Radek Chlup, (editor): Bůh a bohové<br> <span class='sub-title'>Pojetí božství v náboženských tradicích světa</span>

Radek Chlup, (editor)
Bůh a bohové
Pojetí božství v náboženských tradicích světa

1. vyd. 2005, ISBN 80-86685-42-X, Brož., 196 str.

doporučená cena: 188 Kč
naše cena
: 150
ušetříte: 38
SLEVA: 20 %
Obsah stránky:
Anotace | O autorech | Pojetí božství v Řecku (Radek Chlup) | Pojetí božství v judaismu (Milan Lyčka) | Pojetí božství v Indii (Lubomír Ondračka)

Pojetí božství v judaismu (Milan Lyčka)

      Podoba Boha

      Judaismus nedovoluje vizuální ztvárnění, obraz Boha. Zákaz zpodobování Boha je založen na přikázání Desatera:
 

      Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.
 

      Z celého znění tohoto zákazu, z jeho "odůvodnění" vyplývá, že primárním motivem není nějaká abstraktní obava z Božího obrazu, ale velmi konkrétní nebezpečí záměny Stvořitele s jeho stvořením, která může vést k zbožnění stvořených věcí, tedy k modloslužbě. Na základě doslovného chápání prvního verše tohoto zákazu zobrazování, bez ohledu na následující explikaci, vznikla mylná představa, že judaismus zakazuje výtvarné umění vůbec. Není tomu tak, nicméně latentní nebezpečí modlářství vedlo v různých historických obdobích rabínské autority k tomu, aby přesně definovaly hranice povoleného. Tyto hranice nebyly rigidní, posouvaly se obvykle v závislosti na konkrétní situaci, ve které se nacházela ta která židovská komunita. Dokladem flexibility rabínských výkladů jsou nejen biblické scény, namalované na stěnách slavné synagogy v Dura Europos, nebo mozaiky synagogy Bet Alfa v Izraeli, ale i třeba shovívavý přístup k řeckým plastikám, pokud zjevně sloužily k okrase a ne k bohoslužbě (R. Gamaliel, Mišna, Avoda zara 3,4).

      Důležitější formou představ o Bohu jsou verbální výrazy, kterými se popisuje jednání Boha ve světě, jeho "vlastnosti", nebo tituly či jména, které vyjadřují jeho různé aspekty. Žádné slovo či jméno nemůže ani vzdáleně vystihnout Boží "podstatu": Bůh naprosto přesahuje svět, setkat se s ním "tváří v tvář" je absolutně vyloučeno. Ani Božímu vyvolenému, ideálnímu předobrazu všech proroků, Mojžíšovi, to nebylo dovoleno. Na Mojžíšovu žádost, aby mu Bůh dovolil spatřit jeho slávu (tedy aby se mu Bůh ukázal), přichází jednoznačná odpověď:
 

      "Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat naživu." Hospodin pravil: "Hle, u mne je místo; postav se na skálu. Až tudy půjde moje sláva, postavím tě do skalní rozsedliny a zakryji tě svou dlaní, dokud nepřejdu. Až dlaň odtáhnu, spatříš mě zezadu, ale mou tvář nespatří nikdo."
 

      Člověk se může k Bohu přiblížit jen nepřímo, může ho "spatřit (jen) zezadu". To znamená, že člověk může chápat a vyjadřovat Boha jen v kategoriích vlastní pozemské existence. Bible o Bohu mluví v obrazech a podobenstvích; když mluví o jeho "vlastnostech", mluví o něm jako o člověku, analogicky. Obecně se tato v Bibli převládající forma vyjadřování o Bohu nazývá antropomorfismus. Pro moderního člověka, dědice filosofické spekulativní tradice, je to výraz primitivního a naivního mluvení o Bohu. Ne tak pro rabíny; mluvit o Bohu antropomorficky znamená lidsky "vizualizovat" jeho přítomnost ve světě: Bůh je sice v pravém slova smyslu neviditelný, ale skrze figurativní vyjadřování má člověk k němu přístup. Proto se ani rabíni nebrání používat antropomorfní představy, když mluví o Bohu; vědomě tím navazují na jazyk Bible. Nejen to, biblický způsob mluvení o Bohu je třeba chválit: "Velká je odvaha proroků, kteří připisují atributy Stvořiteli analogicky k atributům Jeho stvoření." Tento pozitivní náhled na antropomorfní vyjadřování o Bohu se změnil až ve středověku; zejména filosoficky orientovaní rabíni zaujali negativní stanovisko. Obecně převládl názor, že antropomorfismus je pro "popis" Boha nepatřičný, zejména tehdy, bere-li se doslovně; do jaké míry však může být v tomto smyslu nebezpečný, v tom se rabínské autority rozcházely. Maimonides např. zaujal radikální stanovisko a všechny, kdo se o Bohu vyjadřují v antropomorfismech, zařadil šmahem mezi heretiky. Není sporu o tom, že názory na možnosti vizuálního zpodobení Boha byly ovlivněny i kulturou většinové společnosti, v jejímž rámci diasporní Židé žili. V muslimském prostředí převládal mezi Židy striktní zákaz, v křesťanském světě byla možná na jedné straně určitá tolerance (sdílený antropomorfismus Bible), na straně druhé zákaz jako negativní vymezování vůči nepřátelskému, "modlářskému" křesťanství.


      Pojetí božství v Indii (Lubomír Ondračka)

      Rané védské náboženství (cca 1500-1000 př. n. l.)

      Toto údobí bývá často patřičně nazýváno obdobím Rgvédu, neboť tato védská sbírka je jediným textovým pramenem, na němž stojí veškeré naše poznatky o dané době. Mluvíme pak o náboženství Rgvédu, které je ale vzhledem k charakteru textu poměrně obtížné rekonstruovat. Některé závěry však přeci jenom učinit můžeme.

      Začněme ukázkou z textu, který sice náleží až k pozdější literární vrstvě a spadá tak do dalšího období, jež ale stejně dobře charakterizuje náboženství Rgvédu.
 

      Nato mu položil otázku Vidagdha Šákalja: "Kolik je bohů, Jádžňavalkjo?" On mu odpověděl s použitím vzývání, o kolika bozích se hovoří při vzývání všech bohů: "Tři sta a tři, tři tisíce a tři." [tedy 3306] "Ano," pravil [Vidagdha], "ale kolik je bohů, Jádžňavalkjo?" "Třiatřicet." "Ano," pravil [Vidagdha], "ale kolik je bohů, Jádžňavalkjo?" "Tři." "Ano," pravil [Vidagdha], "ale kolik je bohů, Jádžňavalkjo?" "Dva." "Ano," pravil [Vidagdha], "ale kolik je bohů, Jádžňavalkjo?" "Jeden a půl." "Ano," pravil [Vidagdha], "ale kolik je bohů, Jádžňavalkjo?" "Jeden." "Ano," pravil [Vidagdha]. "Kteří jsou to, ty tři tisíce tři?"
 

      Načež se Jádžňavalkja pustí do výkladu, koho že představují ony jednotlivé počty. Pro nás je z této ukázky podstatné, že jedna z obvyklých otázek religionistického zkoumání při popisu nějakého náboženství, totiž otázka po počtu bohů, nemůže v Indii přinést odpověď, jež by mohla být oporou pro další výklad. Pravda, v Rgvédu se občas hovoří o třiatřiceti bozích, obvykle dělených do třech jedenáctek, někdy jsou ale zároveň s touto třiatřicítkou současně vzýváni další bohové, a setkáme se i s počtem 3339. Krom toho existuje skupina "všichni bohové" (višvé dévás) a na druhou stranu se zejména v mladších vrstvách Rgvédu setkáme s tendencí zahrnout celý panteon pod jediné božstvo. Jinými slovy, počet bohů není to, co by nám přiblížilo védské pojetí božství.

      Ať už je počet bohů jakýkoliv, jedna vlastnost védského panteonu je zřejmá. Není nikterak uspořádán ani hierarchizován. Neexistuje žádný indický Zeus, neboť téměř každý bůh může být vzýván coby nejvyšší a nejmocnější. Generace indologů se pokoušejí vnést do světa védských bohů nějaký řád a hledají principy, podle nichž by bylo možné božstva utřídit a védský panteon tak nějakým způsobem strukturovat. Avšak žádný z dosud navržených modelů nedošel širšího přijetí.

      Tato skutečnost má řadu důvodů, ale tím hlavním je problém nevyhraněnosti samotných védských bohů. Ti jsou totiž značně neosobití, nemají zvýrazněnu individualitu, jasné charaktery. Všichni jsou mocní, skvělí, zářící, většinou jsou dobří, rozdávají lidem blaho a bohatství, nejsou zlomyslní, neškodí nespravedlivě a není třeba se jich bát. Tato nevyhraněnost platí i pro jejich činy: určitý úkon, např. kosmogonický, dělá převážně jeden bůh, ale zároveň tentýž akt může být připsán několika jiným bohům. Navíc jsou bohové často vzýváni v párech a pak na toho druhého přecházejí typické vlastnosti a činy prvního boha. Běžná je i identifikace jednoho božstva s jinými. O mnohých bozích máme sice v Rgvédu řadu zmínek, ty jsou ale natolik strohé, že na jejich základě nedokážeme zrekonstruovat žádnou výpověď. Schází nám jakýkoliv kontext, mytologický příběh.

      S nevyhraněností védských bohů úzce souvisí i poměrně nízká míra antropomorfizace. Jen malá část z nich vykazuje výraznější antropomorfní rysy. Mnozí bohové totiž představují různé přírodní jevy, astronomické objekty, abstraktní či etické principy, deifikovanou obětinu (Sóma) apod. A u takovýchto božstev nacházíme antropomorfní prvky velmi sporadicky. Není tedy divu, že ve védské době nebyli bohové nikterak zpodobňováni - neexistovaly žádné obrazy, sochy ani chrámy.

      Pokud jde o otázku, odkud se vzali védští bohové, Rgvéd nám nenabízí nějaký jednotný theogonický model, a tak tu najdeme vedle sebe řadu nejrůznějších představ. Zřejmě nejčastěji jsou bohové potomci duálního božstva Země a Nebe. Na očekávanou otázku: "Odkud se vzali Země a Nebe?" je jednoduchá odpověď: "Zplodili je bohové." Setkáváme se tady s oblíbeným védským paradoxem: děti plodí své rodiče. Někdy bohové povstávají z primordiálních vod. Občas jsou produktem nějakého abstraktního principu, a to buď tak, že se všichni objeví během kosmogonického procesu, na jehož počátku stojí nějaký takovýto princip ("to", žár apod.), nebo jsou jednotliví bohové potomci vlastnosti, která v nich převažuje (syn síly, syn dovednosti, syn pravdy). Poněkud výjimečně (v mladší vrstvě textu) plodí jednotliví bohové další generace.

      Podobně nejasná je odpověď na otázku po nesmrtelnosti bohů. Zdá se totiž, že nesmrtelnost není přirozená a samozřejmá vlastnost védských bohů, ale že ji museli nějakým způsobem získat. Cesty byly opět různé. Nesmrtelnost mohl poskytnout nějaký bůh, bylo možné ji získat požitím hlavní védské obětiny sómy či nápoje nesmrtelnosti, případně v pozdějších textech askezí, provedením rituálu atd.

      Jednou z nejzajímavějších výpovědí o povaze védských bohů je jejich vztah s lidmi. Ten je založen na vzájemném obdarovávání, uskutečňovaném v rituálním konání: (1) lidé věnují bohům potravu v zápalné oběti; (2) bohové původní dar nespotřebují celý, ale část vrátí zpět lidem; (3) tu část obětiny, kterou bohové přijmou, bůh ohně Agni promění v kouř a vůni a odnese ji bohům; (4) za tuto potravu se bohové dárci odvděčí pozemskými dary, jež od nich pořadatel oběti žádá; (5) ani přijatou potravu bohové nespotřebují všechnu, ale opět z ní část ponechají, tu pak věnují pořadateli oběti, když se po smrti dostane k bohům do nebe. Celý tento systém indické texty výstižně charakterizují výrokem: "Dej mně, já dám tobě!"