Jednadvacáté století

Jednadvacáté století

1. vyd. 2005, Váz., 230 str.

doporučená cena: 228 Kč
naše cena
: 160
ušetříte: 68
SLEVA: 30 %
Obsah stránky:
Anotace | Obsah | O autorkách | Úvodem | Mridula Gargová: Zvaný též Sam

Úvodem

      Zhruba v posledním čtvrtstoletí je v hindské literatuře a zejména v povídkové tvorbě až nápadný vysoký počet žen, které se na ní podílejí.

      Hindské literární tvorby se ženy účastnily už od počátků moderní literatury - pomineme-li jednu z nejvýznačnějších osobností středověké literatury, básnířku Míru Báí. Ještě v první polovině 20. století šlo však jen o jednoduché pokusy o povídku se soudobou tématikou. Výraznou ženskou tvůrčí osobností byla až Mahádeví Varmová (1907-1987), básnířka, představitelka romantického směru. Mahádéví v lyrice poněkud pěstovala kult bolesti a utrpení, v povídkách a črtách ostře kritizovala postavení ženy, zejména při uzavírání sňatků a v manželství.

      V pozdějším silně sociálně-kritickém proudu progresivismu, který kulminoval ve 40. letech a dozníval v 50. letech, se v hindské literatuře ženy kupodivu neangažovaly, ač mnohá díla spisovatelů-mužů měla za hlavní náplň právě kritiku postavení ženy a toužebné náznaky, že by všechno mohlo být a snad někdy bude jinak.

      V polovině 50. let se pak rozvinul proud "nové povídky", která byla typicky modernisticky programově zaměřena proti tradicím, v nichž autoři žili. Autorské postoje nové povídky byly v 50. letech zcela zřetelné. Ideálem byl činorodý člověk, který se nedá usmýkat poměry. Tento ideál byl často vyjadřován pomocí svého opaku, takže povídka v podstatě říkala: osoby odevzdané do vůle osudu stíhá osud zlý. V 60. letech pak autorské postoje ztrácely vyhraněnost a přibývalo rozpačitosti. Mezi autory nové povídky se už objevily dvě výrazné ženské osobnosti, Mannú Bhandárí a Uša Prijamvada. Obě se tehdy věnovaly zejména ženské problematice. Ve druhé polovině 60. let se rozvinul další krátkodechý, ale výrazný proud, "nepovídka" jako svérázná reakce na nepříliš utěšenou dobovou situaci. Hrdina, nebo spíše antihrdina nepovídky býval člověk, který na cestách nikam nevedoucích nenacházel nebo ztrácel životní hodnoty. K proudu se hlásily i dvě z autorek, jejichž povídky z pozdějšího období zde uvedeme. Odpovědí na nepovídku byl proud "sačétan". Název se dá těžko přeložit tak, aby zněl v češtině přijatelně. Nejspíš ještě "rozumná" povídka. Tento proud zdůrazňoval dynamiku života, v níž vznikají nové lidské hodnoty. Což neznamenalo optimismus za každou cenu: člověk nemusí ani nemůže v životním boji vždy zvítězit, důležité je, aby se nevzdával. Zde představíme dvě autorky, které se svého času k sačétanu hlásily. V 70. letech vystoupil kromě jiných drobnějších seskupení do popředí proud "paralela", jehož dvě tehdejší představitelky zde též uvádíme. Děje povídek paralely se často odehrávají jinde než v domovských oblastech hindštiny. Základní myšlenka paralely byla: spisovatel by měl myslet a tvořit paralelně s realitou, v níž žije. Paralela se vracela k obrazům bídy, chudoby a zaostalosti, podávala však často pohledy poněkud jiné než kdysi progresivismus.

      Autoři (samozřejmě též autorky) mnohdy přecházeli od jednoho proudu do druhého tak, jak šel čas a život. O jejich dočasné sounáležitosti s tím či oním proudem svědčí pak vlastně jen zařazení jejich povídek do reprezentačních sborníků; nejprv jednoho, pak dalšího proudu. I jedna za zde uvedených autorek prošla touto cestou. Což vypovídá o tom, že škatulkování, jakkoli v Indii dosti oblíbené, má pouze omezenou platnost, jak se ostatně již od 80. let prokazuje.

      V 80. letech nastala individualizace literární tvorby a zároveň skutečný nástup žen na literární scénu. U spisovatelek se častěji než dříve projevují nové úhly pohledu na jevy, které jsou v Indii na postupu. Mezi nimi je i tržně konzumní přístup k životu v kombinaci se stále ještě tradičním způsobem myšlení. Více než spisovatelé-muži se autorky často zamýšlejí nad tím, zda indická rodina a zejména indická žena nekráčí v bezohledné honičce za prospěchem z louže do bláta. Je dost příznačné, že hlavní postavou jejich povídek je častěji než dříve muž. Stereotyp ženy jako obětavé trpitelky ustupuje, ale není za každou cenu nahrazován stereotypem ženy bojující za jakýsi ideální lepší zítřek. Postavy žen jsou aktivnější a činorodější a často též na sebe soustředěnější, než bývaly postavy žen v dřívější, byť i nedávné próze. I pohledy na mateřství jsou jiné, byť i v podání různých spisovatelek různé. Autorky se nevyhýbají ani dosti drásavým tématům, jaká byla donedávna spíše mužskou záležitostí.

      Častěji než dříve potkáváme na stránkách povídek postavy Indů žijících v cizině s problémem: vrátit se či ne. Tento motiv se objevuje v hindské próze už od počátku 20. století, ale koncem 20. století nabyl nových dimenzí. Objevují se též ženské postavy v těchto situacích, v nichž se - na rozdíl od svých mužských protějšků - často octly pasivně, bez vlastního přičinění, ba i proti své vůli.

      Společenskou roli lidí určuje v Indii stále ještě silně tradice, a to v rodině daleko silněji než "venku", ve společnosti. Přesto došlo v reálném životě už k mnoha posunům , zejména na rovině legální a sociální. Do tohoto vzorce zapadají i postavy vytvořené současnými autorkami. Spisovatelky netvrdí, že vše nové je vždy přínosem. Jejich postavy se potýkají s indickou realitou, jaká je. Mnohdy současné spisovatelky stavějí před čtenáře své ženské postavy v tak ostrém světle, jakoby z jejich povídek vymizely sympatie s nimi. Spíše než o odložení sympatií jde však o postoj: už nepotřebujeme soucit, jsme, jaké jsme, a takové nás i berte. Hindská próza a zejména povídka se vždy zabývala nejvíce psychologií svých postav - tím, jak lidé reagují na dění kolem sebe, tím, co se děje v jejich mysli, což může být někdy i ve zdánlivém rozporu s tím, co se děje v okolí. Indická společnost prošla za posledních málo desetiletí na indickou mentalitu až příliš mnoha změnami, a na indické poměry až příliš často jsou přehodnocovány dosud uznávané hodnoty, a to nejen tradiční, ale i nové, které docházely uznání v průběhu boje za svobodu i v prvních desetiletích nezávislosti. Tyto skutečnosti se odrážejí v povídkách hindských spisovatelek velice zřetelně - v příbězích, někdy dlouhých i vícevrstevných, jindy v minipříbězích. Ale vždy je to příběh, ten v Indii naštěstí není mrtev. Všechny zde uvedené povídky především dávají čtenáři nahlédnout do duševního světa dnešních Indů - bez iluzí a bez pomluv. Všechny vypovídají o indické mentalitě a také o moderní době, která na ni tlačí, dotírá a požaduje změny. Současná povídka má po této stránce skutečně hodně o čem přemýšlet - a psát. Co člověk prožívá, když všechno je jinak, než bývávalo a než by očekával. Když vztahy v rodině nejsou takové, jak "by měly být" - jak donedávna pravidelně bývaly. Právě tyto situace bývají v Indii drásavější než obdobné v Evropě. O snažení, které někdy vede k cíli a jindy narazí na neprostupnou zeď nevůle či nevědomosti jiných. O vlastních chybách, jež nelze napravit a kterých by se člověk možná nedopustil, kdyby nechtěl předčasně za každou cenu prosadit něco nového. O bolestných ztrátách, které lidé nejsou už ochotni přijímat pokorně jako vůli boží. I indický čtenář se může cítit zaskočen některými výsečemi reality, jaké nachází v současné povídce. Rozhlédne-li se však bez předsudků kolem sebe, uzná nakonec, že spisovatelky píší o životě, jaký je: velice mnohotvárný pod vlivem modernizace, neboť staré se brání zániku a nové se dere na svět.

      Sborník obsahuje po několika povídkách od několika předních současných spisovatelek; nikoli po jedné povídce od každé, která v posledních desetiletích něco znamená. To by vedlo k celkem nepřehlednému souboru jmen, a představit v jediné malé knížce všechny autorky stejně nelze; kniha by pak mohla mít třeba 500 stran. Nejde zde o souhrnný obraz tzv. "ženské literatury" (autorkám by možná vadilo, kdyby jejich tvorba byla takto nazývána), ale spíše o pohled na zobrazení problematiky, která se ocitá, jistě ne bezdůvodně, v popředí jejich zájmu jako tvůrčích osobností, jako občanek Indické republiky i jako žen.

      Ostatně průřez hindskou povídkou 20. století podal v r. 2000 sborník Moderní hindská povídka (nakl. Dar Ibn Rushd) - nebudeme jej tedy, byť v genderovém zabarvení, opakovat.

      Dagmar Marková