Alberto Vojtěch Frič: O kaktech a jejich narkotických účincích

Alberto Vojtěch Frič
O kaktech a jejich narkotických účincích


Recenze: Viktor Šlajchrt: Dobrodružství neúspěchu | První kniha o účincích meskalinu?
2. přepracované. vyd. 1995, ISBN 80-85905-08-6, brožovaná, foto, 75 str.

doporučená cena: 45 Kč
naše cena
: 32
ušetříte: 13

SLEVA: 30 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | o autorovi | Krátké ukázky

Viktor Šlajchrt: Dobrodružství neúspěchu

Rozporná osobnost Alberta Vojtěcha Friče

Ještě na sklonku šedesátých let se u trempských ohňů vyprávělo o Albertu Vojtěchu Fričovi (1882-1944), jemuž Indiáni přezdívali Dlouhý lovec. Pro čtrnáctileté muže s ueskami a cancáky, nocující o víkendech pod širákem, splývala jeho postava s literárními hrdiny. Frič o svých cestovatelských zážitcích napsal několik dobrodružných románů, v nichž sám sebe obdařil vysokou mírou stylizace. Víc však jeho příběh přitahoval tím, že byl skutečný a že se začal odvíjet v podmínkách, jaké dospívající důvěrně znají. Také on jako teenager cítil hluboký vzdor proti společenským konvencím a snil o světě, v němž nevládne pokrytectví, ale opravdovost. Na rozdíl od jiných se mu podařilo takový svět najít, a to už v osmnácti, kdy se poprvé vypravil do jihoamerických pralesů. České ohně hořely v krajině systematicky kultivované déle než tisíciletí. Trempské hry na dobrodružství probíhaly jen v prostoru iluze, který bylo nutno bránit před realitou. Frič fascinoval tím, že svůj sen realitě vnutil. Literárně bezelstná autostylizace ušlechtilého ochránce Indiánů dokázala ovšem plně okouzlit jen podobně bezelstná chlapecká srdce. I z nich obraz Dlouhého lovce záhy vytěsnili noví hrdinové: zhýralí rockeři. Frič ustoupil do pozadí jako přepjatý moralista a podivínský kaktusář. Také jediná velká monografie, která mu byla věnována (Karel Crkal: Lovec kaktusů, Academia, 1983) se zabývá téměř výhradně jeho botanickou činností. Teprve nové edice Fričových textů, které od roku 1993 vycházejí vesměs péčí Yvonny Fričové (manželky cestovatelova vnuka), naznačují, že legendární cestovatel byl osobností mnohem složitější a rozpornější, než jak se dosud jevil.

Zkušenost rauše

Když William S. Burroughs, beatnik a věrozvěst narkomanie, která se ve Státech tolik rozmohla i v důsledku jeho vlivu, snil počátkem padesátých let v Mexiku o dosud neokusených drogách z kaktusů a bájných indiánských bylin (viz Feťák, Odeon, 1991), sotva tušil, že třicet let před ním se po narkotických sukulentech pídil v téže zemi český kaktusář a že jim po návratu do vlasti věnoval průkopnickou publikaci, pravděpodobně vůbec první knížkou o psychedelických účincích meskalinu. Fričovu útlou studii O kaktech a jejich narkotických účincích, která vyšla poprvé roku 1924 v nakladatelství Sfinx, doprovází v novém vydání z nakladatelství Dharmagaia předmluva vydavatele Lumíra Kolíbala, dotýkající se kulturně historických souvislostí a společenských dopadů působení drog, a doslov botanika Jaroslava Ulmanna o autorově přínosu kaktusářství. V první části studie shrnuje Frič popisy meskalinových zážitků, které do té doby vyšly v odborném tisku. Druhá vychází z Fričových etnografických poznatků a líčí, jak a za jakých okolností užívají přírodní drogy Indiáni (jde hlavně o magické rituály). Ve třetí části vypráví Frič o své cestě do Mexika, při které dvakrát okusil peyotl obsahující meskalin. Hledače chemického zázračna a fantastických úletů jeho zpráva o vlastních zážitcích nejspíš zklame. Frič byl příliš dítětem devatenáctého století a na racionalitu spoléhal často až přehnaně; jeho zájem se nikterak neupínal k mystice, ale čistě jen k přírodním vědám a etnografii. I on po požití peyotlu poznal stav rozšířeného vědomí, ale nevybočil přitom z tradic evropského kritického myšlení: droga mu umožnila podívat se na sebe sama cizíma očima a uvědomit si vlastní chyby. Vyvolala v něm také přechodnou pohlavní nemohoucnost spojenou s neobyčejný vzrůstem pracovitosti. Při hledání kaktusů na skalách jej zcela opustila závrať a strach z nebezpečí. Závěr studie je jízlivý: autor si představuje, co by se stalo, kdyby se droga rozšířila mezi českými žurnalisty a politiky, a naznačuje, že by její působení mohlo být svrchovaně pozitivní. Jde pochopitelně o žertovné a provokativní gesto, nicméně předjímá argumentaci, kterou v současnosti s veškerou vážností užívají alternativně ladění zastánci konopí.

Zmrzlé kaktusy

Ke svému sarkasmu měl cestovatel dobrý důvod. Knihu psal krátce poté, kdy mu vinou českých celníků na hranicích zmrzly všechny kaktusy, které si přivezl ve čtyřiapadesáti bednách z Mexika. Leccos nasvědčovalo, že šlo o mstu tehdejšího ministra zahraničí Edvarda Beneše, kterého Frič v předchozích letech často obviňoval z různých nepravostí. Frič pocházel z českého patriciátu (jeho strýcem byl proslulý revolucionář z roku 1848 J. V. Frič) a sám patřil k nejnáruživějším vlastencům. Při svých cestách do jihoamerických pralesů v prvních letech našeho století vyvěšoval nad svým stanem českou vlajku a plavil se pod ní také v indiánských člunech při svých objevitelských cestách po dosud neznámých veletocích Gran Chaca. Zrod republiky uvítal s horoucím nadšením, které se brzy zvrátilo v hluboké rozčarování, mimo jiné i proto, že Beneš odmítl návrh učinit z Friče vyslance pro Jižní Ameriku. Dobrodruh, planoucí národním idealismem, se nedokázal smířit s přízemním pragmatismem vlády. K tepání zlořádů si založil vlastní list Očista, v němž kritizoval ministry za různé přečiny, doložené i domnělé, a hesla proti Benešovi psal štětkou i na pouliční stranu zdi své pražské zahrady. Státotvorné vrstvy společnosti tím značně popudil. Náprstkovo muzeum dokonce odmítlo jeho dar etnografických sbírek, takže je musel prodat do zahraničí.Právě v zásilce, která zmrzla na české celnici, byla hojnost narkotických kaktusů, jejichž dalšími výzkumy se Frič chtěl zabývat doma. Z kolekce nasbírané v Mexiku se zachoval jen zlomek, zaslaný ještě z Ameriky německým kolegům kaktusářům. Je pravděpodobné, že právě tyto kaktusy posloužily Kurtu Beringerovi při izolování meskalinu. Beringerova studie Der Meskalinrausch z roku 1927 pak měla, jak naznačuje Lumír Kolíbal v předmluvě, klíčový význam pro první psychedelické experimenty umělců ve dvacátých a třicátých letech. Podnikali je například členové pařížské skupiny Le Grand Jeu či polský expresionista Witkiewicz. Ve stejném roce, kdy byla vydána Beringerova kniha, napsal Hermann Hesse svého slavného Stepního vlka, v němž velice přesně popisuje stavy, jaké meskalin vyvolává. V Americe šedesátých let, jejíž kultura se psychotropními látkami inspirovala více než bylo zdrávo, inspirovala Beringerova studie ideologa psychedelismu Timothy Learyho, a Hesseho román se tam stal kultovním dílem. Touha po halucinacích a psychických senzacích se z americké kultury už nevytratila a pokračuje např. hnutím New Age či dechovými technikami Stanislava Grofa.

Rozchod s civilizací

Fričův zájem o narkotika byl ovšem jen marginální. Z hlediska kulturní historie jsou nejpozoruhodnější jeho výzkumy etnografické, při nichž vědecká objektivita často ustoupila citovému okouzlení uměním a moudrostí lidí z pralesa. Jako sběratel indiánských mýtů, pohádek, básní a průpovídek předjímá i zde Frič tendence, které se začaly prosazovat mnohem později. Připomeňme, že slavný Castaneda se setkal se svým indiánským duchovním vůdcem Donem Juanem, z jehož promluv sestavil své bestsellery, poprvé v roce 1960.Frič sbíral kaktusy od dětství a už v šestnácti platil za předního znalce, který byl zván k určování importů i do ciziny. Na svou iniciační cestu do pralesů se vydal v květnu 1901. Vrátil se po čtrnácti měsících s malárií, nohu měl rozsápanou lidožravým jaguárem, ale přivezl si řadu přírodnin, indiánských předmětů i fotografií, z nichž uspořádal v pražském obchodním domě U Nováků výstavu. Veškeré úsilí zaměřil na získání prostředků na další cestu. K té se ovšem jeho vlivná rodina postavila s krajním odporem a mocného nepřítele získal Frič i v českém mondénním cestovateli Stanko Vrázovi, jemuž svými úspěšnými přednáškami konkuroval. Mladík nakonec prosadil svou, ovšem za cenu rozchodu se společenskou vrstvou, do níž se narodil. Začal být považován za pobloudilého dobrodruha a bohéma, za černou ovci, která dělá rodině ostudu.Klepy a intriky, kterými jej pronásledovala lepší společnost, prohloubily Fričovu nechuť k civilizaci. Rozhodl se, že při druhé cestě věnuje hlavní pozornost divokým Indiánům, žijícím dosud na úrovni doby kamenné. Už při první cestě si uvědomil, že jim hrozí vyhynutí, a chtěl zachytit co nejvíc poznatků o svérázných kulturách jednotlivých kmenů, zvláště těch, které měly nejhorší pověst, neboť povraždily desítky cestovatelů. Získal si jejich důvěru a s vrahy cestovatele Ibarrety se dokonce spřátelil - respektoval jejich právo řídit se na vlastním území vlastními zákony. Díky pomoci divokých Indiánů prošel jako první běloch povodí řeky Pilcomayo a vytyčil zde dosud platné hranice mezi Argentinou a Bolívií. Dlouhé měsíce žil mezi Čamakoky, nejobávanějším divokým kmenem Gran Chaca, který krátce před jeho příchodem zabil cestovatele Boggianiho. Sedával s nimi nahý a pomalovaný u táborových ohňů, účastnil se jejich tanců a rituálů, zaznamenával jejich zpěvy, báje a zvyky, pořizoval slovníky různých indiánských jazyků, sbíral výrobky, intenzivně (a znamenitě) fotografoval. Pokoušel se dokonce nahrávat skutečnou etnickou hudbu na voskové válečky, avšak divoši mu aparát se zděšením rozbili, když slyšeli své hlasy, které jim zkusmo přehrál. Do roku 1914 uskutečnil celkem čtyři cesty za oceán, všechny především s etnografickým zaměřením. "Kolik jsem tu objevil prazvláštní krásy, kolik jsem zaznamenal nádherných myšlenek. A všechno mělo zmizet nezachyceno, nezapsáno, všechno mělo být překryto pokračujícím civilizačním procesem?" napsal v závěru života. S bolestí sledoval rychlé vymírání divokých kmenů a postupující degeneraci těch, které se podřídily evropským zvyklostem. Shromáždil obrovský materiál, jehož zlomky dosud připomínají v různých světových muzeích národy, které přestaly existovat.

Happening z konce světa

Svým vnímáním duchovních tůní a peřejí přelomové doby se Frič blížil svým slavným vrstevníkům v umění a filozofii (např. kubistům, expresionistům, existencialistům). Sám by se však takovým souvislostem zřejmě bránil. V jeho textech nešlo o umělecký výraz či subtilnost filozofického myšlení: zčásti představují živě psanou publicistiku, zčásti jde o odborné statě, které ovšem nebyly oficiální vědou (českou!) vesměs přijímány. Duchovní radikalismus, vlastní celé generaci "konce světa", narozené mezi Stalinem (* 1879) a Hitlerem (* 1889), ztělesnil především svými postoji, expresionistickou poetikou životních gest.V témže roce, kdy se osmnáctiletý Frič na své první výpravě poprvé setkal s Indiány a pocítil sílu magického myšlení, psal Joseph Conrad svou varovnou vizi Srdce temnoty (1902), v níž předjímá obludnost, zrozenou z mezaliance moderního intelektu a barbarských instinktů. Z téhož roku pochází první významnější studie (disertační práce o parapsychologických jevech) Carla Gustava Junga, který v následujících desetiletích asi nejhlouběji nahlédnul do nevědomé, kolektivní paměti lidstva, v níž se ukrývají archetypy (pravzorce chování, myšlení i cítění, které se před pradávnem utvářely ještě v těch nejprimitivnějších formách vědomí). O čtyři roky později zahrál na archetypální struny barbarských instinktů Pablo Picasso, když tváře dvou ze svých Slečen z Avignonu (1906/7) pojednal jako magické negerské masky. Frič se k tomuto pronikání primitivní výrazové síly do překultivovaného evropského vědomí připojil nezáměrným, ale o to opravdovějším happeningem: do Prahy Franze Kafky přivezl v roce 1908 skutečného představitele doby kamenné Čamakoka Čerwiuše, čímž podnítil řadu dramatických konfrontací mezi člověkem počátků lidské kultury a společností doby pokročilé, ohrožené zánikem. Knížka Červíček aneb Indiánský lovec objevuje Evropu (Titanic, 1993), která mimo jiné nedávno inspirovala k duchaplné stati pro Literární noviny Václava Bělohradského (chudáka Čerwiuše v ní pojednal jako prototyp intelektuála), je zábavným a zároveň neskonale smutným obrazem. Jeho působivost nevychází z literárního umu a myšlenkových hlubin autora, ale především z děje, který Frič bezděčně rozehrál ve městě, kde houstla zlověstná atmosféra nadcházející katastrofy.

Neukončená bilance

I když se Fričova osobnost jistě jeví i s odstupem času jako pozoruhodná a podnětná, jeho dílo představuje z hlediska čistě utilitárního neobyčejný neúspěch. Objevil, popsal a pojmenoval sice na sedm set kaktusů, ale natolik svérázně, že dnes najdeme jeho jméno jen u pětadvaceti (ostatní si přivlastnili konvenčnější botanici novými popisy). Jeho přátelé Indiáni skutečně vyhynuli a rozsáhlé sbírky etnografik se rozptýlily po světě. To, co zbylo, nestihl zpracovat. Nesčetné, jedinečné snímky z počátku století zůstaly pouze na skleněných deskách, které vzaly časem za své. Jeho pozdní botanické pokusy, podobné Mičurinovým, seriózní věda odmítla. Krátce před smrtí mu mráz zničil i poslední sbírku kaktusů. Z díla Indiáni Jižní Ameriky, které mělo v několika svazcích shrnout jeho etnografické poznatky, stihl napsat jen první díl. Zemřel na tetanus po docela všedním škrábnutí o rezavý hřebík a svou rodinu zanechal bez prostředků. Na tom všem měla jistě podíl i Fričova rázovitá povaha a vzdorovitá gesta, jimiž odmítal společenské i vědecké konvence. Byl skoro ve všem amatér, který sice dílčími vědomostmi často překonal odborníky, ale nenaučil se s vědou jako s institucí profesionálně zacházet. Zato ji miloval, a to v její "nejvědečtější", nejobjektivnější podobě. Ducha své doby intuitivně vnímal asi jako málokdo v Čechách, ale své myšlenky a postřehy zarputile vměstnával do překonaných pozitivistických vzorců. Stejně úporně lpěl na romantické morálce, kterou v éře antihrdinů mohl prosazovat pouze v dobrodružných knížkách. V lecčems Frič připomíná o dva roky mladšího Josefa Váchala, jehož dílo širší veřejnost objevila teprve loni na výstavě v Rudolfinu. Možná i jeho čeká opožděné uznání. Vzhledem k multikulturálním tendencím doby, jejichž osamělým průkopníkem Frič nesporně byl, to zdaleka není vyloučené.

VIKTOR ŠLACHRT , Respekt, Kultura, str. 18, 28.8.1995