Alberto Vojtěch Frič: O kaktech a jejich narkotických účincích

Alberto Vojtěch Frič
O kaktech a jejich narkotických účincích


Recenze: Viktor Šlajchrt: Dobrodružství neúspěchu | První kniha o účincích meskalinu?
2. přepracované. vyd. 1995, ISBN 80-85905-08-6, brožovaná, foto, 75 str.

doporučená cena: 45 Kč
naše cena
: 32
ušetříte: 13

SLEVA: 30 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | o autorovi | Krátké ukázky

První kniha o účincích meskalinu?

Málokdo dnes ví, že útlá knížečka svérázného myslitele a cestovatele Alberta Vojtěch Friče pod názvem O kaktech a jejich narkotických účincích je pravděpodobně vůbec první publikací o psychedelických účincích meskalinu. Poprvé vyšla v roce 1924 v nakladatelství Sfinx, podruhé v minulém roce v již renomovaném nakladatelství DharmaGaia, které se soustřeďuje zejména na buddhistickou literaturu.

Frič v této knížce popisuje některé meskalinové zážitky, které byly v tehdejší době k dispozici v odborném tisku, své vlastní etnografické poznatky z cesty do Mexika a v neposlední řadě také účinky peyotlu, který sám na sobě okusil. Ačkoli jeho zážitky po požití halucinogenního kaktusu nejsou nikterak fantastické či dokonce mystické, přesto (a možná právě proto) se jeho studie čte doslova báječně. Je totiž z řady těch "oprášených" knih, při jejichž četbě si až nyní uvědomíme, že autor vlastně předběhl svoji dobu, že problémy, kterými se tehdy zabýval, přišly "na řadu" teprve o mnoho let později.

Literatura s touto tematikou zaznamenává u nás po letech absence určitý boom (píše se vesele, lépe či hůře, o konopí, LSD, peyotlu, lysohlávkách atd.) a jak už to bývá, vycházejí knížky horší i lepší.

Za vynikající počin proto považuji předmluvu Lumíra Kolíbala, vysvětlující problematiku psychedelik a drog v kulturně historickém kontextu, a zejména uvedení oněch "pro" a "proti", jak je shrnuje v jedné ze svých knih Ram Dass (dr. Richard Alpert). Podobných "trpělivě vysvětlujících" řádků nebude v době, kdy počet narkomanů a feťáků vzrůstá, nikdy dost. Doslov a poznámky botanika Jaroslava Ulmanna a vybraná bibliografie, kterou by jistě bylo možné doplnit o další tituly, umocňují solidní pocit z celé knížky.

Pohlédneme-li do historie prakticky všech kultur, zjistíme, že drogy různého druhu měly často velký význam na formování jejich filozofických a náboženských systémů. Mnohé kultury, zejména některé indiánské, jsou s užíváním různých psychotropních rostlin natolik spjaty, že bez souběžného zkoumání těchto rostlin je ani nemůžeme pochopit. Je nepochybné, že naši předkové uměli dobře využívat účinků některých rostlin k rozšiřování vědomí a nestali se přitom narkomany. Drogy tady byly pouhým prostředkem, nikoli cílem. Například v indických védech se pějí hymny na sómu, jejíž původ je stále obestřen tajemstvím. Pokus rozluštit toto tajemství učinil svého času také náš farmakoetnograf František Šita (viz jeho kniha Záhada božské Sómy). Dokonce i v Pataňdžaliho Jógasútrách je zmínka o tom, že jisté "zázračné" a "čarodějné" byliny (óšadhi) je možné využít k získání jógických sil - siddhi (viz Jógasútry, IV.1). Pataňdžali tyto rostliny nijak nespecifikuje a lze se tedy domnívat, že jejich totožnost byla utajována. Rovněž zde je si třeba uvědomit, že ani óšadhi, ani siddhi by neměly být cílem jógínova snažení, pouze prostředkem, "zastávkou" na jeho cestě. Prakticky totéž platí v případě série knih Carlose Castanedy, ve kterých líčí učení mexického šamana dona Juana Matuse (v českém jazyce vyšly prozatím první dvě knížky - Učení dona Juana a Oddělená skutečnost). Podobně bychom mohli pokračovat v dalších částech světa, v dalších kulturách.

Výzkumem psychotropních rostlin a jejich účinků se zabývají samozřejmě také vědci, i když zpočátku velmi nesměle. V roce 1943 objevil Albert Hoffman náhodou LSD a v 60. letech se již objevují jména jako R. Gordon Wasson, Richard Schultes, Timothy Leary, Alan Watts a mnoho dalších, kteří na tomto poli bádají a experimentují. U nás začali zkoumat halucinogenní látky mimo jiné Stanislav Grof, Milan Hausner nebo mykoložka Marta Semerdžieva. Na psychiatrickém oddělení v Sadské provedl Hausnerův tým v letech 1954-1974 asi 3 000 léčebných sezení s LSD a existující sbírka psychotických kreseb je jednou z největších na světě (viz M. Hausner - LSD kontra konvence, LSD za železnou oponou, Psyche in statu nascendi, M. Semerdžieva, M. Hausner - Hallucinogenic mushrooms in Czechoslovakia). Dnešní transpersonální psychologie, k jejímž zakladatelům patří také Stanislav Grof, se už zkoumáním mimořádných stavů vědomí zabývá systematicky.

Jestliže jsme od Fričovy knížky tímto způsobem poněkud odbočili, snad to není příliš na závadu. Problematika, kterou se Alberto Vojtěch Frič zabývá, je totiž diskutabilní a kontroverzní dodnes. Nakladatelé, kteří mají odvahu podobné knihy vydávat, bohužel stále riskují, že budou slepě osočováni z propagování drog. Klapky z očí je přitom třeba sejmout a pomalu začít rozlišovat...

Petr Skřivánek, Dotek 1996