Jyoti: Anděl zavolal mé jméno<br> <span class='sub-title'>Příběh transformativní energie, která přebývá v těle</span>
Jyoti: Anděl zavolal mé jméno<br> <span class='sub-title'>Příběh transformativní energie, která přebývá v těle</span>

Jyoti
Anděl zavolal mé jméno
Příběh transformativní energie, která přebývá v těle

2. vyd. 2006, ISBN 80-86685-64-0, vázaná, 295 str.

doporučená cena: 338 Kč
naše cena
: 270
ušetříte: 68

SLEVA: 20 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | O autorce a o knize | Přehled kapitol | Claudio Naranjo: Předmluva | Úvod | Kap. 1 Smrt jako probuzení | Kap. 2. Pokušení | Michael Vančura: Doslov | Jyoti: Když promluví babičky | Ukázková miniknížka v pdf | Ukázková miniknížka v Calameo

Úvod

      ENERGIE KUNDALINÍ

      V předmluvě ke knize Svámího Muktánandy Kundalini, The Secret of Life (Kundaliní, tajemství života) vypráví Svámí Pradžňánanda příběh, který nám pomůže pochopit energii kundaliní:

      Před stvořením světa existoval jenom Bůh. Samota ho začala nudit, a tak stvořil svět ze Sebe, aby si mohl hrát a bavit se. Bytosti, které stvořil, však věděly, kdo jsou a jak se mají navrátit do svého zdroje. Svět je nezajímal a všechny se vrátily k Bohu na nebi, který tak pozbyl možnosti užívat si Své hry. Nakonec svolal ostatní bohy, jež stvořil, aby mu pomáhali Jeho dílo řídit. Ti mu doporučili, aby uzamkl nebeské brány a klíč ukryl. Nápad to byl vynikající, ale nevěděli, kam klíč schovat. Padlo mnoho návrhů, ale žádný nebyl ten pravý, protože lidské bytosti byly velice bystré a klíč by bezpochyby našly. Někdo navrhl dno Tichého oceánu, jiný nejvyšší vrchol Himálaje a další Měsíc, který byl tak daleko, že by se tam lidi nemohli dostat. Všichni byli z tolika návrhů nadšení a Bůh začal meditovat, aby spatřil budoucnost. Nakonec zavrtěl hlavou a pravil: "Kdepak, to nepůjde. Vidím, jak lidé zkoumají každý kout vesmíru. Budou schopni nejen zdolat Himálaj a doplavat na dno oceánu, ale také přistát na Měsíci, prozkoumat planety a pokusí se dostat černými dírami do jiných vesmírů." Všichni utichli. "Už to mám!" zvolal najednou Bůh. "Znám místo, kde člověk nikdy nebude hledat klíč k nebi. To místo je uvnitř jeho vlastního já, přímo ve středu jeho těla. Bude cestovat miliony kilometrů vesmírem, ale nikdy neučiní dva kroky do sebe, aby prozkoumal svoji vlastní vnitřní bytost." A od té doby se Bůh nesmírně baví, když sleduje, jak člověk hledá štěstí.

      Člověk má v sobě nepochybně vrozenou hlubokou touhu nalézt klíč k sobě samému.

      Muktánanda tento klíč ke štěstí nalezl. Ze své vlastní zkušenosti dospěl k přesvědčení, že co je venku, je i uvnitř. Celý vesmír, veškeré poznání, odpovědi na záhady lidské existence a opravdového štěstí má člověk v sobě. To vše je pro něj dostupné probuzením kundaliní, božské Matky.2)

      Gopi Krishna popisuje kundaliní jako jistý mechanismus v těle, který vyvolává přeměnu druhu.3 Russel Park popisuje kundaliní ve svém pojednání o psychospirituální krizi takto:

      Indické slovo kundaliní, které pochází ze sanskrtského slova kundala, znamená "stočený" (Rama in White, 1979, s. 27), "životní síla" (Madhusudandasji, 1975, s. 1) nebo "ta, která je stočená" (Sannella, 1987, s. 8) a často bývá používáno ve spojení s pojmem a termínem šakti, který pochází z kořene šak, "mít moc nebo být schopen" (Rama, 1979, s. 27). Šakti je ženská síla, velká matka, tvůrčí a dynamický aspekt ze dvou prvotních polarit ve vesmíru. Šakti je odpovědná za všechny projevené formy, za fyzickou hmotu, mysl a samotný život. Druhá primární polarita, mužský pól, se jmenuje Šiva. Oblastí Šivy je neprojevená, nehybná kvalita vědomí, které obsahuje potenciál hmoty a energie vznikajících ve vědomí. (str.54)

      Říká se, že kundaliní je samotné vědomí, které stoupá páteří, otevírá čakry a odstraňuje bloky a nečistoty ve fyzickém a psychologickém ustrojení jednotlivce. Právě tento pohyb vědomí a následné interakce s "nečistotami" mají za následek fyzické, emocionální a mentální příznaky. Po "probuzení" kundaliní bývají příznaky obvykle velice individualizované. (str.18)

      Indická mytologie popisuje Šakti jako hada třiapůlkrát stočeného ve spodní části páteře. V každém z nás tato energie nečinně dřímá, dokud se naše vědomí nevyvine na úroveň, kdy je schopno probudit se v realitě naší Věčné bytosti. V té chvíli se kundaliní aktivuje a vydává se na cestu, která přináší mnohé zkoušky a zasvěcení. Jejím nejvyšším cílem je opět se sjednotit s mužskou stránkou své přirozenosti, se svým Milovaným, Šivou. Šakti musí být schopna proniknout závojem Máji, iluze, aby mohlo dojít k tomuto posvátnému spojení, k božské svatbě.

      Mnozí světci v tradici křesťanské mystiky prošli tělesnými proměnami s projevy podobnými těm, které hinduistická tradice popisuje v souvislosti s energií kundaliní. Tento proces popisuje ve svém životopise například svatá Tereza z Ávily.5) Zažila období ochrnutí, vizí, vytržení, levitace, transu, psychologických změn, a byla dokonce prohlášena za mrtvou, ale po několika dnech opět žila.

      My, lidé ze Západu, potřebujeme prozkoumat, jak jevy spojené s kundaliní vysvětlují jiné kultury. Organizace Spiritual Emergence Network uspořádala na jaře roku 1990 v Kalifornii konferenci právě na toto téma. Přes čtyřicet přednášejících hovořilo o tom, jak transformativní energie nebo jevy podobné kundaliní definují jejich kultury nebo mytologie. Mezi přednášejícími byli severoameričtí indiáni, hinduisté, buddhisté, havajští kahunové a lidé z mnoha dalších kulturních tradicí. Konference se zúčastnilo přes pět set lidí z celého světa -- ženy v domácnosti, lékaři, soudci, psychologové, novináři, umělci, léčitelé a další. Gopi Krishna řekl, že na konci tisíciletí všichni zažijeme probuzení kolektivní kundaliní. Jsem přesvědčena o tom, že účastníci konference toho byli svědky a mnozí z nás to znají z vlastní zkušenosti. Ken Karey píše o takovém probuzení v knize Starseed, The Third Millenium (Hvězdné símě: třetí milénium): "Pro vás, kdo žijete v posledních dnech dětství lidského druhu, probuzení přichází postupně a jednotlivé vrstvy iluzí odpadávají jako vrstvy cibule. K probuzení, které je nejbližší a spojí vás s rozmanitými úrovněmi Věčného Bytí, dochází právě teď, kdy cítíte vzájemné propojení se Zemí a životní silou, jež plodí její biologický život."6)

      Muktánanda uvádí několik způsobů, jak lze kundaliní probudit:

      Je možné ji probudit intenzivní zbožností nebo opakováním mantry, ale žák může také zažít spontánní probuzení díky zásluhám, nahromaděným ze sádhany (duchovní cesta), vykonané v minulých zrozeních. Ve svatých písmech byly popsány různé způsoby probuzení kundaliní. Nejjednodušším a nejlepším však zůstává probuzení prostřednictvím šaktipatu od gurua, který přenáší svoji vlastní božskou Šakti přímo na žáka.7)

      CESTA ZAČÍNÁ

      V mém případě došlo ke spontánnímu probuzení kundaliní. Když se ohlédnu nazpět, vybavuji si chvíle, kdy Šakti proudila mým tělem a bůh mě políbil jako vlahý letní vánek prostřednictvím vizionářských a mystických zkušeností. Některé byly blažené, jiné naopak silné a strašlivé. Nejděsivější na tom všem však bylo, že jsem neměla nikoho, s kým bych si mohla o těchto zážitcích promluvit. Po narození mého druhého syna se mi začalo nekontrolovatelně třást tělo a sestry v porodnici nevěděly, co mají dělat. Teprve později jsem zjistila, že kundaliní se často aktivuje porodem. Když se ohlédnu na tu neuvěřitelnou cestu, po které jsem se vydala, na otevření novému vědomí, psychologické léčení a emocionální a duchovní zralost, která následovala, nemohu se zbavit úžasu. A všechno se to událo jaksi mimovolně.

      Zážitky s kundaliní jsem nezačala zkoumat vědomě. Dokud jsem si nezačala uvědomovat duchovní proces, který měl zcela přetvořit moji realitu, podle západních měřítek jsem vedla celkem "normální" život -- byla jsem středostavovská Američanka se vším všudy. Dětství jsem prožila bez zvláštních událostí, ale vždycky jsem si byla vědomá boží existence. Velice brzy jsem však poznala, že není vhodné mluvit o nadpřirozených jevech; takové věci byly považovány za "výstřední" nebo mi lidé říkali, že "přeháním". Život nesměl být prožíván jako tajemství, spíš jako snaha o poznání vytoužených cílů. Otázky, které se zrodily v dětské mysli, byly umlčeny, pokud nebyly společensky přijatelné. Vše, co se vymykalo takovému modelu, bylo nepřístojné a jako takové i trestáno.

      Mé hledání však podnítila ona nevinná potřeba klást otázky. Nejprve mě přivedla do školství jako učitelku. Zpochybňování našeho školství v době zrušení rasové segregace na Jihu jenom umocnilo moji nespokojenost se systémem, který postrádal duši. Vzdělávací systém jako celek se stal entitou, která byla svojí povahou zpátečnická a rozsahem politická. Cíl učení skrze individuální motivaci se vytratil v důsledku našich strachů a zrodily se systémy, které vykonávaly kontrolu a objektivizovaly osobní zkušenost. Vytratil se původní cíl poskytnout slušnou a rovnou péči všem našim dětem. Ty však zůstaly kdesi uprostřed a ve skutečnosti doplatily na naše nevědomí. V současné době se následky takového neprozřetelného jednání více než zřetelně projevují vysokým počtem nechtěných těhotenství, zneužíváním drog a násilím mezi mladistvými. Když jsem pracovala jako učitelka první rok, byla jsem mnohokrát upozorněna, že budu v rámci městského plánu přemístěna do jiné školy. Pomáhala jsem vytvořit jednu z prvních mateřských škol na státní základní škole. Děti v mé třídě prodělávaly první zkušenost mimo domov a snažily se s takovou situací vyrovnat. V normálním a zdravém prostředí bývá takový přechod obtížný, ale snadno se stane traumatickým zážitkem, připočteme-li k tomu neustálou hrozbu změny učitele a politických změn. Reakce systému na emocionální potřeby dětí nebyly zahrnuty v plánu. Ty se staly pouhými položkami v tabulkách -- předměty, které se přesunují, aby se dosáhlo žádoucího poměru. Hledala jsem systém, který by byl motivován vyvíjet se z vědomé reakce na potřeby jednotlivce v rámci tohoto systému, což mě přivedlo k psychologii. Mé postgraduální studium bylo zaměřeno na prozkoumání různých modelů, které kladly důraz právě na takový přístup. Nemohli jsme nadále zkoumat pouhou strukturu takových programů. Bylo nezbytné, abychom poznali ty, kdo v nich byli obsažení. V oblasti psychologie jsem začala pracovat se zneužitými a zanedbanými dětmi. Zanedlouho jsem si uvědomila, že tihle žáci života jsou mými nejcennějšími učiteli, protože mě naučili, jak mám rozpoznat a léčit zneužité dítě v sobě. Ačkoliv jejich osobní příběhy vypovídaly o nelidském zacházení, které se příčilo zdravému rozumu, každé dítě mělo hluboko v sobě ducha, který chtěl přežít -- a přežil. Díky jejich zkušenosti a poučení jsem začala zkoumat temnou stránku lidské povahy jak kolektivní, tak osobní.

      Podle severoamerických indiánů existují tři druhy bojovníků: ti, kteří činí první kroky, ti, kteří udržují při životě ideály, a ti, co bojují s démony. Paradox může být v tom, že klíč k pochopení nás samotných jako lidí se nachází na uzavřených psychiatrických odděleních a ve věznicích naší kultury. Za těmito zdmi totiž žijí naši "citliví jedinci", bojovníci, jejichž údělem je bojovat s našimi kolektivními "démony".

      Prostřednictvím takového pochopení jsem se začala potýkat se svou vlastní temnou stránkou, což je nelehký, ale nezbytný krok. Šla jsem do toho záměrně? To jistě ne, ale má práce mě přiměla k tomu, abych si začala klást otázky. A právě kladením otázek začal celý tenhle příběh. Ocitla jsem se v "bouřlivé" situaci jako ředitelka ústavu pro "závislé a zanedbané děti". V minulosti sloužily takové ústavy jako sirotčince. Vzhledem ke kontrole porodnosti, péči o opuštěné děti a legalizaci potratů se však tato zařízení stala "odkladištěm" pro soudy a legislativu. Výsledkem byla nakonec skupina opuštěných, uprchlých nebo psychotických dětí ve věku od šesti do osmnácti let. Tyto děti porušily zákon, ať už utekly z domova nebo spáchaly těžké zločiny. Všechny byly nějakým způsobem zanedbané nebo zneužité. Jejich příběhy odhalily sexuální a fyzické zneužívání, až si člověk říkal, jak vůbec mohly přežít. Umístění dětí s tak širokou škálou poruch do ústavu mělo za následek naprostý chaos; děti byly často ozbrojené a nezřídka podnikaly "nájezdy na vesnici".

      Po dvou letech intenzivní práce a zásadních změn získalo zařízení novou tvář a ubíralo se směrem k léčení založeném na lásce k těmto dětem, nikoliv na jejich zavírání. Právě když začali mít žáci dobrý pocit ze svého programu a ze sebe, jako blesk z čistého nebe přišlo rozhodnutí o prodeji tohoto zařízení státu. Jak se ukázalo, tento krok měl ničivé následky. Jednou za soumraku jsem stála u okna ve své kanceláři a v duchu se ptala sama sebe: "Jaký to má všechno vůbec smysl?"

      Nějaký vnitřní hlas mi odpověděl: "Házíš kámen do špatného rybníka. Musíš teď sestoupit po žebříku uvnitř vlastního bludiště, abys dosáhla oceánu kolektivního. Když pak hodíš kámen, může vyvolat změnu. Jestliže tak učiní dost lidí, z téhle tůně vystříkne vlna, která se přelije přes tvoji současnou realitu, a před tebou se otevře nový způsob bytí."

      Už dříve jsem se naučila naslouchat a věřit onomu "vnitřnímu hlasu". Přemýšlela jsem nad významem slov "sestoupit po žebříku uvnitř vlastního bludiště" a uvědomila si, že pokud budu vynakládat energii na to, abych změnila věci kolem sebe, aniž pohlédnu nejprve do svého nitra, výsledek nebude mít dlouhého trvání. Kolektiv nemůže prodělat změnu, dokud tuto cestu nepodnikne dost jednotlivců.

      Když to všechno začalo, ještě jsem ani netušila, že ve skutečnosti hledám spojení se svým hluboko ukrytým ženstvím. Má kultura vysoce uznávala všechny vlastnosti potřebné k přežití v převážně mužské společnosti -- analytické schopnosti, soustředění, úspěch. Jinými slovy, naše přirozená schopnost dělat byla přeceňována a naše schopnost být zesměšňována a nepochopena. Robert Johnson v knize Transformation (Proměna) popisuje tři úrovně vědomí: jednoduché, složité a osvícené. Jednoduché vědomí bylo typické pro lidstvo v primitivních dobách a bývá spojováno s Rájem. Toto období se vyznačovalo instinktivním jednáním a prožíváním dvojrozměrného vědomí. Složité vědomí je obvyklý stav vzdělaného západního člověka a vyznačuje se starostmi a stavy úzkosti. Tuto úroveň přirovnává Johnson k Hamletovi.

      Pochopit Hamleta znamená získat neocenitelný vhled do prázdnoty a osamělosti moderního existenciálního života. Hamlet je trojrozměrný člověk: nemá žádné kořeny v instinktivním světě a jeho hlava dosud není v nebi, kde může získat podporu osvícení. Je předchůdcem nového člověka, který se bude vyznačovat smířením paradoxu mužského a ženského, konání a bytí. Čínský mudrc Lao-c' to komentoval slovy: "Ten, kdo rozumí mužskému a drží se ženského, se stane kanálem celého světa. Věčná ctnost jej neopustí a navrátí se do stavu nemluvněte."8)

      Johnson dále píše:

      Složitý člověk, který se ocitl na rozcestí mezi nasloucháním instinktům a jednáním vycházejícího z osvícení, často ničí vše ženské kolem sebe.

      Pozastavíme-li se na okamžik nad tím, co se dnes děje na naší planetě, snadno pochopíme, co měl Johnson na mysli. Musela jsem být připravená vstoupit do chaosu a být přitom podporována nebem nebo sférami osvícení. Konání a bytí muselo splynout v jedno. Naším úkolem je tedy navrátit se do Zahrady a uvědomit si, že tam jsme. Průvodcem na cestě tam nám bude Psýché (ženství). Pokud k ní nemám žádný vztah, jsem ztracená. Ohlédneme-li se do historie nebo vezmeme v úvahu biologický rozměr, uvidíme, že právě žena přivádí na svět děti a tím pádem pohání kupředu náš vývoj. Do našeho nového vědomí musíme vstoupit bránou ženství. Musíme si uvědomit, že žijeme v hlubokém popření, které otravuje náš vzduch a vodu, vybíjí ohrožené druhy a hrozí jaderným zničením naší Matky Země. Když přestaneme znásilňovat svou zemi, přestaneme i znásilňovat své ženy a děti, které na ní žijí.

      Osm let jsem byla vdaná za muže, s kterým jsem měla dvě děti. Po čtyřech letech poměrně šťastného vztahu se rozhodl, že si nechá vyříznout chámovod. Muž, kterého jsem znala a milovala, se nevrátil. Teprve o řadu let později mi jeden příbuzný svěřil rodinné tajemství: můj manžel byl v dětství fyzicky a emocionálně zneužíván. Zákrok posloužil jako prostředek, který znovu otevřel Pandořinu skříňku. Manžel měl druhou osobnost, které jsme říkali Ralph. Když byl Ralph "venku", měla jsem problémy. Zpočátku šlo většinou o emocionální vydírání, ale časem mě začal ohrožovat fyzicky. Má sebedůvěra byla tak nízká, že jsem ani nevěděla, na koho se obrátit. Můj stud přehlušil všechno ostatní, a já si nedokázala říct o pomoc. Když mě začal fyzicky ohrožovat, přátelé mi zavřeli dveře před nosem, protože měli strach a nechtěli se do ničeho plést, a policie toho s rodinnou hádkou moc nenadělala. Odmítal kamkoliv jít a nechat si poradit. Jednou souhlasil s návštěvou u psychiatra. Po několika sezeních mi lékař řekl, abych se rozvedla. To bylo v sedmdesátých letech a navíc na Jihu, kde neexistovaly žádné zákony ani sociální pomoc určená ženám v podobné situaci. Nejsem si jistá, zda jsme dnes v tomto ohledu dále. V roce 1990 jsem se dívala na televizní pořad o zneužívání, kde jsem se dověděla, že předešlý rok bylo ve Spojených státech ubito k smrti šestkrát více žen než činil počet lidí, kteří zemřeli na AIDS. Ubito k smrti! Co to asi vypovídá o naší kultuře a samotných hodnotách?

      Byla jsem chycená v téhle pavučině, neměla jsem nikoho, na koho bych se mohla obrátit, třásla jsem se strachy a uvnitř jsem byla rozervaná. Jedno jsem však věděla jistě. Nechtěla jsem, aby moji synové vyrůstali v takovém prostředí. Něco ve mně křičelo: "Už dost!" Jednou na jaře mi manžel řekl, že mi ustřelí hlavu, když se pokusím odejít. Tehdy jsem pochopila, že v takovém životě nemám kromě své duše a duší svých dětí co ztratit. To rozhodnutí změnilo můj život. Nebylo to snadné, protože neexistovalo mnoho lidí, kteří byli ochotni se mnou mluvit. "Kdybys nepracovala a zůstala doma, tvé manželství by fungovalo," říkali moji příbuzní, což svědčilo o nebývalé míře popření. Když jsem hovořila s rodinou svého muže a projevila obavy o jeho duševní zdraví, jeho matka mi řekla, že takové věci se prostě stávají, a když budu trpělivá, všechno bude zase v pořádku. Vypadalo to, jako by všichni a všechno podporovalo zneužívání a ne zdravou, "správnou péči". Jsem zvědavá, co by se stalo na téhle planetě, kdyby nás více lidí řeklo: "Už dost!" Je pak možné, že bychom kolektivním odstoupením od zneužívání začali směřovat k léčení a vlastní síle spíše než ke zneužití síly? Odpověď je nasnadě, tak co nám tedy v tom brání?

      Smrt mého otce, kterou podrobněji popisuji v první kapitole, ve mně otevřela něco, co toužilo po zdraví a blahobytu. V jisté rovině jsem vyhlásila své právo být, což byl podnět k tomu, aby v mém životě začaly působit síly, které nás utvářejí. Zpočátku jsem si takových věcí nebyla vědomá a jednoduše jsem říkala, že následuji svoji intuici. Můj život se dramaticky změnil -- po rozvodu jsem změnila zaměstnání a jako osamělá matka zahájila postgraduální studium. Jakmile se změnil můj základní životní styl, začalo se projevovat vnitřní působení mystických oblastí. To bylo ovšem řadu let předtím, než se kundaliní projevila výrazněji. Šakti mě vyléčila z falešných představ o sobě a pomohla mi integrovat odpadlé části své osobnosti. Taková práce bývá občas náročná, ale vždycky vás zavede do oblastí, které podporují život a posilují. Urazila jsem dlouho cestu a směr mi musela ukazovat božská Matka. Netušila jsem, kam se ubírám, věděla jsem jenom, že chci zůstat celá -- udržet si sílu z onoho místa celistvosti. Co to znamenalo? Nebyla jsem si jistá. Když přišly těžké okamžiky a život mi připadal nesnesitelný, meditovala jsem o představě sebe sama ve své úplnosti. Když bylo nejhůř a já chtěla všeho nechat, připomínala jsem si, že chci synům předat své léčení, nikoliv rány.

      Kundaliní je procesem, v němž Duch splývá s hmotou, v němž se jednotlivec vydává na cestu k bohu skrze tělo. Jakmile vnitřní oheň (kundaliní) pročistí a očistí nádobu (tělo a mysl), boží elixír (stavy samádhi) ochladí formu dříve, než se v ní realizuje božská bytost. Následující kapitoly popisují právě takový proces. Nepíšu o tom proto, abych klasifikovala nebo se nechala klasifikovat. Nejsem tady proto, abych o sobě tvrdila, že jsem něco jiného, než opravdu jsem -- obyčejná žena, která se snaží integrovat do své bdělé reality nebe i zemi, otce i matku boží. K mému léčení došlo skrze přijetí obou oblastí. Když se tyto oblasti setkají, cokoliv je možné. Peggy Tabor Millinová popisuje podobný případ. V knize Mary's Way (Cesta Marie) píše o tom, jak se počátkem roku 1981 v jugoslávské vesničce Medžugorje zjevila šesti dětem Panna Marie. To se opakuje dodnes.

      V počátcích židovsko-křesťanských dějin se takové zázraky vyskytovaly často. Řada biblických příběhů vypráví o lidech, jež navštívili andělé, kterým se zdály transformativní sny, kteří slyšeli boží hlas nebo zažili vědomí budoucích událostí. Dokonce i lidé, kteří biblické příběhy chápou doslovně, mají potíže s přijetím skutečnosti, že andělé, vize a jiné zázraky dnes mohou "potkat" obyčejné lidi. Nečiní nám žádnou potíž přijmout elektřinu v našem domě, ačkoliv jenom málokdo dokáže vysvětlit, natož pochopit, jak pracuje. Rádiové vlny byly ve vzduchu ještě dřív, než se objevily rozhlasové přístroje, které je dokázaly přijímat. V celé naší historii většina z nás věří, že současná věda je neomylná a že dokážeme vysvětlit, jak vesmír funguje; zároveň nám připadají k smíchu mylné představy vědy v minulosti. Skutečný vědec se ovšem raději věnuje zkoumání záhad neznáma než dokazování, že to, co je považováno za pravdivé, je pravdivé. My však zůstáváme připoutáni k vlastní filosofii toho, co je "skutečné".10) (Právě tato připoutanost bývá obvykle bodem, kde začíná naše práce.)

      Má cesta pokračovala. Zjistila jsem, že Šakti nestoupá přímo vzhůru, ale spíše po spirále. V mém případě si Šakti našla cestu vzhůru páteří, přičemž otevřela každou čakru, vyčistila problémy nahromaděné v každém centru a poté mi přešla přes temeno hlavy, sestoupila do třetího oka, do krku a vyplnila "zlatou haru", která se nachází v oblasti břicha. (V osmé kapitole se věnuji podrobněji tomuto jevu, který někteří lidé označili za "Buddhovo břicho".) Ve svých vizích jsem pochopila, že tento proces vyvrcholí, až nové tělo, které jsem v sobě nosila, bude vypuzeno z oblasti srdce a zahalí moji fyzickou podobu.

      Russel Park vysvětluje kundaliní ve vztahu k systému čaker takto:

      Kundaliní je považována za osobní projev aktivní energie Šakti, který tradiční jógické systémy označují termínem prána -- neboli universální životní síla. (Gopi Krishna popisuje pránu jako inteligentní sílu, která vyvolává všechny chemické pochody a reakce biologického organismu.)11) "Kundaliní poskytuje statickou podporu celému tělu a všem jeho pránickým nebo energetickým silám." (Rama, 1979, s. 29)

      Prána je jemná elektrická energie, která přichází s dechem a putuje jemnohmotnými nervy zvanými nádí. Nádí spojují tělo a mysl pomocí meridiánů, známých v čínské a japonské akupunktuře, a bývají soustředěny kolem center zvaných čakry neboli "kola". Různé indické systémy tradičně hovoří o šesti nebo sedmi čakrách. Čakry jsou umístěny podél páteře od jejího kořene až po bod ležící přibližně patnáct centimetrů nad temenem hlavy. Čakry nejsou fyzickými centry, jedná se spíše o víry nebo kruhy (centra) psychospirituální energie, které udržují vědomí, řídí je a jsou odpovědné za jeho kvalitu.

      Některé druhy indických duchovních jógických cvičení si kladou za cíl probudit skrytý potenciál kundaliní. Uvolněná energie kundaliní začne po probuzení stoupat jemnohmotnými energetickými kanály směrem k čakrám, odstraňuje překážky a nečistoty a přitom probouzí nebo pozvedá vědomí organismu.12)

      Bonnie Greenwellová popisuje celou řadu příznaků, které tento proces doprovázejí:

      Projevy pohybu vědomí bývají obvykle vnímány jako energetické jevy. Klasickým projevem probuzené kundaliní je energetická vibrace nebo tlak stoupající páteří a doprovázený záblesky světla, vizemi, křečemi nebo třesením. Mohou nastat výrazné změny ve vnímání tělesné teploty, stravování, sexuální touze a emocionální rovnováze. Mohou být slyšet náhodné zvuky, dochází k bezděčným pohybům, postojům (ásany) a polohám rukou (mudry). V různých částech těla bývá pociťována fyzická bolest, která nemá zjevnou organickou příčinu a vyskytuje se nepravidelně na různých místech, s různou četností, délkou trvání a intenzitou. Často ji doprovázejí výkyvy emocí včetně vln deprese nebo extáze, orgiastického vytržení, úzkosti nebo silných pocitů hrozící smrti nebo šílenství.13)

      Nikdy jsem se nezabývala otázkou, zda vědomí utváří tělo nebo zda se tělo utváří kolem vědomí. Když jsem v uplynulých letech sledovala, jak mé tělo mění tvar, pochopila jsem, že převažuje druhý případ. Jako příklad nám poslouží, podíváme-li se na fyzický vývoj člověka v době kamenné. V jistém období byl člověk sehnutý a neuměl poznávat myšlením. Najednou se začal objevovat nový druh, který stál zpříma a uměl počítat. Kmen zachvátila hrůza. Nikdo netušil, že stojí vedle svého rozvinutějšího "jáství". Tak je tomu i dnes. Objevuje se mezi námi nový druh člověka. Uvítáme toto nové "jáství" opět se strachem?

      PŘÍBĚH SE ROZVÍJÍ

      Poznala jsem nový význam slova odevzdanost a hloubku odpoutanosti, která musí doprovázet hluboké stavy transformace. Navíc jsem získala hlubokou důvěru v boží inteligenci za těmito procesy, která ve mně zanechala neotřesitelnou víru v Tajemství a lásku k němu. Člověk si po nějaké době uvědomí, že vstoupil do božské hry a vědomě se podílí na jejím rozvíjení. Cesta byla sice občas nelehká, ale léčení bylo tak důkladné, že mne naplňuje vděk, když o tom hovořím.

      Tento příběh pojednává o nalezení vztahu k sobě samé a o tom, jak jsem se naučila důvěřovat vnitřnímu poznání a následovat je do nových dimenzí. Tato zkušenost se neomezuje pouze na psychologickou, ale i na fyzickou změnu. Ráda bych v téhle chvíli použila metafory vlaku, který na cestě zastavuje v každé stanici. Každá zastávka znamená vyprázdnění a nové naplnění, ale vlak pokračuje v cestě až do cílové stanice. Jednotlivé kapitoly v této knize pojednávají o stanicích, na něž mě kundaliní během mé cesty zavedla; každá sloužila jako milník. Tuto knihu jsem psala formou příběhu, abych mohla čtenáři lépe přiblížit, jak se tato zkušenost odvíjela, a zároveň do ní zahrnout mé reakce včetně úsudků a

závěrů, které vyvolávaly. Doufám, že vám takový otevřený popis pomůže rozpoznat podobné jevy, které se mohou vyskytnout i ve vašem vlastním procesu. Povědomí o tom, co se děje, vám pak může přinést odvahu pustit se a odevzdat se tomu.

      Často jsem si přála číst texty o kundaliní, které napsaly ženy. Takových materiálů je bohužel poskrovnu, což je také důvod, proč mě tolik lidí žádalo, abych svůj příběh napsala. Kundaliní je velice individualizovaný vnitřní proces léčení, a proto je má zkušenost pouze jednou z mnoha možných.

      Nastal čas, aby vypravěči promluvili. Prostřednictvím takového sdílení můžeme začít vnímat, jak se do současnosti rodí nová realita. Ve starých dobách vypravěči putovali po zemi a vyprávěli podobenství, která sloužila k podnícení představivosti ostatních, protože vypovídala o kolektivně zažívaných událostech. Jsem přesvědčená o tom, že všichni v sobě máme příběh, který čeká na probuzení, až přijde jeho čas. Když se takový příběh začne rozvíjet, chce být vyprávěn; touží jenom po tom, aby byl vyslechnut. Když někdo uslyší volání a odpoví na něj, Tajemství se začne odhalovat. Sledujete nit vyprávění a cestou objevujete spoustu věcí. Musíte začít s prázdnýma rukama a nesmíte čekat žádný výsledek. Budete-li se ubírat po takové cestě, prověří to vaši víru a zdokonalí vaše vnímání. Je to nekonečný příběh, v němž je každým krokem psána nová kapitola.

      Jde o příběh, vypovídající o procesu léčení. Nevypráví se proto, aby oživil to nadlidské v nás, ale spíše aby nám připomněl potřebu návratu k naší skutečné přirozenosti a úcty k božskému prvorozenectví, které tkví v každém z nás. Alan Richardson popisuje tuto cestu v knize Priestess, The Life and Magic of Dion Fortune (Kněžka: život a magie Dion Fortuneové) takto:

      Neprošla si žádnou z klasických cest skrze šílenství, nemusela projít třemi fázemi, o nichž hovoří Joseph Campbell. V první fázi, Odloučení, se celá osobnost rozpadá. V mnoha východních systémech okultního cvičení guru záměrně ponižuje žáka -- neustále a na veřejnosti -- s cílem rozdrtit ego onoho nešťastného ubožáka, aby mohl opět začít znovu. Na Západě je však guruem samotný život. V druhé fázi, Zasvěcení, umožňuje jednotlivci špetka osobní odvahy nebo úspěchu přestavět jeho osobnost lépe a pružněji. Nakonec přichází třetí fáze, Návrat, kdy se tato nová hrdinka vrací k samotnému Zdroji.

      Richardson pak pokračuje:

      Fáze vývoje v novou identitu nemusejí být tak zřetelné, jak jsem právě naznačil, ale obvykle probíhají následujícím způsobem: krize, krátké období apatie a sklíčenosti, následované vizemi a sny o smrti, například utopením, poté přichází příkaz k přijetí nové identity a nakonec "volání" k odhalení této nové identity a poslání, které ji doprovází do celého světa.14)

      V letech 1987 až 1990 jsem pracovala jako koordinátorka ve Spiritual Emergence Network (SEN), což je mezinárodní organizace pomáhající jednotlivcům, kteří procházejí transformačními duchovními zkušenostmi, jež se občas projevují jako krize. Tito lidé se často obávají o své duševní zdraví, jsou zmatení, osamělí a jejich rodiny je nechápou. Tradiční psychiatrie bohužel tyto lidi často klasifikuje "patologickými" diagnózami, podává jim léky a v horším případě je hospitalizuje v psychiatrických léčebnách.

      Osoby, které do SENu volají, spojujeme s holistickými nebo transpersonálně zaměřenými terapeuty v místě jejich bydliště, aby dostali podporu v případě takového procesu, mohli začít integrovat své zkušenosti a navrátili se k normálnímu, mnohdy zdravějšímu životu. Čtvrtina lidí, kteří nám volají, prodělává některý druh transformačního procesu v těle. Napadá mě, zda už nadešel čas Krishnova "kolektivního probuzení kundaliní", zda dostatečný počet lidí "sestoupil po vnitřním žebříku", aby vyvolal takové kolektivní probuzení, které přetvoří a konečně promění tento sen, jemuž říkáme realita.

      Zdá se, že kundaliní by mohla být klíčem k proměně lidského druhu na vyšší úroveň vědomí. Gopi Krishna to shrnuje takto:

      Existence vědomí transcendentního typu na konci určitého období, která je nevyhnutelným výsledkem probuzení kundaliní ve všech úspěšných případech, poskytuje nesporný důkaz skutečnosti, že regenerační síla působící v těle je si od samotného počátku vědoma nejvyššího ideálu, jemuž se musí přizpůsobit přetvořením probíhajících biologických procesů.

      Existence empiricky prokazatelné síly v těle, která si je plně vědoma všech komplikovaných psychofyzických procesů v organismu a je schopná přetvořit jej na mnohem vyšší stupeň organické a funkční aktivity, aby dosáhl harmonie s požadavky vyššího stavu vědomí, může mít pouze jediný smysl: totiž že evoluční síla vede člověka k již známému a předurčenému stavu ušlechtilosti, o němž lidstvo nemá ani potuchy s výjimkou toho, který poskytují náboženská pojetí proroků a vizionářů.

      K takovému zkoumání nelze přistupovat v duchu dobyvačnosti a domýšlivosti s úmyslem dosáhnout vítězství nad silou přírody, který je tak typický pro přístup člověka k problémům materiálního světa, ale naopak pokorně, v duchu naprosté odevzdanosti boží vůli a absolutní závislosti na boží milosti, ve stejném rozpoložení mysli, s jakým bychom přistupovali k žhnoucímu slunci.15)