Jednadvacáté století

Jednadvacáté století

1. vyd. 2005, Váz., 230 str.

doporučená cena: 228 Kč
naše cena
: 160
ušetříte: 68
SLEVA: 30 %
Obsah stránky:
Anotace | Obsah | O autorkách | Úvodem | Mridula Gargová: Zvaný též Sam

Mridula Gargová: Zvaný též Sam

      Blaží ho myšlenka, že pojede do vlasti. To pocítil, když si kupoval letenku do Indie. Nejede navždy. Ti, kteří opustili zdejší podnebí a vrátili se, aby se navždy usadili na rodné půdě, získali dost trpké zkušenosti. Nepotkal ani jediného takového člověka, který by mu nezáviděl a neproklínal svůj osud.

      Ano, když tam člověk jede na šest neděl na dovolenou, nenarazí na potíže. Ať přijde ke svým rodičům či sourozencům nebo k manželčiným, všichni by mu modré z nebe snesli - jako by se vrátil z vítězného boje proti nepřátelům. Ani kamarádi nezůstávají pozadu. Když vídá záblesk závisti i v očích těch spolužáků, před kterými se za školních časů styděl za horší výsledky zkoušek, srdce mu plesá. Všichni ho zvou jako o závod. Však jim také vozí americké dárky. Vždycky po ty tři, čtyři roky mezi návštěvami shromažďuje nejrůznější americké zboží. Drobné elektrospotřebiče, kosmetiku, nylonové a terylenové košile a sárí. Na věci, o které on sám nestojí, se jeho příbuzní celí třesou, až má někdy chuť vykřiknout - vy blázni, vy chudáci, vždyť se v Indii dostanou daleko lepší věci, však je taky před odjezdem nakoupím pro americké přátele - ale ovládne se.

      Jeho zásadou je nikdy nic neříkat o své druhé vlasti. Co kdyby se závist některého z těch bláznů změnila v litování? A pak, zásluhou téhle země získal takové postavení, že může ve své zemi i s nejvýše postavenými lidmi mluvit tváří v tvář. To také zavazuje.

      Podle tohoto hlediska by měl letět s Panamem, ale rezervoval si letenku s Air India. Ve skutečnosti nemá k Air India žádný vnitřní vztah, jaký mívají Japonci nebo Angličané ke svým aeroliniím. Svým způsobem ale musí...

      Ví, že by v očích svých amerických známých klesl, jakmile by se dověděli, že neletí s indickou leteckou společností, ač je Ind. Ty jejich pohledy! Krev se mu nahrnula do hlavy. Uši a tváře mu zrudly. Někdy by si přál, aby všichni Američané oslepli. Pak by se na něho nikdo nemohl dívat tak svrchu.

      Ale... není to jen v pohledech, ale ve všem možném - v naklonění hlavy, pohybu ruky, v náhle prkenném postoji... To by musel být slepý i on. A oni by měli být také ještě hluší. Ať se snaží jak chce, jeho angličtina nemá americký přízvuk. I slepý postřehne, když ho slyší, že to mluví Ind, nebo nanejvýš Pákistánec. Ne Němec, Francouz ani Rus. Ach! Ti lidé! Ti Američané! Jmenuje se Sávan Pratáp Sinh, a oni mu říkají Sam. Jméno mu zkrátili a překroutili. To je mocný prostředek, jak někoho připravit o identitu. Ať jen zkusí překroutit jméno nějakému Evropanovi! Když mluví anglicky Francouz nebo Němec, zračí se Američanům v očích nejen chvála, ale i vděk. Snad proto, že i když ta angličtina není správná, z přízvuku je znát hrdost, a ne stud, který Sávana jako Inda zaplavuje, i když mluví anglicky správně.

      Postupně začal chápat mnoho věcí. Už v téhle zemi žije patnáct let. Byl posedlý myšlenkou dostudovat v Americe, a tak se pohádal s rodiči a odjel svobodný. Poprvé se jel do Indie oženit, a jen tehdy si rezervoval místo v Panamu. Po jedné cestě zmoudřel natolik, že když po jeho návratu s manželkou Američané ironicky vtipkovali, že se každý Ind utíká do Indie oženit, odpovídal jim poeticky: "Mám tam kořeny. Ona také. Jaképak sblížení, kdyby si kořeny nebyly blízké?"

      Ta odpověď se jim líbila. Oni si kořenů náramně váží. Od té doby, co tady vyšel bestseller, román Kořeny, od černošského autora, každý černoch si přeje být nazýván černochem a každý Američan začal hledat svoje kořeny. Prý tahle praštěnost pronikla i do Indie. Tehdy se smál, až se za břicho popadal, když slyšel nějakého indického ministra říkat v projevu - váš kořen byl Tulsídás ... Tihle Indové! Hindsky nemluví jako svým jazykem, ale překládají z angličtiny. Pitomci! Ve škole byl Sávan Pratáp Sinh v hindštině vždycky nejlepší. Za kolik řečnických projevů dostal odměnu! I teď, když se najde příležitost... ale kdy se najde? Mluví-li člověk čistou hindštinou v Indii, řeknou o něm, že je vesničák nebo přihlouplý pandit, a s kým by mluvil v Americe? Jen když se někdy při návštěvě v Indii dostane na nějaký kulturní program, popovídá chvíli americkou angličtinou, aby na přítomné udělal dojem, že se usadil v cizině, a pak promluví čistou hindštinou. Tak sklízí chválu. No ne, patnáct let žijete v cizině, a přece takhle ovládáte mateřštinu! Chvála vám, sláva vám! Ano, jenže... tuhle chválu sklízí v angličtině.

      Z toho smíchu mu z ministra bylo najednou do pláče. Do vzteklého pláče. Proč, ty neřáde, zesměšňuješ sebe i nás? Proč nás v téhle zemi tak znevažuješ? Jestliže Tulsídás sídlí v každé tvé žilce, tak řekni, že tam sídlí - proč meleš o kořenu? Ještě štěstí, že pan ministr neřekl prostě, že Tulsídás byl kořen. Z pláče se zase rozesmál.

      Jiná věc je, že mu nezbylo než se k tomu "kořenování" také uchýlit. Pravda, svůj sňatek s Indkou musel různým lidem zdůvodnit různě. Matce řekl: "Já toužím po indickém jídle. V Americe ani pořádné jídlo není. Žádná paprika, žádné koření, ani přepuštěné máslo, aby v něm opražili koření. Ne, já nepomlouvám. To jejich jídlo je zdravé, ale když my Indové jsme otroci jazyka! Já chci ženu, která by mi vařila dobroty, prostě Indku."

      Matka byla blažená. Zadali inzerát do novin. Ženě pak musel říci, že se mu Indky víc líbí než Američanky. Hlavně ty, které se po indicku krášlí - velká červená tečka na čele, těžký uzel vlasů, blýskavé sárí, cinkavé náramky, šperky a tak dál. Později litoval, když viděl, jak málo času tráví manželka v kuchyni. Otevře různé konzervy, za pár minut připraví jídlo bez chuti a zbytek času tráví krášlením. Nedalo se nic dělat, musel jí povědět, že viděl ve sňatku s indickým děvčetem způsob, jak přijít k indickému jídlu. Jenže to indické děvče se mezitím už stalo matkou a nemělo ani čas pozorně vyslechnout řeči ryze indického manžela. Nedostal však příležitost k dalším stížnostem. Manželka začala jednou týdně vařit indicky. Jenže se zároveň dala ostříhat na pážecí účes, zvykla si nosit džínsy a kalhoty, a stejně jako se ze Sávana Pratápa Sinha stal Sam, z Áši se stala Ash. Škoda jen, že jí to nové oblečení vůbec nesluší, obzvláště od narození druhého dítěte Archieho (jinak se jmenuje Ardžun). Ještě že na večírky chodí i teď v těžkém sárí a ověšena šperky. Jeho američtí známí ji nejčastěji vidí tam, a halekají nad zlatým a stříbrným vyšíváním sárí i nad jemnou zlatnickou prací náhrdelníku. Připadá mu, že jeho žena je štít, za nímž dokáže snášet ty pohledy svrchu.

      Kdoví, proč jsou pronikavější tyhle pohledy žen než mužů! Ne, že by na něj všichni hleděli nenávistně. S kolika ženami měl kdy rande! Sice jim neotevřel srdce, zato otevřel peněženku, platil jim zábavu a pohoštění, u domovních dveří je políbil, jak je to v indických filmech zakázáno, a párkrát pronikl i do domu. Ale ani tehdy jeho pocit méněcennosti neslábl, spíše vzrostl. V indické literatuře se tomu vždycky říká odevzdání se. Vědí ti spisovatelé, jak nemorální je udržovat čtenáře nezralého věku v takovém klamu? To není odevzdání se, to je vyzývání. Vyzývání, které dokáže vzbudit pocit impotence i po splnění mužské role. Vyzývání, které ještě prohloubí pocit méněcennosti, kterou v téhle zemi uprostřed společenské konverzace stejně cítí každý Ind.

      Kdyby měl říci po pravdě, ne jen jako odpověď na všechny ty otázky, pak bylo pravým důvodem jeho sňatku s Indkou přání zbavit se toho pocitu méněcennosti. Sláva indické kultuře a hodnotám - i kdyby se z Áši nastokrát stala Ash, neodmítá uznat manžela za bytost dokonalejší, než je sama. Sice v každodenním životě návrhy, očekávání a hodnoty Sávana zvaného též Sam přehlíží, jeho záliby a averze nazývá bláznivými nápady, Ardžuna a Kavitu (lidé jí říkají Kathy a Ash se to líbí) vychovává američtěji než Američany, ale pravda je také, že co se týče trvalé životní filozofie, uznává ho jako manžela za nadřazeného nejen sobě, ale celému ženskému rodu. Čili: i když ho má za hlupáka, nehledí na něj svrchu. Tomu snad říkají najít vlastní kořeny. Áša je tedy můj kořen, opakoval po panu ministrovi a rozchechtal se. Moje Áša - kořen!

      V Americe se tak zabydlela, že jí i těch šest neděl v Indii připadá dlouhých. Říká, že kdo má prý pořád poslouchat ty příbuzenské tlachy, to tady v Americe má člověk volnost. Ano, to má aby jeden druhého nudil a nikdo třetí do toho nezasáhl. Sávan Pratáp někdy zatouží po zasáhnutí třetího člověka. Nemají snad tady právě kvůli tomu manželé vždycky po ruce nějakého "jeho" nebo "ji"? Ale Áša je hloupá. Ta se nenudí. Má v patrovém domě o čtyřech pokojích nejen v každém pokoji barevnou televizi, ale i všechno ostatní. V pracovně minipočítač, v kuchyni všechny možné elektrospotřebiče. A tři tisíce dolarů měsíčně. Čili třicet tisíc rupií. V Indii se tolik nedostane ani na nejvyšších postech. V podnikání ovšem, možná. V Indii je dolar královská mince. Jako kdyby na každém byla vytisknuta tvář toho, kdo ho má v kapse. Ale i ti, kteří do Indie odjeli podnikat, pořád naříkají, že je tam kvůli všemu, od získání licence až po prodej zboží, zapotřebí takového papírování, že by se člověk zbláznil. Ash říká - chcete-li podnikat, pak jedině v Americe. To je stát! A má pravdu Ash. Vždyť on sám ví, že nemá smysl vracet se do Indie natrvalo. Ale...

      Nepřestává ho pronásledovat zlý sen. Ať je to za černé noci nebo za bílého dne. Vidí sám sebe, že zestárl. A je úplně sám. Bez druha, bez prostředků. Co je s Ášou, neví. Možná umřela už před ním, nebo je s ním v domově důchodců. Ale na tom nezáleží. V každém případě se cítí nesmírně sám. Archie i Kathy zapomněli, že se kdysi jmenovali Ardžun a Kavita. Jeden si vzal nějakou Susan, druhá nějakého George, mají Boba, Johna a další děti pojmenované po amerických prarodičích, a ty si na svoje poameričtělé indické příbuzné nerady vzpomínají. Archie a Kathy říkají, že přece s ním každý měsíc pohovoří telefonem, o Vánocích a o Velikonocích mu posílají dárky, dort a krocana - má kolem sebe spoustu svých vrstevníků, proč by se cítil sám?

      Hloupí zabedněnci! Nechápou ani tolik, jak děsivá je pro starého člověka společnost jiných starých. Klid? Mrtvé ticho smrti. Každý týden nebo deset dni někdo umře. Víte, co je největší svátek v domově důchodců? Pohřeb! Toho dne všichni jedí a pijí, co hrdlo ráčí, aby zahnali pocit, že příští pohřeb může být jejich.

      V Americe se toto téma nyní vědecky zkoumá. Na základě dlouhých rozsáhlých studií se dochází k závěru. Že starým je ve skutečnosti prospěšnější společnost dětí a mladých než starých. Takový rozvinutá země! Svého vlastního rozumu používají lidé v zaostalých zemích. Nejsou v tomhle nejlepší lidé u nás z prvobytných kmenů? Ale tady lidé drží na uzdě svoje city a nepustí je ke slovu, dokud se něco vědecky neprozkoumá. Ano, jakmile psychologický výzkum něco dovolí, ženou se na to do fronty. Nedávno vědci dokázali, že je pro novorozence mateřské mléko prospěšnější než umělá výživa, a statisíce matek se osvobodily ze závislosti na sušeném mléku!

      Proč jen na to nepřišli o něco dřív! Ardžun a Kavita by byli pili mateřské mléko. Vždyť chudák Ash měla tolik potíží, aby se ho zbavila! A ještě jednu revoluční skutečnost tady prokázali: význam mateřského doteku. Panečku, dokázali, že pro dítě je dotek matky blahodárný a může se osvědčit i při léčení nemocí. U nás v Indii matky tohle nevědí, ale tahají děti pořád v náručí. Kavitu tady Áša přece jen někdy pochovala, ale Archie se narodil tak nějak v nesprávné době, kdy americký výzkum teprve probíhal, a z Áši se stala Ash. Ani nepostřehli, kolik času Ardžun ve svém pokojíku v noci proplakal a prospal. Podkládali mu hlavičku polštářem a láhev s mlékem přikládali k pusince. Míval plastikovou plenu; když byla zevnitř už moc mokrá, dostal jinou a na opruzený zadeček vyrábějí v Americe skvělé zásypy.

      Ten výzkum stáří začal nešťastně pozdě. Nezdá se, že bude dokončen dřív, než zestárne Sávan. A stejně, k indickým Američanům pronikají vědecké poznatky později než k čistým Američanům. V každém případě je mu souzen domov důchodců. Ne, to nevydrží. Musí se vrátit do Indie dřív, než zestárne. Má dva bratry a sestru. Všichni mají po dvou, třech dětech. Celá velká rodina to je. Copak ho nechají samotného? A vždyť z něj bude bohatý stařec. Bude si ty děti držet pohrůžkami, že může kteréhokoli dne sepsat svou poslední vůli. Zasmál se. Jeho starší strýc Lála Hardajál Sinh do posledního dne pil skoro litr mléka a snědl skoro kilo máslové halvy denně. Psát poslední vůli bylo jeho koníčkem. Tomu byla vyhrazena sobota. Každou sobotu přišel jeho přítel advokát a zavřeli se spolu v pokoji. Příbuzní, rozptýlení po domě, jim tam posílali to i ono, a pan advokát z z toho prý dostal každou neděli průjem. Když strýc umřel, našly se hromady závětí.Byly přečteny po řadě podle datování. V každé se našlo pár řádků, které obsahovaly úplně totéž: "Cokoli jsem měl nebo mám, beru si s sebou." On opravdu užíval svého majetku tak chytře, že kromě dvou tří tisíc rupií nic nezbylo, a ty padly na jeho pohřeb žehem.

      Jeho mysl zaletěla do Indie. Tentokrát se tam o sebe postará.

      Před půl rokem přišel dopis od staršího bratra Pavankumára. Psal, že otec začal stavět dům na pozemku, který získal před dvaceti lety. Snažil se rozpomenout. Ano, jednou mu otec ukázal kus kamenité země na úplně pustém místě. Státní zaměstnanci ty parcely dostali levně. Jmenovalo se to tak nějak jako Květinový háj. Tehdy se válel smíchy. "Květinový háj!" říkal, "tomu by se mělo říkat kamenný háj!" Nejen on, nikdo si neuměl představit, že se tam někdy bude stavět dům.

      Když se o tom před půl rokem dočetl v dopise, nejprve nijak nereagoval. Ať staví, pomyslel si, co je mi do toho. Ale před měsícem se jeden Ind ze sousedství vrátil z dovolené v Indii a byl celý pryč, když mluvil o nových luxusních koloniích, které se budují v Dillí: "Kde byla před dvaceti lety pustina a les, stojí dnes krásné poschoďové vily. Člověče, ty zelené zahrady, široké ulice, vodotrysky! Úplně jako kdyby si Dillí vytrhlo srdce z Connaughtova náměstí a přeneslo na jih! A nejkrásnější ze všeho je Pušpvihár - Květinový háj. Panebože! Víš, kolik tam stojí pozemek? Metr čtyři sta dolarů! Chápeš?"

      Sávan Pratáp Sinh dobře chápal. Hned napsal staršímu bratru Pavankumárovi, jak velký je ten pozemek v Pušpviháru a nakolik pokročila stavba. Hned si zažádal o dovolenou. Dnes si rezervoval letenku v Air India. Bratr už odpověděl. Pozemek má 800 metrů. Přízemí domu už stojí. Teď probíhá bílení, malování. Stavba patra byla prozatím odložena, protože otec nemá tolik peněz.

      Sávana Pratápa znovu uštklo blížící se stáří. Teď ještě má střechu nad hlavou, ale až přijde stáří... Až bude chromý a bezmocný... Vydělal dost, ale tady je způsob života takovým že se nic neušetří. On je Ind, který přec jen něco nastřádá, ale Američané žijí v dluzích a splátkách. Na jak dlouho mu ty peníze vystačí, až přijde stáří, až ztratí práceschopnost? Jak dlouho si udrží tenhle byt? Mezi způsobem života v Indii a tady je rozdíl jako mezi nebem a zemí. Umře-li brzy, bude to něco jiného, ale... Jednak v Americe nikdo brzy neumírá, a pak - ani jeho dědičnost není povzbudivá. Dědeček umřel v osmaosmdesáti, strýc se dočkal devadesátky a otci jde na pětasedmdesátý. Bude-li zdravý jako strýc, tak to půjde, ale co když bude žít šest let ochrnutý po mrtvici jako dědeček? Nebude mít ani na léčení.

      Vždyť to nemusí tak dopadnout, okřikl se. Nemá smysl myslet negativně. Američtí psychologové říkají, že pozitivní myšlení přináší dobro, negativní zlo. To je věda, ne šalba a klam našich jógínů. Ale přec jen - hloupý ten, kdo si nezajistí budoucnost. Staří vždycky říkali - chytrý je ten, kdo je vždycky připravený na nejhorší časy. Buď jak buď, Sávan Pratáp Sinh, zvaný též Sam, nebude své poslední dny trávit v domově důchodců, i když jej teď nazývají penzionem pro seniory. Vrátí se do Indie, a až mu tam budou říkat Sam, bude cítit hrdost, ne stud. Za ušetřené peníze začne podnikat, vezme k sobě některého synovce. Ve stáří by měl člověk mít pár vděčných příbuzných. A bude si pohodlně žít ve svém. Svůj vlastní dům! Přidal do kroku.

      Vyhlédl z okénka letadla kroužícího nad Dillí a snažil se rozpoznat, kde leží Pušpvihár. Nešlo to. Jeho znalost dillíské topografie byla omezena na staré Dillí, kde jeho otec,úředník, žil svůj život v úzké uličce Darjágaňdže, ve dvou pokojích horního patra. Tam, ve státní škole na rohu, získal základní vzdělání a pak se dostal na bezvýznamnou střední školu v malém městě. Dřel jako mezek, absolvoval s průměrným prospěchem a sehnal si zaměstnání. Pracoval jen rok, utahoval si opasek, ušetřil z výdělku a utekl do Ameriky. Kdo ho tam znal? Dělal všechno, od číšníka až po obsluhu výtahu, dal dohromady školné a vystudoval. O práci v té zemi nebyla nouze. Zaměstnání, zprostředkovatelství, drobné podnikání. Vydělal dost, a přece zůstal na prostředním stupni americké střední třídy. Uf, ten prostřední život...

      Z okna letadla Pušpvihár nepoznal, ale řekl si, že to bude ta oblast, která nejvíc září elektrickými světly. Jak letadlo klesalo, tělo se mu tak nějak zhouplo, jako by mu pod nohama rostly kořeny, hluboko, velmi hluboko do země a držely ho tak, že se sice může houpat ve vzduchu, ale ani nejprudší bouře ho nemůže ze země vyrvat.

      Když s nákladem darů dorazil k rodičům, byli celí blažení. Otec měl radost z nové barevné televize a videorekordéru a matka ještě větší z nového mixeru.

      "Copak ty se nikdy nevrátíš do Indie, hochu?" řekl otec rozechvěle.

      "Co bych tady dělal!" vzdychl v odpověď.

      "Jak to, hochu, vždyť je to tvoje země," řekla matka. "Vydělal jsi tolik peněz, dej se tady na obchod. Byl tu Ratnův zeť, víš, ten si přijde na statisíce."

      Sávan Pratáp se usmál zkřivenými rty. "Kde bydlí?" ptal se. "Ve svém?"

      "Ne, v nájmu. Za tři tisíce. Ale, hochu, víš - pozemky jsou teď tak drahé. Podívej se na tu parcelu. Koupili jsme ji za 60 tisíc a teď by se dala prodat za 300 tisíc. Tolik peněz..."

      "...nemá. Já teď taky ne. A kdo by se sem vracel, když tu nemá svůj dům? Tatínku, co mi v Americe chybí? Mám dobré postavení, bydlení, ale..." vzdychl, "srdce mám pořád tady. Jsem tak sám! Kde mám kořeny? Copak je někde dům, kterému bych mohl říkat domov?" A zmlkl ve snaze se ovládnout.

      "Vy tamten dům asi dáte napsat na bratra?" otázal se náhle.

      Rodiče zrozpačitěli.

      "To je tak, hochu," otec se vzpamatoval první. "Pavan do té stavby dal peníze a Šravan se na ní moc nadřel. A pak, Pavan říká, že ty máš dům v Americe.Tak... já.. mysleli jsme, že ten dům napíšem na Pavana a pozemek na oba. Jestli na to Pavan bude mít, dá se tam přistavět patro, jinak..."

      "... jinak ho bratr přistaví a pronajme. Prý se za takový velký byt dostane pět tisíc nájemného, v té kolonii."

      "Ale Šravan bydlí u nás. I později..."

      "Proč s vámi nebydlí také bratr Pavan?" zeptal se.

      "Teď, hochu, už společná rodina není, co bývala, vždyť víš."

      "To děláte chybu. Co je v Indii dobrého, to necháváte zajít. Víte, v Americe sociologové říkají, že společná rodina je pro výchovu dětí nejlepší. Snad jste o tom slyšeli? Až se vrátím..."

      "Pavan investoval peníze," zarazil ho otec.

      "Peníze!" prohlásil Sam pohrdavě. "Co jsou peníze? Špína za nehty. Jak dlouho trvá vrátit peníze? Chcete-li, vrátím mu je zítra. Kolik investoval? Sto tisíc? Dvě stě?"

      "Asi tři sta tisíc."

      "Dobře. Tři sta tisíc pošlu hned, jak se vrátím do Ameriky. Ale papíry zařiďte vy, a hned. Když se bratrovi nelíbí společná rodina, ať si bydlí zvlášť. Dům dejte napsat na mne. Šravan nemusí mít strach. Patro dám postavit pro něj. Vždycky bude se mnou.

      Dřív než otec stačil něco říci, sevřel jeho slabé ruce svýma silnýma a řekl úzkostlivě: "Neodtrhávejte mě od kořenů. Nezavírejte přede mnou dveře k návratu do Indie. Když tu bude ten dům, bude mi připadat, že v mé zemi žije moje jméno. A bude mě pořád k sobě přitahovat. Jinak... jinak by to bylo, jako bych umřel."

      Matka se rozvzlykala. Otec ho přitáhl k sobě a přivinul k hrudi.

      Při zpátečním letu vyhlédl Sávan Pratáp Sinh, zvaný též Sam, z okénka. Tamhle je Pušpvihár. Není příliš daleko od letiště. Je zřetelně vidět. Postupně se bude tratit v dáli, a přece ho Sam bude mít pořád před očima. Je příjemná myšlenka, že ať bude kdekoli, tyhle pevné kořeny na něj čekají tady, v jeho zemi.