Olga Lomová: Poselství krajiny<br> <span class='sub-title'>Obraz přírody v díle tchangského básníka Wang Weje</span>

Olga Lomová
Poselství krajiny
Obraz přírody v díle tchangského básníka Wang Weje

1. vyd. 1999, ISBN 80-85905-56-6, brožovaná, 245 str.

doporučená cena: 178 Kč
naše cena
: 125
ušetříte: 53
SLEVA: 30 %
Obsah stránky:
Anotace | | Kapitola 1. Wang Wejův život

Kapitola 1. Wang Wejův život

      Dříve, než přistoupíme k vlastnímu tématu, připomeňme si stručně základní údaje o básníkově životě. Nejpodrobnější informace o něm podává jeho oficiální životopis ve Staré kronice dynastie Tchang. Další biografický materiál nalézáme v Nové kronice dynastie Tchang, v sungské encyklopedii Tchaj-pching kuang-ťi a také v sungských i pozdějších sbírkách anekdot o tchangských básnících. Důležitým svědectvím jsou dále dobové úřední dokumenty, včetně těch, jejichž autorem byl básník sám, a údaje, jež lze vyčíst z některých jeho básní, zejména z toho, komu a při jaké příležitosti byla ta která báseň věnována. Celkově je ovšem materiál, z něhož by bylo možné rekonstruovat básníkův podrobný životopis, relativně chudý a umožňuje v řadě ohledů odlišný výklad. Proto se také stávající životopisy básníka (včetně datování jeho básní) u různých autorů v jednotlivostech dosti značně rozcházejí.

      Našim cílem zde není rekonstruovat Wang Wejův podrobný životopis, případně podat novou interpretaci historických pramenů, nýbrž pouze načrtnout osobnost a přiblížit dobu a prostředí, v němž básník vytvářel své dílo. Kapitolu věnovanou Wang Wejovu životu omezíme na překlad jeho oficiálního životopisu ze Staré kroniky dynastie Tchang, který doplníme o několik nejzajímavějších údajů z dalších pramenů:

      Wang Wej, druhým jménem Mo-ťie, pocházel z okresu Čchi v tchaj-jüanské prefektuře. Jeho otec Čchu-lien dosáhl hodnosti zástupce vojenského guvernéra Fen-čou (Fen-čou s'-ma). Později se Wang Wej] s rodiči přestěhoval do Pchu, a tak se stal obyvatelem oblasti Na východ od řeky. V devátém roce éry Kchaj-jüan (tj. r. 721) získal Wej titul ťin-š' i první úřad. Pečoval o svou matku paní Cchuej a proslul synovskou oddaností. Spolu s bratrem Ťinem vynikal neobyčejným nadáním, oba se stejně proslavili vzdělaností a mnohostrannými uměleckými schopnostmi, příbuzní je ctili a milovali, chválilo je mnoho význačných mužů. Nejvyšší funkce, jíž Wang Wej dosáhl, byl první tajemník dvorské | k kanceláře pro státní záležitosti (šang-šu jou-čcheng); kromě toho v různých dobách zastával funkce pomocného tajemníka ve dvorském sekretariátu (jou še-i), inspektora císařského s v cenzorátu (ťien-čcha jü-š'), korektora v kancléřství (cuo pu-čchüe) a vedoucího odboru rituálních předmětů (kchu-pu w lang-čung).

      Když mu zemřela matka, truchlil, až zhubl na kost a téměř sám zemřel žalem. Po skončení předepsaného období smutku se stal vedoucím odboru na ministerstvu personálních záležitostí (li-pu lang-čung) a na sklonku éry Tchien-pao (742-755) byl jmenován tajemníkem - dohlížitelem v kancléřství (ťi-š'-čung). V době, kdy obě hlavní města padla do rukou Lu-šanovi, císař Süan-cung opustil palác, Wej se však nestačil přidat k jeho doprovodu a byl lapen vzbouřenci. Pozřel jed, aby si přivodil dyzentérii, a předstíral, že je němý. Lu-šan jej však odedávna obdivoval, vyslal osobní posly, aby Wang Weje přivedli z Luo-jangu, v Čchang-anu jej uvěznil v klášteře Pchu-š'-s' a přinutil ho přijmout úřad ve zrádcovské vládě. Lu-šan pak uspořádal hostinu pro své stoupence v Paláci u Smaragdového rybníka a nechal si při tom vyhrávat od žáků Akademie hrušňových květů a Císařské akademie. Když se o tom Wej doslechl, truchlil a tajně složil báseň tohoto znění:

      Všechen lid trpí, že nad krajem zvedá se kouř,
      všichni dvořané, kdy se zas shromáždí k císařské audienci?
      V prázdném paláci opadávají podzimní platany,
      u Smaragdového rybníka znějí flétny a struny.

      Po potlačení vzpoury byly pro ty dvořany, kteří zůstali na straně zločinců, určeny tresty ve třech stupních. Mezitím však již v paláci vešla ve známost Wejova báseň o Smaragdovém rybníku, a sám císař Su-cung ji obdivoval. Wejův bratr pak nabídl výměnou za bratrovo omilostnění vlastní post zástupce ředitele dvorního sekretariátu (š'-lang), a tak Wang Wej nakonec dostal milost a byl jmenován do funkce společníka l korunního prince (tchaj-c' čung-yün). V letech Čchien-jüan (758-759) byl postupně povýšen na kadeta v paláci korunního prince (tchaj-c' čung-šu-c'), na tajemníka - dohlížitele ve dvorském sekretariátu (čung-šu še-žen), až znovu získal hodnost tajemníka-dohlížitele v kancléřství (ťi-š'-čung) a nakonec byl povýšen do funkce prvního tajemníka dvorské kanceláře pro státní záležitosti (šang-šu jou-čcheng).

      Wej se proslavil jako básník, nejvíce v době Kchaj-jüan (713-741) a Tchien-pao (742-755). Když oba bratři v mládí pobývali v hlavních městech s cílem nalézt uplatnění v císařské službě, v domech králů, princů, mocných aristokratů a ostatních vlivných osobností, nebylo nikoho, kdo by je ochotně nezval na hostiny a přátelská setkání. Princové Ning a Süe si považovali za čest zvát se jejich přáteli. Wej vynikal zejména v pětislabičné básni, zvláštní dokonalosti pak dosáhl také v kaligrafii a malířství. Tahy zanechané jeho štětcem nesou znamení promyšlenosti, podílejí se na věčných zákonech přírody - všem ostatním tvůrcům a malířům ve srovnání s ním cosi schází. Tak například pokud maloval hornaté krajiny či rovinaté pláně, horské útesy v oblacích nebo balvany, nenalezneme v nich ani stopy po zásahu malířovy ruky, jako by byly dílem Přírody samotné - to jiný malíř nedokáže.

      Traduje se, že kdosi získal obraz hudebníků, aniž by znal jeho název. Wej na obraz pohlédl a řekl: "První údery třetí části Duhového šatu." Našli se všetečkové, kteří sezvali hudebníky a kázali jim hrát přesně podle obrazu. Jejich hra se ani v maličkosti nelišila od toho, co řekl Wang Wej, a všichni se pak kořili jeho bystrému úsudku.

      Wej i jeho mladší bratr uctívali Buddhu, zpravidla pojídali vegetariánskou stravu a nejedli nic od masa a krve, v pozdějším věku se často postili a neoblékali zdobený šat. Wang Wej získal v Lan-tchienu majetek ve Wang-kchou, který kdysi patřil Sung Č'-wenovi. Tam, v ohybu řeky Wang-šuej, si postavil usedlost. Dále zaplnil okolí bambusovými háji a záhony květin a s Pchej Tim, svým "přítelem v Cestě", tam proplouvali v člunu či se procházeli krajinou, hráli na čchin a skládali básně, celé dny hvízdali a prozpěvovali si. Básně, které složili uprostřed polí a zahrad, shromáždil Wang Wej pod názvem Wangčchuanská sbírka.

      V hlavním městě Wang Wej] poskytoval prostředky na každodenní stravu více než deseti buddhistických mnichů a nacházel potěšení v učených debatách o věcech mimo všední svět. Ve svém obydlí neměl nic než náčiní na přípravu čaje, hmoždíř na léky, stolek s knihami a prosté lůžko. Vždy po návratu z úřadu pálil doma kadidlo a seděl o samotě v rozjímání, zabývaje se recitací modliteb. Po smrti manželky se již znovu neoženil, třicet let prožil o samotě obrácen zády k pozemským marnostem. Zemřel v sedmém měsíci druhého roku éry Čchien-jüan. Krátce před tím, než vydechl naposled, vyžádal si náhle štětec a napsal dopis na rozloučenou pro svého bratra Ťina, jenž právě dlel ve Feng-siangu; dále napsal několik dopisů pro blízké přátele a příbuzné a ve všech nabádal své drahé, aby uctívali Buddhu a zušlechťovali svou mysl. Sotva odložil štětec, zesnul.

      V době císaře Taj-cunga zastával Wang Wejův bratr Ťin funkci prvního ministra. Císař, který miloval literaturu, řekl jednou Ťinovi: "Za éry Tchien-pao zastínily básně tvého bratra vše ostatní, i já jsem je slýchal během přátelských posezení se svými princi. Předlož mi vše, co z jeho díla zůstává." Ťin na to odpověděl: "Bratr vašeho otroka složil za éry Kchaj--jüan na tisíce básní, avšak po událostech éry Tchien-pao se nezachovala ani každá desátá. Mezi přáteli a příbuznými v hlavním městě i mimo ně jsem sesbíral vše, co se dalo, abych sestavil sbírku, získal jsem však pouze něco přes čtyři sta děl." Druhého dne předložil sbírku Jeho Veličenstvu a císař jej za to odměnil výhodami i dary.

      ...

      1.1 Buddha básnictví

      Označení Wang Weje jako "buddhy básnictví" a zdůrazňování jeho básnického díla jako výrazu buddhistického učení do značné míry souvisí především s fakty známými o Wang Wejově životě. Z jeho životopisu v obou kronikách dynastie Tchang a z dalších pramenů víme, že básník se od mládí pohyboval v prostředí vzdělaných buddhistických mnichů, že později sám buddhismus intenzivně studoval i praktikoval. Výmluvný je pseudonym, který si dal ve zralém věku - Wang Mo-ťie, totožný s čínským přepisem jména světce Vimalakírtiho. Vimalakírti byl laický vyznavač Buddhovy nauky, který žil jako příkladný buddhista, aniž by opustil světský přepych. Část Wang Wejova díla - ojedinělé básně s přímočaře náboženskou tematikou, a zejména různé prozaické předmluvy, pamětní nápisy apod. - podává svědectví o básníkově sečtělosti v buddhistických textech a o jeho zájmu o filozofický aspekt buddhistického učení i o aktivní náboženské praxi.

      Ze syntézy domácího taoismu a indického buddhismu, od prvních staletí našeho letopočtu postupně naturalizovaného v Číně, se zhruba ve stejné době, kdy žil Wang Wej, rodí učení čchanu (zenu). Buddhistické učení se snadno spojilo s původní čínskou představou o proměnlivosti a relativnosti všech věcí, čchan pak s využitím taoistické představy o iluzorní povaze skutečnosti rozvinul své pojetí světa jako velké prázdnoty. V tomto učení se svět vnímaný smysly, jeho tisíceré formy, všechny jeho "zvuky a barvy" (šeng se), jeví jako pouhá iluze. Pravou povahou skutečnosti, označovanou také jako povaha "buddhovská", je "prázdnota" (kchung). Pochopení této prázdnoty je věcí každého jednotlivého člověka. Jakmile člověk dospěje k poznání prázdnoty, "barvy a zvuky" světa pro něho utichají, vnější podoba věcí přestává být důležitá a vyhasínají všechny touhy, které jsou příčinou životního strádání. Mysl člověka takto R "probuzeného" (wu) k pravému poznání se "zklidňuje" ťing), stává se "nehybnou a průzračnou" (čcheng) jako klidná hladina jezera nebo chladné světlo měsíce, a nakonec vede k blaženství nirvány, charakterizované mj. jako "ticho", "klid" (ťing).

      Pakliže vše je stejně "prázdné" a pomíjivé, je nádherný palác stejně bezvýznamný - a stejně signifikantní jako zrnko prachu. Důsledkem pojetí veškeré skutečnosti jako velké iluze je paradoxně přimknutí se k prosté, každodenní realitě. V umění se projevuje v úžasu nad zdánlivě banální skutečností a v objevování krásy ve všednosti.

      Čchanový buddhismus, jehož obliba v aristokratických kruzích a mezi vzdělanci za dynastie Tchang stále rostla, bezpochyby ovlivnil také Wang Wejův přístup ke skutečnosti. Bylo by zjednodušující hovořit o Wang Wejovi výhradně jako o stoupenci čchanové větve buddhismu, nicméně v řadě ohledů se jeho názory blíží učení mistra Chuej-nenga, šestého patriarchy čchanu, s jehož žáky se ostatně Wang Wej přátelsky stýkal. K uctění Chuej-nengovy památky básník také napsal oslavný nápis.

      V jednom ze svých méně známých děl, v prozaické Předmluvě k básni Léčivé rostliny u obydlí důstojného mistra Kuanga z kláštera Ťien-fu (Ťien-fu-s' Kuang š' fang chua-jao š' sü) Wang Wej hovoří o iluzornosti bytí v podobném duchu jako mistr Chuej-neng. Příznačné pro čínský buddhismus je, že si vypůjčuje formulace od taoisty Čuang-c'a, "nevýznamného úředníka ze Sadu lakových stromů":

      "Vše je jen iluze, ať mysl přebývá v bytí, nebo v nebytí, ať se pohled omezí na vnější podobu věcí, nebo spočine v] prázdnotě. Opustit prázdnotu, jako opustit bytí] je stejná iluze. Dokonalý člověk iluze nezavrhuje, nad vnější podobu věcí i nad prázdnotu, nad bytí i nebytí se povznáší, a tak pohledem sice] může spočívat] v prachu, ale jeho mysl je jinde. A i když] myslí se již odpoutal od tohoto světa, nemůže se zbavit své tělesnosti. Teprve skrze tělesnost se "já" přelévá do prostoru bez hranic, kde vše zlé končí... Nevýznamný úředník ze Sadu lakových stromů psal ve své knize dokonce i] o drobné travičce a Velký mudrc z lotosového trůnu řekl, že věčný zákon určuje i vlastnosti bylin. Není místa, kde by se nenacházelo tao, jak by tedy bylo možné zapomenout na předmětný svět (wu)! A tak když slyším] zpěv a oslavu předmětného světa] ve verších, o to lépe si uvědomuji, že svět] vlastně mlčí."

      Z Wang Wejových slov zde zřetelně zaznívá přesvědčení, že k tichému, bezhraničnému prostoru nirvány lze dospět výhradně životem ve světě zvuků a barev, tj. skrze svět předmětů a jevů, jak je vnímáme svými smysly, který buddhisté považují za pouhou iluzi. Sám fakt iluzornosti předmětného světa, jeho "mlčení", lze pochopit pouze prostřednictvím "tělesnosti" předmětné skutečnosti. A nejen to, právě oslava předmětného světa vyjádřená ve slovech je zde považována za způsob, skrze který lze pochopit jeho iluzornost a "prázdnotu". Slova citované předmluvy můžeme považovat za svého druhu Wang Wejovo umělecké krédo - pod povrchem zdání, které nám zprostředkovávají smyslové vjemy a jež lze vyjádřit slovy, se skrývá pravá skutečnost, která je "prázdná" a "tichá". Cesta k pochopení prázdnoty světa vede právě skrze jeho věcnou podobu.