Bašó: Úzká stezka do vnitrozemí

Bašó
Úzká stezka do vnitrozemí

2., opravené. vyd. 2006, ISBN 80-86685-59-4, Brož., ilustrace, 166 str.

doporučená cena: 198 Kč
naše cena
: 158
ušetříte: 40

SLEVA: 20 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | Úzká stezka do vnitrozemí - ukázky | Doslov překladatele | Helena Honcoopová: O horách v srdci japonských literátů

Úzká stezka do vnitrozemí - ukázky

Úvodem

Měsíce a dny jsou pocestní věků, a roky jež plynou a míjejí nic než poutníci času. I těm, kdož prožijí život na palubě korábu či potkají stáří vedouce za uzdu koně, jsou dny poutí a cesta jejich příbytkem. Nejeden bard dávných dob na cestách zemřel,1 a i mne po léta zval s větrem plynoucí obláček, až jsem nemyslel na nic než na daleké toulky. Kus loňského roku jsem prochodil po mořském pobřeží, na podzim jsem se vrátil do své chatrče v zálivu, vymetl staré pavučiny a než jsem se nadál, nachýlil se rok. Když přišly jarní mlhy, našeptali mi bohové, abych překročil hranici v Širakawě. Strážní bůžkové cest mě zvali do dáli a já, poblázněn cestovní horečkou, nebyl schopen vzít do ruky kus pořádné práce.

Vyspravil jsem potrhané kalhoty, vyměnil řemínek na bambusovém širáku a nechal si v důlcích pod koleny pálit sušený pelyněk, aby mé nohy vydržely ten pochod. To už jsem nemyslel na nic než na lunu nad Ostrovy pinií; pak jsem komusi prodal svou chýši a přestěhoval se nakrátko do Sanpúovy 2 vily, odkud začnu svou pouť. Na dřevěný pilíř v mé chatrči jsem připíchl tuto báseň, první z osmiveršové skladby:

I moje chatrč
se možná promění v domeček pro panenky
až přijde nový majitel

/.../

Chrám na útesu v oblacích

V horách této provincie, za Chrámem na útesu v oblacích, jsou zbytky poustevny, kterou si tu postavil můj zenový učitel Buččó (Vrchol buddhovství).

Byla to dřina
splést z bambusu chýši
sotva pět stop na délku i našíř -
Kéž by nepršelo!

Buččó mi jednou vyprávěl, že ty verše napsal uhlem z borové louče na skálu. Byl bych rád viděl, co zbylo z jeho chýše, vzal jsem tedy do ruky hůl a vydal se do Chrámu na útesu v oblacích. Po cestě jsem potkal hodně lidí, kteří šli stejným směrem a zvali mě, abych se k nim přidal. Byli většinou mladí, žertovali a smáli se, a tak nám cesta k úpatí hor uběhla ani nevím jak.

Kam oko dohlédlo, táhly se hřebeny hor, a podél cesty údolím se černala houšť cedrů a pinií; z navlhlého mechu kapala voda a z předletní oblohy čišel chlad. Když jsme minuli poslední z Deseti slavných pohledů, přešli jsme po mostě k hlavní bráně kláštera. Kdepak asi byla Mistrova poustevna, přemítal jsem, když jsem šplhal do svahu za klášterem, až jsem uviděl na skále malinký bambusový přístřešek u vchodu do jeskyňky. Vypadal úplně jako Brána smrti mistra Jüan-miaa, který se zařekl, že do smrti nevyjde ze své poustevny, nebo jako skalní příbytek, v němž meditoval Mistr Fa-jün, živě se sladkými brambory. Nechal jsem na sloupku poustevny tento improvizovaný verš:

Ani datlové
nerozbijí malinkou budku
v letním stromoví

/.../

Zříceniny z dob Sató Šódžiho

Přebrodili jsme se přes brod Měsíčního kruhu a dorazili do poštovní stanice Nad peřejemi. Místo, kde kdysi stávala Satóova tvrz, je odtud asi tři míle při levém úpatí hory. Slyšel jsem, že se jmenuje Sabano a leží ve vesnici Iizuka, ale nemohli jsme je najít. Nakonec jsme se doptali až pod Kulatou horu. Tady jsme našli zbytky staré tvrze, kde sídlil Satóův věhlasný rod, a já jsem se rozplakal, když mi lidé ukázali trosky hlavní brány u úpatí hory. Náhrobní kameny celého rodu jsou zachovány ve starém chrámu nablízku, a mezi nimi mě nejvíce dojaly náhrobky snoubenek Satóových synů, kteří položili život za generála Jošicuneho. Ač pouhé ženy, oděly válečná brnění svých mužů a konejšily chorého tchána - jak slavné jméno zůstavily světu! Ani teď jsem se neubránil slzám, vždyť na tomhle místě nezůstane žádné oko suché. Vešel jsem do chrámu a poprosil o číšku čaje, a uvnitř jsem objevil Jošicuneho meč a Benkeiův přenosný oltář, které tu chovají jako votivní poklady.

Svátek chlapců -
na stožár ozdobné kapry
na oltář meč
Bylo právě prvního dne pátého měsíce.

/.../

Památník Cubo

Ve vsi Ičikawa pod hradem Taga stojí památník Cubo. Je asi šest stop vysoký a na tři stopy široký. Pod vrstvou mechu jsem na kameni objevil omšelý nápis, který udává počet mil ke hranicím provincie na všechny světové strany, a dále se tu píše: "Zdejší hrad založil v prvním roce éry Džinki (724) zemský správce a velící generál Azumabito z Ono. V šestém roce éry Tempjó-hódži (762) jej obnovil generální guvernér Východního pomoří a Východních horských oblastí, generál Asakari z Emi. Dáno prvního dne dvanáctého měsíce téhož roku."

Památník tedy pochází z doby císaře Šómu blahé paměti. Od pradávných časů se z pokolení na pokolení vypráví nejeden příběh o kolébkách písní v památných místech, ale hory se rozpadnou, řeky odplynou, nové cesty překryjí staré, kameny se propadnou do země a zmizí, stromy zestárnou a ustoupí mladým proutkům, čas plyne a svět se změní... A přece jsem dorazil do míst, kde před mýma očima stojí památník, jemuž nikdo neupře tisíc let trvání. Měl jsem pocit, že nahlížím přímo do srdce našich předků, a říkal jsem si: "Tak tohle je odměna poutníka, a jedna z mála radostí stáří." Docela jsem zapomněl na útrapy cesty a po tváři mi kanuly slzy čiré radosti.

/.../

Ostrov pinií

Bylo to řečeno snad tisíckrát, ale pravdou zůstává, že Macušima aneb Ostrov pinií je daleko nejkrásnější kout naší země. Nic si nezadá s čínským jezerem Tung-ťing, ani se slavným Jezerem západním; moře tu proudí od jihovýchodu do zálivu asi sedm mil dlouhého a silný příboj v něm bouří stejně jako v čínském Če-ťiangu. Ostrůvků je tu bezpočet, a mají ty nejroztodivnější tvary - některé ční vzhůru jako přísně vztyčený prst, jiné se líně plazí po vlnách. Někde leží jeden ostrůvek na druhém, a některé jsou narovnány až ve třech vrstvách. Nalevo jsou odděleny, napravo důvěrně spojeny a někdy to vypadá, jako by ten větší nesl maličký na zádech nebo ho objímal, jako matka své milované dítě. Ve větvích a jehličkách sytě zelených pinií šumí bez ustání mořský vánek, a i ty pokroucené větve patří k jejich povaze. Tajuplný půvab té scenerie by slušel tváři největší z krasavic. Zdaž není vrcholným dílem Pána hor z bájných dob bohů stvořitelů? Vždyť není člověka, který by vládl štětcem tak, aby tento nebeský zázrak stvoření dokázal vtělit do slov či obrazu!

Ostrov Odžima je vlastně skalnatá výspa v moři, spojená s pevninou. Je tu prý poustevna po mistru Ungoovi, i skalka, na které sedával při zenových meditacích. Ve stínu pinií jsem tu a tam zahlédl mnichy, kteří si tu poklidně žijí v doškových chaloupkách; ze střech vystupoval voňavý kouř šišek a jehličí z jejich ohníčků. Šel jsem blíž, a přestože jsem je neznal, byli mi na první pohled nějak milí. V moři se odrážel jasný měsíc, a večerní scenerie byla zas docela jiná než polední.

Vrátili jsme se na pobřeží, vyhledali si nocleh při ústí zátoky a ulehli pak v poschodí s okny dokořán. Byl to podivuhodný pocit - jako bychom spali ve větru vysoko v oblacích.

Na Ostrově pinií
půjč si jeřábí křídla
lesní kukačko!

/.../

Sora

Já jsem raději nenapsal nic, ale nemohl jsem vzrušením usnout. Pak jsem si vzpomněl, že mám sebou verše ke cti Ostrova pinií, které mi na rozloučenou daroval Sodó. Také můj přítel Hara Anteki mi dal na cestu tanku o Pobřeží pinií. Rozvázal jsem svůj vak a strávil noc v jejich společnosti. Měl jsem sebou i několik hokku od Sanpúa a Džokušiho.

Jedenáctého jsme došli do chrámu Zuigandži. Založil jej první z dvaatřiceti jeho opatů, ctihodný Makabe no Heiširó po návratu ze své studijní pouti do Číny. Nehynoucí zásluhou mistra Ungoa byly pak nově pokryty střechy všech sedmi síní chrámových, a skvoucí nádherou svých zlacených stěn se znovu rozzářil velechrám vtělení Buddhova. Rád bych také věděl, kde je chrám svatého muže Kembucu, který tu na Odžimě v době Heian dvanáct let recitoval Lotosovou sútru.

/.../

Hiraizumi

Jako prchavý sen letní noci zašla sláva tří generací severního rodu Fudžiwarů. Rozvaliny Hlavní brány jsou asi dvě míle od hradu na naší straně, a tam kde býval palác velmože Hidehiry už se táhnou jen pole. Jenom obrys vrchu Zlatý kohout, který dal Hidehira navršit ve tvaru hory Fudži, je ještě patrný.

Vystoupili jsme nejdříve na skalní ostroh, kde stával Palác na výšinách, poslední útočiště velkého Jošicuneho, a pod námi plynula Kitakami, velká řeka přitékající od Nanbu. Řeka Koromo obtéká tvrz Izumi Saburóa a pak se pod Palácem na výšinách vlévá do většího toku Kitakami. Za ní, u hranice Koromo byla pevnost třetího z Hidehirových synů, Jasuhiry, postavená tam na obranu brány Nanbu proti severním barbarům. V Paláci na výšinách se opevnil Jošicune se svými nejvěrnějšími, ale jeho sláva se mžiknutím oka proměnila v tuhle zapadlou pustinu. "I kdyby říše v troskách byla, máme pořád hory a řeky; když přijde jaro do zbořené tvrze, tráva se znovu zazelená." Sedl jsem si na svůj širák a tyhle Tu Fuovy verše mi táhly hlavou; dlouho, předlouho jsem se díval do kraje závojem slz.

Letní trávy -
zašlých bojovníků sen
V květech jasmínu
mihla se bílá hlava
věrného Kanefusy

/.../

Sora

Obě síně chrámu Čúsondži, o kterých jsem tolik slýchal, byly otevřené. V Síni súter stojí sochy všech tří vojevůdců z rodu Fudžiwarů, v síni Nebeské záře pak jejich rakve střeží ctihodná trojice bódhisattvů: Amida, Kannon a Seiši. ,Sedm pokladů' se dávno ztratilo, perletí vykládaná dvířka rozbil vítr, zlacené sloupy rozpukaly mrazem a sněhem a trosky chrámu by byly zarostly trávou, nebýt zbožné péče těch, kteří obnovili stěny chrámu, pokryli nově střechu proti náporu větru a deště, a tak na nějaký čas zachovali tuto památku minulých věků.

Ani letní lijáky
neodplaví
Síň nebeské záře

/.../

Chrám Na skalce

V okresu Jamagata je horský chrám zvaný Na skalce.50 Založil jej velký učitel Džikaku a je proslulý svým pokojným, klidným prostředím. "Alespoň na chvilku se tam zastavte," říkali nám lidé, a tak jsme se tam z Obanazawy asi patnáct mil vrátili. Bylo ještě světlo, zamluvili jsme si tedy v klášteře při úpatí nejdřív nocleh a vystoupili k chrámu na vrcholku hory. Byla to samá skála, a mezi věkem omšelými skalisky rostly tisícileté pinie a cedry a po zemi se prostíral kluzký mech. Branka chrámu na vrcholku byla pevně zamčená, a všude ticho jako v hrobě. Obešli jsme celý ostroh, vylezli jsme na nejvyšší skálu, poklonili se příbytku Buddhovu a v srdci se nám rozhostil klid a mír této jímavé krajiny.

Ticho
zpěv cikád
proniká do skály

/.../

Pinie nad příbojem

Na hranicích provincie Ečizen jsem se dal přeplavit pramicí přes záliv Jošizaki a navštívil tam slavné Pinie nad příbojem. Mistr Saigjó o nich zpíval:

Po celou noc
vlny hnala k pobřeží bouře
a měsíc zářil,
zavěšen v piniích nad příbojem

V krátké básni řekl Saigjó o téhle scenerii všechno. Přidat k ní jediné slovo by bylo stejně zbytečné, jako přidávat šestý prst k lidské ruce. 

/.../