Jyoti: Anděl zavolal mé jméno<br> <span class='sub-title'>Příběh transformativní energie, která přebývá v těle</span>
Jyoti: Anděl zavolal mé jméno<br> <span class='sub-title'>Příběh transformativní energie, která přebývá v těle</span>

Jyoti
Anděl zavolal mé jméno
Příběh transformativní energie, která přebývá v těle

2. vyd. 2006, ISBN 80-86685-64-0, vázaná, 295 str.

doporučená cena: 338 Kč
naše cena
: 270
ušetříte: 68

SLEVA: 20 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | O autorce a o knize | Přehled kapitol | Claudio Naranjo: Předmluva | Úvod | Kap. 1 Smrt jako probuzení | Kap. 2. Pokušení | Michael Vančura: Doslov | Jyoti: Když promluví babičky | Ukázková miniknížka v pdf | Ukázková miniknížka v Calameo

Kap. 2. Pokušení

V následujících osmi letech prošel můj život zásadními změnami. Skončilo manželství, které na mě začalo mít velmi destruktivní vliv. Poznala jsem, jak náročné je být pracující matkou se dvěma malými dětmi. Dokončila jsem studium na vysoké škole a poté využila pracovní nabídky, která se jako zázrakem objevila. Vzpomínám si, jak jsem jednou řekla přítelkyni: Nevím, kam jdu, ale něco mě táhne. Rozhodla jsem se, že s tím nebudu bojovat. Prostě to nechám být a počkám, kam mě to povede.

A tak se také stalo vedlo mě to samo. Stala jsem se jednou z prvních žen, které řídily zařízení pro mladistvé provinilce ve státě Texas. Celý systém nápravných zařízení pro mladistvé procházel velkými změnami.

V roce 1974 byla podána skupinová výzva, jejímž cílem bylo dosáhnout přijatelnějších podmínek v nápravných zařízeních. Děti byly bičovány, odchytávány s pomocí koňů a psů, a státem poskytovaných prostředků na přiměřenou péči v nápravných zařízeních nebylo nazbyt. Na výzvu odpovědělo mnoho nových a odvážných lidí. V té době šlo doslova o život, protože děti se bouřily a reforma s sebou přinesla totální chaos, ale přesto vznikla řada nových a objevných programů, které dávaly přednost péči před zneužíváním. Z takové odpovědnosti jsem si připadala ztracená a mnoho nocí jsem strávila v modlitbách. Nebyla jsem si jistá, budu-li s to zaplatit účty, a ve svém okolí jsem nenacházela žádnou podporu. Žena, matka, ředitelka a studentka bylo toho na mě příliš. Chtěla jsem se vším skončit. Chtěla jsem umřít. Mé tělo reagovalo na stres nemocí a záchvaty deprese, ale něco ve mně stále pokračovalo. Měla jsem pocit, jako bych plavala proti proudu. V té době neplatily žádné zákony, které by zohledňovaly těžké postavení žen na trhu práce. Mnoho zlé krve vyvolala právě skutečnost, že jsme tam byly právě my, ženy. Zpětně jsem si uvědomila, že mě to z hlediska dlouhodobé perspektivy posílilo. Vyvinula se mužská část mé osobnosti, a já objevila sílu svého bojovníka. Ironií osudu bylo, že jsem nastoupila cestu hledání, aniž jsem o tom věděla. Tyto zkoušky představovaly jakési iniciační rituály, které pozvedly mé vědomí a popostrčily mě na cestě, po níž jsem se ubírala, ještě hlouběji do vnitřního labyrintu.

Nakonec se má situace ustálila. Znovu jsem se vdala a zajistila si místo, které mi umožňovalo aktivně zasahovat do státní legislativy a přivést do zákonné podoby mnohé z myšlenek, které jsme prosazovali. Vešly v platnost zákony, které chrání naše děti a zajišťují, aby nebyly zneužívány a pohlcovány ve státních zařízeních. Z tohoto období vzešly nové začátky. Výraz nové začátky však nevystihuje všechno. Výstižnější by bylo říci: Starý život končí nový přichází.

V roce 1982 jsem v Kalifornii navštěvovala zároveň dva semináře. Tehdy jsem jednoho dne stála na balkoně svého domu a dívala se na oceán. Ačkoli slunce hřálo a mořský vánek mě osvěžoval, začala jsem si v sobě uvědomovat prázdnotu. Jako by se ve mně usadila bolest, která ne a ne odejít. Zamyslela jsem se nad svým životem. Připadal mi naplněný. Milovala jsem muže, který pečoval o mě a mé děti. Obě děti byly zdravé a šťastné. Byla jsem finančně zajištěná měla jsem krásný dům, bazén, luxusní auto. Byl to skutečný americký sen, ale ta prázdnota mě nenechala v klidu. Hmotné věci mne neuspokojovaly. A to je všechno? ptal se mě šeptem hlas, který jsem téměř nebyla s to slyšet, ale přesto si vynucoval moji pozornost.

Dobrá, bože, řekla jsem. Myslím, že jsem si tenhle krok vyřešila. Co teď? Jakmile jednou doopravdy pochopíme, že fyzický svět neuspokojuje naše vnitřní já, začneme zkoumat, co uspokojení přináší.

Měli bychom být opatrní v tom, oč žádáme, protože bůh nám to vždy poskytne. Může to mít ovšem odlišnou podobu než tu, jakou očekáváme. Hyemeyohsts Storm ve své knize Song of Heyoehkah (Píseň heyoehkah) píše o dívce jménem Estchimah, která se chystá na vision quest (doslova hledání vize), iniciační rituál, jímž má vstoupit do nové etapy svého života ženství. Estchimah v rámci příprav na vision quest zavedou ke staré šamance, která jí popisuje zrcadlovou skříňku. Zrcadla symbolicky představují duši. J. C. Cooper píše v An Illustrated Encyclopaedia of Traditional Symbols (Ilustrovaná encyklopedie tradičních symbolů): Vesmír je zrcadlem boha, člověk je zrcadlem vesmíru. Dále říká: Zrcadlo je odrazem nadpřirozené a božské inteligence (Velká zrcadla); odraz v zrcadle je zjevný a dočasný svět, ale také poznání sebe sama (malá zrcadla). 19

Stařena ze Stormovy knihy podrobně popisuje podstatu tohoto konceptu, a poskytuje nám tím mapu cesty, která bude následovat:

Vision quest je svatba se sebou samým, řekla stará žena laskavým hlasem. A je to svatba se Zemí. Povím ti o čtyřech stěnách. Čtyřech stěnách? zamračila se Estchimah. Cítím se jako v pasti, jen ta slova slyším. Pro všechny lidi je běžné stavět čtyři zdi, usmála se stará žena. Bizoní učitelé to nazývají místem, kde jsou skryta všechna zrcadla. Jak je možné skrýt Velká zrcadla? zeptala se Estchimah. Neplatí to o Velkých zrcadlech, usmála se stařena pobaveně, ale o malých. Na jihu, kde je místo důvěry a nevinnosti, stojí stěna dětství. Síly, které tuto stěnu vytvářejí, patří všem dětem, s kterými jsi vyrostla. Ta stěna rostla zároveň s tebou byla to živoucí stěna tvých prvních let. A ty, moje dcerunko, se bojíš touto stěnou projít. Na severu je další stěna. Tato stěna je postavena ze všech učitelů, jaké jsi kdy měla. Jsou v ní obsaženy všechny typy učitelů, žijících i mrtvých. Je v ní uloženo vše, co tě kdy něčemu naučilo. A ty, moje dcerunko, se bojíš projít také touto stěnou. Na východě je další stěna. Ta je postavena ze všeho, co je mrtvé. Jsou v ní obsažena všechna náboženství. A ty, moje dcerunko, se bojíš projít skrze tuto stěnu. Na západě je čtvrtá stěna. Je to stěna snů. Část této stěny se odráží ve stěně východní, podobně jako se v sobě odrážejí severní a jižní stěny. Věci související se smrtí, které se odrážejí v západní stěně, se ukazují v mnoha snech, které jsi nechala zemřít. A ty, moje dcerunko, se bojíš projít i skrze tuto stěnu. Vede z toho vůbec nějaká cesta ven? zeptala se rozjitřeně Estchimah. Jistě, usmála se stará žena. Ale nejdřív budeme mluvit o mnoha maličkých zrcadlech, z nichž je tam složená podlaha. Mnohá z těchto zrcátek pocházejí ze světa, do něhož ses narodila. Některá jsou ze světa tvé matky, vysvětlovala stařena. V tom světě je spousta starých obrazů, je to svět vzpomínek. Každé z těch starých zrcátek tě oslepuje a brání ti vidět cestu, která tě z tohoto světa může osvobodit. Jaká je to cesta? zeptala se ustrašeně Estchimah. Když začneš skutečně zkoumat každé z těch zrcátek, které jsi v tom světě umístila, odpověděla stařena, nebo se budeš zajímat o to, kdo ta zrcátka umístil do tvého světa, pak uvidíš cestu skrze západní stěnu. Ale vy jste řekla, že mám strach projít touto stěnou, poznamenala Estchimah neklidně. Projdeš tou stěnou během vision questu, usmála se stařena. Západní stěnou už prošlo mnoho lidí. Prošli stěnou tolika způsoby, kolik je na světě lidí. Západní stěna je stěnou snů. Řada lidí se bojí, že za touto stěnou nic není a že zůstanou sami, pousmála se, ale ti si ovšem nikdy nekladli žádné otázky a nikdy stěnou neprošli. Za stěnou je realita. Uvnitř stěn je to, co realitou není. Za stěnou je velký svět tvé vlastní mysli. Je to svět tak krásný a rozmanitý jako ten, který nazýváme Zemí.20

Začínala jsem chápat, že moje realita, jak jsem ji do té doby znala, je jen stínem toho, co to realita skutečně je. Jestliže jsem chtěla dosáhnout své Pravdy, musela jsem projít stěnou snů.

Najdu v sobě dost odvahy k tomu, abych pohlédla do očí svému falešnému já? Jak mám začít?

Kladla jsem si hodně otázek, ale nevěděla jsem, jak nalézt odpovědi.

VYPUŠTĚNÍ DŽINA Z LÁHVE

Taoistická psychologie nám říká, že když je žák připraven, učitel se objeví. Dva dny poté, co jsem si položila otázku co teď, objevil se Larry, moudrý a laskavý muž, který se stal mým průvodcem skrze západní stěnu, stěnu snů. Když jsem na konferenci náhodou pohlédla na jmenovku souseda, zjistila jsem, že je na ní napsáno Rada mladých, Texas. Šlo o organizaci, jejíž transformaci jsem již dříve popsala. Bylo velmi neobvyklé, že poslali svého zástupce za hranice státu. Oslovila jsem ho a představila se. Ihned jsme se naladili na společnou vlnu a začali si povídat.

Pamatuješ si sny? zeptal se mě.

Ne, odpověděla jsem. Občas se mi sice nějaké zdají, ale nikdy si je nevybavím.

Medituješ?

Ne. Modlím se, ale nikdy jsme nemeditovala.

K svému překvapení jsem zjistila, že bydlíme s Larrym pouhé dvě hodiny jízdy autem od sebe. Seznámil mě s mužem jménem Carl Gustav Jung, který ovlivnil můj život takovým způsobem, že se to ani nedá popsat. June Singerová v knize Boundaries of the Soul (Hranice duše) popisuje Jungovo dílo následujícím způsobem:

Na začátku knihy Memories, Dreams, Reflections (Vzpomínky, sny, úvahy) je krátká pasáž, která seznamuje čtenáře se základním postojem, s nímž Jung přistupoval ke svému životu a k fenoménu Života. Právě to uchvátilo tolik čtenářů a nepustilo je to, dokud neměli s Jungem kontakt dostatečně dlouhý na to, aby jej mohli učinit přítelem své duše. Úryvek pokračuje slovy:

Život mi vždy připomínal rostlinu, která žije ze svého oddenku. Nadzemní část vydrží jen jedno léto, načež odumře jako prchavý přízrak. Zamyslíme-li se nad nekonečným růstem a rozpadem života a civilizací, nemůžeme uniknout dojmu absolutní nicotnosti. Nikdy jsem však neztratil vědomí něčeho, co pod tím věčným proudem žije a trvá dál. Vidíme jenom pomíjivý květ. Oddenek zůstává. 21

Jung propracoval psychologii, která prostřednictvím snů našla přístup do kolektivního nevědomí neboli universálního vědomí. Přispěl k novému pochopení člověka, jež v sobě zahrnovalo duchovní i psychologický rozměr. Jung rozpoznal vnitřní psychologické postavy, jako je anima, vnitřní ženská část muže, animus, vnitřní mužská část ženy, a stín, což je neznámá nebo neakceptovaná část naší osobnosti. Larry byl psycholog a Junga studoval osm let. Poskytl mi nástroj, který mi pomohl proniknout zrcadlovou skříňkou.

Larry začal pracovat s mými sny a řeka se dala do pohybu. Naslouchal mým snům a pak se ptal, jaké jsem z nich měla pocity. Zkoumali jsme symboly, které sny přinesly: nejprve pomocí asociace (vzpomínky vyvolané z minulosti), a pak hlubším zkoumáním (významy, které byly popsány v různých kulturách a mytologiích). Bádání rozšířilo mé vědomí na všech úrovních intelektuálně, emočně a psychicky. Každý prozkoumaný sen pak rozjitřil moji duši a vtáhl mě ještě hlouběji.

Larry se mě neustále ptal, jestli bych nechtěla meditovat, ale já měla strach. Věděla jsem, že meditace bude mít stejný účinek, jako kdybych vypustila džina z láhve. Nakonec jsem o svém strachu řekla Larrymu a požádala ho, aby se mnou pravidelně meditoval. Věřila jsem mu, což mi dodávalo pocit jistoty. A tehdy to začalo: celý svět se přede mnou otevřel. Protože jsem neznala žádnou meditační techniku, naslouchala jsem a instrukce přicházely zevnitř. Zpočátku jsem lehávala na posteli a pročišťovala svoji mysl představou prázdného promítacího plátna. Tělo mi začal prostupovat pocit klidu. Když jsem se do tohoto pocitu ponořila hlouběji, vynořila se část mě samotné, která byla od této scény oddělená a pohlížela na mě s jasným vědomím a odstupem. Byl to zajímavý zážitek, vidět, jak pozoruji samu sebe. Nazvala jsem tuto část Svědkem. Kdykoli se Svědek objevil, instrukce mi předával hlas, který jsem zřetelně slyšela. Netušila jsem, odkud přicházel, ale vždycky mi pomohl a dával mi pocit pohodlí a pohody. Časem jsem pochopila, že jsem jasnozřivá, mám schopnost slyšet hlasy a psychicky cítit tělem. Podle situace dostávám instrukce od svého vnitřního učitele anebo průvodců. Hlas toho, kdo mi pomáhá, poznám podobně jako hlas dobrého přítele po telefonu.

Do té doby jsem nevěděla nic o systému čaker, mimotělních nebo duchovních zážitcích. Učila jsem se zevnitř ven, což je způsob, jakým se proces odvíjí i nadále. Každý krok přinesl novou oblast, nové pojmy a jevy. Po každé nové zkušenosti se v mém životě obvykle objevila kniha nebo člověk, kteří ji potvrdili a pomohli mi ji zpracovat.

Při meditaci vleže na posteli se mi objevila následující představa otčenáše prostupujícího mým tělem od nohou k hlavě (viz obrázek).

Duchovní zdroj mi sdělil, že mi toto cvičení poslouží při mapování mého vývoje. Bylo mi řečeno, že přenesu-li tento vzorec na kabalistický Strom života, mohla bych poznat jiné cesty. Hned nato jsem uslyšela píseň When the Saints Go Marching In (Když svatí pochodují, u nás známá v podání Louise Armstronga pozn. překl.).

Studiem kabaly jsem doplnila to, co mě učila kundaliní. Jak se ukázalo, bylo to v mnohém ohledu užitečné. Čtenáře odkazuji na knihu Haleviho The Work of the Kabbalist (Dílo kabalisty). Velmi poučné je srovnání obrázků z této knihy se schématem, které se mi objevilo při meditaci, neboť popisují nezbytné fáze vývoje a zkoušky, kterými je třeba projít. Halevi píše:

Rozpoznat vlastní projekce na sobě, ostatních lidech a situacích znamená rozpoznat schopnost ega předávat nebo zadržovat to, co přichází z hlubin duše. Mít schopnost pozorovat a řídit procesy jednání, myšlení a cítění, které se v egu projevují, rovněž znamená být schopen ego využívat, nikoli jenom být jím využíván. To ovšem vyžaduje schopnost povznést se nad protikladné sklony k prosazování vlastní vůle a její nepřítomnosti, přicházející z pravé a levé strany Stromu. Schopnost pozvednout vědomí vlastní vůlí z čistě osobní, jesodické triády do triády probuzení znamená získat vládu nad čtyřmi nižšími síněmi psychiky a poddat se vůli Já (self) nebo Tiferet.22

Na jiném místě říká:

proces vývoje nebo návratu ke světlu, na rozdíl od procesu stvoření nebo sestupu do hmoty, následuje dráhu Blesku, ale v opačném směru.23

Dráha blesku, kterou jsem dostala v meditaci, představovala mapu nadcházejících událostí. Abych dále potvrdila tento proces a jeho vývoj, dovolím si citovat z Haleviho ještě jednou:

Nakreslit Strom a sefíry je kontemplativní akt, který nás propojuje s geometrií jeho struktury. Postupně tak začínáme vnímat formu a dynamiku, které jej utvářejí. Použít Strom jiné osoby nebo jej studovat v knihách nestačí. Musíme si vytvořit osobní vztah ke Stromu a podílet se tak na jeho mimořádně krásné symetrii. Nakreslení vlastního Stromu a poté Jákobova žebříku do čtyř světů považovaly některé kabalistické skupiny za způsob zasvěcení, neboť jde o formální rituál, který má být důkazem oddanosti Dílu.24

Uvádím zde tyto příklady bez další interpretace, aby se jejich poučení mohlo projevit zároveň s tím, jak se bude odvíjet příběh. Časem jsem zjistila, že právě tento přístup představuje jeden z hlavních způsobů mého učení. Ukazuje se, že mnohem prospěšnější než vše analyzovat a příliš rychle roztřídit je podržet si konkrétní zážitek a sledovat, kam nás povede co bude přitahovat, aby se tak prohloubilo naše poznání.

Paranormální jevy se pro mne staly každodenní zkušeností. Měla jsem pocit, jako bych se na své pouti dostala do místa, kde se stýkají dva světy. Následující rok jsem večer co večer spěchala nedočkavě domů, abych si lehla do postele a meditovala. Obrazy se mi promítaly před očima tak dlouho, jak jsem si přála. Připadala jsem si jako v kině. Objevovaly se mi scény z Egypta a jiných exotických míst, očima posázení ptáci a jiné podivuhodné symboly. Larry mi půjčoval různé knihy a já v nich pochopitelně nacházela obrazy, které jsem viděla v meditaci, včetně informací o jejich významu a historickém původu. Vytrvale se mi vracel obraz otvoru ve tvaru oka, které jsem rozpoznala jako boží oko. V prostoru za otvorem byl pestrobarevný svět, z něhož se na mě usmíval stařec s bílými vlasy. Měla jsem pocit, jako by mě zkoumal pod mikroskopem. Ten zážitek byl živější než cokoli, co jsem do té doby poznala.

Jednou se mi během meditace zjevila nádherná bytost mužského pohlaví, z níž vyzařovalo zlaté světlo. Její pronikavý pohled jako by se dotýkal hlubin mé duše. Rychlý proud energie ve mně vyvolal pocit orgasmu, který se mi rozšířil po celém těle. Světlo bylo všude. Vypadalo jako měsíc nebo světelná koule vstupující a vystupující z mého zorného pole. Obklopovala mě energie lásky, a když mě tento obraz podobný Kristu prostoupil, tělem mi projela vlna orgasmu, jaký jsem dosud neprožila. (O devět měsíců později jsem viděla jeho obrázek a zjistila, že se jmenuje Gopal Das.)

Při jiné příležitosti se objevila následující vize:

Měla jsem pocit, že jedu autem v černé dráze podobné tunelu, který se vinul jako had. Všimla jsem si, že v dálce končí zatáčkou. Moji pozornost v tu chvíli upoutal nějaký praskavý zvuk, patrně vycházející z mé hlavy. Zároveň se zvukem se objevil pocit linie, která se táhla páteří od vrcholku hlavy. Měla jsem pocit, jako by linie vytvářela prasklinu v mém trupu. Nějaký tlak nebo síla rozšiřovaly prasklinu až pod solární plexus. Najednou jsem se znovu objevila v autě, které se blížilo k zatáčce. Tlak zesílil, nadzvedl mé tělo a otevřel je podobně jako se nakřápne vajíčko. Když se trhlina rozšiřovala, měla jsem pocit, že jsem současně pozorovatelem i účastníkem. Viděla jsem samu sebe v kukle jako larvu. Z kukly jsem viděla ven prasklinou. Chtěla jsem se dostat ven, ale nešlo to, protože mi v tom bránila jakási pružná blána nebo těsnící hmota. Začala jsem chápat, že si vytvářím nové tělo.

Nikdy předtím jsem neměla zážitek pobytu mimo tělo, a tento navíc doprovázely obrazy. Velice mě překvapilo zjištění, že vědomí může být na několika místech najednou. Když jsem se takto dívala na vědomí, objevila jsem nový význam v jeho vztahu k tělu. Měla jsem pocit, jako bych ve své vizi pozorovala motýla, který se klube ze své kukly. Byla to má duše? Čím mělo být mé nové tělo?

Vnější fyzický svět a vnitřní duchovní svět se prolínaly jako při tanci, který je probouzel k životu. Mezitím jsem vedla všední život, pečovala o děti, chodila do práce, uklízela a vařila.

POSTAVY V KÁPÍCH

Můj snový svět začal ožívat podobně jako mé meditace. Dostávala jsem zásadní instrukce ve velmi jasné podobě. Začaly se mi zdát lucidní sny, v nichž si je snící vědom snění, a proto je interakce se snovou realitou aktivní, nikoli pasivní jako obvykle. Zjistila jsem, že takový stav vědomí přináší mnohem silnější smyslové zážitky. Vůně, dotykové, zrakové a sluchové vjemy jsou natolik živé, že realita působí ve srovnání s tím nevýrazně, jako pouhý stín. Sny pro mne představují několik významových rovin. Pomáhají nám s léčením na osobní úrovni a poskytují přístup k archetypálním oblastem a otevírají bránu k naší duši. (Knihy Carlose Castanedy popisují skvěle právě zkoumání snových stavů a způsoby, jakými můžeme vstoupit do hlubších úrovní nevědomí.)

V jednom snu jsem poznala Postavy v kápích, což byly bytosti oděné v bílých mnišských hábitech. Objevovaly se vždy ve skupinách přibližně po dvanácti. Kápě na hlavách jim zakrývaly obličeje a jejich totožnost mi zůstala skryta. Prostor kolem nich byl prosycen láskou a soucitem. Nikdy nemluvily, ale komunikovaly se mnou telepaticky. Kdykoli se objevily, v mém životě nastaly dramatické změny.

K našemu prvnímu setkání došlo v lucidním snu 24. ledna 1983:

Byla jsem ve velkém domě a připravovala se na jakousi ceremonii. Jedna z postav v kápi stála v bílém člunu. Voda naplňovala dům. Valila se dlouhou halou, která se svažovala do sklepa. Stála jsem za člunem s další postavou v kápi, která mi pomáhala. Voda se podobala řece padající vodopádem do podzemí. Dostala jsem provaz, který byl přivázán ke člunu, a byla jsem požádána, abych si nasadila smyčku kolem krku. Měla jsem se ponořit pod vodu a nechat se člunem vléci. Byla jsem přesvědčená, že se utopím. Pak mi postavy podaly rybářskou síť a řekly, že počkají, dokud nebudu připravena. Měla jsem strach, ale jejich trpělivost a síla mi dodávaly odvahu. Představila jsem si celý úkol a vykročila svažující se chodbou. Hladina vody najednou poklesla a já mohla bosa sestoupit po schodišti. (Uvědomila jsem si, že je obtížné s úkolem začít, ale jakmile učiním rozhodnutí a začnu jednat, realizace samotná je snadná; v případě potřeby by se mi dostalo pomoci.) Ocitla jsem se v tmavé místnosti osvětlené svíčkami. Chystal se tam nějaký obřad a já měla být čestným hostem. Zavedli mne doprostřed kruhu. Mé vědomí se v tu chvíli rozdělilo do dvou úrovní: jedna část se účastnila ceremonie a druhá část pozorovala, co se děje. Usekli mi hlavu a k mému úžasu ji nahradili hlavou Gándhího. Celý zážitek byl prodchnutý pokorou a moji bytost prostoupila obrovská odpovědnost plynoucí z důsledků tohoto aktu. Poté následoval tanec a veselí.

Jen málo jsem tehdy tušila, jak byl ten sen prorocký.

Představoval sestup, který musíme všichni muži i ženy provést, abychom opět nalezli své ženství. Sylvia Brinton Pererová popisuje tuto cestu velice výstižně v knize Descent to the Goddess (Sestup k Bohyni):

Skutečné, hluboké přátelství mezi ženou a mužem jako rovnocennými partnery je možné teprve tehdy, když moderní žena naplno procítí a přijme démonickou a temnou podstatu svého ženství. Inanna je připoutaná a oddělená od své temné, pradávné sestry potlačeného ženství. Ta pak s pomocí Ninshubura (Inannina věrného sluhy), Enkiho (boha Moudrosti, boha vod) a Dumuziho (Inannina druha) přivede na svět Geshtinannu vzor ženy, která dokáže stát na vlastních nohou, udržet si vlastní hodnotu, mít láskyplný vztah k mužství a k vlastním hlubinám; jedná se o model ženy, která je ochotná protrpět lidsky a osobně celou šíři toho, co znamená být bohyní.25

ZASVĚCENÍ

Nedlouho po tomto snovém zážitku jsem během meditace dostala instrukci, abych si koupila životopis Carla Gustava Junga Memories, Dreams, Reflections (Vzpomínky, sny, úvahy). Na obálku jsem si měla napsat následující slova:

Nejde o to, co v životě děláš, ale proč to děláš. To je ucho jehly. Tvá práce není tvůj život, ale tvůj život je tvá práce. To je cesta z pasti! Přemýšlej o tom!

Následující sny a meditace jako by mě chtěly přimět, abych začala navštěvovat Jungův institut ve švýcarském Curychu. Nevěděla jsem, jak to udělat a kde začít. Svěřila jsem se s tím Richardovi, svému tehdejšímu manželovi: Mám stále sny a vize o tom, že letíme do Švýcarska. Připadá ti to jako nesmysl? Vůbec ne, odpověděl. Vždycky jsem snil o tom, že bych se tam rád podíval. Proč to nezkusit?

Jaké překvapení! Když nám nikdo v ničem nebrání, občas se objeví strach. Zjistíme pak, že si stojíme v cestě sami. Vzpomínka na sen o Postavách v kápích mi dodala odvahu a určité vodítko. Začala jsem zkoumat, kdo v mém okolí studoval Junga v Evropě. Po nějaké době jsem objevila muže, který mi poradil, jak mám postupovat. Čtyři týdny po odeslání přihlášky jsem dostala dopis, v němž stálo, že mohu Jungův institut navštěvovat jako řádná posluchačka. Všechno ostatní probíhalo v podobném tempu. V realitní kanceláři nám řekli, že obchod s nemovitostmi vázne, ale náš dům byl prodán týden po zveřejnění inzerátu. Richard pracoval jako stomatologický hygienik. Spojil se s paní, která byla odpovědná za umisťování lidí s tímto povoláním ve Švýcarsku; jednalo se o jedno z mála zaměstnání, kde bylo stále žádoucí dovážet pracovní síly. Problém byl v tom, že v této profesi ještě nikdy nezaměstnali muže, a tak jsme se setkali s předpojatostí a nepochopením, jež se týkaly zejména Richardovy sexuální orientace. Muž vykonávající takové zaměstnání musel být podle nich homosexuál. Bylo nesmírně zajímavé pozorovat, jak funguje takový druh diskriminace. Zkomplikovalo nám to situaci, protože jsme neměli času nazbyt. Chlapci končili školu a my jsme se chystali odjet v červnu. Váhali jsme, jestli uděláme tak velký skok, aniž budeme mít bezpečnou půdu pod nohama.

Každý nás označoval za blázny. Někteří lidé říkali, že do Švýcarska rodiny nepouštějí z důvodu přelidnění. Ale já jsem měla sen, odpovídala jsem. Říkali, že Richard nesežene práci. Ale já jsem měla sen, odpovídala jsem. Říkali, že neseženeme krátkodobé bydlení Švýcaři se nestěhují tak často jako Američané, obvykle si pronajímají byty na deset až dvacet let. Ale já jsem měla sen, vedla jsem si dál svou.

Promluvili jsme si o tom s Richardem a oba jsme dospěli k závěru, že chceme jet. Začali jsme se tedy připravovat na cestu, třebaže jsme měli obavy a mnozí lidé nad námi kroutili hlavou. Larry se pro mě stal oporou během tohoto úžasného procesu, který se odvíjel do jisté míry samovolně. Připadala jsem si jako malé dítě. Jak to bez něj zvládnu? Najdu někoho, kdo dokáže takový proces respektovat pro to dobré, co s sebou přináší, aniž mě bude považovat za blázna? Bála jsem se, že když se neobjeví nikdo, kdo by mi tím pomohl projít, intenzita tohoto procesu mě dožene k šílenství.

Před odletem do Švýcarska došlo k události, která připravila půdu pro naše nové začátky; teprve v Evropě jsme ovšem pochopili, jakým způsobem a do jaké míry.

Třicátého dubna 1983 večer jsem se sprchovala, když jsem uslyšela hlasité bzučení. Po chvíli zvuk zesílil natolik, až jsem si byla jistá, že ho může slyšet každý. Vystrčila jsem hlavu ze sprchy a zeptala se Richarda, proč sprcha dělá takový divný hluk. Odpověděl, že nic neslyší. Připadalo mi to zvláštní. Ten zvuk tedy patřil jenom mně. V té době se ale dělo tolik zvláštních věcí, že mě jen tak něco nepřekvapilo. Bzučení dosáhlo vrcholu a nade mnou se objevilo jasné světlo. Najednou z něj vystřelil paprsek, pronikl mi temenem do hlavy a putoval mi celým tělem. Měla jsem pocit, jako by mi tělo něco táhlo dopředu. Připadala jsem si zcela nasycena, a tento proces ještě nějaký čas pokračoval. Vstupovala jsem stále hlouběji do změněného stavu vědomí. Po nějaké době jsem se vrátila do normálního stavu, ale pořád jsem se cítila do jisté míry změněná. Rozhodli jsme se s Richardem, že budeme společně meditovat. Bylo to poprvé a naposledy; takové zážitky byly velice silné a on se po nich necítil ve své kůži. Posadili jsme se vzpřímeně na postel. Energie byla mimořádně silná a já znovu uslyšela hlasité bzučení. Nad hlavou se mi opět objevilo Světlo. Když do mě sestoupilo, celou místnost zaplavil klid a nádhera jako všepronikající a všudypřítomná záře. Prožívala jsem s tím hlubokou empatii. Objevily se čtyři postavy v bílých hábitech s kápěmi: z každé strany postele stála jedna a u nohou dvě. Vlnily se jako vzduch nad rozpálenou silnicí, ale jejich obrysy byly zřetelné. Stály tam mlčky a klidně jako při nějakém obřadu. V té chvíli jsme si s Richardem lehli pohodlně na záda. Richard sice nemohl vidět to, co jsem viděla já, ale zcela jistě vnímal hloubku zážitku, v němž jsme byli oba pohrouženi. Energie se opět vrátila. Viděla jsem ji jako bílé světlo obklopující naše těla. Ocitla jsem se v bílém tunelu, na jehož konci jsem viděla jasně červenou kouli. Vyzařovalo z ní světlo a naplňovalo tunel rudou září. V tunelu stálo několik lidí, kteří po chvíli zmizeli. Zůstal tam jediný muž, který vykročil směrem ke mně a pokynul mi rukou, abych k němu přišla. Najednou jsem uviděla povědomý kulatý otvor, jímž mě pozoroval stařec boží oko. Bylo přímo nade mnou a mnohem blíž než kdykoli předtím. Stařec se na mě chvíli díval a pak se od svého okna vzdálil. Okno se mi vzápětí objevilo před očima. Scéna se změnila a já se dívala do rohu obývacího pokoje, kde stál gauč, židle a lampa. Opět nastala změna, a já jsem před sebou uviděla rušnou ulici jako z nějakého evropského města, se stromy rostoucími mezi vozovkou a chodníkem. Oba obrazy byly tak odlišné, že mezi nimi nebylo možné najít žádnou souvislost. Scéna se znovu změnila, a tentokrát se přede mnou objevila překrásná krajina zalitá sluncem. Po chvíli se slunce rozzářilo ještě jasněji a z celé krajiny zůstala jenom silueta stromu uprostřed. Najednou jsem zjistila, že letím nad zvlněnou kopcovitou krajinou. Ten zážitek byl tak příjemný, že jsem se mu začala s potěšením oddávat letěla jsem těsně nad kopci. Najednou mě něco vytáhlo nahoru. Ocitla jsem se ve vesmíru, z něhož jsem se dívala na planetu Zemi. Kde jsem se tady vzala? Vesmír nebyl tmavý, spíš z něj vyzařoval pocit jasnosti. Z modrozelené nádhery Země se mi tajil dech. Přede mnou byla další planeta, napohled pustá a kamenitá. Když jsem přistála, začala jsem cítit, jak se má vize zužuje. Měla jsem jasný pocit, že brzy naleznu svůj pravý původ. V tu chvíli se má koncentrace přerušila.

Vstala jsem, přešla k proskleným dveřím a posadila se do světla měsíce v úplňku. Najednou ke mně promluvil nějaký hlas: Když ses jednou pustila do práce, už se nemůžeš ohlížet zpět. Věděla jsem, že jsem na sebe vzala závazek, který nesmím porušit. Když jsem si uvědomila, jak to ovlivní můj život, ucítila jsem to v celém těle. V hlavě jsem měla zmatek a srdce mi přetékalo. Plakala jsem celé hodiny, aniž jsem věděla proč.

Po návratu do normální reality jsem si připadala celistvá, naplněná a prodchnutá naprostou oddaností. Třebaže Richard nebyl schopen vidět totéž co já, cítil silnou energii. Několik hodin jsme pak seděli a objímali se. Nejsem si jistá, zda budu kdy s to vyjádřit slovy, jaký význam pro mě ten zážitek měl. Iniciace začala v půl jedenácté večer a skončila kolem čtvrté ráno. Mohu říci jenom tolik, že duchovní zdroj opět otřásl mým světem a naplnil mě nebývalou láskou a celistvostí. Druhý den jsme zjistili, že ze zdi naší garáže povystoupily cihly, což jenom potvrdilo realitu našeho zážitku. Vypadalo to, jako by nějaká neobyčejná síla prohnula kovové pásy, které držely cihly ve zdi garáže přiléhající k domu. Opravář to nedokázal vysvětlit. Nevěděli jsme, jestli za tím byly projevy energie, kterou jsme zažili předchozí noc, nebo to celé byla jen shoda náhod.

Šakti o sobě dala zase jednou vědět. Druhá zastávka vlaku znamená otevření odstraňující závoje, které nám brání v tom, abychom viděli. Vnímání se mění, pohled na svět se rozšiřuje a proměna začíná. Mé vnímání sebe samotné se výrazně změnilo.

Den ode dne se měnila má představa o tom, kdo jsem, a má vnější realita se začala měnit způsobem, jaký jsem si do té doby nedokázala představit. Samotná představa, že budu studovat v Evropě, ve mně vyvolávala změněný stav mysli. []