Alberto Vojtěch Frič: O kaktech a jejich narkotických účincích

Alberto Vojtěch Frič
O kaktech a jejich narkotických účincích

2. přepracované. vyd. 1995, ISBN 80-85905-08-6, brožovaná, foto, 75 str.

doporučená cena: 45 Kč
naše cena
: 32
ušetříte: 13

SLEVA: 30 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | o autorovi | Krátké ukázky

Krátké ukázky

      Novým vydáním Fričovy knížečky se vracíme do zlatých dřevních dob výzkumu >halucinogenů< (přesněji psychedelik, tj. >látek odhalujících mysl<), kdy ještě nezuřila protidrogová kampaň a kdy badatel-psychonaut mohl bez obav přiznat, co požil.

      "Od prvopočátků lidské civilizace člověk konzumuje různé látky, které sice nemají žádnou výživnou hodnotu, nicméně rozšiřují jeho vědomí... Při tomto zkoumání vnitřního vesmíru se setkávají divoši ze vzdálených ostrovů či z pouště Kalahari s básníky, filosofy i vědci..."

      Za první přesnější údaje o působení kaktusových alkaloidů vděčíme berlínskému farmakologu Lewinovi, který spolu s Hennigem uveřejnil svá pozorování roku 1888 v Therapeutic Gazette. Zkoumal mexický kaktus zařazený jako Anhalonium lewinii a účinky jeho alkaloidu zvaného meskalin, jemuž indiáni přičítají tajemné, ba božské vlastnosti...

      "Narkotické kaktusy se v přírodě vyskytují v severním Mexiku, v oblasti Rio Grande na nepřístupných místech ve vysokých polohách, zvláště na vápencových útesech. Vyrůstají z velmi tlustého kořene, často hustě rozvětveného. Jsou jednotlivé nebo trsovité, kulovité s plochými žebry a nevýraznými hrboly, na jejichž vrcholech jsou jemné chomáčky srsti (areoly). Kvetou bělavě až růžově. Zřídkakdy se nalezne trocha uschlých plodů, velkých asi jako rozinky. Rostliny obsahují velmi mocné alkaloidy pellotin (Lophophora williamsii), anhalonin, meskalin, anhalonidin a lophophorin (Lophophora lewinii)." (Hobart Amory Hare, Charles Caspari Jr. a Henry H. Rusby, "Botanický a farmakologický popis kaktů," The National Standard Dispensatory, Cactaceae - Čeleď kaktů)

      "Vrcholky kaktusů se odřezávají a požívají, čerstvé nebo sušené. Takový 'knoflík', v průměru 2,5 až 5 centimetrů, tlustý 3 až 6 milimetrů, je křehký, ale tvrdý, dá se jen obtížně roztlouct na prášek. V ústech však účinkem slin bobtná a rychle měkne. Chuť je nepříjemná, velmi hořká, vzbuzující ošklivost. V jícnu vyvolává silné, přetrvávající pálení. Suchý prášek je nevýrazný, ale zvlhčením získá odporný zápach. Má narkotické vlastnosti, podobající se některými příznaky jiným drogám. Podobně jako Cannabis indica vyvolává vidiny s rozšířenými zřítelnicemi, avšak Cannabis je hypnotikum a halucinace se dostavují většinou ve spánku. Meskalin však spánek zahání až znemožňuje. V tom se podobá spíš kokainu. Vidiny, které vyvolává Cannabis, jsou veselé a nutí ke svalovému pohybu. Meskalinové vidiny vzbuzují úžaslý obdiv a bývají bezprostředně provázeny leností a nechutí k jakékoliv svalové námaze. Svými účinky se meskalin může podobat i opiu, belladonně nebo strychninu." (Článek 'Studie léku, se zvláštním vztahem k jeho fyziologickému účinku na člověka a se zprávou o pokusech,' autorů D. W. Prentisse, profesora lékařství a terapie, a Francise P. Morgana, asistenta lékařství a terapie z lékařského odboru Kolumbijské university, Washington, D. C., The Therapeutic Gazette z r. 1895.)

      Americký pozorovatel James Mooney, který na sobě několikrát zkoušel meskalové knoflíky společně s indiány Kiowa v jejich rezervaci, kam byli vytlačeni ze svých původních sídlišť v údolí Rio Grande, popsal následující náboženský obřad:

      "Obřad se koná obyčejně o sobotní noci. Indiáni se usadí se zásobou meskalových knoflíků do kruhu kolem velikého táborového ohně, který stále udržují. Z knoflíku odstraní chomáče srsti, dají ho do úst, a když řádně změkne, uválejí ho v dlani do kuličky, kterou spolknou. Tímto způsobem požijí od západu slunce do třetí hodiny ranní asi deset až dvanáct knoflíků. Při obřadu netančí ani nezpívají, jen stále udržují oheň a bubnují. Sedí klidně, pohrouženi v snění a opájejí se barevnými vidinami. Bubnování nebo jiné označování taktu údajně zvyšuje krásu a rozmanitost halucinací. Vydrží tak sedět od setmění až do poledne následujícího dne. Když droga přestane působit, indiáni vstanou a jdou za svou prací. Nejsou nijak sklíčení, ani netrpí žádnými nepříjemnými následky, jak se tvrdí. Den po obřadu nepoužívají sůl, ale zdá se, že spíš z nějakých náboženských důvodů, než že by se sůl nesnášela s drogou nebo jejími účinky." (Zpráva Zeměpisné společnosti filadelfské, IV/3, 1906.)

      Umělé vzbuzování halucinací zaujalo především psychiatry. Experimenty s alkaloidy podávanými v injekcích napomohly k prvním exaktním analýzám smyslových přeludů a vzbuzovaly naděje na hlubší poznání zážitků a stavů, provázejících psychická onemocnění.

      Dr. Kurt Beringer z psychiatrické kliniky v Heidelbergu pozoroval ("Experimentální psychóza působením meskalinu," přednášku K. Beringera přel. Viktor O. Seifert.) pokusné osoby, které prodělaly 'meskalinovou otravu':

      Nejprve se začne rychle zhoršovat koncentrace, může se dostavit lehká nevolnost, stupňovaná až ke zvracení, přechodné zpomalení tepu a rozšiřování zornic, prudká zimnice, nadměrné močení nebo křečovité sevření žvýkacích svalů, ztěžující otvírání úst. Asi za hodinu se v temné místnosti při tlaku na zavřené oči dostaví živé barevné vidiny. Zpočátku jsou beztvaré, ale brzy začnou nabývat ustavičně se měnících ohraničených tvarů, které mohou být přirovnány k filigránu, kobercovému vzoru nebo kaleidoskopu. Nakonec jsou tato fantasmata viděna i při denním světle. Mají všechny možné obsahy i formy: architektura, krajina, lidi, trpaslíci, pohádkové bytosti, cokoliv. Všechno je ale barevné a proměnlivé, chvílemi živé, plastické, pohybující se, chvílemi neživé a strnulé.

      V dalším průběhu lze pozorovat stav podobný opojení. Jsou zachváceny další smysly, nejméně sluch, nejvíce všeobecný smysl, tj. ve smyslu Jaspersově všechny ony pocity a vjemy, jež zbývají po odečtení čtyř vyšších smyslových oblastí. Sem náleží například pocit ztráty váhy, nafouknutí, přerušení tělesné kontinuity, elektrizace, jednotlivé tělesné části nabudou obrovských rozměrů a tíže apod. Zvlášť výrazně bývá pociťován chladný proud, vycházející zevnitř, který je spojen s jakýmsi dojmem velikosti a vznešenosti.

      Jakkoliv jsou tyto rozličné přeludy pozoruhodné, přece bývají meskalinovanými osobami hodnocené jako bezvýznamné ve srovnání s dojmy následujícími v další fázi. Během ní pokusná osoba upadá v podivný, nikdy neprožitý stav, v němž se zážitky ustavičně mění a prolínají, takže není možné rozlišit jejich vzájemné vztahy nebo jednotlivé části. Tento úkaz je plně srovnatelný s psychózou.

      Objevují se například pocity odcizení se světu, poruchy vnímání času, paranoidní náběhy, iritující pocit vlastního významu, zdvojení osobnosti, depersonalizace, poruchy vůle, jakási duševní stísněnost, ochromující myšlení i motoriku až k strnulé nehybnosti. Jak se blíží zážitek k vrcholu své intenzity, kvalitativně se stupňuje v nový a neopakovatelný abnormální citový stav, jenž nám je jinak cizí a nezažitelný, jenž se nedá ani popsat, snad jen přirovnat k jakési pošetilé, ale nepřemožitelné euforii nebo k extatickému stavu vytržení plného bezprostředního poznání.

      Dokonale sebezcizená osobnost bezuzdně plave několik okamžiků v jakémsi citovém proudu bez jakýchkoliv vztahů, ale znovu a znovu je puzena k zvláštní nutkavé sebereflexi, k pozorování vlastního stavu. Poslední racionální součást vědomí je mučivě vtahována za hranice všedního myšlení a rozumového chápání do nekonečných, neohraničených zážitkových dálav, kde přestávají platit omezené pojmy, kde v expanzi metafyzického poznání mizí Já a problémy tohoto světa a kde je temné tušení protrženo jasem naplněného kosmického vesmíru.

      Tyto hamletovské zážitky nirvány jsou provázeny pocitem nesmírně vznešené důležitosti vlastního Já, který přetrvává i do klidných úvah v delším časové odstupu...

      ...

      O vlastních zkušenostech s pellote Frič píše v druhé části knihy ("Není jich mnoho, ale uveřejňuji je proto, abychom si v Čechách zachovali prioritu příštích pozorování."). Svou studii uzavírá slovy:

      Mrzí mě jen jedno: udělal jsem v tom Mexiku ve společnosti svých milých krajanů jednou jeden špatný vtip. Když jsme si tak povídali o chikulí, nadhodil jsem, co by se asi stalo, kdyby se podobná droga dostala u nás novinářům do čaje (pokud by ovšem měla na každého takový účinek jako na indiány). Žertovali jsme o tom, jak by to dopadlo, kdyby naše žurnalistika na celý měsíc ztratila pocit závratě a strachu a pracovala by se zvýšenou výkonností, důkladně, poctivě a mravně. Co by se asi tak stalo s mnohými našimi poslanci, senátory a diplomaty, kdyby byli najednou zbaveni své 'pohlavnosti'. "Kristepane, to by byla hotová revoluce," vykřikl zděšeně kdosi z přítomných a zamyšleně dodal: "Taková rostlina do Čech nesmí..."