči různým věcem, pak můžeš začít vidět věci jasně, tak, jak opravdu jsou, aniž bys přitom zachovával postoj pozorovatele. Pak je jen vidění, jen slyšení. Není tu nikdo, jen prostor! Já je zbaveno já. Když jsi opravdu prázdný a osvobozený od preferencí, pak je vše jasné a nezastřené. Začneš vidět skrze svoji masku i masky ostatních kolem.

      Právě strach z toho, že do tebe někdo vidí, je tak děsivý při setkání se zenovým učitelem při daisanu (formálním rozhovoru). Samozřejmě že učitel vidí skrze tvoji masku, ale on nesoudí. Proto jsi tady. Vždyť k tomu přece celý ten rozhovor je - abys odhodil masku, abys odhodil odloučenost, která tu na počátku nebyla. Vytváříme ji my, abychom se ochránili. Když se přestaneme bránit, staneme se jednou myslí - pak se učitel stává žákem a žák učitelem. Pak si také uvědomíme: "Aha, po celou tu dobu jsem byl já mistrem, a ne on. Jen jsem si myslel, že jím je. On je čímsi, čím musím projít, dveřmi k poznání, že já jsem skutečný mistr."

      Celá léta jsem se odmítal podřídit svému učiteli róšimu Maezumimu. Nebyl dokonalý. A přece bylo nakonec jasné, že se mu budu muset poddat. Měl jsem tolik důvodů, proč to neudělat, ale když se to nakonec stalo, víš, k čemu to vedlo? K sebevydání sobě samému, buddhy buddhovi! Jen buddha může splynout s buddhou. Když to pustíš a poddáš se, objevíš sebe sama, nalezneš své pravé, skutečné já, najdeš mistra, najdeš buddhu. Potom již nepotřebuješ předstírat, že jsi někým, protože víš, kdo a co skutečně jsi. Získáš velkou víru v sebe. Nepotřebuješ být kýmsi zvláštním. Nemusíš se dávat na politiku, abys dokázal, že máš moc. Nepotřebuješ vládnout ženě a dětem, protože víš, kdo opravdu jsi. A přece není možno vyjádřit, co to je.

      Co je tvé pravé jáství? To zůstane navždy tajemstvím, protože pravé já je nepochopitelné a nepoznatelné. Přestože stojí mimo všechna označení a slova, dáváme mu nejrůznější jména: mysl, buddha, pravá podstata, původní tvář. To vše jsou pouhá označení. Když prožíváš pravé jáství, je jen prožíváno. Není nikoho, kdo by je prožíval. Pak je obloha modrá, mraky bílé, údolí jsou hluboká a hory vysoké.

Ale učiň sebemenší rozlišení
a nebesa budou oddělena od země
nekonečnou vzdáleností.

      Během mého prvního formálního rozhovoru s róšim Maezumim se róši zeptal: "Nejsi náhodou vegetarián?" Pyšně jsem odvětil, že nejím žádné maso! Na to on řekl: "Nevaž se k žádné ideologii, k žádné víře." Pomyslel jsem si: "Vida, překvapení!" Tohle je zen. K ničemu se nepoutat. Samozřejmě že na vegetariánství není nic špatného, ale já je používal k podpoře představy o vlastní duchovnosti. Róši snadno postřehl, že mé striktní vegetariánství je projevem lpění na egu, a bez váhání mě upozornil na tuto duchovní aroganci.

      Když jsem tenkrát poprvé odcházel od rozhovoru, říkal jsem si: "Tak tady je muž, který zabíjí buddhy." Byl jsem buddha a věděl jsem to. Šel jsem tam jako buddha na souboj Dharmy a myslel jsem si, že jsem osvícený, že jsem ten nejchytřejší buddha, jaký kdy chodil po této zemi. Jak jsem si jen mohl myslet, že jsem nejlepší? Dostal mě jedinou ranou! Samozřejmě mi trvalo celá léta, než jsem se toho úplně vzdal.

      Lpíme na svých ideologiích a vlastních omylech. Pohlédni do svého nitra a poznej sám, zda se cítíš svobodný. Je možné, že se ještě stále vážeš k určité nauce či ideologii. Nehlásám: "Jen žádná pravidla!" Říkám pouze, že máme reagovat vhodně a svobodně. Pokud jsi spoután pravidly, vytrácí se svoboda, ale zrovna tak je zničena, jsi-li zapřisáhlým rebelem a otrokem vzdoru vůči všem pravidlům.

      Všichni lpíme na nejrůznějších názorech. "Buddha řekl to a to, a basta." Kdo ale ví, co Buddha vlastně řekl? Je vůbec někdo, kdo ví, co Buddha doopravdy řekl? Na tom se nemohou shodnout ani odborníci. A kdo nebo co je vlastně ten buddha? Přece ty! Tohle si musíš uvědomit beze stínu pochybnosti. Ty jsi buddha, ne nějaká historická osobnost z doby před dvěma a půl tisíci lety. Ty jsi mistr! Nenech se omezovat žádnými podmínkami.

Toužíš-li spatřit pravdu,
nestav se pro ani proti.

      Jestli chceš poznat pravdu, pak skutečně nemůžeš zaujímat postoj ani pro, ani proti. "Nemám rád to, zato mám rád ono; tohle není dobré, ale tamto ano." Buď jako voda, buď tekutý. Když je nádoba kulatá, buď kulatý, je-li hranatá, buď hranatý. Buď všude doma a v pohodě za každé situace. Ve formální situaci zůstaň v klidu a bez rozpaků stejně jako v neformální. Někteří z vás se cítí v pohodě mezi hippies, ale mezi politiky už ne. Buď jako doma, ať jsi kdekoliv.

      Co je to za svobodu, jestliže dokážeš být v pohodě, jen když jsi sám? Strávil jsem rok v horské chatě, v báječné samotě. Jenže když jsem pak vyšel ven do světa, bylo toho na mě nějak moc. Rychle jsem se stáhnul zase zpátky do své boudy. Musel jsem pak pobýt celý rok v zenovém centru v Los Angeles, než se mi podařilo zbavit se závislosti na klidu osamělého přístřeší. Když jsme meditovali v Los Angeles, vyřvávala z oken mexická hudba a na ulici občas někoho zastřelili. To je ono! Měl bys být schopen 'sedět' přímo uprostřed rušného života. K čemu je to dobré, pokud dokážeš meditovat jen u potoka, ve svém pokoji nebo na záchodě?

Stavět milé proti nemilému,
to je nemoc mysli.

      Zde leží skutečný kořen problému. Mysl vždy staví to, co má ráda, proti tomu, co ráda nemá, to, s čím souhlasí, proti tomu, co neschvaluje. Svalujeme vinu na okolí, jako bychom právě my byli obětí. To se odráží i v naší meditační pozici. Jestliže se hroutíme a sedíme, jako bychom nesli všechnu tíhu světa na svých bedrech, sami se odsuzujeme do role oběti. Všechno je strašně těžké, je toho zkrátka nad hlavu, a tak chceme někam uniknout. Existují nejrůznější způsoby úniku. I zazen může být jedním z nich. Nebo třeba odchod do hor či smrt na rakovinu. Dokonce se můžeme vědomě či podvědomě rozhodnout pro sebevraždu.

      Ale když sedíš důstojně, chceš být pozorný a milující, chceš dávat a být štědrý, protože jsi král, pak jsi buddha. Nejsi žádný otrok, ale skutečný mistr. Pokud se však ego domnívá, že je mistrem, pak pravý mistr odchází a ty se stáváš otrokem ega - otrokem nejrůznějších přání, vazeb, libostí a nelibostí. Když pak zaujmeš pozici a posadíš se zpříma, nalezneš opět své pravé já. Skutečný mistr se vrací domů: "Ach, to jsem byl ale dlouho pryč. Co se to tu dělo? Věci dobré i špatné, najednou je tu takový nepořádek. Ukliďme tedy místnost, ustelme postel a dejme to tu do pořádku. Važme si trochu více jeden druhého, milujme se, buďme laskavější. Byl jsem tak uvězněn a spoután, že jsem vůbec neměl čas vás ocenit."

Není-li pochopen hluboký smysl věcí,
je základní mír mysli zbytečně rušen.

      Klid je přirozeným stavem mysli, jas přirozeným stavem bytí. Jako sklenice vody, v níž se všechna nečistota usadila. Voda je čistá. To je náš přirozený stav - klid, mír, jas. Ale my tou sklenicí vždy znovu zatřepeme svojí náklonností a odporem, preferencemi, strachem a podrážděností. Pak se voda samozřejmě zakalí. Ačkoliv je to nepřirozené, přežíváme v tomto stavu někde mezi smrtí a životem, napůl mrtví, napůl živí, často neschopni jakéhokoliv činu.

      Co s tím uděláme? Odhoď mysl. Jak? Pohlédni do ní. Zendži Dógen řekl, že mysl bódhi čili probuzená mysl je to, co pozoruje neustálé vznikání a zanikání všech věcí. Je to tak jednoduché. Když zaujmeš pevnou, vzpřímenou pozici, můžeš začít chápat podstatu všech jevů a věcí. Jsou všechny prázdné, prázdně nekonečné, v neustálém pohybu a změně. Není tu nic daného a pevného, chybí zde jakákoliv podstata. Čisté pozorování vzniku a zániku věcí - to je mysl bódhi.