Bašó: Úzká stezka do vnitrozemí

Bašó
Úzká stezka do vnitrozemí

2., opravené. vyd. 2006, ISBN 80-86685-59-4, Brož., ilustrace, 166 str.

doporučená cena: 198 Kč
naše cena
: 158
ušetříte: 40

SLEVA: 20 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | Úzká stezka do vnitrozemí - ukázky | Doslov překladatele | Helena Honcoopová: O horách v srdci japonských literátů

Helena Honcoopová: O horách v srdci japonských literátů

Krajiny vybrané jako ilustrace k Bašóovu cestopisu Úzká stezka do vnitrozemí pocházejí z obrazového alba nazvaného Hory mého srdce (Kjóčúzan, doslova Hory v nitru hrudi). Autorem alba, jež bylo vydáno tiskem v technice barevného dřevořezu v roce 1816, je literátský malíř Kameda Bósai (1752-1826). Bósaiovy imaginární krajiny doplňují slavný Bašóův text z rodu haibun zcela přirozeně, neboť patří k příbuznému malířskému žánru zvanému haiga a vynikají stejnou lehkostí (karumi) jako mistrova próza. /.../

Kameda Bósai, autor našich ilustrací, byl typický literát. V mládí nadějný učenec, profesor dobře zavedené konfuciánské akademie, pak ideologický disident a v důsledku toho ve stáří nezaměstnaný estét, věhlasný kaligraf, básník, malíř a piják rýžového vína, který svou chudobu zaháněl psaním epitafů, doslovů ke knihám a úředních suplik na zakázku. Podobně jako Bašó si dovolil přepych namáhavých cest, ve kterých se dotýkal japonské krajiny důvěrně známé ze starých letopisů. A podobně jako Bašó zemřel ve slávě ale i v chudobě, jako by se vrátil ke svým kořenům. Na rozdíl od Bašóa, který "padl na cestách" ve svých padesáti letech, žil vyhublý bohém Bósai až do svých čtyřiasedmdesáti let a o to více vzdělanosti a atmosféry své doby mohl do svého díla nasát.

Vzdělání a jeho hloubka je prvním předpokladem pro tvoření i vnímání zejména tak krátkého útvaru jako je sedmnáctislabičné trojverší haikai, jež se může jevit jako plytká hříčka tam, kde není každé slůvko opředeno sítí vztahů ke komplexu již sepsané japonské literatury - jejích narážek, asociací a konotací, zdobných figur, zvukomalebných piruet, místních jmen a ornamentálních frází, vonících starými legendami a písněmi. Haikai se svou křehkou harmonií, s tématikou všední každodennosti a s formální jednoduchostí se může zřítit jako domek z karet v okamžiku, kdy se vratká rovnováha poetických složek poruší. Krátká obyčejná báseň často drží pohromadě právě pavučinou mimotextových konotací a k pochopení básně potřebuje čtenář nevzdělaný v japonské literární tradici celý poznámkový aparát. Podobně i haiga - načrtnuté několika kostrbatými čarami, tak jak je vidíme na našich ilustracích - mohou působit neuměle, amatérsky a primitivně, jestliže k nim nepronikáme skrze informace o době a lidech, kteří je stvořili. Ve skutečnosti byla zdánlivá jednoduchost těchto obrázků výsledkem rafinované a komplexní tvůrčí činnosti. /.../

Helena Honcoopová