Vlastimil Marek: Něco v síti

Vlastimil Marek
Něco v síti

1. vyd. 1999, ISBN 80-85905-53-1, brožovaná, 174 str.

doporučená cena: 168 Kč
naše cena
: 134
ušetříte: 34

SLEVA: 20 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | o autorovi | ukázka

ukázka

      Něco v síti sítí

      Informace se šíří po sítích internetu v balíčcích, jakoby chaoticky, tím ale také značně blbovzdorně. Síť internetu a jiných sítí se nezadržitelně zahušťuje. Tisíce uživatelů se navzájem propojují, navštěvují stejné servery či "stránky". Podaří-li se dostat informace po elektrických rozvodech přímo do zásuvek každého bytu, pak tu přímo "hmatatelně" vzniká Něco, co se velmi ale velmi podobá neuronové síti v našich mozcích.

      Informace v neuronové síti mozku jdou také v jakýchsi balíčcích vzruchů. Frekvence jednotlivých sousedících neuronů mají tendenci jakoby chaoticky se synchronizovat, a takto sjednocená oscilující pole pak mají tendenci ovlivnit podobně sjednocená pole i ve velmi vzdálených oblastech mozku.

      Nabízí se otázka otázek: jak z miliónu jednotlivých neustále vzruchy vysílajících neuronů vzniká vědomí? Je k tomu třeba překročit určitou kritickou mez (jako při štěpení atomu uranu v reaktoru či bombě, nebo ve včelstvu či mraveništi, kde musí spolu být nejméně dvacet pět jedinců, aby začalo společenství fungovat)?

      Říká se, že kdysi dávno byly všechny bytosti nehmotné a žily všechny spolu v nějaké té dimenzi. Jenže jich bylo stále víc. I rozhodl se Stvořitel, že s tím něco udělá. Stvořil Zemi a všechno na ní a dvě ukázková hmotná těla. Pak sezval všechny bytosti a nabídl jim, že mohou sestoupit dolů, do hmoty, do nabídnutých těl. Jenže bytosti o tom nechtěly ani slyšet. Chachá, takhle jsme volné a svobodné, proč bychom se měly vtěsnávat do omezující hmoty těl? Stvořitel chvíli uvažoval, pak sezval nebeské hudebníky a nechal je zahrát andělskou hudbu. V nejlepším pak mávl dirigentskou taktovkou a do ticha bytostem řekl: "Krásné, že? A co teprve kdybyste tuhle hudbu mohli slyšet v těch hmotných, rezonujících tělech!"

      Jako lidé potřebujeme smysly, abychom si ve své hmotné zpomalenosti (kámen je zmrzlá hudba) dokázali uvědomit, že si uvědomujeme. Média čichu, zraku, sluchu, hmatu, chuti nám zprostředkovávají určité frekvence, a my je zpracováváme a pak uvnitř v mozku vyrábíme obraz toho, co jsme pomocí smyslů zaznamenali. Zopakujme si to: fotony světla, odražené od míče, proletí čočkou našeho oka a dopadnou na sítnici. Tam podráždí tisíce čípků - ale dál do zrakového centra již nejdou fotony, světlo, ale elektromagnetické (a následní chemické) vzruchy. Uvnitř zrakových center pak mozek "vyrobí" obraz míče v plném světle a my si uvědomíme, hele, míč.

      Ponechejme stranou další úvahy o tom, že vidíme svět tak, jak špatně či dobře či emočně zablokovaně se cítí ten, kdo cenzuruje (program, který registruje vše, co jsou smysly schopny registrovat, ale do vědomí pouští jen nepatrný zlomek), že tu existuje nezbytné zpoždění (při zrakových vjemech činí 0,3 vteřiny) a informační šum (způsobený třeba tím, jestli jsem si dal vepřovou a pivo nebo se rozčílil nad novinami). Jde o to, že víc a rychleji podávaných informací nutí člověka rychleji reagovat a tím i zvyšovat svou inteligenci. Kde jsou ale meze hmoty?

      Panta rhei, říkali Řekové, vše plyne, vše se stále mění. Někdo si dal práci a tvrdí, že člověk dneška musí denně řešit 60 000 x více problémů než jeho předchůdce před sto lety. Časopis Hot Wired, americký kultovní on line magazín, má denně jinou stránku. Čím více stimulů, tím více se mozek dítěte rozvíjí. Kapacity jsou téměř nekonečné. Každé dítě ve věku 3 let je génius: má hustou neuronovou síť, tedy potenciály na to být čímkoliv. Žije-li ale v prostředí, které dříve či později přestane poskytovat stále rostoucí počet stimulací, neuronová síť bude stále řidší. Dítě havíře, který chodí akorát tak na fotbal a na pivo, bude mít "buňky" akorát tak na fotbal a na pivo.

      Co když prudký rozvoj lidské společnosti kopíruje stále zrychlující se a nezastavitelně ke kritické mezi se blížící křivku vývoje Něčeho, o čem toho moc nevíme? Co když se i v případě internetu rychle a nezadržitelně blížíme ke kritické hodnotě a od jistého okamžiku se kolem planety Něco propojí a uvědomí si samo sebe?

      Co když měl McKenna pravdu a v roce 2012 se to Něco propojí a uvědomí? Co když začne mít sny? Jak se Jeho myšlenky a sny projeví ve hmotě našeho světa? Jak budou vypadat "smysly" zprostředkující takové vědomí?

      Co když jde o opačný proces než v případě výše zmíněné mýtické historky, a my, lidé hmotní (a jedině díky smyslům hmotně registrujícím nehmotné vibrace vytvářející svou realitu) budeme schopni zvolit: žít zároveň v hmotě a zároveň, na přání, dokážeme-li to, i nehmotně?

      Což ale nemáme, přestože jsme hmotní, zkušeností s vibracemi (hudby, gravitace, emocí, intuice, citu)? Což neexistují zkušenosti osvícených a moudrých (a lidí s telepatickými schopnostmi nebo s fotografickou pamětí nebo polylingvistů, co se naučí cizí řeč za dva týdny, nebo hudebníků, kteří synesteticky, více smysly najednou, vidí své melodie a malířů, kteří slyší své barvy atd.) - a když to dokázali oni, tak teoreticky a potenciálně by to měl dokázat každý z nás! Co je to Něco v síti sítí neuronů v mém či vašem mozku? Jak jiné bude Něco na internetu?

      Co když skutečně nejsme lidé, pokoušející se být anděly, ale andělé, pokoušející se být lidmi?

Hodnocení knihy
kniha zatím nebyla hodnocena

ohodnoťte knihu