Jyoti: Anděl zavolal mé jméno<br> <span class='sub-title'>Příběh transformativní energie, která přebývá v těle</span>
Jyoti: Anděl zavolal mé jméno<br> <span class='sub-title'>Příběh transformativní energie, která přebývá v těle</span>

Jyoti
Anděl zavolal mé jméno
Příběh transformativní energie, která přebývá v těle

2. vyd. 2006, ISBN 80-86685-64-0, vázaná, 295 str.

doporučená cena: 338 Kč
naše cena
: 270
ušetříte: 68

SLEVA: 20 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | O autorce a o knize | Přehled kapitol | Claudio Naranjo: Předmluva | Úvod | Kap. 1 Smrt jako probuzení | Kap. 2. Pokušení | Michael Vančura: Doslov | Jyoti: Když promluví babičky | Ukázková miniknížka v pdf | Ukázková miniknížka v Calameo

Kap. 1 Smrt jako probuzení

Můj otec umírá po více než ročním boji s rakovinou. Poslední tři dny neustále opakuje: Ne, ne! , jako by chtěl říci: Ještě nejsem připravený.

Několik měsíců předtím vezla maminka otce z nemocnice. Když se posadili do auta, otec se zeptal: Nesedí někdo na zadním sedadle?

Ne, proč?

Někdo tam sedí, odpověděl. Nevím, jestli je to muž nebo žena, ale někdo tam je.

Maminka mi pak tuto příhodu vyprávěla po telefonu. Měla jsem přítelkyni, která pracovala jako zdravotní sestra na oddělení pro nevyléčitelně nemocné, a ta mi řekla, že řada jejich pacientů hovoří o takových návštěvnících , ačkoli nikoho není vidět. Zdálo se, že šlo o přirozenou součást procesu umírání.

Časem se tento návštěvník stal pro mého otce důležitou postavou, zvlášť v posledních dnech života. Když se probouzel, vypadal vyděšeně a neuklidnil se, dokud se mu nepodařilo cizince najít. Jednou se mě zeptal, jestli návštěvníka vidím. Nevidím, odpověděla jsem. Je tady jen pro tebe.

Jednou se probudil a zeptal se maminky, jestli viděla nebe.

Neviděla, ale mohl bys mi o něm povědět.

Vyprávěl jí, že byl v nebi a že tam byla spousta domů s kříži v průčelích. Byl zaveden do svého domu, v kterém byl jen obývák a ložnice. Řekl, že tam nebyla kuchyně ani koupelna, a se smíchem dodal: Ale v nebi se zřejmě nemusí jíst ani chodit na záchod.

Strávila jsem v nemocnici tři dny. Lékaři každý den říkali, že je to jeho poslední, ale on se stále držel. Říkali také, že ztratí vědomí, ale nikdy se tak nestalo. Pouze ho změnil. Když za otcem přišel jeho bratr, vztyčil se v hrůze na posteli, ačkoli byl zesláblý. Měla jsem výrazný pocit, že mu zbývají poslední hodiny a že si to uvědomuje. Neustále opakoval, že chce domů.

Matka byla na chodbě před jeho pokojem, kde o ni pečovaly sestry. Můj strýc a bratr byli se mnou v pokoji a v koutě stála naše zdravotní sestra. Nějak jsem věděla, že s otcem budu během přechodu , a proto jsem ji požádala, aby mi dala znamení, až bude otec odcházet, abych se mohla připravit. Poprvé v životě jsem byla s člověkem, který umírá. Měla jsem strach.

Situace se vyvíjela v duchu přirozeného přijetí všeho, co přichází. Desátého listopadu 1974 jsem spala na pohovce vedle jeho postele, když mě kolem deváté hodiny ranní něco probudilo. Sotva jsem procitla, otec mě přivolal k sobě. Veškerá komunikace mezi námi probíhala v následujících okamžicích beze slov. Měla jsem pocit, jako bychom byli obklopeni energetickým polem, v němž se všechno odehrává zcela přirozeně. Vše, co se dělo, jako by mě kdesi hluboko uvnitř uklidňovalo.

Pohlédli jsme si do očí. Nikdy předtím jsem nezažila takové soustředění. Tento pohled jako by vytvořil záchranné lano spojující naše oči. Držel se toho lana do posledního okamžiku. Jeho pohled byl tak intenzivní, že jsem ho před sebou viděla ještě dlouho po jeho smrti. V té chvíli jsem si uvědomila, že nejsme jenom otec a dcera, ale také dvě duše, které si spolu vyměňují a sdílejí něco víc.

Beze slov mi sdělil, že má strach. Já vím, tati, taky se bojím, odpověděla jsem. Ale buďme k sobě upřímní. Staré tělo už není, co bývalo, a když se ho budeš držet násilím, způsobíš jenom další bolest sobě i rodině.

Já vím, že máš pravdu, ujistil mě. Ale budu potřebovat trošku tvé odvahy.

Mé odvahy! Co tím mohl myslet? Z toho muže vždycky vyzařovala odvaha, ať dělal cokoli. Jak bych mu mohla nějakou dodat? A kromě toho jsem byla holka. V minulosti se vždycky obracel na mého bratra. Na Jihu to tak prostě chodí: dívky poslouchají, chlapci dělají. Nikdy jsem ten systém nepřijala a vždy jsem chtěla vědět, proč tomu tak je. I když jsem díky své vzpurnosti musela strávit nejednu noc ve svém pokoji a přemýšlet o svém chování , nikdy jsem nedostala žádnou opravdovou odpověď. Najednou jsem se svým otcem komunikovala telepaticky a on mě žádal o odvahu! Všechno mi připadalo vzhůru nohama, ale přesto jsem měla pocit, že to tak je v pořádku.

Samozřejmě ti ráda pomohu, odpověděla jsem, ale nevím jak. Ještě nikdy jsem nic takového nedělala, takže mi budeš muset říct, co potřebuješ.

Poslal mě pro matku, ale naznačil mi, abych se hned vrátila, protože se mi potřeboval dívat do očí, aby dokončil, co mu zbývalo. Řekla jsem matce, že ji otec potřebuje, a přivedla jsem ji k levé straně jeho postele. Otec se napřímil a pronesl nahlas poslední slova: Miluji tě, Vado, a vždycky tě budu milovat. Políbil ji na tvář a pokynul mi, abych ji rychle odvedla zpátky na chodbu. Venku ji ihned začaly utěšovat její sestry. Otec věděl, jak hluboký je matčin žal, a postaral se o to, aby se jí dostalo péče a podpory, což dělal celých dvacet šest let.

Když jsem se vrátila k otci, jeho pohled byl ještě intenzivnější a chvíli se zdálo, jako by se zastavil čas. Zažila jsem soucit a porozumění, jaké jsem nikdy předtím nepoznala. Byli jsme jako jedna duše a já měla pocit naprosté harmonie.

Pak mi otec řekl, že nadešel čas, kdy bude potřebovat moji odvahu. Požádal mě, abych ho objala kolem pasu, ale já věděla, že zemře, když to udělám. Celá jsem ztuhla a srdce jako by se mi zastavilo. Zvládnu to? Mám dost odvahy? Hlavou se mi honila spousta otázek, ale v jeho očích se zračila naléhavá prosba. Několik minut jsem k němu prožívala jenom lásku a pochopení. Pak jsem se zhluboka nadechla, předklonila se a objala ho. Letmo jsem pohlédla na sestřičku. Přikývla. Začalo to.

Otec náhle trhl hlavou, vytřeštil oči na strop a schoulil se do polohy zárodku. Okamžitě mi blesklo hlavou: Proboha co jsem to udělala? Kam jsi zmizel? Jeho tvář vypadala, jako by spatřil něco strašného. Po chvíli se zdálo, že ho někdo volá znovu se podíval nahoru. Najednou jsem cítila, že sedím na jeho posteli, a zároveň se vznáším u stropu. Hleděli jsme s otcem do toho nejnádhernějšího Světla. Ach! vzdychl. Pozorovala jsem ho, jako bych se dívala na nějaký film, a zároveň jsem měla možnost sledovat, jak do onoho Světla vstupuje. Když otec ve Světle zmizel, vrátila jsem se do jediného vědomí. Zdálo se, jako by vše pronikal nesmírný klid. Jeho tělo se najednou posadilo na posteli. Sevřel čelisti a upřeně mi pohlédl do očí. Pak opět klesl na polštář. Nějak jsem věděla, že jsem právě byla svědkem reakce jeho těla na smrt byl to okamžik, kdy jeho duše odešla a vstoupila do onoho překrásného Světla.

Následující dny byly plné příprav na pohřeb. Kněz byl právě na cestách a nevěděl nic o okolnostech otcovy smrti. Do smuteční síně jsem vstoupila celá otupělá a napjatá. Kněz vyprávěl příběh o mladém chlapci, který chtěl poprvé navštívit svoji babičku. Ta pro něj poslala černého muže v kočáře. Chlapec se zpočátku cizince bál, ale pak si uvědomil, že ten muž je průvodce, který mu má zajistit bezpečnou cestu.

Ihned jsem si vzpomněla na tatínkova cizince . Jak mohl kněz vědět, co tatínek viděl a zažíval, když s ním v jeho posledních hodinách vůbec nebyl? Proč použil právě tyto metafory? Byla to jenom náhoda? Bylo to celé tak neskutečné, až se mi z toho zatočila hlava. I když jsem tento jev chápala jako něco přirozeného, nemohla jsem se ubránit vnitřnímu zmatku. Zoufale jsem si přála sdělit ostatním, co se děje, ale nevěděla jsem, jak to vyjádřit. (Carl Gustav Jung popsal fenomén synchronicity ve spojení s archetypálním procesem v nevědomí. Jedná se o termín označující smysluplnou shodu okolností nebo souběžnost psychických a fyzických stavů či událostí, které k sobě nemají žádný příčinný vztah, nebo podobných či shodných myšlenek, snů apod., které se objevují ve stejnou dobu na různých místech. ) 16) Vzduch se zdál být těmito jevy prosycen. Každý příklad, který kněz použil, se přímo vztahoval k otcově zážitku smrti. Právě ve chvíli, kdy se mi alespoň část z toho podařila racionálně vysvětlit, přišlo něco, co mě opět vyvedlo z míry. Nemohla jsem se ani hnout, jako by mě pohltilo něco mnohem většího, než se zdálo. Navzdory všem pochybnostem a zmatku jsem však věděla, že se tatínek dostal bezpečně domů.

Kněz pak pokračoval citátem z evangelia podle Jana, 14: 1 3:

Nermutiž se srdce vaše. Věříte v Boha, i ve mne věřte. V domě Otce mého příbytkové mnozí jsou. Byť nebylo tak, pověděl bych vám. Jduť, abych vám připravil místo. A když odejdu, a připravím vám místo, zase přijdu, a poberu vás k sobě samému, abyste, kde jsem já, i vy byli. 17

Kněz svými ústy vyjádřil tatínkovo pojetí nebe! Věděla jsem, že nám tím tatínek dává vědět, že dorazil bezpečně. Nejenže byl v bezpečí, ale navíc mi dal vzácný dar. Věděla jsem, že už nikdy nebudu smrt považovat za něco konečného.

Tu noc jsem nemohla spát. Tušila jsem, že se otec může objevit, že se nějakým způsobem zhmotní. Nedokázala jsem nic dalšího přijmout. Přestěhovala jsem se z ložnice do útulnějšího pokoje, kde jsem si lehla na gauč. Asi za hodinu přišel do pokoje můj tříletý syn a řekl, že chce spát se mnou. Když jsem se zeptala, co se děje, řekl: Nemůžu spát. Taťka (tak říkal mému otci) si pořád přendává boty a já nemůžu usnout. Kirk mi pak vyprávěl, že viděl dědečka, jak si rovná boty ve skříni. Něco ve mně vědělo, že se tatínek přišel rozloučit a připomenout mi, že je pořád nablízku. To, že se objevil, ještě podtrhlo vědomí kontinuity, kterou naše duše zažívají.

Popisuji zde tyto zážitky, abych zdůraznila synchronicitu událostí následujících po jeho smrti smrti, která otřásla základy mého světa, jak jsem ho dosud znala. Hlubiny mého vědomí prostoupila nová realita. Jestliže smrt nebyla tím, co jsem do té doby slýchala, jaké další obecně uznávané pravdy měly pozbýt platnosti?

Trvalo mnoho let, než jsem tyto události zpracovala a integrovala. Tato zkušenost mi ukázala, že náš fyzický život se neustále opakuje, zatímco něco jiného v nás trvá a stále míří vstříc něčemu. Nevěděla jsem, co ono něco je a kam mě to vede. Z těchto myšlenek posléze vyvstaly otázky, které vyburcovaly moji duši a otevřely mě nutkání touze být s bohem a poznat, kým jsem v tomto spojení.

Nemohla jsem o tom s nikým mluvit, protože jsem měla strach z nepochopení. Jako dítě jsem občas zahlédla jiný svět , ale kdykoli jsem se takové zážitky snažila popsat, řekli mi, abych nelhala a nepřeháněla. Má identita kdo jsem mi proto byla v dětství záhadou. Co má člověk dělat, když jeho způsob prožívání světa ostatní považují za lež? Opět jsem se potýkala se stejným tématem, ale tentokrát mě jako ironií osudu vedl otec, který mi vždycky říkával, abych o takových věcech nemluvila. Jeho smrt znamenala mé probuzení, začátek mé životní transformace. V následujících letech jsem se musela mnohokrát postavit tváří v tvář sama sobě, abych si znovu ujasnila, kdo jsem. Tehdy jsem se však stáhla do sebe, podobně jako v dětství. Trvalo osm let, než jsem okolnosti otcovy smrti mohla s někým sdílet.

Následující úryvek popisuje, jak by viděli takový přechod Korejci:

Korejci mluví o mostu lidí indari, který se objeví, když je jeden člen rodiny povolán, aby se stal šamanem, a jiný musí v důsledku toho zemřít. Nazývají tento proces vybudováním mostu přes lidskou bytost (indari nonnunda). Bůh vstoupil do šamana a jako protihodnotu vyžaduje jiný lidský život. Indari však není nezbytný, pokud je kmen ochoten podrobit předepsanému iniciačnímu obřadu člena, jehož osudem je stát se šamanem, jakmile se objeví první příznaky posedlosti nebo nemoci. Fenomén indari se však vyskytuje poměrně často, protože většina rodin není ochotna mít mezi sebou šamana. Podle výzkumů Cho Hung-Youna se indari objevuje průměrně sedmkrát až osmkrát z dvaceti případů probuzení šamana.18