Hazel Hendersonová: Za horizontem globalizace<br> <span class='sub-title'>Utváření udržitelné globální ekonomiky</span>
Hazel Hendersonová: Za horizontem globalizace<br> <span class='sub-title'>Utváření udržitelné globální ekonomiky</span>

Hazel Hendersonová
Za horizontem globalizace
Utváření udržitelné globální ekonomiky

1. vyd. 2001, ISBN 80-85905-93-0, brožovaná, 140 str.

doporučená cena: 99 Kč
naše cena
: 74
ušetříte: 25

SLEVA: 25 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | O autorce | Hlavní myšlenky knihy

Hlavní myšlenky knihy

1. Globalizace: dilemata současnosti

Současná globalizace souvisí s rostoucí provázaností státních ekonomik, finančních trhů, obchodu, firem, výroby, distribuce a spotřebitelského marketingu. Proces globalizace má dva hnací motory. Prvním je technologie, která zrychluje vývoj nových telefonů, počítačů, optických vláken, satelitů a dalších způsobů komunikace, jejich propojení s televizí, globálními multimédii, elektronickými burzami pro obchodování s akciemi, obligacemi, měnami, surovinami, opcemi a dalšími finančními právy a závazky a globální rozmach elektronického obchodování a internetu. Druhým je patnáct let trvající vlna deregulace, privatizace, liberalizace kapitálových toků, otvírání státních ekonomik, rozšiřování globálního obchodu a růstové politiky založené na vývozu, která následovala po zhroucení brettonwoodského režimu pevných směnných kurzů na počátku 70. let. Po pádu Sovětského svazu a státem řízených ekonomik vešla vlna experimentů s deregulací globálních trhů ve známost jako "Washingtonský konsensus", což znamená: nadvláda západního ekonomického schématu, který propagují Spojené státy, Světová banka, Mezinárodní měnový fond (IMF) a jejich přední ekonomické školy na obou stranách Atlantiku.

Někteří historikové ekonomie poukazují na dřívější globalizační trendy: od dobyvatelů Ameriky, Indie a přilehlých oblastí1 v 15. století, po režimy otevřeného obchodu 20. století, které se rozpadly během světové hospodářské krize ve 30. letech a přispěly k rozpoutání druhé světové války. Důkazy dnes držíme v ruce. Současná globalizace je nová a vede k zásadní restrukturalizaci státních ekonomik a společnosti. Třídílnou knihu španělského sociologa Manuela Castellse The Information Age: Economy, Society and Culture (Informační věk: Ekonomika, společnost a kultura, 1998) mnozí přední teoretikové, včetně Anthonyho Giddense z Londýnské ekonomické školy, považují za "dosud nejpřesvědčivější pokus zachytit kontury globálního informačního věku". Castells píše: "Na konci tisíciletí se formuje nový obraz světa. Jeho původ vychází z historického spolupůsobení tří nezávislých procesů na konci 60. a v polovině 70. let: revoluce informačních technologií, ekonomická krize kapitalismu i státem řízeného hospodářství a jejich následná restrukturalizace a rozkvět sociálně-kulturních hnutí jako libertarianismus, hnutí za lidská práva, feminismus, hnutí za ochranu životního prostředí... Vzájemné působení těchto procesů a reakcí, které vyvolaly, vytvořilo převládající sociální strukturu - společnost sítě..., novou informační/globální ekonomiku a novou kulturu." [...]

Skutečné otázky a skutečné problémy

Stále více otázek a problémů se v současnosti stává globálními, tedy přesahujícími působnost vlád jednotlivých států: od klimatických změn, přeshraničního znečišťování, ztráty úrodnosti a biodiverzity, až po odpad ve vesmíru. Rozmach dovozu zbraní, obchodu s drogami, organizovaného zločinu, jaderného a toxického odpadu a epidemií přenášených cestováním letadlem, nemluvě o globálním terorismu, nemůže žádný stát řešit sám. Celkové zisky globální zločinecké sítě byly v roce 1994 odhadovány mezi 750 miliardami a 1 bilionem dolarů. Na globálních finančních trzích se perou špinavé peníze v hodnotě kolem 500 miliard dolarů. Nové, mocné biotechnologie jako klonování a geneticky modifikované organismy vyžadují mezinárodní standardy a bezpečnostní testy. Přitom otázky běženců, migrující populace, lidí bez domova a pokračujícího růstu městských aglomerací při zachování záchytných sociálních sítí vyžadují obrovské veřejné investice. Reakce na globalizaci a "západní" technologie a myšlenky zahrnují nárůst fundamentalismu (křesťanského v USA, muslimského v celé řadě zemí) a nové hledání identity v příslušnosti k určitému etniku či národnosti - včetně konfliktů, které z toho často vyplývají. [...]

Pozitivní potenciál globalizace

Globalizace nové propojené informační ekonomiky přináší také řadu kladů. Spolu s nejhorším bulvárem v televizi, s ubohými filmy, s pornografií na internetu a s videohrami se objevuje dálkové vzdělávání a vysokoškolské studium pro lidi, kteří musejí zůstávat doma, pro vězně a nekvalifikované pracovníky, kteří hledají nové uplatnění. Společnost sítě rozvíjí demokracii na celém světě, napomáhá svržení diktátorů, otevírá represivní režimy, rozvíjí pluralitu a dodržování lidských práv a urychlila konec studené války. Nejnápadnější je rozvoj občanských organizací a hnutí - dnes zřetelně vymezený "třetí sektor" ve světě vede k vyšší odpovědnosti jak sektor soukromý, tak sektor veřejný. Dostupnější informace zvýšily přímé zapojení občanů, rozšířily možnosti výběru na straně zákazníků, prospěly zaměstnancům a sociálně zodpovědným investorům. Informační společnost si vytvořila nové hrdiny - a proměňuje se ve "věk pravdy". Obchodní společnosti se učí, že předstíraná šetrnost k životnímu prostředí dlouho neobstojí. Politici zjišťují, že se od nich vyžaduje více přímé odpovědnosti za pochybné kšefty a podezřelé příspěvky na volební kampaně. Kampaně řadových občanů se mohou rozrůst globálně jako v případě Milostivého léta 2000 (Jubilee 2000), která získala zastání ve čtyřiceti zemích a změnila uvažování vlád, centrálních bank a ekonomů o potřebě zrušit nesplatitelné a nelegitimní dluhy nejchudších zemí. Objevuje se nová identita: světoobčan, a to dokonce před příchodem globálních řídících struktur.

Dalšími klady dnešní nerovnoměrné globalizace je rychlé šíření a sdílení konceptů udržitelného rozvoje, který se běžně definuje jako rozvoj, jenž uspokojuje potřeby současnosti, aniž by budoucí generace připravoval o možnosti uspokojovat jejich potřeby. Rychlostí internetu se šíří nové nápady na technologie ohleduplnější k životnímu prostředí, na udržitelný rozvoj na místní úrovni, na ekonomiku, jejíž růst není založen na zahraniční expanzi, na ekologické zemědělství na základě komunitních smluv, na místní měny a systémy výměnného obchodu, na místní drobné půjčky a na nové měrné indikátory, které přesahují HDP. Ještě nikdy nebylo snazší sdílet vize nového uspořádání společnosti a globální ekonomiky podle principů sociální spravedlnosti, občanské účasti a ohleduplnosti k životnímu prostředí. [...]

Globální elektronický obchod

Řada kritiků, včetně mne, v uplynulých pětadvaceti letech poukazovala na to, že nafouknutý finanční sektor je "bublina" a že když splaskne, jako 19. října 1987, bude to přínosem pro tradiční světové ekonomiky založené na zdrojích a lidech. Kyberlibertariáni, podnikatelé po internetu a elektroničtí obchodníci s měnami sice nemají pozemská omezení v oblibě, jenže zákony termodynamiky jsou nadále platné. Člověk si "virtuálním benzínem" nádrž auta nenaplní ani nepřejede přes most "toku služeb". To vše zmiňoval v knize The Entropy Law and the Economic Process (Entropický zákon a ekonomický proces) z roku 1971 Nicholas Georgescu-Roegen, kterého považuji za potřebného "nového Keynese".

Rozvoj komunikace a výzkumu materiálů sice od té doby vedl k výraznému odhmotnění ekonomik států Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD), ale současná debata se týká i míry, do které může proces pokračovat nahrazováním přírodních zdrojů službami, recyklací, znalostmi a komunikací, který prognostik Buckminster Fuller nazval "efemerizací". Německý Wuppertal Institute a americký Rocky Mountain Institute se těmito procesy zabývaly a odhadly možnost zvýšení efektivity využití energie a surovin na čtyřnásobek až desetinásobek (viz. adresář organizací). Pak přicházejí na pořad dne investice do lidí a sociální infrastruktury. Žádná společnost nemůže pokračovat v odhmotňování ekonomiky, aniž by investovala do udržování sociálního uspořádání a lidského kapitálu, které umožní další pokrok ve výzkumu. V současné době by výrobu měly nejvýrazněji ovlivňovat vědomosti, lidský kapitál, důvěra, sdílené hodnoty a zdravé řízení s ohledem na biodiverzitu a přírodní zdroje planety. Současná podoba globální informační ekonomiky a elektronického obchodu však paradoxně připravuje vlády (na celostátní i místní úrovni) o příjmy z daní, které je do lidských zdrojů a nové infrastruktury potřeba investovat.

Globalizující se elektronické trhy nabízejí v předstihu obrázek toho, co můžeme očekávat. Více než polovina ze stovky největších globálních společností podle časopisu Business Week v roce 1999 podnikala v informačních a finančních službách. Ty zrychlují nadvládu systému cen, které jsou nižší než plné náklady (současné ceny nezahrnují sociální a ekologické náklady), nad rozrůzněnými tradičními hodnotami, kulturami a institucemi, ze kterých je složen "kulturní kód DNA" různých společností. Tak se šíří nižší ceny jako laskavost zákazníkům, zatímco náklady se hromadí stranou nebo je zaplatí někdo jiný. Odpovídající státní makroekonomická politika a investice do infrastruktury veřejných služeb se stávají obětí rozmarů neregulovaných trhů a nafouknutých globálních financí.

Vlády jsou nadále odpovědné

Neznamená to ovšem, že by vlády byly bezmocné. Přesto vídáme politiky a vlády jednotlivých států, jak se vyhýbají odpovědnostem, které jsou většinou součástí předvolebních slibů. I sebedemokratičtěji zvolení politici dané sliby často nectí a přizpůsobují politiku statutu quo a zájmovým skupinám. Peníze se staly prokletím demokratických politických procesů v celé řadě států OECD i v rozvojových zemích, které usilují o větší demokratizaci. Například mexický příspěvek 40 milionů dolarů členům amerického Kongresu napomohl při hlasování těsnému schválení Dohody o severoamerické zóně volného obchodu (NAFTA). Řada nedávných průzkumů veřejného mínění ukazuje, že pouhých 30 % Američanů důvěřuje politikům z Washingtonu a veřejným činitelům.11

V Evropě a jinde ve světě vlády ověnčené skandály nezřídka vkládají prostředky daňových poplatníků do globální aukce spolu s pracovní silou, přírodními a ekologickými zdroji a účastní se globálního boje o přilákání (podplacení) korporací, bank a finančních institucí, aby se usadily v jejich zemích. V soutěži o zvedání ceny v aukci se prostředky daňových poplatníků používají na dotace nově zřizovaných závodů, často za absurdní cenu. Například londýnský The Economist píše (1. února 1997, str. 25), že Portugalsko zaplatilo v roce 1991 společnostem Auto Europa, Ford a Volkswagen 254 tisíc dolarů za každé vytvořené pracovní místo a americký stát Alabama zase "uplatil" Mercedes-Benz 167 tisíci dolarů na jedno pracovní místo. Z tak rozsáhlých dotací firmám se mohli financovat drobní podnikatelé nebo zajistit celoživotní příjmy pro spoustu budoucích zaměstnanců.12

Politika "já na bráchu, brácha na mě" je nám vlastní - není to novinka nedávno objevená v Asii. Hlavy států svědomitě konají svou povinnost a na světovém ekonomickém fóru v Davosu nabízejí "sladkosti" deregulace, dotace a daňové úlevy manažerům velkých firem. Licitují o daně občanů a jejich suverenitu v dnes důvěrně známém "závodu až na dno". Clive Crook z The Economist nás přesvědčuje, že vlády nejsou na ústupu, a zmiňuje vyšší procenta HDP, které utrácejí. Obecné cifry ale neprozradí, kolik z vládních výdajů se utrácí v souladu s finančními a firemními zájmy v miliardách daňových úlev a každoročních dotacích, které jsou jim poskytovány. Řada vlád se skutečně stala "dojnými krávami" firem, některé upadly až na úroveň "kleptokracie".

Globální korporace

Platné zákony firmám dovolují omezovat povinnosti a vyhýbat se odpovědnosti k veřejnosti. Ještě horší je, že ve Spojených státech jim zakládající dokumenty vystavené vládou garantují všechna práva "obyčejných lidí". Podnikatelské a finanční kruhy získaly v průběhu let obrovskou moc nad volenými a státními úředníky. Vlny rozsáhlých fúzí posilují monopolní moc v řadě sektorů. Řízení korporací se přitom přesouvá do kyberprostoru. Michael Dell, výkonný ředitel společnosti Dell Computers, se raduje: "Management závisí čím dál více na informacích a brzy se přesune do éteru. Fyzická infrastruktura se pomalu stává předpotopní."13 Občané většiny zemí OECD se snaží přimět vládu k ochraně před nezodpovědností korporací.

Příkladem byl návrh Mnohostranné dohody o investicích (MAI), který prosazovaly firmy. Jednotlivé státy v průběhu let, krok za krokem, dohodu za dohodou, dojednaly protokoly OSN o biodiverzitě, klimatických změnách, prošly padesáti lety sjednávání smluv o standardech lidských práv, práv zaměstnanců a ochrany životního prostředí. Přibližně pěti set šedesáti občanským sdružením z osmašedesáti zemí celého světě se podařilo návrh Mnohostranné dohody o investicích pozastavit, protože zpochybňovala platnost stávajících protokolů, aby upřednostňovala firmy před občany. Stejný motiv v současné době vede globální kampaň za pozastavení nebo přesměrování nového kola vyjednávání o obchodu, tzv. kola tisíciletí, Světové obchodní organizace (WTO). [...]


2. Od ekonomiky k systémovému myšlení

Systémové myšlení

Pochopení složitosti nové globální ekonomiky vyžaduje posun od ekonomického přístupu k přístupu multidisciplinárnímu. Profesor ekonomické fakulty University of Chicago Melvin W. Reder popisuje v knize Economics: The Culture of a Controversial Science (1998) dnešní "krizi uvnitř ekonomie": nejistota statutu disciplíny, vnitřní neshody co do záběru a metod a zda je ekonomie věda, nebo "převlečená ideologie".8 Odborníci spolupracující s organizacemi jako nadace New Economics Foundation, včetně mě, Jamese Robertsona, Simona Zadeka, Ann Pettigrewové a dalších, kteří stojí mimo střední proud ekonomie, se novému přístupu věnují již řadu let. Obsáhnout otázky restrukturalizace globální ekonomiky vyžaduje zapojení mnoha oborů a měrných soustav, které přesahují peníze - vyžaduje systémový přístup.

Systémové myšlení se zrodilo ve dvacátém století právě proto, aby pojalo složitosti institucionálních změn a dynamického chování velkých organizací a globálních systémů. Vzájemně provázané úkoly přetváření globální ekonomiky se týkají sedmi úrovní: globální, mezinárodní, státní, firemní, samosprávné, občanské a rodinné/individuální. Rozčlenění je důležité pro mapování ucelených strategií na každé úrovni, k analýze, jak na sebe vzájemně působí a jak se mohou posilovat. Systémoví teoretikové prokázali, že řada sociálních a ekologických problémů, které se projevují na jedné úrovni, vznikají na úrovni jiné. Právě paradigma řešení vymezených problémů, tedy izolovaného řešení jednoho problému po druhém bez přehledu o celkovém systému, přesouvá dopady jinam - podle zákona nezamýšlených důsledků.

Planeta Země nám udílí systémové lekce každý den a příroda obdařila člověka velkým mozkem (většina jeho kapacity zůstává nevyužita). Jsme mentálně disponováni rozpoznat schémata i celá paradigmata a schopni zaměřit se na jednotlivosti. K pochopení globální ekonomiky musíme používat náš mentální "aparát" jak na záběry z dálky a na záběry širokoúhlým objektivem, tak na detaily a zaostření, a to na všech sedmi úrovních. Dalším mentálním nástrojem systémového myšlení je vyhledávání zpětných vazeb. To jsou kanály, jejichž prostřednictvím se předávají činy a dopady. Zpětné vazby jsou označovány za "pozitivní", pokud zvyšují účinek činností (např. lidé mají děti, které mají další děti - tak světová populace vzrostla na současných 6 miliard). Zpětné vazby jsou označovány za "negativní", pokud účinek činností zmírňují nebo ruší (např. změní-li se hodnoty a lidé mají méně dětí, klesá porodnost, jak je tomu dnes ve čtyřiceti zemích). Věnovat pozornost zpětným vazbám je tedy zásadní pro sledování práce a interakce sítí a organizací, jakož i pro nalézání optimální politiky a oblastí intervence.9

Propojená globální ekonomika je složena z milionů každodenních událostí a vztahů na všech úrovních - mezi vládami, bankami, investory, firmami, zaměstnanci a spotřebiteli, které jsou všechny zasazeny do ekosystémů. Je smutné, že miliony lidí jsou stále zřetelněji ze sítí vyloučeny. Platí to o chudých lidech, původním obyvatelstvu, nezaměstnaných, o lidech v tradičních a neformálních sektorech, zemědělské samovýrobě a o lidech, kteří se věnují neplacené domácí činnosti na vesnicích po celém světě. Toky globální ekonomiky se vyhnuly prakticky celému africkému kontinentu (s výjimkou Jihoafrické republiky), jak popisuje Yash Tandon.10 Stejně byly vynechány i chudé městské čtvrti a venkovské oblasti v řadě zemí OECD. Zpětné vazby o jejich nepříznivé situaci jsou slabé. Ve Spojených státech dokumentuje polarizaci americké ekonomiky bostonská občanská iniciativa United for a Fair Economy. Například pouhých 7,8 % z nárůstu bohatství čtyř stovek nejbohatších Američanů v letech 1997--98 (7,8 miliard dolarů) by zaplatilo předškolní vzdělávání pro dvě třetiny chudých dětí, kterým se stále nedostává.11 I v bohatých zemích se jmění, moc a informace přesunuly do globálního předjížděcího pruhu. [...]


3. Za horizontem globalizace

Nástin globalizace v první kapitole zdůrazňuje změny světové ekonomiky, díky kterým zastarává řada současných struktur, politických řešení a ekonomických teorií. Globální změny se zrychlují v důsledku stále těsnější provázanosti nového světového trhu, který je založený na informacích. Vyhodnocení změn vyžaduje nejen multidisciplinární přístup a rozrůzněné měrné soustavy, o kterých pojednává druhá kapitola, zásadního významu nabývá také zpětná vazba získávaná od dotčených občanů a jejich představitelů. Kamal Malhotra z organizace Focus on the Global South tvrdí, že reformní program, který by skutečně sloužil lidem, je možné popsat třemi "podřízeními":

1. Podřízení makroekonomické politiky a politických rozhodnutí, která sledují jiné ekonomické cíle, lidskému rozvoji a sociální politice

2. podřízení globálních řídících mechanismů řídícím mechanismům na místní, státní a regionální úrovni na základě principu subsidiárnosti

3. podřízení ekonomiky finanční "bubliny" ekonomice skutečné produkce.

Široké zapojení občanstva, zaměstnanců, chudých lidí a menšin - tedy více demokracie, rovnosti a průhlednosti - je podmínkou přetváření globální ekonomiky. Úspěšná kampaň proti Mnohostranné dohodě o investicích (MAI) zvedla vlnu odporu proti otevřenějším procesům vyjednávání. Martin Wolf, který píše pro Financial Times, tvrdí, že "nárok neziskových organizací zastupovat občanskou společnost jako celek a tím si přisvojovat legitimitu, která konkuruje a možná se dokonce nadřazuje legitimitě zvolených vlád, je skandální". Podobné argumenty jsou příliš zobecňující a přitom opomíjejí skutečnou funkci nátlakových skupin v moderní demokracii, jak je popsal Mancur Olsen v knize The Logic of Collective Action (1965)1, ať jde o skupiny hájící zájmy podnikatelů, o lobbisty, o odboráře, o ekology nebo o skupiny protestující proti MAI.

I když si to většina politiků, odborníků a elitářů nemyslí, vklad ze strany občanů je významnou formou odbornosti. Hodnotu občanské odbornosti jsem pomáhala prokázat, když jsem vedla úspěšné programy zapojování veřejnosti do vytváření politiky vědy a technologie v americkém Úřadu pro vyhodnocování technologie v letech 1974-1980.

K dispozici je spousta zkušeností s úspěšným zapojením občanské společnosti. Organizace občanské společnosti (CSO), kterým se občas stále říká nevládní neziskové organizace (NNO)2, se také globalizovaly. Vstřebaly odborné znalosti široké škály nových odborníků, kteří jsou v konvenčně pojímané vědě nedostatečně zastoupeni. Občanské iniciativy brzy zjistily, že je při řešení čistě místních otázek na nespojitém základě velmi často převálcovaly globální korporace a mocné finanční kruhy. Shromáždily se kolem summitů OSN o programech "my, lidé této Země": jídlo, domov, životní prostředí, chudoba, nezaměstnanost, vyloučení ze společnosti, lidská práva a ekologicky udržitelný, spravedlivý lidský rozvoj. Organizace občanské společnosti uspěly v kampani za reformu Světové banky, zablokovaly mnohostrannou dohodu o investicích, protlačily otázku zrušení dluhů na mezinárodní fórum a dosáhly spousty vítězství v místních bojích. Dobrovolné organizace občanské společnosti jsou dnes uznávaným novým "třetím sektorem" ve všech ekonomikách. A občanská společnost opravdu je ve snahách o přetváření globální ekonomiky a jejích institucí hlavním zdrojem sociální inovace.3 Tak jsme schopni na základě vlastních, místních zkušeností, selského rozumu a systémového přístupu revidovat všech sedm systémových úrovní od globální po místní. Můžeme nalézt mnoho nových programů, politických řešení, sociálních zásahů a inovací, které nejspíše přispějí k přetváření globální ekonomiky a které jsou spojeny s principy rovnosti, demokracie, lidského rozvoje a ekologické udržitelnosti.

Výrazy "globální", "globalizace" a "svět" jsou postaveny na antropocentrické perspektivě. Nezahrnují úhel pohledu planety Země (jak je viděna z vesmíru) ani perspektivu jiných forem života, se kterými se lidé dělí o biosféru planety. Výraz "planetární" v ekologii zahrnuje přírodní systémy, které umožňují život lidstva. Vztahy mezi planetárním metasystémem a podsystémy lidstva jsou na všech úrovních neudržitelné. Přetvoření lidských systémů, institucí a procesů je nezbytnou podmínkou úspěšnosti jakýchkoli snah o nalezení rovnováhy společnosti v ekologicky udržitelném a spravedlivém lidském rozvoji. Závažnou otázkou je populace (v současnosti čítá lidský rod šest miliard bytostí), protože lidé spotřebovávají kolem 40 % veškeré biomasy, kterou planeta v procesu fotosyntézy vyprodukuje. Taková míra průměrné spotřeby nemůže pokračovat - vezměte rychlost vymírání ostatních druhů, proměnu krajiny v poušť, klimatické změny a úbytek ozónu. Průměry však skrývají polarizaci lidské spotřeby - stále se prohlubuje propast mezi bohatstvím industriálních/informačních zemí OECD a jejich obyvatel a chudobou těch, kteří zůstaly mimo globalizující se sítě technologií, informací a financí, jak jsme se zmínili v první kapitole. Spravedlivé sdílení zdrojů Země je proto dalším klíčem k ekologické udržitelnosti.

Přetváření globální ekonomiky vyžaduje, aby byla na všech úrovních zahrnuta opomíjená zpětná vazba od přírodního, planetárního ekosystému a od místních ekosystémů, jakož i od lidí, kteří jsou současnými nekontrolovanými formami globalizace také vytlačováni na okraj. Mnozí zastánci "hlubinné ekologie" a místní soběstačnosti volají po odmítnutí a odstranění plošných technologií od centrálně vyráběné elektřiny po televizi. Podobné kampaně mají sice v lecčem pravdu a nabízejí řadu reálných alternativ, jenže nemohou ignorovat skutečnost, že zeměkouli obíhají satelity, povětřím křižují trysková letadla a proudí vlny televizního vysílání a že obchodování s měnami probíhá na počítačích, nemluvě o řízených střelách, jaderných zbraních a odpadu plutonia z jaderných elektráren. Odmítnout globalizaci na základě mocných technologií nestačí ani to není realistické. Je těžké si představit, jak zrušit televizi, videohry, počítače nebo satelity, které na nás chrlí své vnitřnosti. Nelehkým úkolem naší generace je tyto technologie na všech úrovních, od globální po místní, zkrotit a zregulovat, aby sloužily novým cílům a účelům ekologicky udržitelného, spravedlivého lidského rozvoje. Ve většině zemí dnes žijí uvědomělí, zapálení, šikovní lidé, kteří jsou schopni převzít na všech úrovních za tyto otázky odpovědnost. Úkoly zahrnují zformovat - na všech úrovních - jiný rozměr globalizace, včetně přesnějších indikátorů, globálního monitorování a zpětné vazby, náročnějších standardů, kritérií, lepších pravidel, regulace, norem chování a zásad - to vše na základě lidských práv, rovnosti a ekologické etiky.4 Musíme využít kvalitních vědeckých poznatků a informací, které vycházejí z moderního biologického zkoumání našeho vztahu k přírodě. Analýzy na všech úrovních by měly vycházet z nového chápání evoluce: nejde o nic méně než o přežití lidstva. Jak mi před smrtí řekl nositel Nobelovy ceny Jonas Salk: "Jsme první generací v historii lidstva, ve které velké množství obyčejných lidí přijímá osobní odpovědnost za budoucnost druhu." [...]

Pátá úroveň: oblastní a místní systém

Samosprávy a krajské úřady mají mnoho pravomocí, které jsou ve většině zemí posilovány pravidly subsidiarity. Řada venkovských oblastí, kterým se dosud vyhnula globální dálnice, její sítě a aktéři, se může pustit do převratných experimentů s udržitelností. Příkladem může být pokus zaznamenaný v Gaviotas v Kolumbii (který se však později dostal mezi mlýnské kameny kolumbijských politických nepokojů). Město Curitiba v brazilském státě Paraná se stalo světově proslulým příkladem novátorského způsobu přetváření měst na základě rovnosti a udržitelnosti. Desítky měst, jako jsou například německé Brémy, se označily za vzor Agendy 21, stejně jako mnohé státy USA.

Komise pro udržitelný rozvoj modelové vzory propagují, podobně jako summit OSN o městech Habitat II, který se konal v roce 1996 v Istambulu. Samosprávy mohou směřovat vystavené dluhopisy na propagaci udržitelného rozvoje, veřejné dopravy a obnovitelných zdrojů energie, omezovat rozrůstání příměstské zástavby, pomáhat obydlovat stará městská centra, opravovat předpotopní nábřeží a podporovat ekologické zemědělství a úspory energie. Předsedou Rady udržitelného rozvoje při úřadu amerického prezidenta je Ray Anderson, výkonný ředitel společnosti Interface Carpet, Inc. a průkopník přechodu od zboží k recyklovaným službám, který dnes "odhmotňuje" ekonomiky států OECD. Zpráva komise z května 1999 obsahuje bohatou škálu příkladů místních a soukromých iniciativ.

Města začínají omezovat automobilový provoz zaváděním poplatků za užívání silnic (jako v Singapuru a některých evropských městech), pěšími zónami, pruhy pro cyklisty, systémy sdílení automobilů a městskými, levně nebo zdarma půjčovanými koly. Územní rozhodnutí umožňují místním úřadům, aby experimentovaly s recyklací, solární energií, energeticky úsporným rozvojem a šetřením vodou. Mohou dokonce zpracovávat odpad z městské kanalizace a prodávat jej jako hnojivo, což pod značkou "Milorganite" (dnes licencované na dalších místech) už desítky let dělá americké město Milwaukee. Čínská Šanghaj právě zahajuje ekologický úklid celého města za 16 milionů janů (2 miliony dolarů), financovaný městskými dluhopisy, který mimo jiné nabídne pracovní příležitosti, protože se zavírá zastaralý, znečišťující průmysl. Mnohá města se znovu propojují s přilehlými zemědělskými oblastmi zřizováním tržišť se zemědělskými výrobky a usnadňováním kontaktů mezi farmáři a obyvateli města, kteří mají zájem o čerstvé, neobvyklé plodiny a organické ovoce a zeleninu.

Řada samospráv se v partnerství s místními bankami, investory a občanskými iniciativami stará o komunitní ekonomický rozvoj. Aliance často společně lobbují za změny politiky na celostátní úrovni. Příkladem je americký zákon o obnově investic do komunity, který ukládá bankám, aby investovaly do místního bydlení, rozvoje drobného podnikání a nové infrastruktury. Chicagský Projekt svrchovanosti, koalice zastánců místního rozvoje, předložil americkému Kongresu návrh zákona, který by umožnil státní pokladně bezúročně půjčovat přímo městům na demokraticky schválené projekty veřejných prací, ekologicky příznivý rozvoj, nové školy atd. Svrchovaný dluh by byl splácen přímo do státní pokladny namísto vydávání dluhopisů s vysokým, pohyblivým úrokem. Až do 50. let to byla praxe kanadské centrální banky.

Jak jsme řekli, všechny státy mají svrchovanou pravomoc razit vlastní peníze a poskytovat přímé půjčky na veřejné práce v protikladu k běžné praxi, která je často výsledkem politického tlaku soukromých bank, kdy se státní peníze půjčují přímo soukromým bankám, které je posléze půjčují zákazníkům na tržní úrok. Systém bankovnictví zlomkových rezerv je v současné době ve Spojených státech normou. Řada organizací občanské společnosti se však bouří proti tomu, aby většina našich peněz vznikala jako dluh bankám. Mnozí jsou přesvědčeni, že svrchované právo vytvářet peníze státu by nemělo být postoupeno soukromým bankám, které je mohou půjčovat na úrok a uchovávat si přitom jen zlomek jako rezervu (zpravidla 8 % podle současných pravidel Banky pro mezinárodní vyrovnání, BIS). Mezi další základní strategie místní kontroly a prosperující, domácí ekonomiky patří úvěrové svazy, drobné úvěry, malé banky, které se věnují místním půjčkám, skupiny pro rozvoj místního podnikání a sítě místního rizikového financování.

Životně důležité jsou i sítě místní směny a rozličné formy místní a dočasné měny. Jednoduché techniky přímého obchodu jsou přitom stejně staré jako lidské společenství samo a používají se v tradičních společnostech a v neoficiálních sektorech po celém světě.43 Západní adaptací je například Time Store v Cincinnati, což je typická kavárna, kde se vzájemně směňují dovednosti a práce a která je v provozu od konce 90. let, nebo měna založená na zboží, "the constant", která obíhala v newhampshirském Exeteru v 70. letech.44 Dnes už víme, že se každý, komu se nedostává oficiální státní měny, může do výměnného klubu zapojit nebo jej založit. Nadace New Economics Foundation, její zakladatelé a spolupracovníci pokračují v propagaci místních měn a ekonomiky, jak dokládá kniha Davida Boyleho Funny Money. Místní společenství se mohou směně věnovat podle potřeby, včetně směny high-tech s využitím osobních počítačů, systémů místní obchodní výměny (LETS) a rozličných druhů dočasných místních měn, které dnes obíhají ve městech Spojených států, Evropy a dalších států OECD.

Zmíněné nástroje mohou doplnit nedostatkovou státní měnu, jejíž měnová politika je špatně nastavená nebo příliš restriktivní, aby pomohla pročistit místní trhy, zaměstnat místní lidi a poskytla jim alternativní místní kupní sílu. Skutečností je, že místní měny ve všech státech a většině měst Ameriky pomohly místním společenstvím za světové hospodářské krize přežít, jak dokumentují Mitchell a Shafer v knize Depression Scrip of the United States z roku 1984. Místní koalice mohou také zablokovat globální prodejní sítě, které prodávají za nižší cenu než místní prodejci. Řadě komunit ve Spojených státech se podařilo přimět místní, městské a regionální úřady, aby se postavily proti nákupním střediskům, které vysávají místní obchody a často požadují daňové úlevy. Mnoho místních amerických úřadů neumožňuje rozdávat z místních daní, a místo toho vymáhá poplatky za dopad provozu. Spekulanti s pozemky, kteří je připravují na novou zástavbu, musejí složit peníze v dluhopisech, aby zaplatili spravedlivý podíl za nové silnice, kanalizaci, policii, hasiče, školy a sociální služby, které budou noví obyvatelé potřebovat. Když spekulanti s pozemky poštvou dvě pravomoci proti sobě (běžný trik, dokonce i mezi dvěma zeměmi), místní koalice často vzdělávají nebo i zbaví úřadu členy rady místního zastupitelstva prostřednictvím kampaní proti rozrůstání měst do šířky a propagací hesel jako "Růst zvyšuje daně".

Šestá úroveň: občanská společnost

Zmínili jsme, že občané a občanské iniciativy - neziskové organizace nebo organizace občanské společnosti, které pracují na všech úrovních lidské společnosti od globální po místní, jsou dnes uznávány jako zvláštní sektor, jenž je oddělen od trhů a vlád. Jak "veřejný", tak "soukromý" sektor se v ekonomickém i politickém kontextu musí posunout, protože třetí, občanský sektor se dožaduje právoplatného postavení v záležitostech lidského společenství. Občanskému sektoru jsou dnes věnovány univerzitní specializace, politici si ho předcházejí, vláda i firmy se naučily ho respektovat. Dokonce i Světová banka v nepublikované studii Beyond the Washington Consensus: Institutions Matter (1998) konečně připouští, že "lidský kapitál" občanských iniciativ, sociální struktury, rodinné hodnoty a kultura musí být prostudovány a zohledněny v ekonomickém rozvoji.

Občanská společnost je ohniskem sociálních inovací, od hnutí Sarvodája Šramadána ve více než osmi tisícovkách vesnic na Srí Lance, malajského sdružení Consumers Association of Penang a Sítě třetího světa, dvaceti tisíc členů senegalské Komise pro boj za potlačení hladu, filipínskou skupinu padesáti tisíc rybářů, kteří brání místní rybolov - PAMALAKAYA, DECA Equipo Pueblo, Independencia, Mexiko a zpravodaj této organizace Mexiko z druhé strany. Ve Spojených státech představuje neziskový sektor 7 % HDP. Velké ekologické skupiny jsou podnikáním ve velkém, jako například Environmental Defense Fund (s příjmy 22 milionů dolarů v roce 1996), National Resources Defense Council (příjmy 27,9 milionů v roce 1996) a Greenpeace (příjmy 22,9 milionů v roce 1996). Občanská hnutí pomohla demokratizovat Chile a Argentinu, připomeňme hnutí Solidarita v Polsku nebo "sametovou revoluci" v Československu. Družstva spotřebitelů včetně japonského Seikacu a družstva výrobců jako španělské Mondragon, se stala vzorem pro mnoho dalších. Jiná družstva se stala dominantní, například švýcarské Centrální sdružení výrobců mléka nebo maloobchodní družstva MIGROS a COOP. OSN se již dlouhá léta zastává občanských iniciativ, které podporují její chartu a programové cíle. Sdružení pro Spojené národy ve většině zemí a tisícovky organizací občanské společnosti jsou oprávněny spolupracovat s OSN a oficiálně uznávány prostřednictvím ECOSOC, Odboru pro informování veřejnosti, Služby pro styk neziskových organizací, UNESCO, UNIFEM (na podporu ženských práv a rozvoje) a UN Volunteers.

Jak jsme řekli, občané a občanské iniciativy disponují specifickou odborností a zkušenostmi, které jsou uznávány jako zdroj významné zpětné vazby pro veškeré rozhodování. Odbornost je často vnímána jako důvěryhodný zdroj méně zaujatých pohledů na veřejné mínění, než jsou informace firem, které nezbytně sledují vlastní zájmy, nebo zájmy vlády a vládních dokumentů. Výsledky snažení organizací občanské společnosti nezávisle vyhodnotit tvrzení vědců a nové technologie, za které jim nikdo nepoděkuje, jsou často potvrzeny a ověřeny následnými událostmi a dopadem na společnost a ekosystém. Vzhledem k tomu, že se kniha zaměřuje na vyzdvižení práce občanských iniciativ a organizací občanské společnosti, obsahuje tato pasáž kontakt na některé skupiny, které jsou reprezentativní pro tisíce organizací, jež v současné době pracují na přetvoření globální ekonomiky v každé zemi. Adresáře a seznamy odkazů na organizace občanské společnosti podle států vydává Civicus, nezisková síť působící v řadě zemí, agentury OSN, které jsem již zmínila, a dále je najdete na tisícovkách webových stránek, které jsou dostupné použitím síťových a komunikačních metod "stromu a větvení".

Kromě současných monopolů komerčních médií existuje jen několik vážných překážek růstu vlivu organizací občanské společnosti na propagaci mírumilovnější, rovné a ekologicky udržitelné globální ekonomiky. Mamutí firmy ovládají televizi, rádio, noviny a služby po drátě. Spolu s řadou dalších komerčních zájmů začínají ovládat internet. "Komerční cenzura" nejen překáží komunikaci člověka s člověkem, ale potlačuje zásadní informace. Mediální impéria, která žijí z reklamy, propagují nezdravé výrobky, zařazují propagandu firem a falešná prohlášení o příznivém vlivu na životní prostředí, vykreslují dysfunkční chování jako zábavu, narušují představu člověka o sobě samém, často glorifikují násilí a pornografii a navíc propagují vzorce neudržitelné spotřeby a plýtvání a celosvětový konzum vůbec. Soukromé mediální firmy přijímají minimum jasných sociálních zodpovědností a přitom se schovávají za slogany o "svobodě slova a tisku". Mnohá vládou provozovaná média zase slouží k propagaci oficiálních stanovisek a politiky. V obou případech jde o nekritické nakládání se zprávami, vydávání tiskových zpráv a pořádání brífingů, které často zjitřují konflikty a ze zpráv o válce dělají senzaci.

Duší činnosti organizací občanské společnosti je navrhování alternativní politiky, úhlu pohledu, životního stylu, nabízení kulturní kritiky a nových vizí a scénářů možné nebo kýžené budoucnosti. Organizace občanské společnosti se dnes v práci médií vyznají a často používají propracované komunikační strategie. Rozumějí politice obrazu, divadla, umění a hudby a využívají ji pro "narušování kultury", jako například vancouverská organizace Adbusters, která neúnavně paroduje reklamu a zavádí oslavy "Dnů bez nakupování", kterých se dnes účastní miliony lidí.

Jiným přístupem je zvýrazňování často nezdravých důsledků reklamy. Zpráva o lidském rozvoji od UNDP z roku 1998 North and South, která se zaměřuje na spotřebu, odkazuje na celou řadu aktivit organizací občanské společnosti a na skupiny, které se těmito otázkami zabývají. Jeden z návrhů, který v současné době koluje po Spojených státech, se týká "záruky pravdivosti reklamy" (str. 91). Podle tohoto návrhu by část nákladů na reklamu firem (všech, aby to bylo spravedlivé) nemohla být odečítána z daní a získané prostředky by byly ukládány na zvláštní účet, jehož prostřednictvím by byla garantována pravdivost reklamních tvrzení. Organizace občanské společnosti, které monitorují média a komerční reklamu, by mohly poukázat na ty, které zásadu porušují a požádat zmíněný zvláštní fond o prostředky na přípravu antireklamy ve spolupráci s nezávislou televizí a mediálními producenty. Antireklama připravená organizacemi občanské společnosti (ne vládními agenturami) se ukazuje jako nesmírně účinná, jako například americká reklama proti tabáku, kterou připravili odnaučení mladiství kuřáci.

Veřejně přístupné sdělovací prostředky, které by se soustředily na organizace občanské společnosti, zvláště v případě televize (s ohledem na náklady vysílání) se rozvíjejí velmi pomalu. Dnes však díky rozvoji občanské společnosti, který je živen vzrůstající nedůvěrou k vládě a k podnikům, vzkvétají alternativní časopisy, oběžníky, rozhlasové stanice, místní a digitální televize a veřejnoprávní televize. Příkladem je INTERPRESS SERVICE, nezisková tisková agentura, kterou provozuje Společnost pro mezinárodní rozvoj v Římě a která má pobočky po celém světě a zásobuje současně stovky vyhlášených novin v sedmadvaceti jazycích. Televizní stanice Young Asia Television (YATV), kterou založil v televizní práci proslulý Nor Arne Fjortoft, vysílá v Asii programy o aktivitách, které vycházejí zdola. Londýnská Television for the Environment (TVE) vyrábí a distribuuje celou řadu programů ve spolupráci s organizacemi občanské společnosti, americký Bullfrog Films je neziskový distributor tisíců televizních programů organizací občanské společnosti a občanských iniciativ zaměřených na lidské otázky. Na okrajích mediálních monopolů přežívají stovky nezávislých producentů, jejichž filmy a televizní programy věnují pozornost významným veřejným otázkám a odhalují skandály byrokracie a firem.

Státy OECD již vstoupily do nové éry "informačního věku". Míříme vstříc věku vědomostí, ve kterém bude vzácný čas a pozornost lidí, jakož i fungující ekosystém ceněny víc než peníze. Zároveň však žijeme v "mediokracii", kde hrstka mediálních magnátů kontroluje pozornost miliard lidí, což už navždy změnilo politiku - ať k lepšímu nebo k horšímu. Již žijeme v nové "všímavé ekonomice", avšak ve společnosti trpící nedostatkem všímavosti, ve které je každý bombardován přemírou informací z reklamy a médií, od politiků, učitelů a poskytovatelů zdravotní péče, nemluvě o nevyžádaných e-mailech. Dobré na tom je, že nás to nutí "jít do sebe" a položit si některé zcela základní otázky: Čemu chci věnovat pozornost? Kdo jsem a co chci mít napsáno na náhrobku? Tyto základní obranné reakce budou určovat růst sektorů "všímavé ekonomiky" a její neúprosný přechod od hmotného zboží (které se poměřuje tradičním HDP na hlavu) ke službám a nehmotným prvkům životního standardu, které se poměřují skórovacími tabulkami kvality života. S postupným odhmotňováním ekonomiky bude pro vlády stále těžší v globální ekonomice falešně propagovat marnotratný růst HDP na základě zboží, aniž by byl zároveň vyhodnocován toxický odpad, vyčerpávání zdrojů, stále znečištěnější a ztenčující se zásoby vody, zamořený vzduch, nebezpečné ulice, drogy, praní špinavých peněz, chudoba a globální epidemie.

Omezujícím prvkem ve vyzrálých státech OECD je nyní čas, ne peníze. Den má jen čtyřiadvacet hodin a průměrný občan Spojených států stráví již dnes devět a půl hodiny denně (nárůst ze sedmi a půl hodiny v 80. letech) sledováním televize, filmů atd. nebo na internetu. Kdyby bylo HDP přepočítáno podle nových kategorií ve Spojených státech a zemích OECD, zjistilo by se, že sektory informací a služeb již převládají. Například hromadné sdělovací prostředky a zábavní průmysl tvoří neustále vzrůstající procento globálního obchodu a turismus je s 10 % globálního HDP největším světovým průmyslovým odvětvím vůbec. V reakci na to však již 28 % amerických občanů "omezuje" nebo "vypíná" dominantní kulturu přemíry informací a nákladný systém hodnot založený na masové spotřebě.47 Volí více volného času, nižší příjmy a stěhují se do tišších, lacinějších venkovských měst, kde je život pomalejší a místní společenství doposud drží pohromadě. Spotřebitelé hledají vlastní definici "kvality života" (ne tu z reklamy). Charakteristiky vnímavé ekonomiky zahrnují zvýšenou pozornost věnovanou pečovatelství, vnímavé zdravotní služby orientované na vlastní znalosti, prevenci a obecně na to, aby se člověku dobře dařilo, jakož i na čisté, "zelené" výrobky, označování ekologickými známkami a novějšími známkami "sociálního" osvědčení.

Konečně je nesmírně důležité, aby se alespoň jedna televizní nebo internetová síť, a doufejme, že jich bude více, věnovala výměně informací o rozmanitých cestách k udržitelnému rozvoji. [...]

Hodnocení knihy