Jyoti: Anděl zavolal mé jméno<br> <span class='sub-title'>Příběh transformativní energie, která přebývá v těle</span>
Jyoti: Anděl zavolal mé jméno<br> <span class='sub-title'>Příběh transformativní energie, která přebývá v těle</span>

Jyoti
Anděl zavolal mé jméno
Příběh transformativní energie, která přebývá v těle

2. vyd. 2006, ISBN 80-86685-64-0, vázaná, 295 str.

doporučená cena: 338 Kč
naše cena
: 270
ušetříte: 68

SLEVA: 20 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | O autorce a o knize | Přehled kapitol | Claudio Naranjo: Předmluva | Úvod | Kap. 1 Smrt jako probuzení | Kap. 2. Pokušení | Michael Vančura: Doslov | Jyoti: Když promluví babičky | Ukázková miniknížka v pdf | Ukázková miniknížka v Calameo

Claudio Naranjo: Předmluva

      Předmluva

      Šaman je víc než cokoliv jiného člověk, který má vnitřní vedení, a cesta šamana -- zvláště ve srovnání s cestami, které předepisují klasická náboženství -- je nanejvýš individuální. Jyoti ve své knize popisuje proces, který nepostrádá vnitřní vedení a je v každém ohledu původní.

      Ačkoliv je dobře známo, že se šaman vydává na cestu prostřednictvím setkání se smrtí, nebylo dostatečně zdůrazněno, že podnětem k duchovnímu probuzení nemusí být pouze osobní zážitky blízké smrti, ale také smrt našich blízkých. Jyoti je toho víc než názorným příkladem.

      Všudypřítomným aspektem šamanského zážitku je nejen vizionářská zkušenost, ale také vizionářská přeměna každodenního světa, který se stává médiem transcendentních významů a v němž se začínají objevovat synchronicity, jež jsou možná stále přítomné ve struktuře událostí. Lze s jistotou říci, že cesta čarodějova učedníka se ubírá začarovaným světem, v němž je hledač neustále ve spojení s boží prozřetelností.

      Mít "vnitřní kinematografický systém" je bezesporu nadání, které podporuje fenomén šamanismu a v posledku se osvědčuje jako důležitý "odborný" nástroj. Není to však všechno. Teprve prostřednictvím soustavné a zvídavé pozornosti k mentálním obrazům může vést pozorování představ k prohloubení snového obsahu na úroveň bohatou na archetypální a intuitivní obsah. V případě Jyoti tomu tak nepochybně bylo na počátku její vnitřní cesty. Přišel okamžik, kdy před sebou měla nádhernou bytost obklopenou zlatým světlem. Právě tahle vize byla počátkem prvních fyzických projevů obvykle připisovaných "kundaliní" -- například pocitu pohybu směrem k temeni hlavy. Jyoti tento zážitek příhodně popisuje jako "vnitřní iniciaci", protože si při zpětném pohledu uvědomuje, že se nejednalo o žádnou pomíjivou zkušenost. Po tomto zážitku totiž zažívala nové věci, zvl. kontakt s jinými entitami, což bývá v životě šamanů celkem běžné. Je přitom zcela podružné, zda její "Postavy v kápích" považujeme za skutečné duchy existující mimo ni nebo za personifikace jinak nepřístupných hlubin její vlastní mysli: máme důvod věřit, že čím více jsou tito vnitřně se projevující spontánní průvodci považováni za skutečné bytosti, tím větší poučení takové setkání přinese.

      Jyoti poznala nejen mimotělní zážitky, které k šamanismu neodmyslitelně patří, ale také bolestivou cestu "podsvětím", která je pro šamanskou cestu ještě typičtější. V jejím příběhu se odráží tradiční vzorec vzestupu a sestupu: extatický začátek, který předchází těžkému období. Popisuje nemoc, která není vyléčena ani dnes, po devíti letech. Můžeme přijmout, že taková nemoc k hlubokému léčivému procesu neoddělitelně patří, což je zvláště patrné z dramatického vývoje prvního z jejích "podivných" příznaků. Jak se ukázalo, nesnesitelná bolest v paži byla úvodním projevem procesu, který vyvrcholil o několik týdnů později (zhruba v době LeBoyerovy přítomnosti) pocitem porodních bolestí a zážitkem těla jako světlem naplněné zářivky. Takový druh zážitku lze označit jako "archetypální", protože spočívá ve struktuře našeho organismu a procesu lidské proměny.

      V šedesátých letech jsem v knize One Quest (Hledání) napsal, že nastal čas, kdy osobní růst, léčení a osvícení, jež byly do té doby výhradní doménou školství, medicíny a náboženství, směřují k systému srovnatelnému s tím, který existoval před jejich rozdělením -- totiž k šamanismu --, a od té doby hovořím o naší současné šamanské struktuře.

      V sedmdesátých letech jsem při příležitosti setkání Asociace pro humanistickou psychologii v Berkeley poprvé použil výrazů "šamanismus nového věku" a "nový šamanismus", jejichž užívání se poslední dobou rozšířilo v souvislosti s nárůstem tohoto psychologicko-kulturního jevu. Jyoti v podstatě ztělesňuje tento současný výraz šamanismu bez ohledu na svůj čerokýjský původ, neváže se na tradiční formy a čerpá ze zdrojů moderní psychologie. (Jeden z neobvyklých rysů života Jyoti spočívá v tom, že její volání se neprojevovalo útěkem ze světa, ale touhou získat vědomosti na zavedené instituci, které by odpovídaly její zkušenosti a v budoucnosti jí umožnily lépe pomáhat ostatním.) Předpokládám, že moderní šamani budou prvotním zdrojem kolektivní přeměny v naší kritické době, a nepochybuji o tom, že o téhle nadané čarodějově učednici opět uslyšíme. Jyoti za mnou přišla, když hledala kouzelnou rostlinu, kterou viděla ve snu, a já jsem v této ženě poznal neobyčejně laskavou a spontánní bytost, která se díky své praktické schopnosti řízení stala oporou organizace Spiritual Emergence Network (SEN; Síť pro pomoc osobám v psychospirituální krizi). K našemu vzájemnému pocitu spřízněnosti přispěly zážitky neobvyklých a dramatických fyzických projevů, které bezpochyby souvisejí s duchovním procesem.

      Tato kniha může poskytnout určitou oporu lidem, kteří mají nezvyklé zážitky a bez podobných dokumentů by mohli podlehnout zbytečným obavám ze své "nenormálnosti". Doufejme, že přispěje ke změně převažujícího postoje k "neobvyklému" v naší společnosti natolik, aby se přiblížil postoji tradičních společností, v nichž se šamanismu daří a kde jsou psychózy a psychické utrpení považovány za duchovní příležitost.

      Dr. Claudio Naranjo